Zhrzená žena

Jednací sál radnice pozvolna tonul v přítmí počínajícího večera, kde celkovou tichou prázdnotu a ponurost rušily vzdychající postavy.
Radniční služebná Lucie, opřená břichem o stůl měla vyhrnutou suknici a mezi jejími rozkročenýma nohama stál a prudkými přírazy do ní pronikal purkmistr Ješátko.
„Ah… ah… ah…“ sténala Lucie do rytmu přírazů,
Purkmistr mlčel, držel ji za boky a prudkými přírazy se snažil rychle uspokojit.
„Ohhhh,“ táhle zachrčel a cítil, jak mu tělo zalila uvolňující slast.
Lucie vyvrcholení nedosáhla, vlastně ho nikdy nepoznala. Počkala, až z ní povadlým údem vyjede ven, pak se narovnala, spustila si suknici dolů a tím to skončilo.

„Až skončíš, klíč předej rychtáři,“ řekl Ješátko, natáhl si nohavice, připjal si opasek se zavěšenou dýkou ve stříbrné zdobené pochvě a spokojeně se kolébal pryč.
Lucie jen vzdychla a chvatně pokračovala v úklidu, aby vše stihla, než na město padne úplná tma. Zbůhdarma zapalovat voskovice měla zakázáno.

***

Lucie byla manželka městského písaře Holendra. Tím, že si na radnici přivydělávala úklidem a byla tam i jakousi, dalo by se říci, hospodyní, poskytla purkmistrovi prostor, který využil ve chvíli, kdy už na radnici nikdo nebyl.
Aby se mu bránila, na to byl muž postavený příliš vysoko a mohl by jejího muže propustit, nebo uvrhnout do žaláře pod falešnou záminkou. To jí koneckonců i naznačil, když ji poprvé přišel vyhrnout suknici. Raději mu podržela a pak už se to stalo pravidlem, vždy když měl purkmistr chuť si s ní zašpásovat.
Její muž tak nadále na radnici zůstal a ona těch pár směšných pohybů také vydržela. Purkmistr nebyl příliš vybaven, takže jí nečinil bolest a pokud se uvolnila, docela se jí to i líbilo, ač milování s manželem samozřejmě bylo nejkrásnější.

***.

Purkmistr Ješátko z radnice zamířil do šenku „Modrá štika.“ Proč modrá, nevěděl ani sám šenkýř, ale název to byl od pradávna a nikdo to neřešil.
V šenku seděl písař Holendr v živé rozpravě s konšelem Vránou a dalšími měšťany. Ješátko si k nim přisedl a zapojil se do hovoru.
„Právě velebíme krásu našich žen,“ řekl Ješátkovi jeden z mužů.
„A jejich ctnost,“ dodal další.
„Moje žena sedí doma za pecí a jednou nevyjde ven, už je jak bečka,“ zasmál se řezník Mácha. „Její ctnost je nezpochybnitelná. Bohužel… už na ni nechci lézt ani já. Proto chodím sem, tady jsou aspoň hezké sklepnice.“
„Já vím… a ne příliš drahé,“ dodal konšel Vrána, vdovec, o němž bylo známo, že sem občas zajde i za něčím jiným, než jídlem a pitím.
„To já se dobře oženil,“ zapojil se Holendr. „Žena skvěle vaří, vypomáhá na radnici, za což děkuji zde purkmistrovi, protože každý groš je dobrý a pak v loži… pánové, co vám mám povídat. Hotová šelma. A k tomu hodně času tráví v modlitbách za spásu duše, takže taková žena nemůže být manželovi nevěrná. Nemám pravdu purkmistře?“ otočil se na Ješátka.
„Jistě, máš…“ pozvedl korbel, aby si muži přiťukli a zhluboka se napili lahodného ležáku.

Hovory o ctnosti manželek záhy přerušilo přinesené jídlo a pak už muži změnili téma a velebili spíše zdejší kuchyni.

***

Václav Adolf Vilém Ješátko, purkmistr královského města, jež bylo i věnným městem českých královen, byl zvláštní muž. Nepřehlédnutelná byla jeho urostlá postava i nezvyklá výška a ve věku čtyřiceti let byl na svém fyzickém vrcholu. Ve společenském postavení to dotáhl na úřad purkmistra, který spravoval s pečlivostí, aby spokojena byla Královská komora, městská pokladnice i truhlice členů městské rady a nejvíce pochopitelně ta jeho.

Tou zvláštní, dalo by se říci temnou stránkou jeho osobnosti byla osobní účast při výslechu zločinců útrpným právem. Ač nemusel, chodil tam pravidelně a ani při těžké tortuře nehnul ani brvou, kdy se od úkonu odporem odvracel i soudce a další přísedící. Zvláštní zvrácené potěšení mu činil výslech žen.
S katem se předem domluvil, aby ženu více obnažil, než přistoupil k mučení a pak se těšil z jejich odhalených půvabů.
Dokonce rád sám sebe ustanovoval jako soudce v jasných případech, kde nerozhodoval zkušený jurista, ale městská rada. Z mučených osob vynucoval přiznání a pak vynášel nejrůznější tresty.

Rychtář Tannker s ním měl potíže, protože, ač nestudovaný člověk, věděl o zemském právu více než Ješátko a musel jeho rozsudky korigovat. Pochopitelně tajně. Protože poprav se purkmistr neúčastnil, alespoň ne všech, osoby nesmyslně odsouzené k smrti za nějaký menší prohřešek rychtář prostě propustil, nebo vykázal z města či určil k úhradě škody peněžitou pokutu.

Oproti tomu všemu byl purkmistr muž přátelský, hovorný a lidem obecně sympatický.

Před nedávnem se podruhé oženil, když mu první žena zemřela na mor a po několika letech vdovství pojal za ženu Milenu, dceru provazníka Neumanna.
Pravda, provazník bohatstvím zrovna neoplýval, ale krása jeho dcery to vynahradila. Ješátko byl živností platnéř, ale sám tuto činnost již osobně nevykonával, na práci měl zkušené tovaryše. Jen tu a tam při speciální zakázce přiložil ruku k dílu, aby ukázal, jak pracuje opravdový mistr. A mistrem opravdu byl.

***

Při námluvách Mileny se choval jak se na pravého ctihodného muže sluší a patří a bylo jasné, že se s jejím otcem dohodnou. Také Milena z jeho chování skoro věřila, že jí má rád.
Že vše je jen přetvářka nepoznala a veselce tak nestálo nic v cestě.

Když došlo k naplnění svazku v manželském loži, přiznala se mu tiše, že je panna a má z jejich spojení strach.
„Drahý, buď prosím opatrný,“ špitla, ulehla na záda a roztáhla nohy. Tak jí to poradila matka.
Ač se Václav s ženami nijak zvlášť nepáral, tady uznal, že by se měl chovat ohleduplně, a tak ji hladil po těle a něžně líbal.
Milena otevřela ústa a když do nich vnikl jazykem, pocítila dosud nepoznané vzrušení. Když jí sáhl na prsa, bradavky jí ztvrdly a postavily se. Polaskal je jazykem, až slastně zavzdychala.
Teprve poté se jí porovnal mezi roztažené nohy, nasadil žalud na štěrbinu a pomalu zatlačil.
„Ah… ahh,“ zavzdychala Milena bolestně.
„Pšššš…“ zašeptal Václav, povysunul ocas a prudce přirazil.
„Ah… ááááh,“ Milena vykřikla a překážka byla překonána.
Tvrdý ocas pronikl dál do hloubky pochvy a zarazil se o dno. Václav po chvíli začal přirážet a mrdal ji strojovými pohyby, až naposledy přirazil a užíval si uvolňující slastný pocit vyprázdnění se do panenského lůna.
„Doufám, že ti brzo dám syna,“ zašeptala Milena, vědoma si své povinnosti co nejdříve mu dát dítě.

Druhý den hrdě ukázala rodině prostěradlo potřísněné panenskou krví a tím bylo jejich manželství prohlášeno za zkonzumované.

***

V purkmistrově domě žila, kromě jeho novomanželky i děvečka Masařka. Byla to korpulentní dívka, poslušná a šikovná. Starala se o domácnost i drůbež na dvoře, jen vaření si držela paní domu.
Její jméno bylo samozřejmě původně Marie či Mařena, Mařka, příjmením Saříková, až ji kdysi kdosi nazval Masařkou, snad i pro její postavu a už jí to zůstalo. Milena i Václav ji nazývali Marii, ale dívka slyšela i na to hanlivější pojmenování a vzhledem k její klidné povaze jí to bylo jedno.

Ke svým pánům vzhlížela s pokornou úctou, že má kde spát, jíst a vydělá si i nějaké stříbrňáky, aby se pak mohla vdát za prince na bílém koni, jak si vysnila.
Místo prince ji však v její komůrce navštěvoval sám její pán.

To jednou, když opět příjemně poseděl u „Modré štiky,“ byl nějak v zajetí představ vnadného těla místní plnoštíhlé sklepnice a dostal na podobnou dívku chuť. Nemínil však utrácet peníze za hezkou chvilku se sklepnicí, ale vzpomněl si na Marii, zaplatil a chvátal domů.
Manželka Milena zrovínka trpěla pravidelnými obtížemi, navíc byla štíhlá, takže jeho chutě by dnes stejně neukojila. A navíc, nějak ho pomalu přestala zajímat a Václav s ní vlastně spával jen kvůli obtěžkání.
Podivné, jak dost brzo ho mladá manželka omrzela.

Z mázhausu zamířil pod schody, kde měla služka svou komůrku. Dveře neměla zavřené na závoru, tak tiše vstoupil dovnitř a potmě se snažil zorientovat.
„Kdo tu je?“ ozvalo se tichým vyplašeným hlasem z rohu.
„Já… kde, kruciš, jsi? Nic nevidím,“ odvětil Václav.
„Počkejte pane,“ a za chvilku Marie zapálila malou svíčku
Václav konečně viděl postel a sedící Marii v lehké plátěné košilce.

Aniž cokoli řekl, začal se svlékat a Marie se stáhla do rohu postele a udělala mu místo. Taky nic neříkala. Pochopila, že pán si přišel zašpásovat. Co na to také říct?

Václav vlezl do lože a Marie se svlékla. Na hrudi jí visely měchy prsou a mezi nohama se skvěl chomáč černých chlupů.
Václavovi ten pohled stačil, aby se mu ocas postavil a hned se vrhl na její velké vnady, dole zasunul ocas do štěrbiny mezi roztaženými silnými stehny a rozjel rytmické přírazy.
Marie vzdychala a jak nebyla ještě zvlhlá, trochu ji to bolelo. Svírala pochvu ve snaze ho rychle udělat a napomáhala tomu i přírazy pánve jemu naproti.
„Ah… ahh… pane… jste hluboko… ještě…“ povzbuzovala ho k rychlejším přírazům, až dosáhla úspěchu a Václav se slastným zasténáním se do ní vystříkal a byl hotov.

Odvalil se vedle a zhluboka oddychoval. Tohle přesně potřeboval. Díru na vycákání semene.
Vstal, začal se oblékat a na Marii se usmál.
„Jsi dobrá. Možná tě zas brzy navštívím.“
„Ano, pane. Jsem vám k službám,“ odvětila Marie.

Za dubovými dveřmi ani jeden nezaslechl pleskot nohou, jak Milena ukončila poslech manželovy nevěry a chvátala nahoru do své komnaty, kde se zavřela a usedavě rozplakala.
O věrnosti svého muže si myslela své, ale ve vlastním domě obcovat se služkou? Takto ji ponížit!
V pláči pak usnula.

***

Druhý den se všichni tvářili jakoby nic.
„Co máš dnes v plánu, drahý? Chci péct vdolky. Máš je rád,“ otázala se Milena.
„Dnes mám výslech v žaláři. Jasný případ. Přijdu brzy a těším se,“ pousmál se na ni Václav a šel do úřadu.

Po jeho odchodu si Milena zavolala Marii a měla s ní sáhodlouhý rozhovor.

***

„Jde o cizoložství, pane purkmistře. Navrhuji pranýř a pokutu,“ řekl rychtář a podával Václavovi pergamen se sepsaným obviněním.
„Hmmm… podívejme se, tak žena hrnčíře… Ten její už jí nestačí, tak hledá hříšné potěšení jinde?“
„Tvrdí, že ji spíše on svedl a využil její… ehm… opilosti,“ oponoval rychtář.
„Jenže syn pláteníka… jeho otec z toho udělá veřejnou aféru a to si město nemůže dovolit. Tu ženu musíme donutit k přiznání a celý případ tak rychle zprovodíme ze světa,“ vysvětloval purkmistr.
„Jak?“
„Oběsíme ji. Tak to bude nejlepší.“
„Pane purkmistře, to… je… přece… proti… zemskému právu!““ vyděsil se rychtář.
„Právo jsem tu já! Přiveďte tu ženskou a já si promluvím s mistrem ostrého meče,“ ušklíbl se purkmistr a vykročil ke katovně.

***

Oproti ostatním měšťanům se purkmistr katu nestranil a ani jím neopovrhoval. Byl to pro něj odborník na slovo vzatý a navíc věděl, že když měli lidé nějaký neduh, pokorně kata navštívili, i jeho ženu, která se vyznala v bylinkářství a ráda jim pomohla.
Kat zas léčil zlomeniny a polámané údy uměl srovnat tak, že kosti dobře srostly a nezanechaly nohu či ruku nehybnou.
Navíc se mu líbila katova žena Apolena, hezká černovláska, dcera rakovnického kata Matyáše. Byla škoda, že jako katova dcera neměla jinou možnost, než provdat se zase za kata, ale takový byl osud těchto lidí.
Ale purkmistr přemýšlel jinak. Apolena je především žena se vším všudy a bylo mu jedno z jakého vychází rodu a prostředí. Kundici mají všechny stejnou.

V zajetí snových představ vstoupil do katovny, kde Apolena něco kutila na ohništi a kat Jakub ležel hlavou na stole, hlasitě chrápal a opodál stál džbán.

Purkmistr zamířil nejdřív k němu a opatrně si přičichl.
„Pivo! Jak je to možné? Copak dnes nemá Jakub výslech?“ otočil se na vyděšeně se tvářící Apolenu.
„Odpusťte, vzácný pane… Jakuba bolel celou noc zub… potřeboval bolest otupit. On ví, že dnes má… jíti na radnici… nějak to… nezvládl,“ štkala Apolena a nervózně si žmoulala suknici.
„Odpustit co?“ hromoval purkmistr. „Je namol a hned tak se neprobere! Výslech nebude a můj čas je drahý… mám dost jiné práce pro blaho obce!“
„Pane purkmistře… ano, jsme vinni… dluh městu splatíme,“ drmolila Apolena z obavy, že je třeba chce z města vyhnat.

Purkmistr ji sjížděl přimhouřenýma očima.
„Tem dluh splatíš ty, teď a tady! Opři se o stů!!“
Apolena bystře pochopila hned, co se bude dít.
„Ano… pane… ztrestejte mě… udělejte, co musíte,“ vyrážela ze sebe, když jí muž vykasal suknici a začal vyplácet otevřenou dlaní na bělostné pevné půlky zadečku.

Apolena tlumeně sténala, jak ji rány pálily a sotva vyplácení skončilo, pronikl do ní zezadu tvrdý ocas.
„Ty katovská mrcho… dáš mi to, co každá žena dává svému muži… svoje tělo… jo… jooo,“ funěl purkmistr a zarážel ho do ní prudkými přírazy.
„Ano… trestejte… mě… oh… oh,“ sténala Apolena a cítila, jak začíná konečně vlhnout a přírazy se stávají volnějšími a pocitově slastnějšími.
Purkmistr držel ženu v pase a rytmicky přirážel, dokud se do ní nevyprázdnil.
„Tak. Dluh je splacen,“ odstoupil, vyjel mokrým údem ze zmáčené pičky a natahoval si nohavice,
Apolena se zvedla a spustila si suknici dolů.

Vedle nich Jakub stále spal s hlavou na stole u vypitého džbánku piva.

***

Údajná cizoložnice Jitka, žena hrnčíře Scherba, nebyla vsazena do podzemí kobky pro nejtěžší zločince, ale do komory, kde měla i lůžko, stůl a zamřížovaným oknem bylo vidět do farské zahrady.
Nyní zvědavě pozorovala, jak farářův podomek obšťastňuje jeho hospodyni, která si na zahradě byla pro zeleninu. Ohnutá nad záhonem, byla zezadu zaskočena mladíkem, který jí vyhrnul suknici a prudkými pohyby se na ní uspokojil. Trvalo to jen chvíli a mladík se zakymácel, jak do ní asi trhavě vypouštěl sémě, odskočil a odběhl.

Hospodyně se postavila, rozhlédla se okolo, hledaje pachatele, nebo snad nechtěného čumila, pohodila rameny a šla. Hospodyně Anežka nebyla již nejmladší a tohle ji jistě přišlo vhod, pomyslela si Jitka, když vtom zachrastil ve dveřích klíč. Sedla si na lože a zvědavě čekala, kdo za ní přichází.
„Vy?“ udiveně hleděla na samotného purkmistra.
„Dnes jsi měla podstoupit torturu prvního stupně, ale zkusím to s tebou ještě jednou po dobrém. Jak to tedy celé bylo s Petrem Wolfem?“ usedl purkmistr vedle ní.

„Jsem vdaná žena!“ řekla Jitka přísně. „Jakkoli muž neplní své povinnosti, jsem mu věrná a nevyhledávám pochybné známosti. Byla jsem na trhu, když se mě Petr v davu lidí neslušně dotýkal.“
„Proč se tě dotýkal?“
„Známe se již dlouho. On věřil, že se nakonec vezmeme, ale já dala přednost Hansovi,“ vzdychla Jitka. „Hans je zajištěný a Petr ještě nemá ani mistrovské zkoušky. Navíc je mladší.“
„Jak moc?“
„O pět let. Prostě stále na mě doráží a na trhu toho zneužíval. Pak mě pozval do šenku.“
„Tys přijala?“ otázal se purkmistr. „A manžel zůstal doma?“
„Ten den nebyl ve městě. Vrátit se měl za dva dny. Tak jsem nabídku přijala,“ sklopila Jitka hlavu. „A dál už to bylo snadné. Petr mě opil, odvedl do pokoje nad šenkem a zneužil mé opilosti. Že ten den tam dorazí rychtář na kontrolu nikdo netušil. Petr, aby zakryl své provinění, tvrdil, že jsem ho svedla a já v opilosti ani nevím, co jsem řekla.“
„Nic, tvrdí rychtář. Petr zase, že jsi kývla… No nic. Takže takto se to stalo?“
„Ano, přísahám při všem, co je mi drahé,“ lkala Jitka. „Proč bych cizoložila? A ještě s Petrem? Sám má dívku. Řekl mi to. Věru Podlejšovou… ano, dceru cukráře. Co vím, tak ta už pannou nebude. Tam obraťte svou pozornost, ctěný purkmistře.“
„Dobrá, věřím, že tvá slova jsou pravdivá. Propustím tě, ale jistou službu budu požadovat. Odmítneš-li, čeká tě pranýř a pokuta, přijmeš-li, ještě dnes budeš doma,“ vstal purkmistr z lože.
„Co chcete?“
„Slyšel jsem, lhostejno od koho… zkrátka chci zakusit tvé umění ukojení… údu… ústy… istě víš, co pravím.“

Jitka nejdřív ztuhla, než přisvědčila. Tohle nečekala. Odkud to purkmistr ví?
To už před ní visel povadlý úd vyjmutý z nohavic.
Jitka si klekla na zem, aby ho měla pěkně před obličejem, pohonila ho rukou, pak přetáhla předkožku a jazykem olízla žalud. Nato ho vsála a začala rytmicky pohybovat hlavou. Cítila, jak jí ocas v puse narůstá a mohutní a purkmistr začal slastně vzdychat.

Netrvalo dlouho, když muž hlasitě vydechl a zaplnil ji semenem ústa. Jitka všechno spolykala. Moc jí to nechutnalo, ale věděla, že tak to má být. Nakonec mu ještě ocumlala povadající ocas.
Postavila se, myslela že je konec, ale zazněl ostrý příkaz.
„Lehni si a roztáhni nohy. Teď zase já,“ řekl purkmistr a když tak učinila, vyhrnul jí sukni a odhalil klín.
Ten měla zarostlý hustým tmavým porostem, kde někde uprostřed byla vidět rýha mírně rozevřených pysků. Pro muže bylo lákavé a vzrušující vnořit se tam jazykem, pro Jitku to bylo něco nového a neznámého.

Štěrbina byla brzy mokrá od vzrušení a kmitání jazyku ji přineslo nevýslovnou slast. Muž ji dráždí jazykem tam, kam jindy vniká svým údem! Tohle nemůže být hříšné počínání a je-li, tak přenádherné.
„Ah… ah… anooo,“ sténala a kroutila tělem v návalech rozkoše. Nepoznané slastné pocity ji zcela ovládly. Uvolňovala šťávy a otevírala se pod doteky jazyka víc a víc.

Najednou na ni purkmistr nalehl, přisadil ocas na rozdrážděný klín a prudce do ní pronikl.
„Ááách… božee,“ vykřikla slastně.
Byla tak mokrá a vzrušená, že pysky se hned ochotně rozevřely pod tlakem pronikajícího tvrdého ocasu a silná slast se jí rozlila tělem, doprovázená dalším proudem uvolněných šťáv.
Jitka se zalykala rozkoší, jak jí muž mnul a laskal prsa, byť to bylo přes košilku.

Brzy purkmistr začal přirážet rychleji a Jitka se vznášela na vlnách blaženosti, hlasitě sténala a vzdychala a stoupala ke svému prvnímu vrcholu v životě.
„Oooh… anoo,“ projel jí tělem orgasmus. Takovou slast a rozkoš ještě nikdy neprožila a zřejmě již ani neprožije. Cítila semeno, jak jí zaplavuje lůno a pak už z ní purkmistrův nástroj vyjel.
Když se oblékli, muž splnil svůj slib. Jitka byla propuštěna a celá věc uzavřena.

Za pláteníkem Wolfem purkmistr zašel osobně a pohrozil potrestáním Petra, jestli ještě někdy obviní počestnou ženu z cizoložství a byl potrestán mírnou pokutou, která ovšem skončila v purkmistrově měšci, nikoliv na radnici.

***

Byl nádherný letní teplý večer.
Václav se vrátil z radnice, když neopomenul zašukat si s Lucií, ale jelikož se tam nečekaně objevil písař Holendr, jen taktak si stihl natáhnout nohavice a předstírat hledání nějaké listiny.
„Co tu děláte, člověče?“ vyjel na písaře nevrle.
„Jdu si pro manželku… to snad nesmím?“ podivil se Holendr.
„Jistě… jistě… tak já už jdu,“ purkmistr šel vyprovázen zamračeným pohledem písaře a vděčným pohledem Lucie, ovšem upřeným na manžela.

Doma mu Milena předložila oblíbenou pečeni a špitla, jestli by ji v noci nenavštívil v komnatě, že již dlouho… spolu…
Václav pochopil a jelikož byl předtím Lucií rozpálen, ale neukojen, přisvědčil.

Milena si v komoře dala očistnou koupel a celá voňavá odešla do komnaty a s pokynem na manžela sebou nesla džbánek vína.
„Dnes ho přivezli… je až z Burgundska. To je někde za Chebem, až v Bavorsku, ne?“
„Jistě, drahá, ještě o kousek dál,“ ušklíbl se Václav. Ach ta nevědomost, ale ona za to nemůže, když nemá pražádné školy. Milena vlastně neumí ani číst a psát… jen, kupodivu, s penězi umí bez problému počítat a na trhu se ošidit nikdy nenechá.

I on se v kuchyni opláchl a celý rozdychtěný vstoupil k ženě a pečlivě za sebou zavřel na závoru.
Milena seděla v loži a byla nahá. Aspoň viditelná odhalená prsa tomu napovídala. Přisedl si k ní, sáhl jí zespoda na prso a stiskl tvrdý hrot naběhlé bradavky. Milena vzdychla, neboť ji to bylo příjemné.
„Ano… to… dělej… mačkej je… oooááhhh,“ sténala nahlas.

Po masáži prsou se Václav věnoval místům kolem vnitřní strany stehen. Milena ochotně roztáhla nohy a užívala se pohyby prstů kolem mokré jeskyňky.
„Jooo… úúúúh… to… je… krásaaa…“ celá tekla a prsty jí mlaskavě zajížděly dovnitř i kolem přes pysky.
Pomalu si lehala, roztáhla doširoka nohy a rukou sevřela tvrdý ocas, sama si ho nastavila na klín, který ho ochotně přijal.
„Jooo… ááách,“ vydechla rozkoší a ocas se dál posouval do hloubky pochvy, až po kořen.
Oboustranná slast byla nevýslovná. Ocas v ní hladce a rytmicky klouzal a Milena muže objímala, líbala a přirážela pánví proti přírazům.
„Oh… oh… již… anoo,“ vyhekávala a stále ho pevně tiskla za zadek.

Václav zrychlil přírazy, vzepřel se na pažích, ještě několikrát prudce přirazil a vypustil do ní lavinu semene.
Milena se zmítala, sténala a byla úplně v transu. Tak nádherný vrchol již dlouho neprožila. Ocas v ní zůstal zaražený, dokud sám nevyjel ven, slizký a měkký.
„Bylo to nádherné, drahý,“ Milena celá zářila uspokojením. Dnes by se obtěžkání mohlo vydařit.

„Rád s tebou zůstanu celou noc,“ řekl Václav a Milena se zapýřila To byla pro ni velká pocta.

***

Dalšího rána se ve sklepení radnice shromáždili muži zákona, tedy rychtář a soudce, za městskou radu dva konšelé a pochopitelně purkmistr. Dnes měla probíhat tortura zlodějky, jisté Magdalény, služebné v domácnosti pekaře Helbiga, kterou z krádeže nařkla sousedka pekaře, vdova Karafiátová. Stalo se prý tak v době, kdy ona u pekaře nakupovala,
Magdaléna toho využila, aby jí proběhla domem a ze dna truhlice jí odcizila rodinné šperky, kterými ji za života obdaroval její manžel. Byl jich tucet, prstenů i náhrdelníků… hotový poklad.

Rychtáři Tannkerovi se spousta věcí nezdála, ale vdova byla majetná a když v rukách důležitých osob skončily nadité měšce, bylo nutno někoho potrestat. A Magdaléna byla po ruce a možná na ni vdova i nějakým důvodem žárlila…

Dívka se pochopitelně nepřiznala, ani šperky se u ní nenašly, přesto soudce vydal pokyn k doznání obviněné útrpným právem.

Purkmistr předtím navštívil kata se svým požadavkem, aby se i oko potěšilo pohledem na pevné pružné tělo mladé dívky a poté přišel rychtář s prosbou, aby to nepřeháněl. Dívka je dozajista nevinná, tak ať zbytečně netrpí. Kat Jakub kývl. Za práci měl sjednanou stejnou odměnu, ať už někomu poláme všechny údy nebo ne.

***

Místností se nesl děsivý křik bolesti, ale kat utahoval lana skřipce dál a dál a polonahé dívčí tělo bylo napjaté jak struna.
„Přiznáváš se?“ láteřil soudce, neboť Magdaléna vytrvale zapírala.
Ostatní muži mlčeli a chlípným zrakem hodnotili její plná prsa i klín mezi roztaženými pevnými stehny. Jakub uměl dívku připravit mužskému oku.
„Dost!“ vykřikl rychtář. „Nechci abyste ji učinili chromou. Vážený soude. Mám oprávněnou obavu, že žalující strana nám cosi tají a obžaloba je křivá. Prosím o tři dny na došetření.“

Soudce chvíli přemýšlel, než pokýval hlavou.
„Máš dva… a vy?“otočil se na purkmistra a konšely.
„Souhlasíme,“ zaznělo jednohlasně.
„Jakube, postarej se o obviněnou, aby nám tu neumřela,“ řekl ještě Václav s pohledem na Magdalénu v mdlobách zhroucenou na žebříku.

***

Rychtář se vrhl na případ s buldočí vytrvalostí. Každý případ se snažil poctivě vyšetřit a tady bylo příliš málo důkazů, které opravňovaly tu dívku mučit. Přiznala by se, to ano, ale za jakou cenu?

V životě vdovy bylo příliš mnoho otazníků. Vyptáváním se sousedů vyplouvala na povrch její žlučovitá povaha, obecná nesnášenlivost a závist vůči všemu a všem.
Ukázalo se, že ani její manžel neoplýval vůči ní nějakou láskou. Vdova, tehdy ještě paní Karafiátová neměla zkrátka lehký život. Tři děti jí zemřely ještě v dětském věku, a tak časem zatrpkla proti celému světu a po smrti muže se vše ještě více umocnilo.

Pak jistá věc celým případem pohnula. Vdova nebyla příliš důvtipná, což rychtáři pomohlo.
Jednoho večera ho totiž navštívil žid Jakob a přinesl mu v měšci dvanáct kousků šperků, přesně těch, co vdova popsala jako ukradené.
„Nechci s tím být spojován,“ řekl Jakob a rozhrábl šperky po stole. „Ta vzácná paní to prodala celkem lacino, vydělal jsem na tom, ale po zprávách, že ve vězení dlí nevinný člověk… zde je vracím a ať to pomůže spravedlnosti.“

Rychtář užasl, že by židovský obchodník z uzavřeného obchodu cokoli vracel a zadarmo, ale Jakob se pousmál.
„Jsem už starý muž… hmotné statky už mě nezajímají jako dřív. Nemám nikoho a majetek dostane židovská obec, Rozhodně tímto neschudne a já jsem teď snad právě vykonal dobrý skutek.“

***

Když rychtář navštívil vdovu Karafiátovou a vysypal před ní ukradené šperky, žena zbledla.
„Tak jak to bylo!?“ křikl rychtář ostře. „Zapírat nemá smysl!“
Vdova to zkusila pláčem, ale když ani to nezabralo, přiznala, že oknem viděla v dílně Magdalenu souložit s mistrem Helbigem. Protože pekař byl vdovec, myslela si vdova na něj, ale pak pochopila jeho stálé odmítání. Když má možnost špásovat s mladou hezkou služkou, na ženu jejího věku nemá chuť a to ji rozezlilo, že se mu rozhodla pomstít. Šperky prodala židovi a obvinila Magdalénu, jen aby ten hříšný svazek zničila.

Rychtář vdovu odvedl před městskou radu, kde se ke všemu přiznala. Vězení nakonec unikla zaplacením tučné pokuty a sám purkmistr zašel do žaláře za Magdalenou.

***

Ah… aahh… ooh,“ sténala hlasitě Magdalena, jak jí to dělalo dobře vylizování klína a roztahovala co nejvíc nohy. Kolem pysků vytékaly šťávy, které purkmistr hltavě sál.
Poté co se jazykem dotkl zvlášť citlivého místa, vykřikla rozkoší, sténala a trhala tělem.
Když na ní nalehl a prudce pronikl do její kundičky, jen vzdychla.
„Oooch… áááh,“a ocas v ní zmizel v celé délce.
Purkmistra zalila slast z úzkého klína, který ho svým sevřením rychle přiváděl k vyvrcholení.
„Ano… už,“ hekal a vypustil do ní dávku semene.

Pak vstal a začal se oblékat.
„Tak jak jsem řekl, zítra budeš propuštěna. Tvé jméno je očištěno, jen pekař Helbig tě propustil ze služby, ale doporučil tě bratranci. Je to na druhé straně města, takže se s vdovou Karafiátovou nepotkáš a příště, až budeš obcovat s mistrem, dej si pozor na otevřené okno,“ zasmál se purkmistr a spokojen opustil vězeňskou místnost v přízemí, kde nedávnou souložil s Jitkou a ještě mnohými před ní.
Vyšel na chodbu, když něco těžkého ho udeřilo do hlavy, až padl do bezvědomí.

***

Když se probral, seznal, že je přivázán na žebříku a před ním stál kat Jakub, písař Holendr, hrnčíř Scherb a manželka Milena a netvářili se zrovna přívětivě.
„Chtěla jsem ti být poctivou a věrnou ženou, jako je Bůh nade mnou, ale ty se nechováš jako ctnostný manžel!“ pronesla temně Milena. „V našem domě se pelešíš se služkou a za mé přítomnosti, jak nechutné! Za to teď zaplatíš!“

Pak předstoupil hrnčíř Scherb.
„Moji ženu jsi prachsprostě vydíral, ač byla shledána nevinnou a tím jsi poskvrnil i mou čest. Nechť se usmažíš v pekle, pfuj,“ a muž si odplivl.
Kat Jakub se jen ušklíbl.
„Myslel sis, že jsem namol opilý a že se nic nedovím. Apolena ti byla po vůli ze strachu, aby ses nám nemstil a abys ukojil svůj chtíč, který k ní chováš, vždy, když ji spatříš. Vím já i Apolena, že se ti líbí a ač všemi opovrhováni, žijeme jako ostatní, milujeme se, chováme se mravně a lépe, než rádoby počestní měšťané.“
Písař Holendr se tvářil nevraživě.
„Lucie se pokusila o samovraždu. Naštěstí jsem přišel domů včas a zachránil ji. Teprve pak se mi přiznala, jak si ji zneužíval v prázdné radnici, choval se k ní jak ke konkubíně, Již to nemohla vydržet. Zítra tě městská rada zbaví úřadu purkmistra a vydá spravedlnosti.“

„To nemůžete udělat… stále jsem ještě purkmistr!“ křičel Václav.
„Byl jsi, ale zítra nebudeš. Pak usneš navěky!“ řekl Holendr a pak všichni sklepení opustili, jen kat ještě Václava uzavřel do podzemní kobky pro nejtěžší zločince.

***

V noci měl Václav zvláštní návštěvu. Přišla za ním manželka Milena.
„Ne vše mezi námi bylo zlé a špatné. Kdyby nebylo těch žen, měla bych tě ráda, ale takto je to ponížení příliš velké. Chci abys věděl, že jsi mě obtěžkal a bude-li to syn, bude Václav, pokud dcera, tak Johana. Budu teď bohatá vdova, o mě se nestrachuj a živnost povedu dál. Vezmu si některého ze tvých tovaryšů.“

Zatajila, že s jedním, Ignácem, už sdílí lože a že on má čerstvě zažádáno o mistrovské zkoušky. Pokud uspěje, vezme si ho. V loži se jí už velmi osvědčil.
Václav byl zcela zlomen a jen rezignovaně zvedl ruce v okovech, upevněnými do zdiva.
„To je vše, cos mi přišla říct?“
„Ano a taky ti poskytnout naposledy své tělo. Jako tvá žena stojím o poslední manželské spojení. Nečeká tě nebe a v pekle potěšení nenajdeš.“

Václav byl nabídkou své ženy zaskočen. Přikován ke zdi, neměl moc možností pohybu, ale Milena mu obratně stáhla nohavice a úd mu začala rychlými pohyby honit, že mu brzy povstal a stál mu pevně jako svíce.
Pak si vyhrnula suknici a jako fena, rozkročena na všech čtyřech se mu nastavila tak blízko, aby do ní mohl zasunout ocas a mohl přirážet. Ruce v okovech nemohl využít nijak.
Milena mu pomohla se zavedením a pak mu šla v přírazech naproti. Nebylo to však kdovíjak slastné. Nic moc necítila a soudila, že to nebyl dobrý nápad. Po delší době přírazů, kdy Václav cítil slábnoucí erekci a stále se neudělal, se Milena otočila a ocas mu k výstřiku dovedla rukou.
„Uhhh… děkuji,“ hlesl uvolněně.
Milena mu ho vyhonila do poslední kapky, pak mu ho uklidila do nohavic a sama si urovnala suknici.

„Pros Boha za odpuštění a přej si rychlou a bezbolestnou smrt,“ zněla její poslední slova, když opouštěla kobku a poděkovala strážnému, co ji k němu pustil za džbánek piva a krajíc chleba pomazaný silnou vrstvou sádla a cibule.

***

Za pošmourného rána byl Václav vyveden na dvůr radnice, kde mu byl přečteno rozhodnutí o zbavení úřadu purkmistra a rozsudek smrti za mnohonásobné smilnění a cizoložství.

Předstoupil nový purkmistr, pasíř Wojtyla.
„Tento zločin se trestá lámáním v kole. Nedopřejeme ti takovou smrt. Přeci jen, byl si jedním z nás. Je tu stětí hlavy nebo oběšení. Pro stětí platí, že bys musel být panského stavu, což nejsi, ale jsme ochotni udělat výjimku. Nebo ti Jakub zaručuje okamžité zlomení vazu při věšení.“

Václav si vybral oběšení, krátce se s přítomným knězem pomodlil, dostal poslední pomazání a pak mu kat navlékl na krk oprátku.
„Poslední slova?“ otázal se purkmistr.
„Nelituji ničeho, běžte všichni k čertu!“ křikl Václav.
Purkmistr pokynul katovi, propadlo se otevřelo a tělo pádem utáhlo smyčku a zlomilo mu vaz.
Václav Adolf Vilém Ješátko byl mrtev.

Tělo bylo sneseno a předáno vdově k uložení na hřbitov. Takto neslavně skončil rod Ješátků, po čtyři generace sídlící v královském městě nesoucí dnes jméno Vysoké Mýto.