Jmenuji se… no, to vlastně není vůbec důležité… říkejte mi třeba Michal.
Je mi dvacet dva let, pět měsíců a tři týdny a vrátil jsem se z nejčestnější občanské povinnosti každého mladého muže, totiž z vojny. Přežil jsem dvouletou pakárnu, poznal pár vygumovaných lampasáckých mozků a taky zažil, co na vojně jen málokdo. Možná nikdo. Ale to předbíhám.
Přes veškerou simulaci a úpěnlivé prosby a nabízení se (doslova) mé matky, jsem u odvodu byl uznán schopným prezenční služby. Tento ortel mi sdělila mladá kapitánka a já poprvé v životě pocítil neodolatelnou touhu vztáhnout ruku na ženu, vrazit jí pěst do ksichtu, nebo jakkoli jinak ji ponížit, pošpinit nebo zne(u)ctít. Ta ženská s tělem a tváří rajdy, kterou prcají celý kasárna, mi to řekla s posměšným a škodolibým úšklebkem ve smyslu „taky sis myslel, chlapečku, že se vyhneš vojně?“
Ten večer jsem se v hospodě ožral s dalšími odvedenci a záviděli pár modroknížkařům, že to na doktory uhráli. No, možná jim opravdu něco bylo a tak nevím, zda je lepší bejt zdravej branec, než invalida s modrou knížkou…
Co si o tom ale každej myslí, pronesl na závěr nahlas můj kámoš Tonda.
„My budeme v noci s kvérem střežit klid a mír, aby oni mohli bez obav prcat naše holky.“
***
Nenastoupil jsem k PS, ani k tankistům, dělostřelcům či rakeťákům, ale ocitl jsem na Slovensku v nějaké Hornej Lehotě u motostřelců, odkud mě po přijímači odveleli do Trenčína, do kanceláře jistého vojenského sportovního oddílu, co tu sídlil. Snad hokejisti, nebo fotbalisti, už nevím. Dukla Trenčín se to myslím jmenovalo…
Seděl jsem v kanclu a neměl co dělat. Vlastně jsem ani netušil, proč tu jsem. A proč právě já? Stejnou otázku si kladlo i pět dalších vojínů z různých jednotek, co tu byli se mnou. Vysvětlení přišlo záhy od majora Vavrušky.
„Chlapi,“ začal a jiné oslovení než „chlapi“ jsme od něj nikdy neslyšeli. „Od vašich velitelů z přijímače jsme dostali papíry, že nejste schopní výkonu služby u přidělené jednotky. Vaše fyzička je na draka. Máte různé zdravotní obtíže… sakra… kterej blb vás vůbec odvedl? Třeba vy, chlape, máte u brejlí skla tlustý jak okna od ponorky,“ otočil se na mě a nečekaje odpověď, pohlédl na dalšího vojína. „A vy, chlape, máte něco s játrama. Tady nevaříme diety… no, něco s vámi provedeme. Na civil zapomeňte. Budete pracovat pro klub. To vám vysvětlí později oddílový předseda. Budete mít uvolněný režim, ale nezapomeňte, že jste stále v armádě. Lenost, alkoholismus a jiné nepřístojnosti budou potrestány dle řádů. A nyní rozchod a návrat do kasáren. A spořádaně, chlapi.“
***
Práce pro armádní klub byla normální administrativa a hlavně nuda. Ovšem furt lepší než někde v blátě si hrát na válku. Jen náš velitel, nadporučík Bielik byl totální zelený pako a dělal nám „vojnu“, asi abychom si ji užili, když už ne přímo u bojových útvarů. To ale platilo jen v kasárnách, v kancelářích jsme měli klid.
***
Jednoho dne mě slušně a ne arogantním rozkazem, požádal major Grabinčák o pomoc.
„Zakúpil som domek, ale půda a sklep sú plné haraburdí. Ja na to nemám čas, choditě tam a pomožte mojej manželke to vyklidit. Zariadim, abyste tam mohol byť každý den, dokud to nebude hotové,“ mluvil zvláštní řečí, slovenštinou kombinovanou s češtinou.
Rozkaz je rozkaz, a tak jsem se stal pucflekem majora Grabinčáka.
***
„Dobrý deň, som Katarína,“ uvítala mě ve dveřích paní Grabinčáková a já zíral na ženu, která se mladým mužům zjevuje ve snech, že ráno mají mokrý flek na trenýrkách. Úplná bohyně sexu. Žena mladá, přitom plných až lehce barokních tvarů a ač oděná v lacláčových montérkách, nesmírně půvabná.
Pochopil jsem. Major Grabinčák jako zazobaný důstojník si nabrnkl mladou hezkou holku, která nemusí pracovat, jen ho obletovat a dělat mu exkluzivní doprovod do společnosti. Paní Katarína ale nebyla tím typem lenošivé zlatokopky. Sršela z ní aktivita a pranic jí nevadila špína, prach a pavoučí sítˇ ve vlasech. To ona možná přemluvila muže ke koupi domku. Mohli přece v klidu žít v moderní bytovce ve městě.
„Si taký chudý a okuliarnatý. Ty si Michal, ako hovoril manžel?“ vyzvídala, pozvala mě dál a pokračovala. „No, tak sa vyzlieč a tu máš montérky. Iďem do sklepa, príď za mnou,“ otočila se na patě a zmizela na schodech.
Nemá cenu to nějak rozepisovat. Bordel, smrad a prach. Prodírali jsme se tím celé dopoledne. Pak se Katarína vytratila vařit oběd a já tam osaměl.
Odpoledne se ke mně Katarína zase přidala a přistavený kontejner se plnil odpadem jedna radost. Jestli si poslední majitel udělal ze sklepa skládku, netuším, ale všechno tomu nasvědčovalo. Katarína mi pak vysvětlila, že i možná proto byla koupě tak finančně výhodná.
***
Třetí den byl sklep vyklizený a vymetený. Už jsme byli s Katarínou „sehraní“, tykali jsme si a díky nevelkému věkovému rozdílu si báječně rozuměli i když přiznám, že mi její neformálnost trochu naháněla hrůzu. Její doteky, tření těla o tělo, dvojsmyslné narážky a někdy dlouhý mlčenlivý upřený pohled do očí. Co se jí asi přitom honí hlavou?
Mně nic. Jsem vojcl, co slouží jejímu manželovi jako pucflek v C. a K. armádě za Franz Josefa. Co si asi tak můžu dovolit k důstojnický paničce? Ze všech sil jsem se snažil s ní alespoň držet krok při jejích narážkách a vtípcích a vracet jí je, a přitom ještě vnímat ty její křivky! Kozy se jí volně pohupovaly pod trikem, byly vidět i vztyčený špunty. A ta nádherná prdel v upnutejch montérkách. Ty dva tvrdý bochany, jen je popleskat. Měla krásnou snědou pleť a černý vlasy. Sama přiznala uherský předky, takže horká a vášnivá jistě byla i v posteli.
Před odchodem do kasáren jsem se musel vysprchovat. Na tom nesmlouvavě trvala a druhý den mě zaskočila nabídkou umytí zad a hned na to mi vlezla do koupelny! Seděl jsem na bobku ve vaně abych nenacákal všude okolo a ztuhl, když mi začala roztírat sprcháč po zádech, jako by se nechumelilo.
„Voní hezky, viď? To máme z tuzexu,“ podotkla k napěněnému gelu a třela mi záda od krku až po zadek. „Tááák… dobre… a teraz ťa osprchujem,“ popadla hadici a já schoulenej na bobku čekal, až odejde.
„Ty sa stydíš? Nemáš za čo…“ usmála se, podala mi sprchu a odešla. To jako viděla, co vidět chtěla, nebo jak to myslela? Ocas mi nestál a ani ho nemám nijak velkýho. Moje první holka tvrdila, že je tak akorát. Druhá si taky nestěžovala… no a to bylo před vojnou všechno. Jen dva zářezy.
Po koupání na mě čekalo jídlo a teprve pak jsem mohl odejít. Někdy mezitím dorazil domů i sám major, a tak jsme jedli ve třech. Vždy mi poděkoval a Katarína mě šla vyprovodit.
„Tak zase zajtra. Tešim sa. Dovi,“ řekla a obdařila mě zářivým úsměvem
***
Úklid půdy se vlekl. Bylo zde mnoho věcí, které si zasloužily probrat. Staré dopisy, noviny, co kdyby tam bylo něco důležitého?
Já jsem kupříkladu v šupleti nočního stolku, nebo co to bylo, narazil na album fotek. Bez zájmu jsem ho otevřel a strnul. Pornografie toho nejtvrdšího typu. Teda, ne že bych se v tom vyznal, porno jsem ještě nikdy neviděl, ale fotky ukazovaly naprosto vše.
Rozcapená ženská s čurákem vraženým až po koule v kundě, pak zase jak se s vykulenýma očima dáví s ptákem v hubě a nebo čurák zaražený až po koule do zadku. Vše v detailech. Fotky nebyly staré, ta holka svým účesem připomínala šedesátý léta. Kdo to ale je? Minulí majitelé, když byli mladí, se nechali nafotit? Ale proč by to tu nechávali? Záhada.
Na jedné fotce bylo tužkou napsáno Dajána. To však nebyl konec. Těch fotek bylo víc a s jinými aktéry. Muže nebylo skoro vidět, zato různých holek tam bylo docela dost.
Přivolal jsem Katarínu, která se zájmem přihlížela, opřená mi o rameno a jak jsem obracel stránku za stránkou, podvědomě jsem cítil, jak mi nejenom tvrdne ocas, ale jak mě Katarína jemně a mazlivě přejíždí rukou po krku a ramenou.
Na fotkách se mrdalo, prcalo a souložilo jedna báseň a z Kataríny vyšlo pár tichých vzdechů, tření ramen se zintenzivnilo a pak mi její ruka sjela pod album do klína a stiskla naditý poklopec.
„Ajaj… si pekne tvrdý. Nepojdem dole?“ a já jako pejsek se nechal odvést do koupelny, kde jsme se svlékli, omyli a nazí přesunuli do ložnice.
Pták mi hrozil roztržením, když se na něj nasadila rty a začala kouřit. Stačilo pár pohybů a už to ze mě nezadržitelně šlo, Katarína ucukla a proud semene potřísnil peřiny a prostěradlo.
„Bože moj, kedy si naposledy striekal?“ spráskla ruce nad tou nadílkou. Shodila peřiny na zem a vrhla se na mě jak hladová šelma.
A že vyhladovělá skutečně byla. Ovládla situaci, hrála si s mým tělem, laskala ho, hladila, líbala a já měl co dělat, abych jí to mohl oplácet. Čurák mi šel hned zase do pozoru a tentokrát si mě osedlala.
Bože, jak byla mokrá a úzká. Poševní stěny mi sevřely ptáka jak do svěráku, ale pomalu se roztahovaly a uvolňovaly a cítil jsem se jako v ráji. Při odsedech z ní vytékaly stružky šťáv, ona sténala a vzdychala slastí a nabízela mi kozy k pomuchlání. Bože ty byly. Velké, plné a přitom tak pevné.
„Ánooo… rob tak,“ pobízela mě k drsnějším prohmatům, mačkání a hnětení.
Když se udělala, hlasitě vykřikla a zhroutila se na mě. Já se držel, nevystříkl jsem, převalil se s ní, dostal ji na záda a dodělal se na ní v klasice a semenem jí hezky promazal píču.
„Ojoj… pozri kolko je hodin! Okamžite sa oblieč,“ vyletěla při pohledu na budík a měla pravdu. Manžel už mohl být na cestě domů. Já se oblékl, ona rychle stáhla povlečení a ještě měla nachystat jídlo. Naštěstí se major ten den zdržel a když jsem odcházel do kasáren, ještě nedorazil. I proto jsme se ještě stihli pořádně olíbat.
„No choď už… choď,“ musela mě Katarína z domu skoro vyhodit.
***
Další dny byly naplněny sexem. Jako by Katarína chtěla dohnat vše, co v manželství se starším mužem zameškala. Po mém příchodu se šlo do postele. Katarína už mě čekala nahá, jen v županu a zálibně si mě prohlížela při svlékání. Hubené tělo a brejle mě samotnému nepřipadalo nijak atraktivní, ale středem jejího zájmu byl stejně jen ten jeden orgán, který byl vždy připraven a natěšen na celé její tělo, které zase naopak překypovalo atraktivitou.
Po počátečním vášnivém a dlouhém líbání se přešlo na laskání prsou, což zbožňovala, hlavně jemné okusování bradavek, kdy začala sténat, v klíně silně vlhnout a ronit šťávu. Následovala kuřba a múj první výron. Nedalo se to zadržet a ani jsem nemohl. Její božská ústa a umění mě činily bezbranným.
Během lízání klína se většinou udělala a mně se mezitím čurák zase vzchopil. Miloval jsem vůni její kundy, roztažený pysky, tekoucí šťávy, nalitej poštěvák a vůbec mi nevadil hustej černej drn chlupů. Všechny ženský to tak měly. Jen v cizích časopisech propašovanejch na rotu byly holky vyholený. To mají kvůli fotkám, mínili jsme, protože vyholený byli i chlapi a čuráky jim vypadali větší a sex byl krásně viditelnej.
A než se Katarína probrala z orgasmu z vylízání, většinou jsem ji napíchl a rozjel klasiku, během níž jsme změnili polohu buď na koníčka nebo zezadu. Víc poloh jsem neznal a ani nepotřeboval. Vkleče zezadu jsem ji raboval opravdu důkladně, Katarína ječela jak Viktorka u splavu a při výstřiku semene vyvrcholila i ona a stahy kundy ze mě vysála vše do poslední kapky. Pak šla chystat oběd.
Chodili jsme po bytě nazí, zprvu jsem se zdráhal, ale ubezpečila mě, že manžel domů dopoledne nikdy nechodí a nepřijde. Nebylo pak divu, že při pohledu na její božské tělo jsem neodolal a musel se jí dotýkat, líbat a laskat i při vaření. Nechala si to líbit a jednou se vyhoupla na linku, nohy mi omotala kolem boků a já ji tam tvrdě vymrdal.
Odpoledne jsme věnovali úklidu půdy a za necelý týden bylo hotovo. Nalezené album s fotkami Katarína kamsi schovala a já měl za to, že ji vidím naposled. Při vycházkách jsem neměl důvod za ní chodit a bylo by to i nebezpečné.
***
Jenže major byl se mou spokojený a udělal si ze mě osobního sluhu na plný úvazek. Posílal mě zařizovat různé osobní věci a tu a tam i domů se vzkazem či kvůli nějaké práci, když zjistil, že jsem manuálně zručný. Nebyla to sice žádná sláva, ale on byl naprosto levej a nevyvrtal by do zdi ani dírku pro hmoždinku.
Je jasné, že jsme každé setkání s Katarínou plně využilii. Ona byla neúnavná. Třeba jsem stál na stoličce, sádroval do zdi skobu a Katarína využila mého postavení, stáhla mi kalhoty a ve stoji kouřila ptáka. Je jasný, že sádrování se trochu protáhlo a většina mi ztvrdla v misce, zato do pusy Kataríny putovaly miliony bičíkovců, aby pak skončily vyplivnuti v umyvadle.
„Blé… to nedám,“ vyplachovala si pusu vodou a já si natahoval kalhoty přes zvadlého vycákaného ptáčka…. O revanš nestála, stačilo jí uspokojení moje. Samozřejmě, když bylo více času, šukali jsme, ale už to nebylo tak uvolněné a krásné jako předtím.
Zamiloval jsem se do krásné Slovenky, ale mé city nebyly opětovány. Celkem pochopitelně. Katarína byla mladá a potřebná žena a já měl stále tvrdého čuráka s velkou výdrží, ale jinak jsem nebyl nic. A ona žádnou nulu v životě nechtěla. Vzala si, co potřebovala a co se nabízelo, ale život v pohodlí by za nic na světě nevyměnila. Musel jsem se s tím smířit.
Na druhou stranu, kdo kdy měl možnost prcat atraktivní manželku důstojníka ČSLA?
Kluci v kasárnách nic netušili. Sami sloužili jiným důstojníkům a pokud měli také nějaké techtle – mechtle s jejich paničkami, mlčeli, stejně jako já.
***
Že jsem u Kataríny naposledy, jsem tehdy pochopitelně netušil. Vojna se mi pozvolna krátila, ale těch pár měsíců to tu už snad doklepu v klidu a pohodě.
U Grabinčáků v podkroví jsem lakoval parketovou podlahu, neb ani to by major nezvládl, ač byl doma a četl si u kafíčka noviny. Katarína čas od času za mou zašla, jestli něco nepotřebuju.
„Jo. Zašukat si,“ řekl jsem tiše. Nato nic neřekla, zrudla a zmizela.
Bral jsem to jako vtip a dál se věnoval nátěru, když tu najednou přišla, otočila se, vyhrnula si sukni a já zíral na nahé bílé koule zadku.
„No čo je? Karol odišiel na nákup. Máme iba chvílu,“ hlesla v předklonu.
V mžiku jsem byl v ní zaražený až po koule a prudkými hlubokými přírazy jí vymrdával mozek z hlavy.
„Áno… áno… to sa mi páči… ještě viac… možeš…ohhhh… tvoj kokot je úžasný,“ vyhekávala, když v tom dole klaply dveře! Pán domu se vrátil! Tak brzy?
„Halo, Katarínko?“ volal, ale ta se zaraženým pérem v sobě mlčela s rukou přes pusu, aby nahlas nezasténala slastí.
„Hej, Michal, nie hore?“ volal major, ale nahoru nešel. Naštěstí.
„Ne, soudruhu majore. Nevím, kde je,“ odpověděl jsem a muž se odšoural pryč.
Rychlými šťouchy jsem se dodělal, vystříkal ji semenem, Katarína se postavila, stáhla si sukni a opatrně a hlavně nenápadně seběhla dolů. Ten den jsem ji viděl a šukal naposled.
Vojenské orgány totiž rozhodly, že vojíni z Trenčína nastoupí do civilu ze svých mateřských jednotek. Přesunul jsem se tedy do Horní Lehoty a setkal se vojáky, s nimiž jsem rukoval, ale prakticky dva roky neviděl. Pro mě to bylo cizí prostředí. Jejich vojna a moje se nedala srovnávat, ale básnil jsem něco o štábu vojsk Varšavské smlouvy a operačních plánech na nichž jsem se podílel… No, snad to sežrali.
Hornej Lehote jsem zamával z vlaku a tím pro dvě dva roky vojny skončily.
***
PO DVACETI LETECH
Do Trenčína jsem se dostal až po rozdělení Československa. Národní třenice ustaly a nikdo už mě na ulicích nenapadal, že jsem „Čehún“. Měl jsem tu nějaké obchodní aktivity a firma mi zaplatila hotel.
***
Po jednání jsem se toulal městem po známých místech, ale moc toho už nepoznával. Holt dvacet let je dvacet let.
Do hotelu jsem se vrátil navečer a v recepci seděla mladá hezká dívka, která mi někoho připomínala. Musel to být někdo, kdo se mi vryl do paměti, jen to jméno mi chybělo…
Vzpomněl jsem si až na pokoji. Katarína Grabinčáková! Jistě, té je velmi podobná. Tehdy jí sice bylo už o pár let více, ale rysy tváře byly nezaměnitelné.
***
Hned druhý den jsem zabrousil ke známému domu, ale dle očekávání zde bydlel už někdo jiný. Odvážil jsem se zazvonit a poptat se na posledního majitele, ale bylo mi řečeno, že domek koupil od nějakého Ivanova a jméno Grabinčák mu nic neříká. Byl to nerudný muž a hned nato mi zabouchl dveře před nosem.
Kam se Grabinčákovi poděli? Vždyť domek si kupovali na stáří, jak říkal major a Katarína z něj byla tak nadšená.
V recepci opět seděla ta krásná dívka a já s ní zapředl rozhovor.
„Chtěl bych se vás na něco zeptat. Máte čas se mi chvíli věnovat?“
„Teraz nie, ale smena mi končí o polnoci. Keď vydržite, pak sa vám buďem venovať,“ utnula mě s úsměvem, ale rázně a nekompromisně. „Ve službe se nemožem len tak porozprávať. Zaklepem na dvere. Pokoj dvacat osem, však že?“
Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl osmé.
***
O půlnoci už jsem zkomíral, zatímco Viera (jak se jmenovala) byla svěží. Zaklepala a hrnula se dovnitř jak vítr.
„Tak som tu. Ako si to želáš? Klasika lebo anál? To je o tisícovku viac…základ je dva tisíce za hodinu.“
Nějak jsem nebyl schopen hned zareagovat. Z recepční se vyklubala děvka! Přijde si sem a hned se nabízí… to mě v recepci hned otipovala jako zákazníka?
„Nechci s tebou spát!“ řekl se nahlas a pevně.
„Nie? A prečo som tu?“ podivila se.
„Chci se tě jen na něco zeptat. Přijel jsem po dvaceti letech a někoho hledám. A ty jsi té osobě podivuhodně podobná. Neznáš jméno Katarína Grabinčáková?“
Dívka se rozesmála tak, že nemohla popadnou dech.
„No isto. To je moja mama,“ řekla po hodné chvíli.
„Tak je to tedy,“ vydechl jsem. „A kde žije, že už není v domě ve Zvonkovej ulici?“
Dívka se přestala smát.
„Otca hned v osemdesiaťdeviatom roku vyhodili z armády, zbláznil sa, skončil v ústave a tam sa obesil. Matka predala dom a odstehovali sa do Žiliny ke starej babke. Tam žije matka doteraz. Vydala sa za nejakého Ludvu, čo jen chlasce a bije ju. No, čo si vybrala, to má. Nestýkám sa s ňou. Já som se prestehovala spať, keď som tu sehnala práci. No, nezarábam veľa peniazí, a tak sa tu kurvím, kdo o mě má záujem. Myslela som, že aj ty.“
Bylo mi líto, jaký život jí osud připravil. Otec blázen, matka žije s opilcem a ona se prodává. Taková hezká holka si přece zaslouží jiný život.
Vytáhl jsem z peněženky dvě tisícovky.
„Dám ti je, ale slib mi, že s tím skončíš. Najdi si jinou práci, ale neprodávej svý tělo. To patří jen tobě.“
„Tak hej,“ usmála se. „Ale než ti to slúbim, budeš moj posledný zákazník,“ odvětila tiše a začala si rozepínal halenku. Nezastavil jsem ji, jen zamkl dveře a zhasl stropní světlo.
***
Viera nezapřela svou matku, i když tohle se geny nepřenáší, no možná ale… Čuráka mi kouřila tak lascívně, drsně a zároveň tak něžně, že jsem brzo vytekl jak nezkušenej panic. Vše spolykala bez mrknutí oka a nasadila opět kuřbu, aby mi ho zase postavila. Nešlo to ale tak rychle jako před lety a musel jsem se vzrušit jejím tělem. Líbáním, laskáním prsou a lízáním kundičky (vyholené).
Po divoké a vášnivé výměně jazyků jsem se pokochal jejími menšími, ale skvostnými pevnými prsíčky. Vyholená kundička ronila šťávy jak Váh, co protéká městem a Viera zmítala a pohazovala tělem za doprovodu slastných vzdechů a stenů. „ Ahh… áno… už… budem…“
Při zaražení ocasu do kundy se mi nohama omotala kolem boků a nepustila, dokud jsem se do ní nevystříkal.
Pokračovali jsme dál, zase líbáním, orálem a pak jsem jí ho tam pral zezadu a prohlížel si tetování, jakýsi ornament pod levou lopatkou. Více pozornosti jsem ale věnoval prcání mladého těla, kdy se mi to zase poštěstí? Plácat ji po pevných půlkách, mačkat pevné kozičky, tak akorát do dlaně a hlavně plenit tu úzkou kundu a cítit slastné tření, sevření a její vyplnění.
Viera byla též blahem bez sebe a ječela jak protržená a trochu mi v tom připomínala Katarínu blahé paměti.
„Uch… uhhhh… joooo… jsem,“ další dávka semene jí skončila v pochvě a já měl vystříleno.
Zalezli jsme pod deku, mazlili se a vydýchávali.
„Prečo si sa pýtal na mamku?“ zvedla ke mně pohled.
„Byl jsem tady na vojně a tvůj otec potřeboval pomoct s vyklízením sklepa a půdy, když koupil ten domek,“ odvětil jsem. „Byl to rozkaz, tak jsem musel poslechnout.“
„Hej. Mamka vravela, že domek bol plný odpadkov….Vyrostla som tam a žila až do otcovej smrti. Nerada o tom hovorím.“
Přehodil jsem téma hovoru a spolu jsme strávili celou noc. Viera nikam nespěchala a na ubytovnu už vůbec ne. A druhý den měla volno.
***
Když jsem se vzbudil, Viera v posteli ani pokoji nebyla. Rozmrzele jsem se chtěl začít oblékat, když klaply dveře a dovnitř vjela Viera s jídelním vozíkem.
„Raňajky, po česky snídaně,“ hlaholila a zastavila u postele. Přivezla míchaná vajíčka, salámy, sýry, zeleninu, kafe, džus…
„To je milé překvapení,“ usmál jsem se, stáhl ji k sobě, zulíbal a neopomenul jí rukou přejet vnady.
„Nehaj ma,“ třepla mě po ruce. „Najskor jedlo, pak zábava.“
Jedli jsme v posteli. Já nahý, ona v halence a sukýnce, pod níž ovšem nic neměla.
Zavolal a omluvil jsem se obchodnímu partnerovi z jednání a celý den jsme s Vierou proleželi v posteli. Nejen jsme se milovali, ale i povídali. Došlo i na rozloučení.
„Pozítří odjíždím. Bude se mi po tobě stýskat. Můžu ti napsat?“ navrhl jsem, ale Viera se pousmála.
„Už za Trenčínom na mňa zabudneš. Jsem jen jedna milostná epizoda, tak čo tu plano hovoriť. Netáraj hlúposti a radšej ma pomiluj.“
„Počtvrté?“ zaúpěl jsem, ale Viera se měla k dílu, vlastně k fajčení a podařilo se jí ho vzchopit do patřičné tuhosti.
Nastavila se mi zezadu a já do ní s mlasknutím zajel, pomalu ji rytmicky projížděl a prohlížel si ono tetování.
„Jaký má význam ten obrázek?“ zeptal jsem se.
„Nijaký. Mala som tam velkú pehu a po odstraněni jazvu. Zakrylo ju tetovanie. Nepáči sa ti?“
„Ale ano..ale tohle se mi páči ještě víc!“ přidal jsem na důrazu a hloubce přírazů.
„Ach… Michal… si hlboko ak to nevieš… ach… ach… Bože moj…“ sténala Viera a já spěl k vrcholu. Udělal jsem se, ze mě snad už nic ani vyjít nemohlo, hlavně už mě to ani nebavilo. Viera byla ale spokojená a před nástupem na směnu mi přinesla na pokoj večeři.
„Nech si chutiť,“ byla její slova, bohužel poslední. Už jsem ji neviděl, ani druhý den a ani při odjezdu. Prý má náhradní volno.
***
Tím končím své vzpomínání. Příběh z vojny je zajímavější, než co mě potkalo ve zralém věku. Navíc jsem ženatý, mám rodinu a tohle vážně byla jen epizoda.
Doma mě sice nikdo nevítal s otevřenou náručí, ale žena večer požadovala plnění manželských povinností a já jí rád vyhověl. V tomhle naštěstí máme shodu i po letech manželství.
Uspokojená manželka spala a já vzpomínal na milování s Vierou. Ne, abych srovnával nesrovnatelné, v mysli mi vyvstal ten její vytetovaný ornament pod lopatkou a náhle jsem se lekl. Mluvila o velké pize, ale měla asi na mysli mateřské znamínko. Přesně tam ho totiž mám i já!
***
Omlouvám se předem všem čtenářům ze Slovenska a všem kdo slovenštinu ovládají lépe než já a internetový překladač. Co po mě nezachytil korektor, tam prostě bude jako chyba, ale snad nebude třeba na každou zvlášť upozorňovat.
