Divadlo BDSM

BDSM
Tak co dál?
Padesátka se přehoupla, na těle už to začínám cítit a tak nějak přehodnocuju svůj život. Jaký je, jaký byl, co se povedlo co ne. Co jsem zažil, o čem jsem snil a hlavně, co bude dál.
Výhled moc pozitivní není. Už jedu z kopce dolů. I v sexu. Nejde o možnosti, jde o schopnosti. Ta věčně tvrdá skála, která mi od puberty komplikovala život a zavedla mě do spousty průserů, trapasů, ale přinesla i hodně radosti a štěstí, začíná ztrácet dech.
To co šlo na povel, na lusknutí prstu a většinou i proti mojí vůli, mě teď stojí víc a víc snahy, ten parchant se nechá přemlouvat jak trhovec v Egyptě.
A tak jsem začal bilancovat i svůj sexuální život, moje úspěchy, můj „bodycount“, i to, jak jsem si splnil všechny svoje touhy.
A našel jsem něco, co zůstalo jen v mých představách, v mých masturbačních snech. Něco, co jsem se nikdy neodvážil zrealizovat, vyzkoušet.

BDSM
Pod touhle zkratku se vejde prakticky všechno, vše to, co pro „normální“ lidi vypadá jak perverze a čemu se smějí.
I já.
Taky se tomu směju. Celý život.
Jsem vanilka.
Vždycky jsem byl. Miluju něhu, mazlení, dívka, žena, pro mě vždy byla něco krásného, něžného, křehkého, něco, co musíš chránit, líbat. Milovat.
Ale tam uvnitř, někde hluboko v mojí duši, je něco, něco co mě nenechá v klidu, na co musím občas myslet a představuji si to.
Ignoruju to.
Spoustu let. I na základě zkušeností, draze a trapně vykoupených. Ne vše, co v pornu vypadá skvěle, je potom v reálu skutečně vzrušující.
Jenže už vidím „na konec“ a pokud chci něco zkusit, skutečně prožít, teď je ten pravý čas.
Přestat jen žít ve snech.

BDSM není bezhlavé mlácení úchylů kvičících jak selata s koňskou maskou na hlavě, jak si to asi většina lidí představuje.
BDSM je divadlo.
Divadlo, kde se hraje vaše hra, podle vašeho scénáře a s dvěma herci, ona a vy.
Vše je zapotřebí řádně připravit, domluvit, dohodnout, stanovit si hranice a hlavně, hrát. A hrát musíte i vy, ponořit se do příběhu, který jste vymysleli, vypnout hrdost, možná i ego a sebeúctu a být na pódiu partnerem tomu profíkovi, který hraje s vámi.
A to není tak jednoduché, obzvlášť pro člověka, jako jsem já, pro vanilku.
Už jen být schopen o svých představách mluvit, říct je cizímu člověku, notabene ženě. Mluvit o věcech, na které se sám před sebou stydím i myslet. Ale je to nutné, nezbytné, protože jinak to nejde.
Ona je musí znát, musí znát váš scénář, včetně všech detailů, protože jedině tak dokáže svůj part odehrát tak, jak o tom sníš. A na tom záleží, protože vše musí do sebe dokonale zapadnout, aby výsledek byl uměním a ne jen trapnou epizodou, na kterou chceš zapomenout.
Tohle všechno vím.

A tak jsem se rozhodl, půjdu do toho a to i s rizikem, že to bude katastrofa, koneckonců, jedna trapná lechtivá historka navíc mi jen obohatí moje portfólium jiných.
Výběr toho kam a s kým hrát, byl komplikovanější, než jsem původně myslel.
Samotnýho mě překvapilo, jaký detaily byly pro mě důležitý, jak málo stačí k tomu, aby se překlopila miska vah.
Jedno jsem ale věděl jasně, nechci amatérku, byť nadšenou, ne, chci profesionálku každým coulem. Na ní to bude celý totiž postavený, amatér jsem já. Šetřit můžu na mlíku v Tescu v akci, tady je cena to poslední, co mě má zajímat.

Konečně padlo rozhodnutí a domluvil jsem schůzku. Klepal jsem se u toho hovoru nervozitou jak při první puse.
Cestou k ní jsem se snažil nějak uklidnit, myslet na jiný věci, na práci, na povinnosti, ale moc se mi to nedařilo.
Přišla si mě vyzvednout k domovním dveřím, drobná blondýnka v obyčejných teplákách a mikině. Taková milá hezká šedá myška, takový „kapesní šukátko“. Když mě vedla do sklepních prostor, všimnul jsem si že má na sobě vojenský kanady, starý, jaký jsem nosíval ještě na vojně. Byly jak pěst na oko.
Zamrazilo mi v zádech, tohle nenosí princezny, došlo mi, že tahle „holčička“ bude asi pěkně ostrá.

Vstup do ateliéru byl jak do protiatomovýho krytu, ale uvnitř to bylo jiný kafe.
Luxus.
Naprosto profesionálně, komplexně vybavené studio pro celou škálu snů v divadle BDSM.
Už vstupní foyer bylo nádherný, hrálo pestrými barvami, pohodlná noblesní pohovka v ostře purpurové dominovala celému prostoru. Za barovým pultíkem stála moje princezna v kanadách a nabídla občerstvení.
Neměl jsem na to ani pomyšlení, věděl jsem, že teď jí budu muset úplně všechno říct, vše o čem sním, po čem toužím a to do těch nejmenších a nejtrapnějších detailů. Jí, cizímu člověku, tý krásný, mladý holčičce v kanadách.
Klepal se mi hlas, možná se i třásly ruce, říkal jsem to jak naučenou básničku ve škole. Nepřemýšlel jsem o významu slov a jen to ze sebe sypal.

Když bylo po všem, podíval jsem se na ni. Klidně stála, koukala na mě a dopíjela skleničku s limonádou.
S absolutní jistotou pronesla: „Jo, v pohodě, běž se vedle do koupelny připravit a přijď potom za mnou vedle,“ a ukázala do místnosti, která i přes napůl zatažený závěs vypadala jak fenci středověká mučírna.

Když jsem tam po pár minutách vstoupil, zaujala mě ona.
ONA.
Bože, z tý šedý myšky byl vamp.
Byla tak nádherná.
Tak sexy.
Černé body nezakrývalo prakticky nic z jejího skvostného těla, krásná kulatá prdelka a dokonale tvarovaná stehna ukazovaly sílu a energii, kterou jim určitě v gymu dává. Byla bosá. Jemná chodidla, která byla ještě před chvílí uvězněná ve vojenských botách vypadala tak zranitelně.
A ty prsy, menší a vzpurně postavené, trčící dopředu a volající po polibcích.
Vydechl jsem touhou.
Rozum začal opouštět moje tělo.
Začalo naše představení.
Držela se mého scénáře, věděla, že je to moje „poprvé“, že to chci vyzkoušet a tak postupovala ohleduplně, plnila moje sny.

Zprvu jsem trochu tápal, nebylo pro mě jednoduchý vypnout hlavu úplně, oddat se naplno touze, ignorovat svoje ego, možná i hrdost. Vždy jsem se snažil na dívky, ženy, obzvlášť tak krásné jako ona, zapůsobit, zaujmout je, ukázat jim, že já jsem ten „princ na bílým koni“ a teď se po mě chtělo něco, co mi šlo proti srsti.
Ale uvědomil jsem si, že to je vlastně můj sen, moje představa, můj scénář a ona mi jen pomáhá ho prožít.
Byla neuvěřitelně vnímavá.
Držela mě ve hře.
Postupně se mi, hlavně díky ní, dařilo se víc a víc ponořit do svého snu.
Vycházela mi všemožně vstříc, když pochopila, že potřebuju intezívnější tělesný kontakt, poskytla mi ho.
Když přitvrdila, nezapomněla mě potom pochválit pohlazením, konejšila mě, poznala, vycítila, že tohle je můj week point.

Najednou se se mnou něco stalo, něco se zaplo, něco vyplo…
Pocítil jsem k ní neuvěřitelně silnou vděčnost, touhu ji potěšit, být jí k dispozici pro všechno, co ona bude chtít, protože ONA je mojí paní.
Protože to ONA rozhoduje o mě.
Naplno mě ovládla. Ovládla moje tělo, moji duši.
Ta drobná holka, chodící ve vytahaných teplákách a kanadách, si mě, velkýho sebevědomýho chlapa, omotala okolo prstu, vodila mě jak loutku na provázkách a já byl za to rád.
Cítil jsem se tak šťastný.

Když jsem pak od ní odcházel, cítil jsem smutek a prázdnotu.
Jako když odcházíš z místa o kterém víš, že tam patříš, že je tvým vysněným rájem.
To, jak silně to na mě zapůsobilo, mě ale vyděsilo.
Proboha.
Jak je jen možný, že jsem cítil tak silnou touhu být jen její hračkou?
Jak je možný, že jsem při jejím něžném pohlazení, které přišlo po ráně bičem, cítil vděčnost a chtěl víc?
Zmatek, šok.
Mám teď v hlavě bramboračku.
Mám strach, strach ze sebe, strach z toho co udělám, nebo naopak neudělám.
Jsem úchyl?
A jak je možný, když je to tak silný, že to ve mě celý život spalo?
Nesnáším bolest, ale pro ní ji chci trpět, pro její pobavení, pro její radost.
Chci jí zase pokleknout k nohám a poprosit ji, aby si se mnou dělala co sama chce.
I kdyby mě měla zabít, jsem tu pro její potěšení.
Musím se nějak vzpamatovat, zkusit zapomenout, nebo na to alespoň přestat myslet.
Vím, že pro ni jsem nikdo.
Jen jeden z mnoha fotříků, co si platí za její účinkování v jeíich hrách.
Dobře platí.
Pravděpodobně jimi i mnou ve skutečnosti opovrhuje.
To si musím uvědomit.
Snad mi to pomůže se z toho dostat.
A já se z toho musím dostat.
Jsem přece chlap!

Bože, pomoz mi…už zase koukám na mobil, zítra mám volno, celý den…zítra by to šlo, jít do divadla…