Děkovat nemám komu
Co nádherných věcí jsem v životě potkal
a zkoumal jsem je všechny až do úmoru rád… Co za divného jsem však k stáru tvora,
jenž v obecné nouzi ducha se smíchem kuchá prázdná slova
a nad žádnou zradou ideálu už dávno nechce se mu lkát!
Jak směšná a pošetilá připadá mi dnes i ta práce hrobníkova,
když jediná čistá a nejkrásnější žití metafora mi stále nedá v klidu spát…
Ač nemám komu, děkovat musím stále nejvíce
za svalnatou boubelatost nahé dívčí zadnice,
za vyklenutou kyprost dvou hladkých dívčích boků, za jejich šíři, co bezpečně v i s nadějí v budoucnost si míří,
za prsy nejdříve ostře čnící a tak mateřsky plně sladce pramenící,
za ty jediné božské rohy hojnosti pozemského bytí,
za voňavý med touhy, která klokotá temně v hrdle a leskne se i v oku,
za každou žhavé vášně do sípotu vyzpívanou sloku,
za vše, po čem hladoví smysly muže – a co je štědře sytí…
Však kdo zvát by mne chtěl řezníkem citu nebo duše,
jenž koří se mase masa – pouze svalu, ten, pro blaho živých,
nechť dál své liturgie memoruje prostoduše
– a k holé kostře smrtky utíká si zavčas pro pochvalu!
Moc pěkné veršování.
takhle umět obcovat s můzou, to jen tak někdo nedokáže
Moc pěkné
Až budeš vědět komu, tak mu podělit za svůj dar to takto krásně sepsat.
Tuto básničkou by si každé ráno měly přečíst všechny dívky a dámy, které mají pocit, že toho přes boky mají trošku víc, než kolik by si přály.
I když tam toho někdy opravdu je o něco víc, tak je to pořád mnohem, mnohem lepší než smrtčina holá kostra.