Úradkem starořeckých bohů se tak stane,
snad sluneční erupce je to žhnoucí důsledek,
že již pouze občas a zcela nečekaně vzplane
smyslných vzpomínek jen třepotavý plamínek…
Zas v jeho světle křepčí kyprá nahá ženská těla,
co neukojitelnou touhou se vždy dlouho chvěla,
zas jak vonících tropických plodů těžké velké trsy
se ve víru smyslného reje chtíčem rosí tuhé čnící prsy,
zas, a nyní už i zasloužilé matky, co daň nové epoše,
nabízejí mi své masitě vyklenuté katedrály rozkoše.
Ač mé ochabující již tělo zas zalévá spalující vášeň
a rozežírá je jak koráby bájných reků lodní šášeň
– tak navzdory všemu modernímu pokroku
beznadějně mrtvo je v mém rozkroku!
Pěkná báseň s antickým tématem. Děkuji autorovi.
Další skvělý kousek poezie, jen ta ironická pointa je možná až moc depresivní.