Ve znamení růže 🇨🇿

Věnováno jediné a nejkrásnější ženě mého života.

(Vulvální óda)

Ještě stále mé oči oslepuje touhy zář,
již emituje tvá kypře skvělá odvrácená tvář.
Já dobře vím proč je to tak,
proč obraz ten rychlí můj pulz a kalí zrak.
Vždyť v té oblé hladké pružné tváři
slibně vlhká černá růže září,
na infra vlnách vysílá svůj signál touhy
a věda suše tvrdí
– že to záhyb kůže pouhý!

Ze suchých záhybů kůže složen je snad vědec,
je-li již dobře odleželý, cti… hodně stár,
ovšem tvá růže, ten meduplný květ
– toť přímo bohů dar!
Ten příhodno je zkoumat na schodech,
či na skulpturách chrámu v Khadžuráho,
hníst a laskat jej,
co díkuvzdání za sám dar
i za ten fakt,
že každá má ho.

Však i ten suchý vědec, studující kamenné páry mithuna,
vzpomíná sobě rád jak žhavě a čím život se počíná,
zahloubán do sexuální mystiky sekty kaula-kapálika,
žádostiv zvědět je – zda poznali též odpadlíka.
Snadno mu vcítit se v mysl toho, jenž přes vroucí svou tužbu
schopen již není konat řádně svou slastnou bohoslužbu.
A sám pak – pro ten zmarný smutek snad
– chtěl by nám význam černé růže negovat?!

Jak směšná a sterilní je pošetilost stáří,
jež co života symbol slunce má – tu na vlajce, či na oltáři.
Leč věčně drzé dravé mládí,
ve frašce života však často charakterní herec,
zvolilo sobě symboliku jasnou, vlastní
– a po plotech hotoví si kosočtverec!

Zkoumám-li já svůj vesmír z té odvrácené strany,
jak jsem již naznačil činívám tak rád,
jeví se mi ten rozdíl vskutku bezvýznamný
– stačí se jen umět podívat.

Vždyť každý zahradník, když na medvědí kůži
s vášní a láskou štěpí onu černou růži,
vyvolá vždy její jako slunce žhavé eruptivní křeče
však pokud se zdatně činil – zezadu a vkleče,
tu uhlídá, není-li však vášní zcela slepý,
kosočtverec, jenž je vskutku velko… lepý!

Až jednou zemřu – i to by se snad mohlo někdy stát,
v růžovém sadu věčně chtěl bych potom spát.
Pěkně tě prosím, moje milá, vyplň i toto mé přání
při nelehkém barev růží vybírání:

Smavých černých růží budiž vskutku mnoho,
asi jako hvězd v letní noci, či světel v Soho.
Zlatě plavých růží zasaď, prosím, trochu míň,
jako bys chtěla zdobit svatební svou síň.
Rudých růží musí být pak ještě méně,
asi jako pih, co sluší rusé ženě.

Vprostřed voňavé té krásy budu navždy slastně snít,
o procházce růžovým tím sadem, jímž dopřáno mi bylo jít.
Mnoho omamných a svůdných růží okolo mne vonělo,
oko mé s touhou na ně rádo hledělo,
ale jen jediné jsem z lásky čechral lístky
a foukal jí na bolístky
– to zapomenout by se nemělo!

Pohleď, má milá, jak jsem tvou krásu oslavil,
zpříma a mužně jsem se k tomu postavil,
polaskej svého perverzního maniaka,
přesvědč jej, že tvá růže není všelijaká.
Nemusí to být dlouho – změníme se oba v prach,
jen óda tu zůstane, když vítr si vezme tvoje ach…