Má milovaná žena,
ten skromný kvítek na louce plné vábných květů plevele,
plavé vlasy visící přes hranu postele,
když dospávala láskou probdělé noci.
Kéž by se dal vrátit čas té lásky bezbřehé.
Teď jiný má ji ve své moci.
Jen bílí andělé hlídají ji na hřbitově v noci.
Čas, jenž stejně jako anděl smrti bere všechno, se nikdy nevrací, avšak naštěstí jediné, co nedokáže unést, jsou naše vzpomínky. V nich naše lásky věčně žijí.
V tichém úžasu obdivuji autora za to, kolik citu, lásky i smutku dokázal popsat několika slovy.