Prosklená lastura vydala perlu…
nebo snad ten závěs u dveří
stal se dnes stříbrnou pěnou jitřního příboje?
Kdo chce, nechť nevěří,
nechci se přít
– však možné je oboje!
Vždyť stojí tu, pod klenbou čajovny,
mladá a mámivá – víla – či najáda?
– Madona bez rámu…a dosud bez syna.
Člověku bez dechu…svět znovu rozkvétá
– srpnová vládne mu nálada
– tak šťastný je jeho života los,
však když kánon krásy svršky své na věšák odkládá,
srdce, již stárnoucí, tropí mu neplechu
– tak mocná je Afrodíta Kallipygos…
A člověk nedbá…ač mysl do dálav odlétá
– vděčně vnímá hymnus plných boků…
vždyť tato božská, živoucí Píseň písní,
má v nich vskutku velkolepou sloku…
i amfory ztepilé, oble plné, pochopit lze lepý tvar
– znovu, z hlubin času, plá oheň zrodu věčných jar…
Snadno je člověku vnímat jeho žár,
vždyť dívka oděla svých pružných ňader pár
ve zcela volně splývající tričko,
jež při každém kroku velmi bujně vlaje,
ona k zemi cudně klopí nadpozemsky čisté svoje líčko
– a Pan na flétnu z rákosu tu, pod klenbou, náhle hraje…
Kdo jednou na ni zblízka pohlédne,
na matky boží čistou dívčí tvář,
v oči nyvé a bezelstně upřimné
– ten uhlídá svaté pravdy zář.
Vskutku rád té pravdě podlehne.
Znovu hledět bude – velmi rád,
i podruhé, a také potřetí…
bude i vážně přísahat
– na neposkvrněné početí…
Pěkné. A krásná fotka.
Gourmete, ty fotky krásných holek vyhledávám speciálně pro tebe. Jinak ty krásné holky patří i ke krásné Teiresiasově poezii.
Teiresiasovy básně se mi líbí snad ještě víc než jeho povídky, opět ta krásná práce s mateřským jazykem.
Jediný problém je v tom, že každou básničkou si musím přečíst minimálně dvakrát, ale ani tak si pokaždé nejsem jist, že jsem pochopil, co chtěl básník říct.
Krásná báseň, plná touhy, jen tak dál, rád si přečtu další.