Astrid – princezna z hor 01

PŘEDMLUVA AUTORA:
Pouštím se tímto dílkem do poněkud jiných vod, trochu fantazy. Také přiznávám, že inspirací mi byla knížka, kterou jsem přečetl jako poměrně mladý, a kterou si i po těch letech občas vytáhnu z knihovny a nějaký úryvek si přečtu, takže pokud se někomu bude něco zdát trochu inspirované někde jinde, tak se omlouvám, cizí inspirace tu je, ale jen v něčem, snad čtenář odpustí.

Současně se omlouvám všem, kteří už měli možnost něco z mé klávesnice čist, v tomto dílu se opravdu žádný sex neodehraje, vím, nenapsal jsem toho ještě tolik jako jiní zde, jenže pokaždé jsem zatáhl sex už do prvního dílu. Možná se čtenář dočká už v tom dalším, nejpozději však ve třetím pokračování.

A ještě jedna omluva na závěr, a to provozovatelům tohoto úžasného webu, že se je tímto dílkem pokusím trochu zneužít, využít, a snad v pokračováních potěšit, jak je, tak i čtenáře, co nejlepším příběhem, který v sobě snad už od dalšího dílu bude jak patřičnou dávku erotična, tak i toho dalšího. 

Přeji všem příjemné čtení – Sorrow

Princezna Astrid se probudila na svém loži. Slunce již bylo nad Východními horami a jedním oknem svítilo do její komnaty. Ona se ale dívala do oken, která mířila na jih, tam, kde se v dálce od zámku v Karwaku tyčily mohutné Šedé hory, tam, kde se nachází její domov, který opustila na přání otce před více než půl rokem.

Byla pozvána králem Karwaku na ples na počest dvacátých narozenin jeho syna Karla, následníka trůnu. Původně se měla hned po plesu vrátit, jenže pak byla pozvána na další a další a další…
Ten první ples, a pozvání na něj, mělo být projevem usmíření. Usmíření, po dlouhé a vleklé válce. Ano, bylo tomu také již patnáct roků co skončila nejdelší válka na Cymrusu. Válka, v níž se Severní aliance vedena právě králem z Karwaku snažila ovládnout a podmanit si tři, výrazně menší vévodství uvnitř Šedých hor, rozkládající se kolem Sagarského jezera.
Ona byla jedinou dcerou Damiana, Damiana z Denety, tedy země, která jako jediná z těch tří vévodství měla přímé spojení přes Sněžný, nebo Bouřný průsmyk právě s Karwakem. Karwak se tehdy snažil ovládnout tahle vévodství, aby získal přes Denetu přístup k Sagarskému jezeru, vévodstvím u něj, a pak snad i k jižním královstvím.
Ne, že by Karwak bylo nějaké chudé království, jen vždy mělo ambice ovládat a hlavně, na jihu, na jihu měli hojně vína, obilí a všeho dalšího, čeho se na chladném severu nedostávalo a bylo to potřeba. Kupci sice ochotně vše vozili z jihu a na jih zase kůže, kožešiny a jiné věci ze severu, jenže, znáte to, každý takový obchod se o něco prodraží, jednak dopravou a pak tarify, které platili kupci za průjezd. Navíc, ta tři vévodství měla krom bohatých ložisek železa, která měl i Karwak ještě něco, drahé kovy, smaragdy, rubíny…

Astrid vstala z lože a šla k oknu, dívala se přes mírně zvlněnou krajinu k horám. Ani nezaznamenala, že do komnaty vstoupily její dvě komorné, aby jí pomohly, jak zde bylo otravným zvykem se převléct a připravit na snídani.

Co asi dělá otec, a co je vůbec doma nového? Drží mě tu jak ve zlaté kleci, vlastně, ona to zlata klec je. Král je bohatý, i tahle země, ale je to tady jak ve vězení. Nejraději bych utekla, ale kudy… znám jedinou cestu a tu, tu by obsadili. Na východě i západě mají spojence a stejně by se domů dalo cestovat, když už, západní cestou, jenže tam je Shird, přemítala princezna,.
Vždy, když se zmínila o odjezdu, tak se najednou konal další ples. A tak Karl… a co o něm zaslechla si šeptá služebnictvo. Že se tady čeká až jí bude osmnáct, aby jí vnutili sňatek s ním… a to bude za tři týdny, proboha, tak o tom to celé je! Nemohli se Denety zmocnit válkou, tak to chtějí takto?

Princezna se otřásla, viditelně, jedna z komorných šla ihned zatopit v krbu, přece jen, podzim byl v plném proudu, zima se blížila.

Dvorní snídaně, to zde byl jakýsi ceremoniál, scházeli se tam všichni významní dvořané, ji vždy posadili tak, aby měla výhled na Karla.
Dnes tu ale byla malá změna, místo vedle Karla nebylo prázdné jako většinou. Seděl tam on, nevlastní bratr Karla, byl sice o 5 let mladší než jeho bratr. Moc se u dvora nepohyboval ale dneska tady byl. Poznala ho na prvním plese, tančil s ní, nebyl tak dotěrný jako Karl, měl vystupování šlechtice a rytíře. Ano, i o něm se povídalo u dvora, že prožene kdejakou sukni, jen to nikdy neznělo tak, posměšně, opovržlivě, jako když se bavili sloužící a vlastně i někteří dvořané o Karlovi. 

Srdce princezny pookřálo, když Thorina uviděla. Pobýval spíš na svém hradu někde v horách, na úpatí Šedých hor a prý byl vynikající lovec a prý se v horách velice dobře orientoval. To vše se o něm povídalo u dvora. Do rodiny krále se dostal, když si jeho matka vzala krále po smrti jeho první ženy. Ona také byla bez muže. Prý to tehdy byl velice výhodný sňatek pro obě strany.
Snídaně probíhala jako pokaždé, stoly plné jídla a pití, dvořané buď mlčeli, pochlebovali králi a následníkovi, a nebo pomlouvali nepřítomné.

‚Že by zkusila nabídnout Thorinovi odměnu, kdyby ji přes hory převedl domů?‘ uvažovala v duchu princezna. Pak tuhle myšlenku sama zavrhla, je to přeci jen nevlastní syn krále který… jak si všimla, se na ni občas mile usměje, když se nedívají ostatní… Dneska jeden ples a pak… pak další na počest mých narozenin…
Smutně se na Thorina usmála. V jeho pohledu tušila, že ví, co ji čeká, přesto v něm vyčetla, něco jako lítost nad jejím osudem, možná náznak touhy jí pomoct, skrytou lásku.

Den se vlekl jako dny před tím. Zábava s dvorními dámami, malování, vyšívání, bože, co by Astrid dala za zábavu u nich doma, vyjížďka na koni, střelba z luku nebo kuše, výuka šermu… dobrá, i trocha té dvorní etikety a malby… jak je její rodný dvůr odlišný od toho zdejšího!
Bože, co by dala za vyjížďku s Thorinem, prý je to nejlepší jezdec v širokém dalekém okolí… a prý si dokázal ochočit pferda. 

Pferdi, blízcí příbuzní koní, jen malinko menší, zato o něco rychlejší, a hlavně daleko vytrvalejší. Jejich běh připomínal spíš plavbu na klidné vodě, skoro se na něm jezdec nepohnul, jak ladně běželi krajinou a jejich výdrž byla přímo pověstná.

Nastal večer a ona v doprovodu dvou dvorních dam, v nových krásných šatech byla uvedena na další ples. Vše probíhalo jako na tech předchozích. Tanec s Karlem, který byl opět dotěrný, měla chuť jej prudce odstrčit. Pak s několika dvořany, dnes i s Thorinem, který se k ní choval opravdu jako k dámě, vlastně on se tak, na rozdíl od svého nevlastního bratra choval ke každé.
Ples skončil, komorné ji pomohly se převléct a odešly, zůstala sama.

Bože, kdyby tak místo Karla to měl aspoň být Thorin, přemítala princezna v noci ve své komnatě. A kam se vlastně v půlce plesu ztratil? Začala si přiznávat, že Thorin je jí víc než sympatický a to i přes pověst, kterou u dvora měl. Prý tu dobyl srdce, no spíš klín nejedné dvorní dámy, komorné, prý byl více než zdatný milenec. Snad takový, o kterých četla ve zdejších knihách… jemu by se oddala sama, kdyby chtěl.

Ze snění ji vytrhla čísi ruka, která ji prudce chytla kolem pasu a pak hned další, která jí přikryla ústa, aby nevykřikla… Poslední co Astrid proběhlo hlavou bylo ´Bože, jen ať to není Karl!´
Nebyl. Byl to Thorin, který se rozhodl, že ať jej to do budoucna má stát cokoli, tak se pokusí princeznu dostat k ní domů. Z plesu se vytratil schválně, Přichystal svého Pferda a jednoho koně, jídlo na cestu, jezdecké oblečení pro princeznu a pak se ukryl v její před komnatě se sáčkem listů z kemfovníku, který byl schopen člověka na několik hodin uspat.
Nechal ji vstoupit do komnaty, počkal až se svlékne z plesových šatů a oblékne si spací úbor. Když ji u toho pozoroval, tajil se mu dech i byl vzrušený, nejen touhle situací, nejraději by ji popadl a pomiloval… Rychle tyhle myšlenky zahnal, sáhl do kapsy, vyskočil ze svého úkrytu a než stihla vykřiknout, dlaň ji přiložil na ústa druhou se sáčkem k nosu. Chvíli se snažila zápasit. Pak ji zjevně přemohla vůně a bezvládně se začala sesouvat k zemi.
Zachytil ji, položil opatrně na zem a rychle přes dívku přetáhl připravený pytel, upravený i na spaní ve volné přírodě. Byl z kůže medvěda, teplý, neprodyšný, sám jej často užíval na svých výpravách.
Vlezla se do něj celá, částečně zavázal otvor, aby mohla dýchat. Pytel si hodil přes rameno a potemnělými chodbami zámku sešel do stájí tak byl nejméně nápadný strážím, které byly zvyklé, že se takto po zámku někdy pohybuje. Uložil princeznu přes sedlo na koni. Vyvedl Pferda a koně ze stáje, nasedl a klidnou jízdou dojel k bráně. 

Stráž pospávala, bylo kolem třetí hodiny ranní, a to stráže nebývají moc pozorné, hlavně když se konal ples. Dopřály si nějaké to víno a Thorin je musel probudit, ale na jeho rozkaz: „Hej, pán jede na lov!“ stráž rychle vyskočila a když viděla o koho jde, na nic dalšího se neptala. Moc dobře věděla, že takto odjíždí ze zámku velice často.
Bez ptaní rychle otevřeli bránu a jen sledovali, jak opouští zámek. Zvolna, nenuceně projížděl přilehlým parkem, pozoroval hvězdy. Věděl, že to šlo snáz, než sám počítal. Je kolem třetí, do rozbřesku zbývají asi čtyři hodiny a do plného světla asi šest. To se začne po plese probouzet celý zámek a než zjistí, že je Astrid pryč, tak bude mít nějakých sedm hodin náskok, tedy pokud… sakra, jak dlouho bude působit ten kemfovník? Ten lékárník říkal, že jeden sáček je tak asi na hodinu pro muže… on použil dva, bude se to násobit?

Jako by mu někdo šeptal – tohle neřeš teď a taky si odpočiň, tuhle cestu jsme teď jeli tolikrát, že se nemusíš ničeho bát.
Náhle se probudil, trochu sebou trhnul, zase ten divný vnitřní hlas – klid, nic se neděje, odpočinul sis doufám, bylo by vhodné ji vybalit z toho pytle a převléct do jezdeckého, za chvíli se probudí.

Podíval se na oblohu, mohl být tak čas snídaně, ta dvojitá dávka asi opravdu prodlužuje účinek. Zastavil Pferda i koně, opatrně sundal dívku ze sedla. Paprsky vycházejícího slunce osvětlovaly krajinu a pěkně ji i prohřívaly.
Ohlédl se směrem, odkud přijeli, kontroloval obzor, zda náhodou neuvidí zvířený prach jezdci, kteří je hledají. Nikde nic, ani náznak. Opatrně odvázal pytel s dívkou od sedla koně. Byla pro něj tak lehká a při tom cítil, že nemusí být až tak bezbranná, jak vypadá. Přidržoval ji a spustil pytel dolů na zem, nohou jej trochu upravil a položil na něj dívku. Spěšně vybalil jezdecké oblečení, které jí nechal zhotovit, rychle ji svlékl do spodního prádla, na chvíli zaváhal.

Je tak krásná, hezčí dívku ani ženu snad neznal a ani s ní nesdílel lože. Ne! Tohle teď a tady nejde, musí se ovládnout a rychle ji obléct, přece jen, podzimní rána jsou tu již chladná a potřebuje, aby byla zdravá, cesta přes hory bude náročná.

Rychle ji oblékl, kalhoty, košile, boty, vesta, kabátec. Usadil ji do sedla a připoutal za ruce k hrušce sedla omotal připravenou dekou, aby až se na ni položí, ji zbytečně netlačila, nakonec nohy tak, aby nespadla, dokud se plně neprobudí. Vyšvihl se do svého sedla, chytil otěže a vyrazili na další cestu.

Už je vzhůru, jen dělá že spí a pozoruje tě. NE! NEOTÁČEJ SE! JEĎ DÁL, jakoby nic.  Zase ten zvláštní hlas. Sám nevěděl proč, ale poslechl jej, i když nutkání otočit se na ni bylo tak silné. Jeli dál. Sám nevěděl, jak dlouho je to od té chvíle, co mu ten hlas prozradil, že je vzhůru uslyšel, když uslyšel její hlas.
„Zdravím Thorine…“ zněla v tuhle chvíli a situaci až neskutečně vznešeně a hrdě. „…vím, že v tomto kraji někdy muž unese ženu, aby ji pojal za svou choť, myslela jsem si však, že ve vyšších kruzích se tomu tak již neděje.“

Thorin mírně zvolnil, ale jen tak, aby nyní jeli vedle sebe. Podíval se na princeznu, mírně se uklonil hlavou, jak bylo slušné, když muž na koni potkal dámu na koni, ona úklonu opětovala.
„Zdravím Vás princezno a přeji Vám, pokud možno krásné ráno,“ usmál se na ni a možná se mu to zdálo, možná to byla pravda, zahlédl jemný milý úsměv i u ní. Pak pokračoval: „Ano, máte pravdu, ve vyšších kruzích už nebývá zvykem unášet si budoucí choť, i když občas se naskytne výjimka, Váš únos princezno, je také vlastně výjimečný,“ 

Letmo si ji při jízdě prohlížel, její krásnou tvář, symetrickou, krásné husté, mírně vlnité havraní vlasy, dvě, jak se zdá, opravdu bystré zelené oči, tak krásně zelené…
Z rozjímání jej vytrhla její další slova.
„Opravdu? A v čem je tedy únos mé osoby vaší osobou tak výjimečný?“ tázavě se na něj dívala, spíš byla zvědavá, co jí řekne, hodně zvědavá.
„To je prosté princezno. Nejedná se o únos mé budoucí choti, nýbrž o únos dědičky trůnu v jisté zemi, za účelem jejího navrácení do rodného domu, tedy spíše hradu,“ pronesl klidně a tak, aby nebylo o jeho slovech nejmenších pochybností. 

Zahlédl v jejích očích náznak překvapení. 

„To… to myslíte vážně Thorine?“ pátravě se mu dívala do očí, snažila se v nich číst, jak dalece to myslí vážně. Byl klidný, díval se jí přímo do očí, s výjimkou krátkých chvilek, když se díval směrem za ně, jako by tam něco pořád pozoroval.
Z přemýšlení ji vytrhla jeho další slova.
„Myslím, v mých kruzích není zvykem lhát,i já nemám ve zvyku lhát, rozhodl jsem se překazit plány mého nevlastního otce, i bratra. Ano, přiznávám, nikoho jsem se na to neptal, včetně vás.“
Mírně zvolnil tempo obou zvířat.
„Ovšem pokud s mým troufalým nápadem na váš únos a vaše dopravení domů nesouhlasíte, jsem připraven vás okamžitě propustit.“
Aby dodal svým slovům vážnost, vytáhl nůž, naklonil se k jejímu sedlu a přeřezal provazy, které jednak poutaly její ruce k hrušce sedla, ale především je poutaly k sobě. Následně jí podal otěže jejího koně.

Dívka si nejprve trochu promnula zápěstí, děkovně se na Thorina usmála. Náhle si uvědomila, že v tento moment jej má docela ve své moci. „Víte ovšem, že nyní značně riskujete? Teď můžu klidně koně otočit a vrátit se do zámku a tam, buď řeknu, že jsem se jen byla projet, nebo hůř, můžu říct, že jsem byla unesena a kým a pak, pak budete vyvrhelem a vyhnancem s trestem smrti nad hlavou?“

Sakra, pomyslel si, kde je teď ten chytrý hlas, aby mi řekl, co z toho myslí vážně, pokud tedy něco, protože v jejích očích nedokázal vyčíst nic, jako by se v nich ztratil.
„Ano, v tom máte naprostou pravdu princezno Astrid, bylo to drzé, opovážlivé, možná naivní, tento soud i jak naložíte s mým osudem. Je nyní plně ve vašich rukou. Nikdy jsem žádné dívce, nebo dámě nezkřivil jediný vlas a ať nyní učiníte sebekrutější ortel nad mým osudem, snad uvěříte mé přísaze, že ať se rozhodnete jakkoli, vaše cesta je volná kterýmkoli směrem.“
Doufal, že mu uvěří. Viděl, jak si ho prohlíží, jeho Pferda, koně, na němž jela, zkoumala i pohledem brašny u sedel a deky, ohlédla se směrem za ně, pak dopředu.
„Nuže v tom případě vážený Thorine, bychom měli trochu zrychlit a berte prosím se vší vážností na vědomí, že se plně svěřuji pod vaši ochranu na této, jistě nejisté cestě směrem…“ zarazila se, až teď si všimla, že nejedou přímo k horám na jihu, ale spíš na jihozápad.

Všiml si jejího zmatení.
„Nebojte se princezno, tuhle cestu jsem vybral záměrně, jakmile u dvora zjistí, co se stalo, budou štvát koně i jezdce, aby co nejrychleji dostali nějaké vojáky k oběma průsmykům a my máme omezené možnosti. Proto cesta oklikou, přes hory musí vést další cesty a vedou.“
Tím posledním slovem si nebyl úplně jisty, ale věřil tomu.

Mírně pobídla koně k rychlejší jízdě.
„Dobrá Thorine, doufám, že dělám správné rozhodnutí, svěřuji se vám plně pod ochranu na této cestě.“
Dlouze se mu zadívala do očí. „Možná by bylo vhodné, abychom nyní upustili od přílišných formalit v našem budoucím hovoru a mluvili spolu… no, jak spolu mluví všichni u nás v Denetě.“

Thorinovi se ulevilo, i když v tohle její rozhodnutí stejně tajně doufal a věřil. Také lehce pobídl Pferda…  
„A jak mluví všichni u vás v Denetě?“ sice to věděl, věděl to od matky i z knih, přesto to chtěl slyšet od ní.
„No jak… jak asi sakra… úplně normálně, pokud se nejedná o nějaké slyšení u dvora, rychtáře, soud… prostě normálně, jsem jen Astrid a ty Thorin.“
Její hlas najednou zněl úplně jinak, mile, měkce byla v něm slyšet i jakási úleva.
„Dobře Astrid, tohle s radostí přijímám, vlastně, v mém rodném kraji tak mluvíme také.“
„Já vím Thorine, já vím, něco jsem si přečetla o Karwaku, jeho historii a tak vím i něco o tobě a tvém rodu, ale teď, teď by mě zajímaly dvě důležité drobnosti, jaký máš plán, alespoň přibližně a pak… mám žízeň a hlad, to mě teď malinko víc trápí než tvůj plán.“
„Plán mám, možná není dokonalý, ale mám jej… a to druhé,“ ukázal před sebe, kde se v dáli objevilo nějaké stavení, „to vyřešíme za chvíli, nechci zatím sahat do zásob.“ 

Tím stavením byl hostinec, který využívali hlavně kupci a občas i lovci a pocestní. Astrid jen kývla hlavou na souhlas, pochopila, o jaké stavení se jedná. Zahlédla, jak se Thorin podíval ke slunci, pak směrem k hostinci a ve tváři se mu objevil spokojený výraz.

Zatím mu plán, aspoň tahle jeho část vycházela. Než dorazili k hostinci Astrid řekl, že nyní jsou bratr a sestra, kteří cestují ke svému strýci do Thornsatu na zkušenou, což nebude nikomu nijak podezřelé.

Venku stálo několik vozů kupců, Pferda i koně nechal odvést do stáje, požádal o jejich vysušení, napojení a nakrmení, chlapci vtiskl do dlaně mince a poděkoval mu.
Astrid čekala kousek dál, pak vešli do hostince. Jak předpokládal, a i jak předem zjišťoval, bylo zde poloplno, takže nebudou až tak nápadní. Schválně vybral stůl, co nejdále od vchodu, ale zato blízko ke vstupu do kuchyně, posadil se tak, aby dobře viděl na vstup a Astrid měl proti sobě. Objednal jídlo a pití, tak, aby je zasytilo na co nejdéle. Při jídle jí začal popisovat svůj plán, současně si ji prohlížel, hlavně její tvář a pohledem sklouzával i na její ňadra, která byla skryta pod košilí. Přesto, že nebyla nijak velká, košile je docela dobře obepínala. I když se snažil skrýt své pohledy, jí to neušlo a kupodivu si poprvé sama přiznala, že od Thorina jí tyhle pohledy vlastně nijak nevadí, naopak, lichotí jí to.

Thorinovi zase pronikl do hlavy ten neznámý, i když příjemný hlas, který k němu promlouval už cestou a sděloval mu: Nic se neboj, líbíš se jí, jen to ještě úplně sama neví, jen tuší, hlavně, hlavně mysli na to, že má ráda upřímnost, nesnáší lež, přetvářku, zradu. Jednej s ní na rovinu, ona ti věří, nezklam ji.

KONEC první části.