Potápěč a vodní panna

Na břehu jezera se muž převlékl do těsného potápěčského neoprenu, poté vstoupil do vody a potopil se pod hladinu.
Pod vodou měl volnost pohybu v prostoru a byl oddělen od světa. V temné vodě bylo jeho vnímání omezené jen na jeho tělo.
Více vnímal svůj dech, potápění bylo jako meditace, příjemné a uklidňující.
Právě proto se rád potápěl, jednak to byla příjemná relaxace a jednak ho až fyzicky vzrušovala tenká hranice mezi touto příjemnou meditativní relaxací a nebezpečím.

Volně proplouval prostorem, postupně klesal níž a níž a přitom prožíval pocity odosobnění a oddělení od světa.
Vznášel se ve vodě, izolován od světa, plně soustředěný na sebe a své pocity.
Ani si pořádně nevšiml, že dnes roste jeho fyzické vzrušení, většinou zažíval jen příjemné pocity ale nyní měl regulérní erekci.
Vzrušení ho nakonec přemohlo a potápěč klesl na dno a třel se o něj rozkrokem.
Bylo to ve větší hloubce než byl zvyklý, byl tam větší tlak a kvůli tomu se mu i hůře dýchalo, jenže to vše na druhou stranu umocňovalo jeho vzrušení.
Navíc nemohl použít ruce a byl odkázán jen na mírné pohyby pánví po dnu tam a zpátky. Jeho úd se snažil vztyčit ale byl přitištěn pevnou látkou neoprenu ke stehnu.
Připadal si jako jako slisovaná larvička nebo kuklička. Byl schoulený do sebe a mimo svět, bez možnosti pohybu a výraznějšího vnějšího vjemu.
Jediné vjemy přicházely z jeho těla, zejména z prokrveného penisu přitištěného ke stehnu.
Do tohoto jediného místa se postupně přesunulo všechno jeho vnímání a vědomí, nic jiného už nevnímal a jen se třel a třel o dno.

Najednou zahlédl vodní pannu, od pasu dolů rybu a od pasu nahoru krásnou dívku s plnými ňadry, zrzavými vlasy a nádherným úsměvem.
Ve vodě se sice zvuk šíří jen obtížně, přesto mu v uších rezonovala její slova: „Otoč se, pomůžu ti…“
Potápěč se poslušně otočil, ležel na zádech na dně jezera a k jeho rozkroku zamířila hlava vodní panny.
Rychle roztrhla neopren v rozkroku, vsála jeho vztyčený a pulsující penis do úst a začala ho mazlivě sát.
Pod neopren vnikala chladná voda, potápěči unikal životodárný kyslík ale nic z toho nevnímal, protože jeho vnímání bylo stále přesunuté do jeho penisu.
Ten již mohl povstat v plné parádě a tyčil se v puse vodní panny, která ho zručně kouřila.
Potápěč přestával vnímat vnější svět. Zmizela chladná voda i nedostatek vzduchu, zůstalo jen skvostné kouření, už už cítil, jak se blíží k vrcholu, cítil, jak se jeho semeno dere ven.

Těsně před výstřikem upadl do mrákot, ze kterých ho probral hlas: „Ty vole Franto, cos to vyváděl? Roztrženej neopren, unikající vzduch, kdybysme tě uviděli o pár vteřin později, tak ses tam utopil.“
Franta neměl odvahu přiznat, co pod vodou prožil, zvlášť když sám nevěděl, co z toho byla pravda a co ne.
Faktem ale je, že s potápěním přestal.

Mezitím sebou v rákosí vodní panna vztekle mrskala.
Už už cítila, jak z něj vysává duši a život, stačilo ještě párkrát přejet pusou po jeho ocase a už by do ní stříkal život i duši.
Stačilo vše polknout a konečně by se vysvobodila ze zakletí, do nějž ji dostala její věčně svrbící číča, teď musí čekat na dalšího nadrženého troubu.

Před mnoha lety sloužila v blízkém mlýně děvečka Marie.
Marie byla neustále nadržená a nikdy nebyla pořádně ukojená, mohla šukat několikrát denně, s kýmkoliv, kdo byl zrovna po ruce a když se nikdo nenašel, tak si pomohla vlastní rukou.
Dnes bychom řekli, že je nemocná a trpí nymfomanií, tehdy se ale řeklo, že je čarodějnice posedlá ďáblem.
Pan farář jí hrozil peklem, samozřejmě poté, co si s ní také řádně užil, ovšem jen proto, aby posoudil míru jejího hříchu, jak jinak.
A pro Marii byl farář jako mlynář, každému ochotně roztáhla nohy a nechala si protáhnout věčně nadrženou číču, přitom však sama neměla nikdy dost.
Vždy sice prožila orgasmus ale tak nějak cítila, že to není ono, nikdy nebyla pořádně ukojená a tak brzy utahala celou vesnici.

To se samozřejmě nelíbilo zejména ženským, ale i někteří sedláci toho také měli dost a nad Marií se začali stahovat mraky hrozící inkvizice.
Aby unikla hranici, vydala se za ježibabou, která jí poradila, že možná, kdyby ji za úplňku ošukal vodník, tak by se zbavila věčného svrbění.
A tak za nejbližšího úplňku vběhla nahá Marie do jezera a čekala na vodníka.

Stála po krk ve vodě, klepala se zimou, když tu najednou ucítila hlazení po celém těle, opravdu se jí povedlo přilákat vodníka.
Obeplouval ji a hladil, dráždil na bradavkách i mezi nohama, což věčně nadržená Marie nepotřebovala, hned jak ucítila ruku mezi nohama intuitivně proti ní přirazila.
Trochu pokrčila nohy a roztáhla je, vzápětí ucítila, jak do ní vjel obrovský a dlouhý vodníkův penis.
Vodník začal tvrdě a rychle přirážet a Marie poprvé v životě cítila něco víc než obvykle, cítila rostoucí rozkoš silnou tak, že dokáže změnit svět.
Přirážela proti vodníkovi jako smyslů zbavená a její nelidský řev se nesl nad hladinou jezera až do vesnice, kde si lidé říkali, že tohle už Marie opravdu přehání.

Ve chvíli, kdy začal vodník stříkat, zhroutila se i Marie v křeči orgasmu pod vodu, poprvé v životě ukojená a spokojená.
Cítila, jak ji vlna orgasmu pulsuje od pasu dolů a probíhá nohama, s nimiž se začíná dít něco velmi podivného.
S hrůzou sledovala, jak jí nohy srůstají a mění se v ploutev, Marie se měnila ve vodní pannu, dokonce i plíce se změnily v žábra a ona zůstala uvězněná pod vodou.

Po své proměně zoufale volala ježibabu, nechápala, co se to děje.
Ježibaba skutečně brzy přišla k jezeru a zpražila Marii otázkou: „Zbavila ses věčného svrbění, jak jsi chtěla?“
Marie musela připustit, že ano, ale bránila se, že se přeci nechtěla změnit ve vodní pannu, že chtěla zůstat člověkem.
„Jo, moje milá, na to ses neptala,“ odvětila ježibaba škodolibě a pak dodala, „ale budeš si muset zvyknout, vodní panny jsou nesmrtelné.“

Marie naléhala, ať ji toho prokletí zbaví a ježibaba jí nakonec prozradila, že když nějakému smrtelníkovi vykouří a vysaje tak z něj nejen semeno, ale i duši, tak konečně najde klid.