Kaňka 15

Toto je 15 díl z 17 v seriálu Kaňka

Hodiny na radniční věži se pomalu chystaly odbíjet poledne. Byl pátek a před Václavem stála Anna, dcera starého Vávry. Nebylo jí zrovna do zpěvu. Pravou ruku měla sevřenou v pěst.
„Přinesla jsi splátku dluhu?”

Anna kývla na souhlas.
„Tak ukaž kolik máš!”
Ke stolu, za kterým seděl královský výběrčí daní, přistupovala se zřejmou neochotou.
Že by nějaký problém, zbystřil Václav. Na stole se objevil trojník. Anna stála se sklopenou hlavou, rukama spojenýma před klínem a čekala na verdikt. Jo, chtělo se Václavovi zakřičet. Bůh hříchu mu právě přihrál tohle nádherné mláďátko. Připravoval si pohled vítězné šelmy, ale odvolal jej, protože to, co toužil ochutnat, s odporem čekalo, co z něho vypadne.
Došlo mu, že s děravým prknem by si užil víc. Tahle JEN roztáhne nohy, protože musí, a nic víc.
„Podle úmluvy s tvým otcem čekáš, že se teď dozvíš, kdy máš ke mně přijít na noční návštěvu. Neřeknu ti to, protože mám pro tebe takový návrh.”
Zvědavost ji přiměla zvednout hlavu.
„Když se teď svlékneš do naha a dovolíš mi polaskat tvá prsa, nebudu na té návštěvě trvat. Co ty na to?”
Slyšela dobře? Stačí si nechat poslintat kozy?

„Tak jo,” a bez zbytečných průtahů se zbavila oblečení.

Václav byl tou nečekaně rychlou reakcí zaskočen. Kochal se mladým štíhlým tělem s hustě zarostlým klínem a bujným poprsím. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby se jeho kyj pohyboval mezi těmi velehorami, jež by Anna držela sražené k sobě. Horská turistika mu ale udělala čáru přes rozpočet. Nechtěl-li, aby děvče vidělo, co s ním její nahota dělá, musel zůstat sedět, zírat a říkat si, co si příště určitě nenechá ujít.
„Děkuji. Můžeš se obléct.”
Je to možný? Anna byla připravená na to, že kvůli dvěma jedníkům bude muset na sebe pustit toho starýho nechutnýho dědka, a zatím to skoro nestálo za řeč…

Než se oblékla, vystavil ji králův úředník kvitanci. Zjistila, že otec dnes uhradil pětník. Kdyby to takhle fungovalo furt, řekla si, klidně sem budu chodit každej den…
Překvapila Václava úsměvem a vypálila z místnosti jak pasáček, který zjistil, že se mu ovce zatoulala ke srázu.

Docela by mě zajímalo, co by z tohoto příběhu vylezlo, kdybych ho psal jako mladej kluk s obrovským hormonálním přetlakem a hodně malými sexuálními zkušenostmi. Ne, že by jich bylo ke stáru víc, ale přece jen – manželka, literatura, internet – něčemu přiučí.
Docela rád bych si aspoň na chvíli od někoho vypůjčil křišťálovou kouli, abych se mohl podívat, zda budu na smrtelné posteli litovat, že pracovních úspěchů bylo v mém životě drtivě víc, než těch milostných. Myslím, že bych se pak, v případě potřeby, dokázal vybičovat k otupení lítosti…
Aspoň, že Venca touhle měrou nestrádá.

Dámské návštěvy si dnes u královského výběrčího daní podávaly dveře. Půl hodiny potom, co odešla Anna, dorazila Dorota, žena rukavičkáře Lipance.
„Co mi přinášíš, Dorotko?” zvedl Václav hlavu od papírů a usmál se.
„Přišla jsem se dohodnout.”
„To rád slyším, tak povídej.”
„Ondra souhlasí, že si ten dluh u vás odpracuju. Má ale jednu podmínku. Musí to bejt v době, kdy to nemůže mít následky. Vyhovovala by první návštěva pozítří a ta druhá za měsíc?”
Václav se rozzářil. Dorota jeho svit dokázala ztlumit lhostejným očekáváním verdiktu, který musel učinit. Již bez iluzí, že by i tohle dobrodružství za něco stálo, se o něj podělil: „Dobrá. Pozítří v šest navečer. Ondrovi vyřiď, že se vrátíš po deváté ráno s papírem, který mu zaručuje odmazání poloviny dluhu. Je to vše, cos mi chtěla říci?”
„Ano.”
„Můžeš tedy jít. Pozítří se těším na viděnou.”
Dorota jen kývla hlavou. Pohrdavý výraz, že potěšení je pouze jednostranné, si dovolila nasadit až v momentě, kdy ukázala Václavovi záda.

Hele, Zbyňku, přibrzdi. Je sice od tebe hezký, že mu do postele cpeš jednu ženskou za druhou, ale pochop, že už to není žádnej junior a ve sklepě mu neteče modrej pramen. Sice pravidelná „prostná” utužují výdrž a správnou funkci, ale i nabírat sílu je někdy třeba…
Teď mě napadlo. Co kdyby mu s Dorotou někdo vypomohl? A když už budu přemýšlet nad tou výpomoci, měl bych mozkové závity potrápit i kvůli Janě. Slíbil jsem jí přece, že si v seriálu „zahraje”.

„Johan!” zakřičel Václav do chodby. „Přijď hned ke mně!”
„Co si přejete, pane?” ohlásil se po chvíli sluha ve dveřích.
„Zavři a na chvíli se posaď!” ukázal na židli. „Podívej se, Johan, nebudu tu před tebou kličkovat jak zajíc a zeptám se tě na rovinu. Líbí se ti manželka rukavičkáře Lipance?”
„O těch jejích kozách se mi už párkrát zdálo…”
„To rád slyším,” plácl ho Václav po zádech. „Takže, Johan, něco si teď domluvíme. Já ti čas od času dohodím nějakou paničku…”
„Jako třeba Dorotu?”
„Ano, jako třeba Dorotu.”
„Děkuju, pane.”
„Nepřerušuj mě! Ano?”
„Už mlčím, pane.”
„Ty o tom nikomu neřekneš! Když to dokážeš, zasuneš časem do dírek, o kterých se ti teď ještě ani nezdá. Ovšem, když si pustíš pusu na špacír, tak máš utrum. Poletíš okamžitě ze služby a za pomlouvání vrchnosti tě bude čekat pranýř. Takže si to shrnem.”
Václav se postavil před Johana, aby mu tím naznačil, že to, co teď uslyší, mu změní život.
„Máš dvě možnosti. Buď vše zůstane při starém a ty dál budeš JEN mým sluhou. Nebo tě čeká služba, při které občas zavlažíš zahrádku nějaké paničky. Co si vybereš?”
„To zalévání, pane. Slibuju, že tu, na kterou ukážete, bez řečí opečuju a budu pak mlčet jako hrob!” a se současným bouchnutím do hrudi, hrdě dodal: „Na mě se můžete spolehnout!”
„Tak se mi líbíš.” Václav se na chvíli zamyslel. „Neznáš nějakého mladého a diskrétního muže, který by ti mohl vypomoci u obzvláště náruživých žen?”
„Znám, pane. Synovec Hubert umí mlčet. Sice to má u ženskejch blbý, protože je malej a jeho obličej moc krásy nepobral, ale je hodnej. Má široký ramena, svalnatý tělo a tam dole, pane, ho pánbůh vybavil takhle velkým inštrumentem.”
Václav musel dát Johanovi za pravdu, že jím předvedená délka je opravdu úctyhodná. „Kdyby náruživý ženský věděly, co tam dole schovává, tak na něj stojej frontu.”
„Přiveď ho ukázat!”


Jani. Přichází tvoje chvíle.

Václav vyrazil za Alí Burkou a doufal, že ho chytne doma.
Chytil.
„Co nám přináší vzácný host?” přivítal jej trochu teatrálně Alí.
„Nic. Spíš bych si rád něco odnesl.”
„A copak?”
„Koupím tu zázračnou vodičku proti dětem a také bych se rád zeptal, zda by nešlo něco udělat s tou Rózinou bradavicí?”
„Tak pojďme ke mně nahoru. Tam se obchody uzavírají lépe, než na ulici” a ustoupil ze dveří, aby host mohl vejít.
První, co Václava zaujalo, když vstoupil do Alího přijímacího salonku, byla neznámá brunetka. Seděla k němu zády s vlasy staženými do ohonu, který jiíkončil u lopatek. „Dobrý den,” pozdravil.
Otočila se k němu. Na pozdrav mu odpověděla hezká ústa s přízvukem, který měl i Francois. Obličej jí zdobil roztomilý nosík. Ofina jí končila těsně nad pečlivě upraveným obočím, pod kterým se na Václava usmívaly hnědé oči. Muselo jí být kolem třiceti.
„Dovol, drahá, abych ti představil královského výběrčího daní Václava Nejezchleba.”
„Václave, to je má přítelkyně Jeane.”
Václav jí trochu neohrabaně políbil ruku. Navenek se tvářil vesele, ale uvnitř byl smutný. Byla hezká. A bohužel zadaná.
Alímu bylo jasné, že Jeane je jeho typ. Kdyby mu teď nabídl možnost odejít s ní vedle do pokoje, tak by ji určitě využil. Na druhou stranu musel ocenit Václavovo ovládání, protože Jeane si ničeho nevšimla.

„Máte štěstí, Václave, tu medicínu mám. Bude to za zlatku. A co se týče Rózy a její bradavice, tak ji pošlete za mnou a já se podívám, co by se s ní dalo dělat.”
Václav zaplatil, dostal lahvičku a rozloučil se: „Děkuji za medicínu. Kdy se má Róza zastavit?”
„Kdykoli po ránu nebo navečer.”
Václav pokynul hlavou, že rozumí a obrátil se na Jeane: „Madam, rád jsem vás poznal. Na viděnou.”
Jeane se v odpověď zdvořile usmála.
Alí Burka jej vyprovodil ke dveřím: „Líbí se vám, že?” zeptal se Václava, když opouštěl dům.
„Přiznám se bez mučení, že ano.”„Poznal jsem to na vás.” Naklonil se k Václavovi a ztišil hlas: „A to ještě nevíte, že v posteli strčí Amélii do kapsy. Nashledanou.” Za překvapeným Václavem se zavřely dveře.

Navigace v seriálu<< Kaňka 14Kaňka 16 >>
4.5 25 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Jsem rád, že i autor uznává, že tímto tempem by Václav ojel celé město. ale již není nejmladší a tak se podělí se svým sluhou. Těším se na pokračování.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x