Kaňka 01

Lepší je vyhořet, než se stěhovat! Obzvlášť má-li člověk velkou knihovnu…

Zakládám se synem knížky a ten mezi nimi narazil na značně ošuntělý sešit A5. Došlo mi, že „objevil” básničky, který jsem smolil jako mladík. Zvědavě obrací listy a ty hodně krátký věci si hned přečte. Dělám „jako, že nic“, ale přitom čekám, co na to řekne, protože už nějaký ten pátek píše (sci-fi povídky) a má doma pár ocenění z literárních soutěží.

„Tati, proč je pod názvem „Pohádka o zamilovaném výběrčím daní” ta kaňka?”
„No… Chtěl jsem psát o hodně neoblíbený postavě, která se zamiluje do krásný pradleny. A aby to nebylo tak jednoduchý, připraví její rodiče o chalupu kvůli malýmu daňovýmu nedoplatku… Dlouho jsem koumal, jak začít. Nakonec mě ta bílá stránka dohnala k tomu, že jsem upustil,” (poslední slovo jsem orámoval známým gestem uvozovek), „pero na stůl a kaňka byla na světě. Sešit jsem založil a už nikdy nic nenapsal.“

„Ale, tati, vždyť stačí, když napíšeš první, co tě napadne a pak to jen upravíš. Důležitý je začít.“
„Když mě tenkrát napadaly samý blbosti.“
„Taks je měl zapsat. Jak jednou začneš, mozek se chytne a nápady se hrnou, že nestíháš.“
„Kdyby to bylo tak jednoduchý, tak je každej spisovatel…“
„Víš, co řek starej Svěrák?“
„Ne.“
„Jenom psaním se dá něco napsat. A když nic nenapíšeš, uvolňuješ místo pro kaňky.“
„Ó promiňte, velký mistře, nemohl byste mi to předvést v praxi?“
„Co?“
„Jak začít psát blbosti a od nich se dopracovat k něčemu smysluplnýmu, přece.“

Synáček se chopil propisky, na chvíli ztuhl v přemýšlivé póze, a pak provedl výkop.

Výběrčímu daní Václavu Nejezchlebovi z brku ukápl inkoust.

„To má bejt začátek?“ ptám se udiveně.
„Jistě. Máš první větu, z který můžeš příběh rozvinout, kam budeš chtít.“

Z nosu mi vyšlo pohrdlivé odfrknutí.

„Tak se dívej,“ nenechal se synek rozhodit a pokračoval ve hře.

O nic by nešlo, kdyby to bylo na stůl, jenže on dokázal udělat kaňku do královské knihy výběru daní.
To je snad boží znamení, pomyslel si královský výběrčí, když si uvědomil, kam inkoust dopadl.

Doplnil „příběh” o třetí větu.

„To je ono. Vidíš, že to funguje. Vymyslíš další?“

Magdaléna Kozinová, pradlena, bytem V Podhradí čp. 98 byla…

„To snad není pravda! Tady je práce jak na kostele a pánové si tady něco čmárají,“ vtrhla do pokoje manželka. „Nebo si snad myslíte, že vybalím všechno sama?“

„Samozřejmě, že ne,“ odvětil jsem a začal opticky vykazovat pracovní činnost. Syn mě napodobil a kontrolní orgán naštvaně zmizel za dveřmi. Usmál jsem se, mrkl na syna a dokončil přetrženou větu (a nejen ji) –

byla ta, která vstupovala do jeho snů. Tam za ní běhal jako pejsek, ale ona mu vždycky dokázala někam zmizet. Když ráno lezl nevyspalý z postele, bylo to sedací částí napřed…

Sešit jsem si od syna vzal, dal nahoru na knihovnu a pokračoval ve vybalování. 

V tom blbinci jsem na něj zapomněl. Po týdnu, když bylo všechno na svých místech, jsem po večeři popíjel pivko. Asi v polovině lahve přišlo náhlé uvědomění. Došel jsem pro sešit a zalezl s ním, i pivem, k psacímu stolu, kde jsem přelouskal, co jsme se synem zplodili. Jasně, že kapka ukápla Nejezchlebovi na místo, kde byl zanesen příjem z prodeje chalupy pradleniných rodičů. A co teď s tím dál? Nic mě nenapadalo. Najednou se v hlavě objevila známá písnička Žlutýho psa „… poučen z předešlých nezdarů…” jsem nesestrojil elektrickou kytaru, ale začal psát.

„Magdaléno, já vím, že jsem udělal strašlivou chybu, ale umím to napravit. Když to udělám, budete mě za to mít ráda?”
„Vás?” změřila si Václava pohrdlivě. „Sem,” ukázala pradlena do klína, „sem se to, co tak hrdě nosíte mezi nohama, nikdy nedostane. Na to můžete vzít jed!”
„Ale já to opravdu dokážu všechno napravit. Rodičům se chalupa vrátí, ty se budeš mít se mnou dobře. Už nikdy nebudeš muset prát. Koupím ti krásné šaty a šperky…”
„Jo, to znám. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají… A vůbec. Já mám důležitější věci na práci, než se tady s vámi vybavovat…”
„Co může být důležitější, než tvé budoucí štěstí?”
„Třeba sousedovic Toníček. Ten ví, jak udělat ženskou šťastnou. Kam se na něj všichni chlapi hrabou s těma svejma žížalkama…”

Zdrcený výběrčí daní se díval za odcházející pradlenou. Ještě to odpoledne si svoje zklamání vybil u Matěje Potěcha. Už přes rok dlužil dva zlaté na daních. Matěje našel ohnutého u verpánku a spustil na něj bandurskou. Vyhrožoval mu šatlavou a veřejným pranýřováním, pokud hned nezaplatí. Nezvyklý hluk přiměl ševcovu manželku přijít do dílny. Žena to byla hezká a rozhodně při pohledu na ní nejeden muž po hříchu zatoužil…

„Dobrá, ševče, když nemáš, tak nemáš. Mám pro tebe návrh… Tvoje žena hned teď půjde se mnou domů a do rána mi bude po vůli. Když uspokojí všechny moje choutky, tak ti přinese domů papír, že máš své dluhy vůči našemu králi za minulý rok vyrovnané, včetně úroků. Bereš?”

Matěj se na svoji ženu podíval a ta s vytřeštěnýma očima kývala hlavou, že tohle rozhodně neudělá. A nebylo se čemu divit. Václav Nejezchleba vlastnil poďobaný obličej od neštovic, který nedokázal zamaskovat, že překročil padesátku a malá silná postava s pivním bachorem estetický zážitek také neskýtala…

„Mohl byste nás prosím, pane výběrčí, nechat chvíli o samotě?”

Nechal. Díky tomu si vedl domů moc hezkou živou hračku.

Služebnictvo dostalo příkaz nachystat večeři a studenou snídani. Velkou káď na koupání naplnit vodou a z hostinského pokoje k ní přenést lůžko. A až to všechno udělají, mají do zítřejšího dopoledne volno.

Divili se. Ani ten nejdéle sloužící si nepamatoval, že by jej někdy měl. Proto velebili ševcovu ženu a doufali, že dorazí častěji…

Dům ztichl. Václav obhlížel „koupací” místnost a byl s výsledkem spokojený: „Svlékni se!”

Nechtělo se jí, ale moc dobře si pamatovala, co výběrčí u nich doma říkal: „… když uspokojí všechny moje choutky…” Jediné, co mohla v tuhle chvíli udělat, bylo poslechnout a myslet na to, proč to dělá…

„Hm…” zabručel spokojeně Václav, když měl před sebou nahou ševcovou. Hezký obličej rámovaly hnědé vlasy. Malá prsa sice trochu celkový dojem kazila, ale výstavní prdelka to vyrovnávala.

Přišel k ní a majetnicky ji osahával. To se mu líbilo, žádný odpor, žádné šklebení. Ještě by to chtělo, aby spolupracovala a sama přiložila tu ručku, tu pusinku, a hlavně svoji dírku k dílu… Jsme na začátku, utěšoval se, je možné, že se do rána rozjede a já nakonec nebudu stíhat…

Svlékl se a vstoupil do kádě. „Jak se vlastně jmenuješ?”

„Johana.”

„Tak, Johanko, vlez si ke mně, klekni si a umyj mého těšitele. Až ho umyješ, tak ho budeš ručkama pohánět a nakonec ho do pusinky vezmeš. Bát se nemusíš. Polykat nebudeš! Své sémě si totiž pro tvou studánku šetřím… Tak šup, šup, do díla!“

„Co tu děláš?” nakoukla do pokoje manželka.
„Ále nic zvláštního. Prohlížím si svoje starý věci…”
„A můžu se podívat?”
„To jsou takový mladický slátaniny, který za nic nestojej. S těma se rozhodně vytahovat nebudu. Sorry.”
„Asi jich bude dost, když seš tu zalezlej víc jak hodinu.”
„To víš, nostalgie, vzpomínky, mladická touha po lásce…”
„No vidíš, jak si byl šikovný, když jsi mě ulovil…”
„Když to říkáš, tak to bude určitě pravda, miláčku. Ostatně, jako vždy!” a na dálku jsem k tomu přidal pusu.
„Taky tě miluju, ty provokatére. Počkej v noci. To si vodpracuješ!”

„Celej nakřivo,“ řekl jsem si v duchu, když zavřela dveře a já z obličeje sejmul povinný milující úsměv. Budu muset psát na tajňačku. Kdyby se k tomu dostala, tak mě osočí, že onanuju na papír a v posteli hraju mrtvýho brouka… Má pravdu, ale za ty roky mě už nemůže ničím překvapit… Natož vzrušit!

Johanka se předvedla jako zručná myčka pánských přirození. Netrvalo dlouho a královský výběrčí daní před ní stál v celé své kráse. Ta překvapivě dokázala upoutat její pozornost. Byla rozhodně tlustší než Matějova. (Ten měl zase navrch, co se délky týkalo.) Poprvé v životě viděla nahoru zahnutý penis. Vzhledem k tomu, že detailně znala jen manželův a v mládí utekla před hadicí koželuha Bédy, kterou na ni vytáhl v naivní představě, že neodolá, se to dalo očekávat.

První bod si odškrtla jako splněný. Otevřela pusu a přešla k bodu dvě. Rty obemkly penis za žaludem. Václav zařehtal blahem. Tohle už strašně dlouho nezažil. Služky, které byly ochotné za mrzký příplatek výběrčímu jednou za čas podržet, jen roztáhly nohy, nechaly do sebe vyklepat jeho pytlík a bleskově vyklidily lože. Kouřit nechtěla ani jedna, i když ve hře byl docela zajímavý obnos. Asi věděly o jeho zálibě. Zpočátku nechal vše na uvážení ženy, jenže pak: „Jestli se ti bude chtít zvracet, tak na podlahu! Ne do kádě!” Chytil Johanu za hlavu, aby mu nemohla utéct, a začal jí penis cpát do krku. Čekal protesty, mlácení do stehen nebo břicha, ale ono se nic z toho nekonalo. Dokonce to vypadalo, že ovládá umění hlubokého hrdla. Vzácný to jev v království. Ten si musí hýčkat! „Ochutnat ti dám někdy příště. Teď si sednu. Ty si mě osedlej a projedeme se do ráje.”

I třetí bod splnila k výběrčího naprosté spokojenosti. Dokonce mu dopřála ten luxus, že se nechala líbat. Johaně se tahle nemravnost začala zamlouvat. Doma to byla nuda. Matějovi stačilo, když mu roztáhla nohy a jednou za čas spolykala jeho nadílku. Nic víc. Tohle bylo jiné. Musela poslouchat a dělat to, co po ní ten starý čuňák chtěl. Doufala, že se ten jeho „hák” dokáže bez problémů stavět až do rána. Řešení této hádanky přerušil příkaz, aby si šla lehnout na lůžko, stojící u zdi. Když už ji k tomu manžel donutil, tak ať z toho má něco i ona! Rozhodla se, že nebude jen poslušná matrace.

„Jsem ráda, pane, že se vám to líbilo,” špitla a dokonce se jí povedlo dostat do tváří ruměnec, „ale teď je ten správný čas na to,” vstala, chytla Václavovu hlavu a strčila si ji do klína, „abyste mě vylízal! A chci u toho slastí křičet! Tak se snažte, pane!”

„Ty dneska nepůjdeš spát?” zeptala se manželčina hlava s podezřívavým tónem mezi dveřmi.

Měla smůlu. Nechytila mě ani u porna, ani u toho, že bych masturboval… Ty brďo, půl dvanáctý… Ten čas u toho psaní strašně letí… Kam jen ten sešit schovám…?