Kaňka 37

Toto je 37 díl z 41 v seriálu Kaňka

V práci, když byl klid, jsem napsal různý části, včetně konce, podle toho, jak přicházely nápady. Teď to lepím dohromady a musím říct, že to je fičák, jak kapitoly přibejvaj…

Koupelna ve sklepení byla těsně před dokončením. Stačilo osadit vanu, vyzkoušet celé zařízení, zda funguje správně, a první akcí, kterou uspořádá, bude ta pro krále. Starý Kozina odhadoval, že do dvou dnů bude hotovo.

„Hele, Zbyňku, mám doma problém s počítačem. Běží hrozně pomalu. Mohl by ses mi na něj dneska odpoledne přijet podívat?“
„No jasně.”
Denisa mě z práce odvezla ve svém plechovém přibližovadle na sídliště na druhém konci města.
Když jsem se podíval na skříň, stojící pod stolem, tak jsem si řekl, že už dost pamatuje. Zmáčkl jsem tlačítko, a když se po třech minutách nic nedělo, vytáh jsem vzadu kabel k internetu, komp resetoval a dostal se do nouzovýho režimu (ještě měla XPéčka!). Systém jsem vrátil o týden zpátky a všechno běželo.
„Nechci bejt válečnej štváč, ale s tímhle střepem už nejdou dělat žádný zázraky.“
„Já vím. Nevíš o něčem levným, co bude fungovat?“
„Co je to levný?“
„Tak tisícovka…“
„Vím, kde se daj pořídit do trojky, za tohle těžko něco rozumnýho seženu.“
Koukal jsem na její smutnej obličej.
„Ale teoreticky bych se moh pokusit v práci trochu čarovat a něco ti slepit. Jen to bude chvíli trvat, ale zase to bude zadarmo.“
„To bys byl hodnej. Já si to odpracuju…“
„Já vím.“
„Počkej na cos to teď narážel?“ rozjeli jsme špičkovanou.
„Já na nic nenarážel. Já jen konstatoval, že to vím.“
„A co víš?“
„Že si to ráda odpracuješ ve stoje, na stole, pod stolem a já pak umřu.“
„Poslouchej, nejsi nějak domýšlivý?“
„Proč?“
„Nedávno mi někdo tobě hodně podobnej vyprávěl o tom, jak za nic nestojí, a najednou se kasá, že by to vydržel třikrát?“
„To se ti něco zdálo…“
„I nezdálo. Asi si to budu muset ověřit v praxi, abych přišla na to, jestli se tu náhodou někdo nevymlouvá.“
„A jak bys to chtěla zjistit, hm?“
„Třeba tak, že si tomu muži sednu na klín.“

Nestihl jsem udělat žádný obranný manévr a už na mně seděla.
„Rozepnu si dva knoflíčky na halence,“ což zároveň udělala, „chytnu ho kolem krku a donutím ho sehnout hlavu, aby se mi díval do výstřihu a přestal myslet tím nahoře a nechal jednat toho dole, kterej si určitě bude vědět rady…“
Nebyly to žádný veledudy, ale dlaň jsem měl na ně o něco menší.
A do prdele! Ten dole se probudil. Doufal jsem, že si toho Denisa nevšimla.
Asi ne, protože se zeptala: „Rozepneme třetí knoflíček?“
„Já si myslím, že to není dobrý nápad.“
„Ale mně přijde jako vynikající!“
Rozepla, o čem hovořila, a podívala se mi zblízka do očí. „Tak co, líbí?“
„Vlastníš moc hezký věci na hraní.“
„Tak si hraj! Nikdo ti to nezakazuje.“
„To nejde.“
„Proč?”
Byl jsem zticha.
„Jo ták,“ došlo ji po chvíli a přetáhla si halenku přes hlavu. „Teď už si hrát můžeš?“
A jsem definitivně v loji. Když řeknu ano, zeptá se mě, proč si nehraju. Když uslyší ne, sundá si práskačku.
„Že by takový upovídaný člověk najednou ztratil řeč? To se mi nezdá. V čem je problém?“
„Já…“ další pohyb toho dole už její pozornosti neušel.

Obličejem jí projel vítězný úsměv načež si odložila podprsenku. To, co předtím vypadalo pevně, podlehlo gravitaci, ale pořád ještě to bylo na pohled hezké.
Díval jsem se na prsa s rukama volně spuštěnýma podél těla a nic nedělal. Já ne, ale ten dole o sobě dával vědět.
„Aspoň někdo ví, kam patří a domáhá se svých potřeb. V tom mu nemůžu bránit. Zvedla se a já se bez jediného slova díval jak si svlíká džíny a stahuje kalhotky.
Sedla si na mne obkročmo, dala mi ruce okolo krku a dívala se na toho dole, co na její nahotu říká.
Ten prevít odpovídal!
„Jestli mě hned nevošukáš, tak ti ho uříznu! Podívej se na stůl!“
Byl tam. Velký nůž, pro který se stačilo natáhnout.

Domů jsem jel po dvou číslech a orální mezihře.
V předsíni, oblečená jen do dlouhého trička, mi na rozloučenou řekla: „To o tý neschopnosti vykládej někomu, kdo ti to bude baštit. Příště,“ chytla mě za koule, „se budu domlouvat přímo s ním, protože s tebou je to na dlouhý lokty.“
Dala mi pusu a vystrčila mě ze dveří s druhým nemanželským zářezem na pažbě.

„Pane, přišel za vámi nějaký malíř, prý jste spolu dohodnutí, že se má zastavit, když si to rozmyslí.“
„Přivěď ho prosím, Johane!“
„Dobrý den,“ pozdravil hned jak vešel. „Přišel jsem vám říct, že bych do toho teda šel.“
„Výborně. A zeptám se. Malujete i velké portréty olejovými barvami?“
„To bohužel ne, pane.“
„A znáte někoho, kdo je opravdu dobrý a má nouzi o zakázky?“
„Jistěže ano.“
„Mohl byste se tu s ním zastavit?“
„Mohl. Pozítří. On teď není ve městě.“
„Budu vás čekat ve tři. Vyhovuje?“
„Ano.“
„To je skv
ělé. Pak vám hned zadám práci, abych to nemusel říkat dvakrát… Jo, a ještě jedna drobnost… Máte kde nerušeně malovat? Pochopte, že vám nikdo nebude stát nahý na ulici…“
„Vy o něčem víte?“
„Tady v domě mám nahoře dva nevyužité pokoje. Když se uklidí a přizpůsobí vašim potřebám, tak byste mohli malovat tam. Aspoň se ušetří za nájem a zároveň nemusíte řešit stravu. Tu vám potom odečtu z odměny. Berete?“
„Já ano.“
„Takže pozítří na viděnou.“
„Pane, vím, že to zní troufale, ale nebylo by možné, že bych začal kreslit hned a mohl tam již dnes přespat? Samozřejmě si to všechno napočítejte…“
„Johane!” přivolal si Václav znovu svého sluhu. „Je aspoň v jednom z těch nevyužívaných pokojů nahoře postel?“
„Myslím, že ano.“
„Tak ať děvčata jeden pokoj vysmejčí a připraví jej tady pro pana, ehm… Jak se vlastně jmenujete?“
„Oliver Matys.“
„Tak
že se dohodněme takto. Vy teď půjdete na rynek malovat a přijdete odpoledne, až nebudete mít kšefty. Pokoj bude připravený a můžete už počítat s večeří. Já vám na zítra domluvím první model.“

Už jsem si myslel, že jsem po Janě s nevěrou skončil a že už nikdy nebudu vystavenej žádnýmu pokušení. Jenže se objevila Denisa a já s hrůzou čekám, jak často bude po mně chtít vymést pavučiny… Zajímalo by mě, jak to dělaj „profesionální” záletníci, že to dokážou tajit a nemaj z toho žádný výčitky svědomí.

Róze (prkýnko) se Oliver na první pohled líbil. Seděl u stolu naproti ní a ládoval do sebe bramboračku, k níž přikusoval bramborák. Posledních pět noci musela spát sama, tak si pohrávala s myšlenkou, že by šla v noci prozkoumat jeho výbavu.
Od té doby, co se nemusela bát těhotenství, byla téměř neustále chtivá nových zážitků. Navíc to podle pánových slov vypadá, že se pozítří šance na jejich získání zdvojnásobí. Třeba si bude užívat s oběma najednou. A navíc, když budou bydlet tady, tak to určitě znamená, že dlouho žádnou ženu neměli…
Tyhle úvahy Rózu dostávaly do stavu, kdy cítila potřebu být obdělána. Bylo ji jasné, že se na něho nemůže jen tak vrhnout. Třeba by se ten hezounek lekl a utekl by. A to by byla škoda.
„Nenamaloval bys mě, Olivere?” přešla okamžitě na tykání.
Oliver se na ní podíval a bylo mu jasné, že je to jedna z těch, které přitahoval. Byl si moc dobře vědom toho, že se ženám líbí.

Vždy skončil s nějakou v posteli těsně před tím, než zmizel. Nemusel tím pádem řešit kolik dětí počal. Teď ale bylo všechno jinak. Tady bude dlouho. Kdyby nějakou obtěžkal, tak by musel nést následky. To by si to jako měl dělat pořád sám? To přece nejde! Navíc bude mít před sebou nahé modelky a jeden nikdy neví, co se jim při tom pózování urodí v hlavě.
Ač nerad došel k závěru, že si bude muset dávat pozor a svým semenem zkrápět různé části ženského těla.
„Proč ne. Jsi zajímavý typ.“
Její obličej nebyl nic zvláštního, ale v očích ji šlehal pekelný oheň. Tvoje díra bude asi pěkně divoká, zhodnotil Rózu.
„A ještě dneska?“
Ta na to jde pěkně zostra.

„Klidně.“
„Až budu mít hotovo, tak k tobě přijdu. Připrav si barvy!“ Hlavně hodně bílé, dodala v duchu pro sebe.

Autor

Navigace v seriálu<< Kaňka 36Kaňka 38 >>
4.6 23 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Velmi pěkné pokračování. Zbyněk byl k akci donucen a těším se kam se posune ta historická část a zda zbude něco pro Václava.

Juli

Je to pekňoučký, ale i kraťoučký🙄. Dobrého po málu?😜

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x