Kaňka 14

Toto je 14 díl z 17 v seriálu Kaňka

Dočetla a podívala se na mne.
„Ten kulturista… To jsi jako ty?“
Zasmál jsem se.
„Copak mám takový svaly? Navíc si dovoluji upozornit,“ zvedl jsem pravou ruku, „že i tahle ruka je levá.“
Teď se pro změnu smála Jana.
„Škoda.“
„Čeho?“
„Že to bylo tak krátký.“
„Tenhle příběh by víc neunes. Pak už by to bylo jen o tom, jestli si to rozdaj v posteli, nebo na schodech, nebo někde úplně jinde s někým úplně jiným. A protože nezemřeli, šukají tam jak veverky dodnes!“

„Hele, Zbyňku, nemohla bych být jednou z postav v Kaňce?“
„Jak to myslíš?“
„Bylo by to mé zvrhlé já. Představuji si potvoru, která se nijak nežinýruje, protože TO dělá ráda,” a po vteřinové pauze dodala. „A často. Pokud cítí, že jí to přinese užitek, neváhá využít všech dírek a schopností, které má.“
„Jestli tomu dobře rozumím,“ zahrál jsem si na Petra Nárožného z Marečku podejte mi pero, „tak bys ses ráda dočetla, jak si to tvé jiné já rozdává klidně i s cihlou, když z toho něco bude mít?“
„Jo. Můžeš si se mnou dělat, co chceš. Jen to musí být…“ zamyslela se nad vhodným slovem, ale vypadla z ní celá věta. „Jen mě to musí hodně vzrušovat!“
„No…“ vydýchával jsem, co mi právě řekla.
Mám to chápat jako pozvání k tomu, abych ji teď hned vojel? V tomhle jsem nikdy neuměl chodit. Jsem typický mužský primitiv. Jestli to chce, musí mi to říct přímo, protože nehodlám riskovat trapas, že měla na mysli jen inspiraci pro svůj prstoklad.
„To není zrovna lehký úkol,” získával jsem čas. „Tebe, jako postavu, do příběhu zakomponuju. To je to nejmenší. A…“
„Až ti všechno přepíšu,” přerušila mne, „tak mi vždycky pošleš novou kapitolu, abych ti ji mohla jako první zhodnotit. Jo?“
„Jasně.“
„A mohla bych mít ještě jednu prosbu?“
„Zkus to.“
„Můžu se k tobě přitisknout, abys mě mohl vzít kolem ramen?“
To bych musel být bezcitným ledovým mužem, abych na tohle dokázal říci ne.

Róza vstala do nového dne nabitá elánem. Noční akce v kuchařčině pokoji jí vnukla nápad, že by Johanovi umožnila uspokojit jeho chtíč. (Chlapi to chtějí přece pořád!) A vzhledem k tomu, že se to ještě dnes obejde bez následků, tak proč mu to nedopřát. A třeba i několikrát…
Potkala se s ním u snídaně.

„Ahoj,” pozdravila, „jak ses vyspal?”
„Dobře a ty?“
„Taky dobře, ale mohlo by bejt líp…“
Johan se na ni podíval s nechápavým výrazem. Róza udělala jasné kopulační gesto. Potěšilo ji, že pokýval hlavou na souhlas a pantomimicky naznačil štípání dříví.

Róza mu za to poslala vzdušný polibek a pustila se do chleba se sádlem a cibulí.
Josefína, která k nim byla otočená zády a nalévala do hrnků kávu, si ničeho nevšimla. A i kdyby, řekla si Róza, Johan není její muž. Také ho po použití vrátí…

Dojedla a šla si po svých. Dávala však bedlivý pozor, aby neprošvihla moment, kdy Johan půjde do sklepa.
„Johánku, Johánku, moje kačenka má žízeň. Dáš jí napít?“
Johan přestal štípat dříví a otočil se k Róze. „A co kdybych ti řekl, že nemůžu. Ještě jsem se z dnešní noci nevzpamatoval, hm?“
„Ale tomu přece sám nevěříš… Moc dobře vidím, že tvůj bojovník má na to jiný názor. Co kdybys mi ho ukázal?”
„Proč bych to měl dělat?”
„Protože pak uvidíš moji kačenku. Ovládne nás vzrušení. Já budu mokrá. Tobě bude stát. Co myslíš, že se stane pak? Hm…”

Nečekala až Johan tasí. Sedla si na špalek, vykasala šaty, roztáhla nohy a s provokujícím výrazem v očích si začala dělat dobře.
Johan tomu nečinně přihlížel. V momentě, kdy bylo příjemnější stáhnout kalhoty a začít masturbovat, nezaváhal a udělal to.
Protože špalek neměl tu správnou výšku, Róza se nečekaně postavila se slovy: „Tak pojď! Hraní už bylo dost!”

Otočila se. Zvedla si sukni, rozkročila nohy, udělala předklon, vystrčila na Johana zadek a dala ruce na špalek.
Nadržený sameček sledoval touhou se tetelící samičku, kterak se mu nastavuje. Poplácal ji po zadku a zasunul. Drže Rózu za boky, vyrážel jí mozek z těla, protože Bůh musel jeho úd stvořit jen pro ni. Jejich pohlaví do sebe geniálně zapadala. Nebylo tedy divu, že si nevšimli nenápadného páru zvědavých očí.

„Ukážeš mi,” zeptal se Johan Rózy, když bylo po všem, „jak z tebe vytékají moje dětičky?”
„A co z toho budu mít?”
„Nevím. Co bys chtěla?”
„Chtěla bych ten lektvar, co pán koupil Róze proti dětičkám. Když ho budu mít, ty si nebudeš muset dávat pozor a tohle,” sedla si na špalek, aby splnila jeho přání, „se ti časem omrzí.”

„Kdy ke mně dorazíš na kafe?” přepadla mě expedientka Jarka, když jsem odcházel z jejího pracoviště po domluvení tamní tiskárně, aby dělala to, pro co byla vyrobena.
„Některej tejden z neděla to určitě vyjde. To víš, pořád se něco děje…”
„To jsou jenom kecy. Ty si strč za klobouk! Za chlapa přece mluvěj činy!”
„No a teď si uhodila hřebík do hlavičky. Já totiž nejsem chlap!”
„Jo? A co jsi?”
„Čistokrevnej podpantofelník.”
Jarka vypustila pohrdavou akustickou konstantu: ”Jestli ty seš podpantofelník, tak já sem královna ze Sáby!”
„To sem nevěděl. Jak si to dokázala?”
„Ty vole, neser! Dneska ve čtyři přijdeš a basta!”
„Hm… To nepude.”
„A pročpak?”
„Já mám mistrák.”
„Dobrá. Budu ti to věřit. Tak kdy přijdeš?”
„Nevím. Nemám u sebe diář…”
„Tak já jdu s tebou a podíváš se.”
„To nejde. Já teď musím běžet na mzdovku, protože tam stávkuje mašina.”
Otočil jsem se k ní zády a vyrazil na ekonomický úsek, protože dokáže být neodbytná jak masařka cítící něco smradlavýho. Už přes rok se snaží dostat můj skalp, i když nemám šajn proč. Musím ale smeknout před její výdrží.
Navíc můj vkus říká, že má široký boky a malý prsa. A rozum dodává, nemáš problémy.

Hele, Johan, tak takhle by to nešlo. Měls naštípat dříví, abych mohla pánovi začít vařit oběd. Tys místo toho u špalku ohnul Rózu. To nebude mít pán radost, až zjistí, jak mu sloužíš…”
„Co blbneš, Josefíno. Ty děláš, jako bys nikdy ve volné chvilce nešpásovala.”
„To jsem tedy nešpásovala!”
„Jo? A co to bylo včera večer? Hm…?”
„To nebyla volná chvilka, víš? Chtěla jsem spát, ale někdo hrozně škrábal na dveře, abych ho pustila dál…?”
„Moc dobře jsem slyšel, jak si přitom hlasitě trpěla…”
„Trpěla, netrpěla, jedno vím jistě. Buď mi seženeš ten zázračný lektvar co má pánova Róza, nebo tvé škrábání už nikdy nevyslyším. Navíc se k pánovi donese, jak vysilujícím způsobem mu sloužíš. Rozumíme si?”
Johanovi nezbývalo nic jiného, než rozumět…

Pane, mám na vás velikou prosbu.”
„Jakou?” zeptal se Václav nesměle přešlapujícího Johana, aby mu dodal odvahy.
„Mohl byste opatřit kapky i pro Josefínu a druhou Rózu?”
„A pročpak, Johane?”
„Víte, mně by se taky líbilo, kdybych mohl do Josefíny poslat své sémě a nemusel se bát následků.”
„No dobře. Tomu rozumím. A jak do toho zapadá Róza?”
„Já jsem tuhle načapal ty dvě, jak se navzájem olizovaly,” začal prášit Johan. „Vzrušilo mě to. A to hodně. Přikradl jsem se opatrně za Rózu a chtěl jí ho tam strčit, protože její dírku ještě neznám. Jakmile se ji moje chlouba dotkla, tak ucukla, jako by se ji dotklo něco horkého. Zároveň spustila příšernej povyk, že nechce obtěžkat. No a mně z toho zvadl.

Josefína mě pak, asi jako odprošení, vzala do pusy. Róza se na to dívala a byla z ticha. Když mi zase stál, tak se znovu ozvala. Říkala… Omlouvám se, pane, za to, co uslyšíte, ale jsou to opravdu její slova… Že ho mám delšího než vy, a že se jí líbí víc. A když ji prej seženu tu vodičku, co jste dal vaší Róze, tak mi kdykoli dovolí stříkat do její dírky. Takhle mi musí stačit její pusa. Odstrčila Josefínu a nepustila mne, dokud jsem nevystříknul.”
„Opravdu?” divil se Václav. „Mě ho nikdy do pusy nevzala, i když jsem jí za to chtěl zaplatit… A, Johan, řekni. Spokla to?”
„Nejdřív jsem si myslel, že jo.

Jenže, pak se naklonila nad Josefínu. Ta otevřela pusu, a já poprvý na vlastní oči viděl, jak teče to, co ze mne Róza vycucala, do pusy Josefíně. Ta mi pak ukázala, kolik tam toho má. Ani ona to nespolkla. Jako malý dítě, když nechce kaši, to vypustila na svoje prsa. Róza jí to všechno po nich rozmazala a nakonec se spolu ještě líbaly. Mně se z toho znovu postavil, ale ony mi to už udělat znovu nechtěly, a tak jsem si musel pomoct sám. Dívaly se na to a ještě mě u toho povzbuzovaly. Říkaly, že až budou mít ten lektvar, tak si ho nebudu muset honit. A protože byly blízko, tak jsem jim za to pocákal obličeje. Nejdřív byly celý vyjevený z toho, co jsem si to dovolil, ale pak Róza slízla Josefíně z tváře kousek nadílky a spolkla to. Josefína ji napodobila a za chvíli byly čistý. Pane, kdybyste to viděl, tak si ho taky utrhnete.”
„Umím si to, Johane, představit. Poptám se, kdy bude lektvar k mání.”
„Děkuju pane. Nevím, jak se vám za tohle odvděčím…”
„Nemám strach, že by se nic nenašlo…”

Navigace v seriálu<< Kaňka 13Kaňka 15 >>
4.6 26 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Tak Johan si bude užívat se dvěma a ještě mu to pán dovolí. Jsem zvědav co po něm za to bude chtít. Těším se na pokračování.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x