Kaňka 33

Toto je 33 díl z 33 v seriálu Kaňka

Václav se šel podělit o svoji vizi s Alím. V pokoji, kam ho zavedl, seděla žena.
„Dobrý den, Magdaléno. Jak se vám daří?“
„Děkuji za optání. Skvěle. Zato patří velký dík vám.“

Vstala, přišla k němu, dala mu pusu na tvář a do ucha pošeptala: „Děkuju.“
„Co potřebuješ?“ přerušil jejich rozhovor Alí.
Magdaléna si zase šla sednout.
„Přišel jsem probrat takový nápad… Na rynku jsem narazil na pouličního kreslíře a tak mne napadlo, že bychom mohli začít prodávat levné obrázky nahých žen a mužů.“
Magdaléna se na královského výběrčího podívala, protože tohle od něj nečekala.
„A kde by se to prodávalo?“
„Zatím u tebe v baru a pak najdeme další místa. A pro bohatou klientelu by to klidně mohly být obrazy nahých lidí.“
„Mně by se líbilo,“ ozvala se Magdaléna, „kdybych měla obrázky nějakého hezkého muže. Na prvním by byl oblečený. Na druhém by mu jedna věc chyběla… Zkrátka takové obrázkové Nudo s tím, že na tom posledním by byl připravený k akci.“

Podívala se zvědavě na oba muže, co na to řeknou.
„Magdaléno,“ podíval se na ni obdivně Václav, „to je hodně dobrý nápad. Tohle by šlo udělat i s obcováním. Lidi by se tak mohli naučit i něco nového z té tvé knížky, Alí.“
„Asi ano. Zkusit to můžeme. Sice si nedělám, žádné velké iluze o tom, že by to bůhví jak vynášelo, ale třeba se pletu.“
„Tak já ti pro tvůj bar nechám vymalovat nahá dvojčata a uvidíme, jak rychle se prodají a…“
„A nemohla bych být takhle vymalovaná i já?“
Oba páni se na Magdalénu překvapeně podívali.
„No, co se tak divíte? Jsem snad ošklivá, že bych se za svoji nahotu musela stydět? Sám jsi mi Alí říkal, že hezké ženy jsou dílo boží, tak proč by tohle,“ ukázala na svojí postavu, „nemohlo být zvěčněno, než to děti zničí?“

Do pekárny nastoupila nová fakturantka. Denisa Bruknerová, brunetka, něco mezi 35 a 40 lety, se sympatickou tváří a s postavou, která stojí za hřích.
Zakládal jsem jí v počítači profil, instaloval tiskárny a na plochu umisťoval zástupce programů, které bude denně potřebovat. Mluvili jsme jenom o pracovních věcech, ale velice rychle mi došlo, že je to jedna z mála žen, se kterými dokážu kecat hodiny.
Měl jsem hotovo, tak jsem z její kanceláře vypadl. Pokud nebude mít problém, tak se moc neuvidíme. Já sedím o patro níž u serverů a ze svého „doupěte“ vyrážím jen v neodkladných záležitostech.

Dva dny po jejím nástupu jsem seděl v závodní jídelně, cpal se koprovkou s vajíčkem, když si ke mně přisedla. Tlachali jsme o všem možném a já ji doprovodil až ke kanclu. Kývl jsem hlavou na pozdrav, že vyrazím k sobě, když se nečekaně zeptala: „Hele, nemohli bychom si tykat?“
„Jasně, že jo. Zbyněk,“ a podal jsem jí ruku.
„Denisa,“ stiskla ji, „a pusa nebude?“
Byla.
„Hele, proč jsem si musela o ní říct, když každej chlap se v tomhle případě na nic neptá a prostě jedná?“
„Že by to bylo tím, že jsem od přirození plachý společenský outsider?“ a doplnil odpověď ksichtem ‚Stačí?‘.
„Ty a plachý? Huba ti jede. Ty ukecáš každou.“
„Neukecám. V životě jsem potkal jen pár žen, se kterými dokážu kecat dlouho. Jinak spíš mlčím a poslouchám.“
„To je dobrý, to moc chlapů neumí!“
„Jo. Jsem dobrá vrba, která nemá ukecaný proutky.“
Nechápavě se na mne podívala.
„Pohádka Král Lávra. Tam někdo vrbě našeptal, že má král velký uši a proutky to pak nějak proflákly…“
„Jo aha.“
„Tak já jdu zase tvořit hodnoty. Měj se.“
„Zítra jdeš taky na oběd?“
„Jdu.“
„Tak se pro mne zastav, až půjdeš,“ a zmizela v kanceláři.

Byl pátek, hodina před polednem. Do pracovny za Václavem přišla dcera starého Vávry a položila na stůl trojník. Václav se podíval na obnos, zapsal jej do knihy a vystavil jí potvrzení.
„Děkuji, za splátku. Můžeš jít. Na viděnou za týden.“
Posledně, když měla takhle málo, se musela svléknout a teď po ní nechtěl nic. Co se děje? Je to nějaký úskok? Má se bát odkud, co přiletí? Nakonec se rozhodla, že to nechá tak, jak to je a uvidí se.

Páteční dopoledne bylo pro Václava inkasním dnem. Byl doma a čekal na přicházející dlužníky. Bylo jich dost, kteří měli splátku nižší, než stanovovala smlouva, kterou si na nich Václav vynutil. Nyní mu stačilo, že nosili pravidelně aspoň nějaké dlužné peníze a nechal je žít. Kdyby to chtěl některý z nich zneužít, měl přichystanou odvetu.

Róza každý den po službě odcházela k Francoisovi, aby se vrátila ráno podle toho, co měla ten den obstarat. Václav si pohrával s myšlenkou, že ji ze služby uvolní, protože Francois po akci u Alího nestíhal šít a každá ruka se mu hodila. Rozhodl se, že odpoledne k módnímu krejčímu zajde a domluví se s ním.
Před večeří si svolal svoje služebnictvo a oznámil jim, že dnes tu Róza byla naposled a že zbývající tři by měly v pohodě zvládnout chod domu.

„Jsem přesvědčený o tom, že vám i tak zbude dost času na to, co tak rádi poslední dobou děláte. To je vše. Můžete jít!“
Služebnictvu vrtalo hlavou, co se to s pánem děje. Už dobré tři týdny neměl v posteli ženu a dokonce vypadal na to, že mu to nevadí.
Králův nejlepší úředník se totiž nedokázal vyrovnat s tím, co mu řekla Jane, když se k ní v baru u Alího přitočil a zeptal se, zda s ním půjde po akci domů.
„Václave, už jsem ti jednou řekla, že pro tebe nejsem dost dobrá. Jsem mrcha, kterou nedokážeš ukočírovat. Věř mi! Takhle je to pro oba lepší.“
Asi za hodinu ji viděl odcházet se třemi bohatými šlechtici. Musela si všimnout, že se na ní dívá a kývá hlavou na pozdrav. Nedala nic najevo a dál se věnovala svému doprovodu.

Nevýhodou ajťáka v pekárně je to, že se pracuje hlavně v noci, a když nejdou vytisknout dodáky, tak je průser.
To jsem vždycky blahem bez sebe, když mi hodinu před půlnocí zazvoní telefon a tam se ozve něco na způsob „Houstone, máme problém”.
Dal jsem bradavky na prsa a vyrazil do práce. Zjistil jsem, že nejde počítačová síť. Někde se asi kousnul rozbočovač. Místo, aby člověk hezky chrupal v posteli, bude lítat po celý fabrice a hledat závadu.
Šel jsem po trase síťovejch zařízení, až jsem se dostal ke kanceláři šéfa výroby. Škvírou pode dveřmi se dralo ven světlo. Co ten tady v tuhle dobu dělá, vrtalo mi v hlavě.
Vedle jeho dveří pod stropem je malej rack, kam jsem se potřeboval dostat. Chci si na zem postavit štafličky, který jsem nesl na rameni, když zaslechnu něco, co bych rozhodně tady slyšet neměl.
Pan vedoucí evidentně řešil jeden ze svých problémů, ale pracovního rázu nebyl…
Velice opatrně jsem to dřevěné „Áčko se šprušlemi” postavil na podlahu, vylezl na něj a rozbočovač zrestartoval. Pak jsem potichu slezl a vypařil se.
Několikrát jsem od lidí (i cizích!) slyšel vyprávět, že se u nás v noci nevyrábějí jen rohlíky… Bral jsem to jako hodně přifouknutou věc. Jednou někde někoho načapali a za chvíli bylo z jednoho pichu pět a dál to rostlo. Je pravda, že tohle se dělo kultivovaně v kanceláři a ne na pytlích s moukou, jak popisovaly historky.
Pro mne osobně je tahle noční oprava v jednom ohledu zajímavá.
Pan vedoucí je myslím o pět let starší, má bříško a vysoké čelo. Nezávidím mu! Pánbůh ví, koho popichoval…

Navigace v seriálu<< Kaňka 32
3.9 20 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Tak jsem zvědav, co autor zamýšlí dělat s Václavem. Snad mu nějakou dívku sežene.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x