Kaňka 07

„Jak tomu mám rozumět?”
„Dej se překvapit a běž se zatím vykoupat… Pane Nejezchleba, nemohl byste prosím přinést nějaký lavor a nabrat do něj vodu z kádě?” Alí z brašny, se kterou přišel, vyndal kožený pytlík. Položil jej na zem vedle židle a čekal na královského výběrčího, až se vrátí. Když bylo všechno přichystáno, nechal Amélii posadit na židli a vytáhl z pytlíku nástroje na holení: „Zvedni jednu ruku a drž ji nahoře?”
„Proč?”
„Zbavím tě ochlupení. Tvoje podpaží bude vypadat takhle,” a pro ilustraci zvedl obě ruce. „Věř mi, že tím v království určíš nový módní směr. Chceš, aby ti pan Václav tu ruku držel ve vzduchu? Bude to chvilku trvat…”

Nechtěla. Alí se pustil do díla a za tři minuty bylo pravé podpaží holé. Potřel ho výtažkem z bylin a pustil se do druhého.

„Jak se vám to líbí, pane Nejezchleba?” zeptal se, když požádal Amélii, aby zvedla obě ruce naráz.
„Kdyby mi ještě dnes ráno někdo tvrdil, že se lidé budou v podpaží holit a mně se to bude líbit, tak si o něm budu myslet, že se zbláznil…”
„No vidíte, a to jsme teprve na začátku… Teď z Amélie udělám znovu malou holčičku. Amélie, sedni si na kraj židle a roztáhni nohy!” Udělala, co se po ní chtělo, i když nechápala smysl. Klidně se opři a neboj se… Stává se ti, že když máš mužův nástroj v puse, tak se ti do ní dostane jeho chlup?”
„Pokaždý.”
„Správně. Úplně stejné to je, když muž ženu líže. Takže, až ti dnes zabořím jazyk do tvojí divošky, budeš holá…” 

Za patnáct minut hlásil hotovo. „A na závěr zbavím tvoje nohy těch ošklivých punčoch…”

Chlupů zbavená Amélie si užívala zasloužené pozornosti. Alí si balil nádobíčko: „Amélie, mohu tě poprosit, abys na sebe hodila šaty? Jen do nich vklouzni. Nemusíš je šněrovat…”
„A co mám udělat?” zeptala se, když je měla na sobě.

Alí zavřel brašnu a podíval se na Amélii: „Zvedni šaty tak, aby ti byly vidět nohy.” Amélie poslechla a lem měla kousek nad kotníky. „To je málo. Výš… Ještě… Ještě… To je ono!” Šaty končily kousek pod koleny. „Jak by se vám, pane Nejezchleba, líbilo, kdyby všem ženám v království byly vidět nohy?”
„Mně moc.”
„A to ještě nic není… Můžeš si je sundat,” obrátil se Alí na Amélii, „a oblékni si prosím tu bílou košilku… Teď si pane Nejezchleba představte, že tohle jsou k tělu přiléhající barevné šaty, které by v království nosily mladé holky a hezké ženy, jako naše Amélie. Podpořil byste takovou módu?”

Cožpak o to, podpořit něco, když to nevyžaduje žádný úsilí, jde snadno, ale kdo to ušije? Všichni, kdo se tím v království živí jsou staromódní a Alího i Václava by s něčím takovým vyhnali.

A je tu další problém. U dlouhých šatů to nemusely řešit, ale pod krátkými nemůžou ženy přece chodit naostro… Z čeho se budou šít? Umělá vlákna a gumičky neexistují. K dispozici mám jen plátno, hedvábí a možná ještě něco…

Teda já se picnu. Ze mě se na stará kolena stane módní guru. Ještě štěstí, že tomu v království nikdo nerozumí. Ale přece jen by bylo lepší, kdybych se poohlídnul po nějaký poradkyni.

„Já ano. Jen mám obavy z toho, že by se pak muži k takto oděným ženám chovali jako k nevěstkám.”
„Souhlasím s vámi, a proto budeme zkracovat postupně… Děkuji, Amélie, odlož si a znovu si sedni na židli. Já tě vylížu a pan Václav ti rád půjčí na hraní svůj zahnutý meč, protože,” Alí udělal pauzu, počkal, až se na něho oba dva podívali, a pak rozjařeně zvolal: „začíná druhé kolo!”

Byla to divočina. Do rána měla Amélie sémě nastříkané na všech i ve všech běžně využívaných místech. Poprvé v životě poznala, jaké to je mít v sobě dva penisy naráz. V premiéře na její obličej dopadly dvě salvy spermatu. Alí se totiž nechal unést situací a bez varování ji „osprchoval”. Václav se vzápětí opičil. A aby toho nebylo málo, Alí dal Amélii před pusu svého vystříkánka. Když si uvědomil, co udělal, lekl se, že zašel příliš daleko. Zůstal však stát a s napětím čekal, zda jej Amélie očistí či odkáže někam. Neodkázala! Chňapla po něm a strčila si jej do pusy. Samozřejmě Václav nemohl zůstat pozadu. Držela a kouřila na střídačku oba penisy, dokud nezvadly. Bílá nadílka jí z obličeje odkapávala na prsa, kde ji stírala prsty, které si pak strkala do vagíny.

„Ani semínko na zmar,” komentovala lakonicky své počínání.

Když ráno od královského výběrčího Amélie odcházela v doprovodu Alího, bylo oběma jasné, že využijí každou příležitost, aby si navzájem udělali dobře.

Václav vytáhl svůj tajný seznam a připsal na něho druhé jméno „Amélie Bajzová – vypadá to, že se s ní dá dělat všechno.”

A co teď? Do příběhu jsem přivedl postavu, která bude určovat dění v království a bude podstatně zajímavější, než Václav. Jenže o Vendovi to je…

Nápad… Co kdyby Václav pověsil funkci výběrčího daní na hřebík a stal se podnikatelem v novém odvětví, které s Alím do království přišlo?

To je sice hezký, jenže tahle kombinace – daně, sex a vydírání – je podstatně zajímavější.

V noci jsem se při nepravidelném manželském sexu přesvědčil, že psaní funguje stejně, jak modrá pilulka. Stačilo si představit, že pode mnou heká Amélie Bajzová…

Václav zapíjel oběd vínem a díval se na obě Rózy, jak sklízejí ze stolu. V obličeji byly nic moc, o tom žádná, ale co zbytek… Snahu vybavit si jejich těla mu ztěžoval fakt, že si do postele lehaly v noční košili, kterou jen vyhrnuly. On se rychle odbavil a oni s opovržením odešly. Nohy určitě tlusté nebyly, mudroval. Musely být normální, protože si na nich ničeho zvláštního při jejich roztahování nevšiml. Musel si přiznat, že jejich nahé tělo nikdy neviděl. Když na nich ležel, tak mu nepřišlo ani hubené ani tlusté. Lovil v paměti dotyk s jejich hrudníkem. Došel k závěru, že jedna musí mít prsa větší než Amélie, ta druhá o něco menší.

Rózy se zrovna vrátily z kuchyně, kam odnesly špinavé nádobí. „Můžu vás o něco, děvčata, požádat?”

Co se stalo? Takhle na ně nikdy pán nemluvil… Vyplašeně se na něho podívaly a čekaly, co přijde.

„Neodpověděly jste mi, proto se ptám znovu. Mohu vás o něco požádat?”

I nadále mlčely a jen kývly hlavou na souhlas.

„Děkuji. Mohly byste si prosím na chvíli vyhrnout šaty do půli stehen?”

Rózy se po sobě nechápavě podívaly a pak se ohnuly, chytily vpředu lem šatů a zvedly jej do požadované výše.

„Šlo by to, prosím, ještě o kousek výš…? Ještě… Ještě. Ano, to je ono. Vydržte takhle prosím.” V hlavě mu bleskl nápad. „Děkuji. Musím vám říci, že máte opravdu hezké nohy. Škoda, že jsou pořád schované…”

Pánovi ty dámské návštěvy asi vlezly na mozek, usoudily shodně.

„Jedna z vás mne v osm večer přijde umýt, tak zařiďte, ať je v kádi voda. To je vše.”