Kaňka 29

Toto je 29 díl z 41 v seriálu Kaňka

V půl osmé zabouchal Václav u Kozinů na dveře chalupy. Otevřít přišel starý Kozina.
„Pojďte dál, ono to ženskejm bude ještě chvíli trvat.“
Pánové zatím spolu probírali věci kolem statku „U Vzteklejch lišek“.
Otevřely se dveře pokoje, který patřil Magdaléně. Nejprve vyšla paní Kozinová, pak její dcera. Václav polkl. Oděna byla do světle modrých šatů s oválným výstřihem, ve kterém se dmula nepřehlédnutelně krásná ňadra. Odhalená ramena a šíje dávaly tušit, že pleť devatenáctileté ženy je bez jediné chybičky. Černé vlasy, které jí dosahovaly až k lopatkám, měla rozpuštěné, což se ve společnosti nenosilo, ale v jejím případě to bylo omluvitelné, protože to bylo dokonalé. Pod mírně podtočenou ofinou, která končila těsně nad úzkým obočím, měla zasazené černé uhrančivé oči.

Symetrická plná ústa a malý nosík, dodávaly jejímu výrazu neodolatelnou smyslnost. U štíhlého pasu začínala bohatá sukně, která dávala mužům prostor pro jejich představivost, jaké že to poklady ukrývá.
Výsledný dojem podtrhoval temně rudý granátový náhrdelník a náušnice z Podsedického království.

Václav se obrátil na starého Kozinu a uznale pronesl: „Tatínku, tak ta se vám povedla!“
Hrdý otec se tomu zasmál. Jeho choť se s oprávněnou pýchou dívala na své dílo a z Magdalény vyzařovala naprostá spokojenost.
„Jste nádherná. Myslím, že už teď jste ozdobou dnešního večera. Jsem Bohu vděčný za to, že vás mohu doprovodit.“
Venku jí galantně nabídl rámě a vyrazili spolu vstříc novým zážitkům.

Kdo něco v královském městě znamenal, byl tu. Takovou atrakci si přece nemohl nechat ujít. Hezkých žen tam bylo hodně, ale kdyby se někdo zeptal kouzelného zrcadla, která z nich je nejkrásnější, dostal by odpověď, že ta, jež přivedl královský výběrčí daní.
Jako vosy na bonbón se k ní slétávali kavalíři ve snaze upoutat její pozornost.
Magdaléna přijímala komplimenty s úsměvem, který si mohl někdo vyložit i jako příslib čehosi dalšího. Václav čekal, že se od něho velice rychle odpoutá, ale ona se sebejistě držela jeho rámě, takže po nějakém čase zachytil závistivé pohledy mužů, kterým nebylo jasné, co na něm taková kráska vidí. Dámy, které se ocitly v oblasti nezájmu, začaly okamžitě Magdalénu pomlouvat.

„Omlouvám se, ale ve čtvrtek musím zase naší schůzku odvolat. Mám něco neodkladného. Pošli mi tu povídku mailem, těším se, až si ji přečtu. Jana“
„Hm,“ zabručel jsem, když jsem si zprávu přečetl. „No, co se dá dělat…“ odpověděl jsem. „V příloze máš to dílko.“ Připojil jsem textový soubor a klepl na „Odeslat”.

ZAHRADA

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Příjemných 25 stupňů. Polojasno. Ideální čas na procházku.
Dnes jsem si zvolil trasu mezi domky vedoucí ven z městečka. Cesta mě dovede do lesa, kde mám svůj tvůrčí koutek. Dokonce jsem si v něm vyrobil (vlastníma nešikovnýma rukama) malý stolek a lavici. Žádný luxus, made in sklep, ale svému účelu slouží.

„Dobrý den! Vypadáte zamyšleně, že by vás něco trápilo?“ vytrhl mě ze zamyšlení příjemný ženský hlas.
„Dobrý den!“ odpověděl jsem do směru, odkud přilétl pozdrav s dotazem.
Stála tam asi třicetiletá brunetka s vlasy staženými do ohonu v jednodílných červených plavkách a s košem na prádlo v ruce.
„A víte, že jste uhodila hřebík do hlavy? Trápím se totiž nad pokračováním příběhu. Nějak jsem se zasek a nevím jak dál…“
„Vy jste spisovatel?“ položila košík na zem a přišla k plotu.
„To ne. Jen ajťák… A jestli mohu být tak smělý, dovolím si konstatovat, že máte opravdu krásné plavky.“ (Bodejť ne, když výstřih do písmene V ji končil až pod pupíkem.)
„Děkuji… Omlouvám se, že jsem tak zvědavá, ale řeknete mi, co píšete?“
„Psaní je hodně nadnesené slovo… Víc maluji… Vlastně je to kombinace obojího…”
„Takže kreslíte komiksy?”
„Ano.”
„A o čem?”
„Sci-fi.“
„Jé, to mám ráda. Nedal byste mi něco přečíst?“
„Dal. A rád. Neznám moc žen, které mají rády fantasmagorie… Vlastně žádnou…“
„Tak v tom případě jsem první! A… mohl byste zítra touhle dobou přinést nějakou vaši, jak říkáte, fantasmagorii?“
„To bohužel nepůjde. Já zítra už něco mám, ale ve čtvrtek by to šlo.“
„Tak platí. Jen musíte přijít předem, tady vzadu není žádná branka.“
Rozloučili jsme se a mě se dostalo možnosti prohlédnout si i její záda, protože plavky byly vzadu střižené do písmene U, které končilo těsně nad velmi pěkným zadečkem.

„Na flešce jsem vám přinesl „Bránu zapomnění”. Až vás omrzí, tak mi flešku vrátíte a já vám přinesu nový příběh,“ vybalil jsem na paní Krupovou, když mi otevřela (jméno jsem zjistil na zvonku).
„Děkuju. Pojďte dál. Půjdeme na zahradu.“
Dovedla mě do malého altánu, který stál v koutě a předevčírem jsem ho vůbec nezaregistroval. (A kdo by si ho taky všímal, když ke koukání byly podstatně zajímavější věci…)
„Máte chuť na kávu?“
„Ne, děkuji. Já už takhle odpoledne kafe nepiju.“
„Ale vinný střik doufám neodmítnete?“
„Ne. Ten si dám rád.“
I dnes jsem se měl na co dívat. Průsvitné plážové šaty nabízely k prohlédnutí černé bikiny. Bylo na ně použito (na můj vkus) moc látky, ale i tak byl celkový dojem na jedničku s hvězdičkou.

„Strejdo, půjdeš si mnou hrát na písek?“ zatahala mě za ruku asi tak pětiletá holčička.
„Andrejko, nech strejdu.“
„To víš, že půjdu.“
Otočil jsem se k paní Krupové: „Určitě jste zvědavá na to, co jsem spáchal, tak alespoň budete mít čas na čtení.“
Poděkovala krásným úsměvem.
Po letech jsem opět stavěl bábovičky, hrady z písku, hrál si na krále a na prodavače a na doktora… a byl smutný z toho, že mi dětský věk mých vlastních ratolestí proklouzl mezi prsty. Pro samou práci jsem na něco takového neměl čas.
„Bavilo mě to!” byl jsem pochválen, když jsem Andrejku dovedl do altánu, protože ji hra omrzela a měla žízeň.

„Nejsem sice žádná odbornice na komiksy, ale mají něco do sebe. Vydáváte je?“
„Ne. Já to dělám jen pro sebe…“
„To je škoda… A zkusil jste je už někam nabídnout?”
„Ne.”
„Proč ne?”
„Protože, nejsem žádný zázrak…”
„Já být na vašem místě, tak bych to zkusila. Třeba toho budete jednou na smrtelné posteli litovat…”
„Možná jo. Těžko říct…“
„Víte co? Necháme těch řečí coby, kdyby a pojďme se raději osvěžit střikem… Jo a děkuju za to, jak jste si s Andrejkou krásně hrál.“
„Rádo se stalo. Bral jsem to jako přípravu na to, až budu dědkem.“
„No… na dědka jste ještě moc mladý.“
„Jen nechte na hlavě. Já klamu ksichtem.“
„Počkejte… Kolik vám je?“
„Kolik myslíte?“
„Tak 42.“
„Dík, co pijete?“
„Proč?“
„Protože za deset let jdu do důchodu.“
„To si děláte prdel…“ ujelo jí.
„Nedělám,“ pobaveně jsem se usmál.
„To vypadáte hodně dobře!“
„Zachovale, já vím,“ a po vzoru baby Jagy v Mrazíkovi jsem si laškovně odhodil rukou vlasy.
Paní Krupovou má „herecká” etuda rozesmála. „Nemohli bychom si tykat?“ vypálila nečekaně.
„Rád. Zbyněk.“
„Jana.“
Tykání jsme zpečetili podáním ruky a hubanem.
„Přineseš mi zítra další čtení?“ zeptala se mě na rozloučenou.

Přinesl a přinášel i další dny, kdy jsem mohl bez podezření odejít z domova na procházku.
„Kde je Andrejka?“ zeptal jsem se, když jsem dosedl na „své” místo v altánu.
„Tu si vzali na víkend rodiče.“
„Nepotřebuješ umýt nádobí nebo vyžehlit?“
„Co blbneš?“
„Neblbnu! Jen se snažím zabavit, zatímco si budeš číst.“
„Teď číst nemusím. To počká do večera, až budu sama… Co kdybys mi vyprávěl nějaký příběh?“
„Já?” zhrozil jsem se. „Neumím vyprávět to, co si zrovna vymýšlím.“
„To kecáš! Tady mám o tom důkaz,“ zamávala donesenou fleškou.
Posměšným odfrknutím jsem dal najevo, že to není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.
„To je ale sakra rozdíl. Papír počká, když tě zrovna nic nenapadá… Jenže při vyprávění naživo každá vteřina, kdy mlčíš a přemýšlíš, narušuje jeho plynulost, a když jich děláš moc, tak se to nedá poslouchat.“
„To nevadí. Zkus to!“
„Varuju tě! Nechtěj to!“
„Máš smolíka. Vyprávěj!“
„Dobrá tedy…“
Nadechl jsem se a spustil: „Byla – nebyla. V malém městečku, v malém domečku, žila jedna krásná mladá žena, která ráda chodila po zahradě v plavkách. Toho si všiml jeden starý Krokodýl a začal kolem zahrady nenápadně kroužit. Nejvíc se mu líbily ty červené jednodílné. Škoda, že nejsem vlk, to bych ji mohl samou láskou sníst, mudroval starý Krokodýl…“
Ano. Múzy mi tam hodily variaci na Červenou Karkulku, která mě utvrdila v tom, že na světě není sladší odměny, než je smích pobavené hezké ženy.
„A zazvonil zvonec a vyprávění je konec.“
Na otevřené altánové scéně jsem sklidil bouřlivý potlesk.
„Tohle krásné vyprávění si zaslouží odměnu. Pojď za mnou!“

Moc krásně se koukalo na její prdelku, která mne dovedla až do ložnice. Tam se Jana otočila. Jedním krokem zrušila mezeru mezi námi a začala mě líbat. Okamžitě jsem ji pravačkou přitiskl k sobě a levačkou začal hledat zadeček.
Když opadla první vlna, poznala, že mi v hlavě šrotuje – a co manžel?
„Neboj. Ten už je skoro rok v Saúdské Arábii. On je inženýr přes ropu, a kdy se vrátí, netuším.“
Přitom mi rozepínala košili.
„A mě už nebaví ulevovat si uměláky. Já mám ráda živé ptáky. A ty,“ rozepnula mi poklopec a knoflík na džínsech, „mě přitahuješ, a proto si tě osedlám. Máš něco proti tomu?“
Neměl jsem.
A nemám dosud!
Že bych napsal šejkům, aby si tam inžu nechali?
A přidal bych manželku. Zn. Zdarma

Autor

Navigace v seriálu<< Kaňka 28Kaňka 30 >>
4.8 27 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Víc se mi líbí díly, kdy je jen jedna dějová linka, ale i tak je to dobré.

Juli

Příjemné oživení 😉.

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x