Kaňka 28

Toto je 28 díl z 41 v seriálu Kaňka

Hotovo. Pět dní intenzivního psaní a mám pro Janu novou povídku. Je dějově jednoduchá, ale věřím, že potěší…
Hned za čerstva jsem jí napsal mail, že mám na čtvrtek nový čtení.
Odpověděla mi, že teď nemůže, protože jí do toho něco vlítlo a nejde to odložit.
„Jestli chceš, tak mi ji pošli. Hrozně ráda si ji přečtu.”
„Tak já ti ji přinesu příště.”
„Dobře.”
Dostavující se těšení na krásného koně rázem udělalo čelem vzad a místo něho nastoupil rutinní život ženatého ajťáka pokoutně píšícího erotický příběh. (Nebo porno?)

Termín otevření Alího baru se blížil. Václav šel za Jane, aby se jí zeptal, zda by s ním na tu akci šla. Dozvěděl se, že to není možné, protože ona tam musí být a tudíž s ním jít nemůže.
„Tomu úplně nerozumím.“
„Až tam budeš, tak pochopíš,“ usmála se na něho.

Královský výběrčí šel zklamaně domů. Jane ho odmítla, s Amélií ani Johanou jít nemohl, protože to byly provdané paní.
Se služkou se to, vzhledem k jeho postavení, nehodilo. Tak kdo? Ať si lámal hlavu sebevíc, žádné jméno jej nenapadlo. Došel k závěru, že se Alímu omluví, protože přijít tam sám, byl by za zoufalce, který si na společenskou akci neumí opatřit patřičný doprovod. Ještě má tři dny. Třeba ten nahoře mu něco vhodného přihraje…

Na odpoledne byl domluven se starým Kozinou. Měli spolu jet za stavitelem Františkem Boromínym, aby se podívali na plány přestavby statku „U Vzteklejch lišek“.
Václav se blížil ulicí V Podhradí k popisnému číslu 98, když z vedlejšího domku vyběhla Magdaléna a za ní se vyřítila vzteklá hora masa. Chlap byl o hlavu vyšší než Václav, hmotnostně na tom byli sice stejně, ale na Toníčkovi, jak Václavovi došlo, nebyl ani gram tuku navíc. Dlouhé blonďaté vlasy mu padaly na rozložitá ramena a svalnaté ruce zakončovaly dvě lopaty. Od něho jednu koupit, tak už se nezvednu, zhodnotil výsledný dojem Václav.
Koupila ji Magdaléna. Padla na zem a Toníček na ní řval: „Co si o sobě myslíš? Jsi jen ženská s velkejma kozama a nic víc. A jestli si myslíš, že nemusíš poslouchat, tak to se šeredně pleteš.“
„Hej, mladý muži, proč tu ženu bijete?“
„Co je ti do toho, dědku? Táhni odkud jsi přišel!“
Václav úplně nechápal, proč se ozval, když přece bylo nad Slunce jasné, že za chvíli napodobí Magdalénu.

„Víte, Toníčku, jste Toníček, že?“
Královský výběrčí se na toho hromotluka podíval. No hromotluka… Ona to byla spíš sopka před výbuchem. Ty, blboune blbá, že jsi nedržel hubu, zhrozil se okamžitě. Jenže řekl Á musel říct i Bé. „Facka není argument a obzvlášť, když jste ve při se ženou.“
„Neser mě a vypadni vodsud. Já si budu dělat, co budu chtít a ty mi do toho nebudeš kecat! Je ti to jasný ty plesnivče?“
„Naprosto. Má to ovšem drobný háček.“
„Ty si snad sedíš na uších?“ zařval a rozběhl se k němu.
Václav strnule sledoval, jak k němu Toníček doběhl, chytil jej pod krkem a třepal s ním jak prachovkou vyklepávanou z okna. Jen ten prach nepadal…
„Teď už je ti jasný, že máš odtud vypadnout?“

Křik přivolal pár sousedů, kteří se dívali, co se to na ulici děje.
„Co tady čumíte? Táhněte domů!“
Nikdo neposlechl, všichni zůstali stát a dál zírali na to, co se bude dít.
„Vy jste mě neslyšeli?“
Toníček viděl, jak se jedna žena otočila a vracela se domů. Ostatní stáli dál.

Václavův krk byl najednou volný, protože rozlícený svalnatec se rozběhl k čumilům, které to obrátilo na útěk. Jedna žena byla ke své smůle pomalá a dobře mířená rána otevřenou dlaní ji uzemnila.
Václav šel k Magdaléně a pomáhal jí na nohy. Ještě nestála, když se za Václavem zjevil Toníček, otočil ho za rameno k sobě a sykl mu do tváře: „Koukám, dědku, že máš dlouhý vedení,“ a praštil králova úředníka pěstí do obličeje.
Ani si nestačil uvědomit, že to bolí, neboť se kácel v bezvědomí na zem. Díky tomu necítil kopanec do zadku, kterým si Toníček ulevil, než chytil Magdalénu za vlasy a odtáhl ji do domu.

Ještě, než za sebou zavřel dveře, tak do ulice zařval: „Jestli se toho dědka někdo dotkne, tak vyběhnu a uspím ho taky!“

Jak dlouho Václav na ulici ležel, nevěděl. Pomalu se sbíral. Bolela ho hlava a zasažená čelist. Postavil se a nejistou chůzí pomalu kráčel ke Kozinům. Starý Kozina mu vyšel z domu naproti.
„Běžte na schůzku ze stavitelem sám. Důvěřuji vám. Víte, co král chce, tak to s ním proberte. Já jdu vyřídit vašeho souseda. Tohle dělá vaší dceři dlouho?“
„Dva dni.“
„Nevíte proč?“
„Ne. Včera navečer dcera utíkala od něho domů. Byla v půlce cesty, když se vyřítil z domu, doběhl k ní a začal ji fackovat. Šel jsem ji bránit, ale vyřídil mě jednou ranou. A dnes jste to viděl sám.“
„Nebojte, do hodiny bude Magdaléna doma a on už na ní v životě nesáhne!“

Před Toníčkův dům přijel vůz s klecí, Václavem a čtyřmi zbrojnoši. Jeden zůstal u vozu, zbývající tři šli zabušit na dveře: „Ve jménu krále otevřete!“
Nedočkali se žádné odezvy, tak výzvu zopakovali.
Otevřelo se okno v patře: „Táhněte do horoucích pekel a nechte mě na pokoji.“
„Okamžitě otevřete, nebo vyrazíme dveře!“
„Budu si na vás stěžovat, že obtěžujete pokojné občany.“
„To samozřejmě můžete, ale teď pojďte otevřít!“
„Ani to nezkoušejte, vy bando královejch vožralů!“ a zavřel okno.
Zbrojnoši si přinesli z vozu beranidlo a rozeběhli se s ním proti dveřím. Ty odolaly.
„To vypadá,“ zhodnotil to velitel, „že má na dveřích závoru. Možná by bylo jednoduší v přízemí rozbít okno a dostat se do domu přes něj.“
„Zkusil bych to ještě jednou, a když to nevyjde, tak půjdeme přes okno,“ ozval se jeden ze zbrojnošů.
„Tak jo,“ souhlasil velitel a dal povel k druhému taranu.
Tentokrát byli úspěšní. Dav čumilů slyšel hluk zápasu, který neměl dlouhého trvání. Viděli, jak dva zbrojnoši drží bezvládného Toníčka pod rameny a táhnou ho ke kleci. Ten třetí se držel za ruku, ze které mu kapala krev.
Václav mu chtěl pomoct: „To nic není… Běžte nahoru a rozvažte tu ženu. Ten parchant ji přivázal k posteli.“
Magdaléna na ní ležela v roztrhaných šatech. Václav dostal příležitost prohlédnout si její výstavní ňadro a štíhlé nohy.

Nebylo to tak dlouho, co by za tenhle pohled dal celé jmění. Teď se ji snažil co nejrychleji zbavit pout a nekoukat se na to, co se mu samo nabízelo. Viděl, že těch facek poté, co jej Toníček uspal, schytala víc, protože tvář měla od bití červenou.
Zabalenou do přehozu přes postel dovedl Magdalénu k rodičům. Rozloučil se a šel domů.

Ve čtvrtek jsem jel vzorně z práce rovnou domů. Už jsem stál ve výtahu a čekal až se zavřou dveře, abych vyrazil „na konečnou”, když jsem slyšel bouchnout vchodové dveře.
Otevřel jsem výtah na doraz a čekal, kdo se na chodbě objeví. Byla to sousedka z pátého, která vedla svou dcerku.
Pozdravili jsme se a já stiskl příslušné tlačítko. Čekal jsem, že si řekneme jen obligátní na shledanou, až bude vystupovat. Jenže všechno bylo jinak.
„Děkuju, že jste na nás počkal.”
„Rádo se stalo. To byla maličkost.”
„Nebyla. Jste asi jedinej, kdo to udělá.”
„Opravdu?”
„Ano.”
Výtah zastavil, sousedka otevřela dveře a pustila dceru jako první. Ještě, než se rozloučila se na mne podívala: „Přijďte někdy na kafe. Stačí zazvonit. Já jsem pořád sama doma… Na shledanou.”
„Na shledanou.”
Dveře cvakly, výtah se rozjel. Tohle mělo bejt pozvání do postele? Sousedce určitě ještě nebylo třicet, ale moje krevní skupina to nebyla. Typově mi byla podobná. Dlouhé hubené nic. Na rozdíl ode mne vlastnila hezký obličej a prsa. Tuhle výzvu nepřijmu.

Za dva dny přivedl Johan Magdalénu za Václavem do jeho pracovny.
„Co vy tady, Magdaléno?“ zeptal se s nefalšovaným údivem.
„Přišla jsem vám poděkovat.“
„Jestli myslíte tamtu věc, tak to nestojí za řeč. Nesnáším muže, kteří bijí ženy.“
„To za řeč stojí. Tohle by každý neudělal. Děkuji a to opravdu hodně.“
„Dobře. Rád jsem to pro vás udělal.“

Václav se na Magdalénu podíval a pochopil, že chce ještě něco říct.
„Já poslouchám. Nebojte se a povězte mi, co máte na srdci.“
„Ne nic. Jen ještě jednou děkuju. Na shledanou.“
„Na shledanou,“ vypadla z Václava automatická odpověď, než mu došlo, že to je výrazná změna oproti poslednímu sbohem. Magdaléna se blížila ke dveřím, když ji zastavil:.

„Vydržte ještě okamžik. Měl bych pro vás takovou nabídku.“
„Jakou?“
„Mám na zítřek pozvánku na otevření nového baru a chybí mi doprovod. Jsem si vědom, že se mnou nechcete nic mít, ale berte to jako možnost poznat tam nějakou zajímavou partii. Jste velice atraktivní žena, tak máte šanci, že si vás všimne někdo bohatý… Berte to i jako odškodnění za ten incident s vaší chalupou. Jen se nesmíte pohoršovat nad tím, že se tam před námi budou svlékat ženy a možná i muži…“
„S tím já problém nemám,“ sklopila hlavu a chvíli přemýšlela. „Dobrá, vaši nabídku přijímám.“
„Děkuji. Stavím se pro vás v půl osmé. Oblékněte si něco slavnostního.“

Autor

Navigace v seriálu<< Kaňka 27Kaňka 29 >>
4.3 24 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x