Kaňka 17

Toto je 17 díl z 19 v seriálu Kaňka

Královský výběrčí se nechápavě podíval na truhláře Bendu. Ten jeho pohled s klidem opětoval a mlčel. Václav sklopil hlavu, na chvíli se zamyslel a pak odešel se slovy: „Až to budete mít hotové, tak se ozvěte.”
Po cestě domů mu vrtalo hlavou, co vlastně u truhláře viděl. Opravdu slyšel křičet vzrušením jeho manželku? To mu nevadí, že to dělá se synem a on to musí poslouchat? Že by byl nemohoucí a pro klid v rodině, se nechal zastupovat potomkem?

Nezodpovězených otázek měl Václav víc než dost. Má to nahlásit královskému soudci? Tohle se přece nesmí! Jenže kdyby to udělal, připravil by město o jednoho šikovného řemeslníka. Jak s touhle informaci naložit?
Ať si lámal hlavu sebevíc, na nic kloudného nepřišel.

Byl před svým domem. Vzal do ruky klepadlo, aby dal služebnictvu vědět, že je doma a přišli mu otevřít. V mrtvém bodě jeho ruka najednou ztuhla. No jasně, uvědomil si, Benda má přece ještě dvojčata, holky. Těm už musí být tak akorát, aby je někdo připravil o věnec. Co když… : „No to mě podrž…” ujelo Václavovi a vypálil si do paměti, že musí zjistit, jak vypadají truhlářovi dcerky.
Pak zaklepal.

Klasika. Seděl jsem u Jany na sedačce majíce ji schoulenou pod pravým „křídlem”. Byla jednou z mála žen, která mě uměla rozkecat. Většinou jen poslouchám, protože člověk vyslechne mnoho příběhů, které se můžou někdy hodit. A taky mlčím proto, že vlastně nemám co vyprávět. Do práce, z práce a rodina, kde se toho zrovna moc neděje. A psaní je hodně samotářská činnost.
„Zbyňku…”
„Hm.”
„Já bych se s tebou chtěla vyspat.”
Najednou jsem nevěděl, co na to říct, a to přitom nemám vůbec žádnej problém pohotově odpovědět.
Jana nadzvedla bradu, aby mi viděla do obličeje.
„Nějak si ztratil řeč…“
„A divíš se? Ještě nikdy se mi nestalo, že by to na mě nějaká žena takhle vybalila. A navíc hezká žena. Ty si nikdy o mě neopřely ani kolo…”
„No dobře, ale tím jsi mi neodpověděl na otázku.”
„Chtěl jsem…” nadechoval jsem se k odpovědi.
„To jsem zvědavá, co z tebe vypadne.”
„Chtěl jsem říct, že nejsem žádný sexuální přeborník a mám oprávněný obavy, že to pro tebe bude jedno velký zklamání. I když se říká, že věk je jenom číslo, tak přece jen v týhle oblasti,” ukázal jsem na příslušnou dolní partii, „to nefunguje jak za mlada…”
Jana se posadila: „Myslím, že se dost podceňuješ.”
„To, co jsem řek není podceňování, ale konstatování holý skutečnosti.”
„Určitě znáš rčení, že ukázaná platí…” odvětila s potutelným úsměvem.
Rozhodil jsem ruce.
„A to jako tady a teď? To by teda na můj vkus byl šílenej adrenalin.”
„Ty se bojíš?”
„To mi jako chceš říct, že bys to bez problémů dala?”
„Jo.”
„Koukám, že tě tvoje drahá polovička pěkně sere.”
„To si piš! A jestli se teď hned se mnou nebudeš líbat, tak ti podrápu obličej.”

Co jsem měl dělat. Přece se kvůli tomu doma nepodrobím křížovýmu výslechu, pak budu zbit a za trest půjdu spát bez večeře (v tom lepším případě).
„Děkuju. To jsem potřebovala.”
„Rád jsem uspokojil.”
„A jak můžu, pro změnu, uspokojit já tebe?”
„No…” napadla mě hříšná myšlenka.
„Nó?” zvědavě protáhla Jana v očekávání, co ze mne vypadne.
„No, kdybys mě opravdu chtěla potěšit,” lezlo ze mne, jak z pověstný chlupatý deky, „tak…”
Udělal jsem dramatickou pauzu.
„Tak co?”
„Nepřevedla by ses mi v plavkách?”
„V plavkách?”
Zcela evidentně jsem ji zaskočil. Nevím, co očekávala….
„Proč zrovna v plavkách?”
„Mám od mládí slabost pro hezké ženy v plavkách. Když se sejde hezké tělo s hezkým koupacím úborem, tak je to moc sexy.”
„A máš radši dvoudílný nebo v celku?”
„To je jedno. Hlavně, že to dohromady stojí za to.”
„A spodní prádlo tě nebere?”
„Taky, ale to je moc nebezpečný vidět na živo…”
„Proč nebezpečný?” dělala ze sebe hloupou.
„Protože jsem starej a nemusel bych to přežít, víš?”
„A plavky přežiješ?”
„Jo. Na ty jsem trénovanej.”
„No to jsem na tebe zvědavá…”
Načež se zvedla a odešla do vedlejšího pokoje.

Asi tak pět minut jsem v obýváku popíjel čaj, než se znovu otevřely dveře. V nich stála nádherná Nevinnost. Bílé decentní jednodílné plavky. Nic neodhalovaly. Nic záměrně nezvýrazňovaly. Vidět je na někom jiném, asi bych protáhl obličej zklamáním.
„To jsem tě převezla, co? Čekal jsi něco úspornýho a místo toho takový množství látky…”
Stoupla si přede mne a ukázala se mi ze všech stran. Všechno bylo schováno a přitom stačilo slovo a…
„Tak, jak se ti líbí?”
„Kromě barvy nejsou nijak zajímavý, přesto nedokážou zneviditelnit tvoje geniální tělo.”
„No, to má do dokonalosti hodně daleko, ale i tak dík. Bikiny ti předvádět nebudu, protože ty přitahujou oči chlípníků ještě míň.”
„To nevadí. Tobě určitě budou slušet.”
„Co ty mužský neudělaj proto, aby viděli ženskou polonahou,” hudrala naoko, když šla zpátky do vedlejší místnosti.
„Takhle přesně vypadaj drtiče vášně,” okomentoval jsem model, se kterým se vrátila.
„Já ti to říkala…”

Spodek byly vysoké kalhotky, které ji končily někde u pupíku. Vršek byla vlastně sportovní podprsenka. Tmavě modrou barvu narušoval jen bílý falešný pásek na kalhotkách. Provokativně se v nich natřásala s nevyřčenou otázkou, chceš mě? Já na to odpovídal obdivným mlčením.
„Mám to vykompenzovat nějakým rajcovním prádelkem?” zeptala se, když viděla, že tímhle modelem ze mne víc nevydoluje.
„Ne, ne. Děkuju, to stačí.”
„Hele, máš vůbec pinďoura?”
„Mám. Z hadičky nečůrám, pokud vím.”
„Teda, nabídnout se takhle nějakýmu jinýmu mužskýmu, tak už tu ležím na zemi s nohama do praku, a tobě stačí, že se díváš…”
„To víš, co ze mne děvčata v mládí vychovaly, to jsem. Svůj stín nepřekročím.”
„Co z tebe vychovaly?”
„Že jsem nic moc.”
„Hm. To říkáš ty. Já ne. Je to jenom o tvojí hlavě a s tou já nic nedokážu.” Otočila se a šla se převléknou do civilu.

„Promiň,” omluvil jsem se hned, jak se vrátila, „já žádnej Don Juan nejsem a nikdy jsem nebyl. Jsem nesmělý, ale v mym věku je už případná léčba ztrátou času…”
„Já ti nevím, jestli si ze mě utahuješ, nebo to myslíš vážně.”
„Naoko si utahuju, ale bohužel bé je správně.”
„Škoda.”
„Asi bych měl jít, co?”
„Proč? Jestli ještě nemusíš, tak zůstaň.” Podívala se na mne a dodala: „A bát se nemusíš! Nic nebylo, tak tě jako správná černá vdova nemůžu sežrat.”
To stvrdila pusou.

Václav poslal Rózu do postele. Seděl za stolem a předstíral práci: „Ještě tohle dodělám a přijdu za tebou.”
V domě byl klid. Johan byl ve svém pokoji a nabíral sílu před zítřejším dohozeným obcováním. Těšil se na nové zážitky. Navíc ho po večeři odchytila Josefína a potěšila jej informaci, že pán jí a Róze přinesl tu zázračnou medicínu proti dětem a že už brzo si to budou moci dopřávat až do konce, kdykoli na to dostanou chuť.
Co udělám zítra s Rózou? Tady zůstat nemůže. V momentě, kdy by zaslechla vzdychat Dorotu, chtěla by se přidat a to se mi zrovna nehodí do krámu. Kam bych ji jenom poslal? „Kam s ní? Hm…”
Václav sešpulil rty v přemýšlivé grimase a na chvíli v ní ztuhl. Díval se na desku stolu, kterou osvětlovaly svíce, ale hlava stále připomínala mapu s množstvím bílých míst. Nic, vůbec nic jej nenapadalo.
Zvedl hlavu k nebesům a ruce rozhodil v nechápavém gestu „Proč?”
Hořící svíčky to nemohly nechat bez povšimnutí a jejich plamen se poplašeně zamihotal ze strany na stranu. Václav nevěděl, proč mu to připomnělo ženu pohybující hlavou, aby se jí ze zrušeného drdolu vlasy rozprostřely po ramenou a zádech.
„No jasně!” okomentoval svůj nápad. Zítra zajdu za těmi cizinci. To mladé děvče přece umí zkrášlovat ženy, tak k ní Rózu objednám. A co s Bendou?

Navigace v seriálu<< Kaňka 16Kaňka 18 >>
4 26 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Už se to Václavovi začíná komplikovat a co teprve Zbyňkovi. Tak se Těším jak to autor vyřeší.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x