Kaňka 34

Sarah chodila s košíkem mezi trhovci, protože ráno zjistila, že už nemá z čeho vařit, a tak za pochodu vymýšlela, co hodí do hrnce. U zelináře koupila cibuli, mrkev, petržel a brambory. Zaplatila a ohnula se pro košík, který měla položený u nohou. Během otáčení doprava se s košíkem v ruce napřimovala a ještě než se podívala před sebe, udělala první krok. Náraz to nebyl tvrdý. Mladý muž naštěstí stál a Sarah nebyla natolik rozběhnutá, aby ho dokázala porazit.

„Promiňte,“ bleskově ze sebe vysypala omluvu, aniž by se podívala komu se to vlastně omlouvá.
„Nic…“ mladý muž se zarazil, protože takhle hezké děvče ještě neviděl. „Se stalo,“ vykoktal ze sebe.
Sarah zvedla konečně hlavu a spatřila velmi sympatickou mladou tvář. I přesto, že zažila mnohé a mluvit s lidmi ji potíže nečinilo, přesto se u ní vyskytla nezvyklá prodleva, než položila triviální otázku.
„Já jsem Sarah, jak se jmenuješ ty?“
„Kryšpín.“
„Ty jsi odsud?“
„Ne.“
Sarah začala nabývat jistotu: „A odkud teda jsi?“
„Z Kalicha.“
„Kde to je? Tohle jsem nikdy neslyšela.“
„Asi týden cesty na východ.“
„A co tu děláš?“

Kryšpín si uvědomil, že iniciativu třímá to děvče, a nechtěl, aby se mu někam ztratilo.
„To všechny krásný holky v tomhle království takhle zpovídají hosty?“
„To nevím, ale ty jsi vypadal poněkud zaraženě, tak jsem se ptala, aby řeč nestála. Zdržíš se u nás dlouho?“
„Zítra mám jet domů.“
„To je škoda.“
„Proč?“
„Já myslela, že bychom se mohli vídat, kdybys chtěl.“
„Chtěl.“
„Já myslela déle, než jeden den.“
Kryšpín se zamyslel: „Nevíš, jestli tu někdo nemá poštovní holuby?“
„Nevím, ale mohla bych se zeptat táty. Proč?“
„Poslal bych domů zprávu, že se tu zdržím. Pokud to opravdu chceš.“
„A ty to nechceš?“
„Chci, tak se pojďme zeptat tvého otce.“
„Nebuď tak hr… Já musím dokončit nákup, abych mohla uvařit oběd. Pomůžeš mi?“
„Jasně!“

A tak jsem s Denisou začal chodit na obědy. Bylo to jenom o kecání. O nic jsem se nesnažil, protože jsem to bral jako ztrátu času. Ta určitě nemá o chlapi nouzi (byla rozvedená a dceru měla přes týden na intru).
„Prosím tě, moh bys přijít? Stávkuje mi jehličková tiskárna a já potřebuju vytisknout Aholdu faktury a poslat je.“
Přiběhl jsem k ní do kanclu: „Hlásí to něco?“
„Ne. Na tiskárnu to odejde, ale nic se nevytiskne, a ve frontě nic není.“
Po čtvrt hodině zoufalého hledání s nulovým výsledkem, jsem si ulevil: „To je tiskárna na pojď mě jebat!“ a dal si hlavu do dlaní.
„Já bych do toho šla.“

Sarah jeho pomoci využila a košík mu pořádně naložila. Celou tu dobu pusu nezavřeli.
Když Kryšpín po půlhodině nakupování postavil košík v kuchyni na stůl, měl pocit, že se ze Sarah zná už strašně dlouho. (Platilo to i obráceně.)
„Koho jsi to přivedla?“ zeptal se ve dveřích do dílny stojící Francois.
„To je Kryšpín. My se srazili na trhu a on mi za to pomohl s nákupem. Nebude ti, tati, vadit, že tu zůstane na oběd?“
„Nevadí, proč by mělo?“
„A, tati, nevíš, kde se tady dá poslat zpráva pomocí poštovního holuba?“
„Proč se ptáš?“
„Tady Kryšpín ji potřebuje poslat.“
„Co vím, tak na hradě, ale je to docela drahá záležitost.“
„To nevadí, peníze nejsou problém, a navíc tohle vydání opravdu stojí za to,“ přičemž se podíval na Sarah. Ta mu pohled oplatila a usmála se přitom.
A sakra, došlo Francoisovi. Je to tady. Sarah si našla přítele. Budu muset hrát hodného tatínka.
„Tak já tě tam po obědě zavedu, jestli chceš.“
„Chci.“
Cestou na hrad položila Sarah Kryšpínovi kontrolní otázku: „Máš dneska, kde spát?“
„Mám, ale kdyby bylo místo vedle tebe, tak bych to zrušil…“
„Poslouchej, nejdeš na to nějak hr?“

I sedmé pokračování do mě napumpovalo novou dávku euforie. Hlavně Junior je tím „dynamem”, který mě žene vpřed. Nemám rád velká slova, tak aspoň takhle jednoduše projevím svou vděčnost všem, kteří tenhle příběh opatřují zvednutým palcem a komentují jej: „Děkuju! Je to úžasná zpětná vazba.”

„Mně to tak nepřijde. Já mám pocit, že se známe už aspoň měsíc.“
„A ty už po měsíci bereš počestné panny sebou na lůžko?“
„Počestné panny zrovna ne…”
Na chvíli se odmlčel a pak se s nepředstíraným zájmem zeptal: „Ty jsi panna?“
„To je problém?“
„Ne není, jen jsem dosud neměl možnost z žádné panny udělat ženu.“
„A prozradíš mi, s jakými ženami chodíš do postele?“
„Se staršími.“
„O hodně staršími?“
„No… Jsou zhruba v mámině věku.“
„A prosím tě, jak se to přihodilo, že si začal s nimi lehávat?“
„Ále, to je dlouhá historie…“
„Tak tuhle výmluvu neberu. Času máme dost.“
„A kolik?“
„Klidně až do rána.“
„To znamená, že budu spát vedle tebe?“
„Ne, to znamená, že si můžeme v klidu povídat až do rána.“
„Hm.“
„Jaký hm?“
„No, že je to škoda.“
„Co je škoda?“
„Že si budeme jen povídat.“
„A co bys chtěl dělat místo toho?“
„Tebe nic nenapadá?“
„Mě napadá spousta věcí… Jé… Ahoj, Rózo, kde se tu bereš?“

Bývalá Václavova služebná šla zamyšleně směrem od hradu a koukala přitom na zem před sebou. Když uslyšela Sarah, tak nejprve sebou trhla, aby se vzápětí rozzářila: „Je, ahoj, Sarah, kde se tu bereš?“
„Jdu tady s Kryšpínem poslat zprávu holubí poštou… Jsem to ale motovidlo,” plácla se do čela, „vždyť vy se vlastně neznáte. Rózo, tohle je Kryšpín z Kalicha. Kryšpíne, tohle je Róza, tátova přítelkyně.“
Kryšpín se Róze lehce uklonil: „Velice mne těší, madam, že vás poznávám.“
„Děkuji. Ale jaká jsem já madam… Jsem jen bývalá služka.“
„A zajímavá žena,“ řekl a nepohlídal si pohled zkušeného záletníka, který se mu na chvíli mihl v očích.
Obě naráz se na Kryšpína podívaly. Ještě před chvílí by do něj neřekly, že dokáže Róze naznačit, že kdyby měla zájem, tak by se nebránil.
Cožpak o to, za hřích by Róze stál, ale ta teď měla v hlavě jiného muže.
Ty budeš asi pěkně divoký kvítko, řekla si v duchu Sarah. Aspoň s tebou nebude v posteli nuda.
Škoda, že je „v rodině”, honilo se hlavou Kryšpínovi, který se díval na vzdalující se Rózu. Vycítil, že to má ráda.
„Líbila se ti?“ udeřila na něho Sarah.
„Kdybych tě neznal, tak ano. Za týhle konstelace je to úplně zbytečná debata, nemyslíš?”
„Třeba ti táta Rózu občas půjčí…”
„To dřív opadá listí z dubu.”
„Co z toho budu mít, když ti to zařídím,” podívala se na Kryšpína mixem vypočítavého a provokativního pohledu.
„Hele, nedělej si srandu!”
Nedělala. Myslela to smrtelně vážně.
„To nevím… Tak třeba to, že vždycky udělám to, co budeš chtít.”
„Opravdu všechno?”
„Teda, neukecáš mě, abych krad, vraždil a tak…”
„Tak já tě teda beru za slovo, Kryšpíne. Tady je moje ruka.”
Kryšpín ji stiskl na znamení souhlasu a pak se zeptal: „Jak to chceš zařídit?”
„Když mu umíš dát, co má rád, tak nic není problém,” odvětila se záhadným úsměvem.
„Takže jinými slovy…”
Sarah z Kryšpínova chápavého úsměvu došlo, že mu všechno docvaklo. Jak na to vůbec mohl přijít? Dívala se na něho a mlčela. Čekala, že práskne do bot.