V osidlech démona 03 – Strach

Převlékla se do něčeho více zahalujícího a otevřela dveře. Sotva otevřela a ucítila vůni čerstvě mleté kávy.
Vydala se tedy rovnou za nosem a ani se moc nerozhlížela po domě. Konvice s kouřící kávou byla přichystaná na stole i s prázdným šálkem a mlékem a cukrem, jen si dle libosti nalít. Poklopy na stole dávaly tušit bohatou snídani. Odklápěla jeden za druhým. Sýry, salámy, míchaná vajíčka, pečivo, jen si vybrat.

„Nevěděl jsem, co máte ráda, tak jsem toho nachystal víc,“ pronesl tiše Chtislav stojící ve dveřích.
Alice se lekla až upustila poklop.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit.“
„To nic,“ řekla s trochu roztřeseným hlasem Alice, „spíš bych se měla omlouvat já, chovám se tu jako doma…“
„To je v pořádku, mě to těší,“ uklidňoval ji s úsměvem. „Tak si sedněte a jezte, než to vystydne.“
„A co vy?“
„Už jsem jedl. Ale kávu si s vámi dám.“ Podal si šálek, počkal až se Alice usadí ke stolu a oběma nalil štědrou dávku kávy.

Alici se z té vůně zatočila hlava. Sevřela hrnek v dlaních a jen zhluboka nasávala omamnou vůni.
„To je úplně škoda kazit mlékem a cukrem,“ pronesla.
„Souhlasím.“
„Až se najíte, tak vám to tady ukážu, vypadá to, že to tady pár dní spolu budeme muset vydržet. Déšť sice ustal, ale všechno je tak rozbahněné, že se k silnici nedostaneme,“ prohlásil po pár minutách ticha, kdy se Alice věnovala kávě a snídani.
„Ale to… to nejde…“ bránila se Alice, „budou mě…“ chtěla ještě něco dodat, než si uvědomila, že nikdo vlastně neví, kde je a kam jela. V práci si vzala čtrnáct dnů dovolené a exmažel ji určitě hledat nebude.
„Nebojte, slibuju, že hned jak to půjde odvezu vás do města.“
„Dobře,“ svolila nakonec, „Jestli tu máte dost téhle kávy, tak to nebude problém.“
Jen s úsměvem pokýval hlavou a dolil jí šálek.

Alice dosnídala. Nanosili nádobí do dřezu a vydali se na exkurzi. V dolním patře se nacházel pokoj, kde Alice spala, kuchyně s jídelnou, koupelna, pracovna na konci chodby a velká knihovna.
„A co je tady?“ zeptala se Alice a ukázala na poslední dveře.
„Tam? Tam je vchod do sklepa. Nic zajímavého, mám tam uskladněné zásoby ovoce a zeleniny a v další části je vinný sklípek. Chcete se tam jít podívat?“
Alici představa temného a chladného podzemí moc nelákala, tak jen zavrtěla hlavou.
„A teď po schodech nahoru,“ vyzval ji a stoupal po dřevěných schodech za ní. „Tady je ještě několik pokojů, teď jsou nevyužité. Tam je koupelna a moje ložnice. A tady jsou schody na půdu, je tam skladiště nepotřebných věcí, prach a pavučiny.“
„Hmm, tak tam taky nepůjdeme,“ zkonstatovala a při představě velkých chlupatých osminohých potvor se otřásla odporem.
„Málem bych zapomněl. Chtěl jsem vás upozornit, že elektřinu máme teď z generátoru…“
„Aha. To mě mělo napadnout… říkal jste, že elektrické vedení je přetrhané.“
„Ano, to ta bouřka, výpadky jsou tu minimálně jednou do měsíce, takže jsme sem už před léty nechali nainstalovat generátor. Za domem je plynová nádrž, naštěstí jsem ji nechal naplnit minulý týden. Minimálně týden bychom s tím měli vystačit, když se uskromníme, tak i čtrnáct dnů. Přinesu z půdy nějaké petrolejky a vařit můžeme na dřevě. Toho je dost. Venku je přístavek plný suchého dřeva. Teď bychom se mohli vrátit dolů. Tam je přeci jen příjemněji.“
„To je pravda.“

Společně sešli do přízemí, Chtislav zamířil do pracovny a Alice zůstala nerozhodně stát pod schody.
„Promiňte, mám ještě nějakou práci, ale jestli chcete, vyberte si v něco v knihovně a můžete si sednout ke mně do pracovny, abyste tu nebyla sama.“
„A nebude vám to vadit? Nebudu vás rušit?“
„Určitě ne.“
„A co vlastně děláte?“
„Většinou překládám starém texty, někdy i moderní literaturu, když je potřeba. Čas od času dělám i editora…“
„To musí být docela zajímavá práce.“
„Jako každá jiná. Ale má to své světlé stránky… člověk se občas dostane k zajímavým kouskům.“

Alice se vydala do knihovny. Po obvodu celé místnosti byly police plné knih, od starých vázaných v kůži až nové v měkké vazbě. Přecházela od jedné police k druhé a prsty hladila hřbety knih. Bylo to pro ni, jako by se dostala do nebe, milovala vůni knih a šustění papírových stránek. Nikdy nepřišla na chuť čtečkám a čtením na mobilu, většinou to pro ni byla jen taková nouzovka a stejně si pak musela fyzickou knihu vzít do ruky, potěžkat ji a přivonět k ní, aby si její přečtení dostatečně užila.
Jak tohle může vlastnit jeden člověk? Takové poklady… běželo jí hlavou. Musím si vybrat něco, co zvládnu přečíst, nerada bych odcházela od rozečtené knihy.
Ze všech možných knížek jí nakonec v rukou skončil malý svazek vázaný v kůži – Edgar Allan Poe Pit and the Pendulum – stálo na hřbetě zlatým písmem.
Rychlým krokem zamířila za Chtislavem do pracovny, odkud se ozývalo pravidelné klapání psacího stroje.
Tiše vklouzla do místnosti a usadila se v křesle.
„Nevadí?“ zeptala se a ukázala mu knihu, kterou si vybrala.
„Rozhodně ne,“ uklidnil ji.
„Vy to opravdu používáte?“
„Psací stroj? Ano, sice se moderní technice nevyhnu, ale tohle nepotřebuje elektřinu. A tak nějak to sem víc patří než počítač.“
„Chápu.“
„Ale stejně nejraději mám ruční psaní perem…“
„Hmm, to dnes moc lidí neumí.“
„Pravda.“
„Upadá to stejně jako kultura psaného projevu.“
„To mi povídejte. To, co musím občas přečíst je horor, tedy po jazykové stránce nikoli žánrem.“
„Znám to z práce, dělám asistentku v jedné firmě, komunikace s klienty, korespondence, a tak… Co si dnes dovolí někdo napsat… email bez předmětu, bez oslovení, bez podpisu, někdy všechno najednou… chybí tomu základní projev slušnosti…“
„To máte pravdu. Znám to od některých rádoby autorů. Něco napíší a když jejich ‘veledílo’ neshledám nijak zářným a převratným a vhodným k publikaci, jsou schopní zasypat mě nenávistnými hanopisy.“
„Chybí jim jakákoli sebereflexe a nejsou zvyklí na kritiku.“
„Tak,“ souhlasil.

Alice otevřela knihu a nasála její vůni. Pomalým tempem začala číst a nořila se do ponuré atmosféry díla. Jen občas zvedla oči a podívala se na Chtislava zabraného do práce. Pohled na jeho tvář ji vždy vracel do snu, do těch okamžiků, kdy prožívala ten nejúžasnější orgasmu. Při těch vzpomínkách cítila, jak opět vlhne.
Klapot stroje utichl a Chtislav zvedl oči. Jejich pohled se střetl. Alice se začervenala. Přece nemůže vědět, na co myslím.
„Co si mně tak prohlížíte?“ zeptal se.
„To… to… nic, jen… to zabrání do práce…“ koktala ze sebe.
„Já vím, občas se tu v domě dějí divné věci… návštěvám se tu zdají zvláštní sny…“
„Co?“ vyhrkla překvapeně.
„To nic, to je normální…“
„Jak…?“
„Nejste první, která se při pohledu na mě červená, když tady přespala…“
„Aha…“
„A byl jsem aspoň dobrý?“
Ach bože, ten nejlepší, málem vyhrkla.
„Docela jo,“ odpovědí překvapila sama sebe. Ani ne tak obsahem, ale spíš tím, že svolila k tam intimní konverzaci s naprosto cizím mužem.
„To jsem rád. A co bylo?“
„Jak to myslíte?“
„No, jak daleko jsme se dostali?“
„Ke styku ne, ale orální sex byl…“ odpověděla a rychle se vrátila k četbě. Chtislav s potutelným úsměvem začal znovu pracovat.
„Co nějaký oběd? Nemáte hlad?“ zeptal se, když hodiny v pokoji odbily poledne.
„Něco bych si asi dala…“
„Dobře. Půjdu něco připravit.“
„Klidně vám pomůžu.“
„Nemusíte, ale jak chcete. Nezapomínejte, na svoje zranění. Jen musím do sklepa pro pár brambor, maso je v lednici. A nejspíš budu muset i pro nějaké dřevo.“
„Už o tom skoro ani nevím. Nebýt těch náplastí a obvazů myslela bych si, že mi nic není.“
„To mě těší. Tak na mě počkejte v kuchyni.“

Chtislav zmizel ve sklepě. Alice i s knihou zamířila do kuchyně. Seděla u stolu a louskala knihu. A kdyby její hostitel nepostavil na stůl bedýnkou se zeleninou a nějakou láhví vína, nejspíš by si ani nevšimla, že se vrátil.
„Chcete pomoct?“ zeptala.
„Jestli se na to cítíte, tak můžete nachystat zeleninu. Já mezitím připravím maso.“
Společnými silami se vrhli do příprav oběda. Aby jim to šlo lépe, Chtislav otevřel víno a oběma nalil. Vařili, popíjeli a u toho si povídali. Tedy spíš Alice vyprávěla a svěřovala se, zatímco on se zájmem poslouchal.
Prudký poryv větru zalomcoval okny. Ozvalo se cosi jako dlouhý táhlý výkřik. Alici z toho přeběhl mráz po zádech.
Chtislav ji nabídl uklidňující objetí.
„Říkal jsem, že se tady občas dějí divné věci a ozývají podivné zvuky.“
„Ale tohle bylo…“ marně hledala slova a zároveň se je bála vyřknout.
„To byl vítr. Někde na střeše je díra a takhle to tady skučí. A občas se sem zatoulá i nějaká zdivočelá kočka…“
„Ale to bylo jako… ženský výkřik…“
„Vy si myslíte, že tady někde někoho schovávám?“
Podívala se na něj se směsicí strachu, podezření a zároveň i studu a omluvy.
„No, vlastně… napadlo mě to…“ přiznala se, ale hned dodala, „ale už si to nemyslím.“
„To jsem rád.“

Když se Alice trochu uklidnila, Chtislav ji pustil ze svého sevření a začal servírovat oběd. Jedli mlčky a Alice Chtislava občas po očku podezíravě pozorovala. Ticho přerušovalo jen praskání hořícího dřeva v kamnech a cinkání příborů o talíře.
„Až dojíme, předtím, než si dáme kávu, určitě nepohrdnete, že ne, budu muset dojít pro nějaké dřevo.“
„Hmm, dobře. Půjdu s vámi, aspoň toho přineseme víc.“
„Jestli chcete, klidně. Ale stejně, po té nehodě byste to neměla přehánět s nějakou námahou.“
„Ale mně je dobře,“ odpověděla a zarazila se.
„Děje se něco?“
„Ne, to jen, že mě nic nebolí… docela mě to překvapilo.“ Zlehka na nenápadně se dotýkala obvazů a náplastí.
„To je snad dobře, ne? A co kdybychom to udělal jinak? Když chcete pomáhat, tak já dojdu pro dřevo a vy mezitím můžete umýt nádobí.“
„To by taky šlo,“ souhlasila Alice nakonec.

Sotva za sebou Chtislav zavřel dveře, Alice vstala a zamířila do koupelny. Musela rychle zkontrolovat svá zranění. Před zrcadlem odmotávala obvazy a odlepovala náplasti. Po některých zraněních už nebylo ani památky. Kdežto na jiných místech zůstávala, přestože byla mnohdy i menší a méně závažná. Bylo jí to divné, ale neměla moc času, Chtislav se mohl každou chvíli vrátit. V rychlosti si opětovně ošetřila nezhojená zranění a zamířila do kuchyně, aby se mohla věnovat nádobí.

Zrovna držela umývala talíř, když se Chtislav vrátil se dřevem. Alice se na něj otočila a najednou jí to došlo. Na místech, kde se jí ve snu dotýkal, nebo kde se dotýkala sama sebe, bylo všechno zahojené. To uvědomění jí přivodilo šok, až z toho upustila talíř.
„Já… já, moc se omlouvám, nějak mi vyklouzl z ruky…“
„To nic, to je v pořádku, to se stane,“ uklidňoval ji. „Hlavně se ještě neřízněte,“ dodal, když viděl, jak chvatně sbírá střepy.
Pomohl jí sesbírat střepy, došel se umýt a začal chystat kávu.
„Jen zákusek bohužel žádný nemám,“ prohlásil, když skládal šálky s kávou na tác.
„To nevadí.“
„Zůstaneme tady, nebo se přesuneme jinam?“
„Jestli to nevadí, tak bych byla pro knihovnu. Mě fascinuje ta sbírka knih… Vždycky jsem chtěla mít doma něco takového.“
„Dobře, tak do knihovny.“

Alice seděla v křesle popíjela kávu a rozhlížela se, zatímco Chtislav si prohlížel spíš ji.
„Nevadilo by, kdybych si šla na chvíli lehnout? Jsem ještě nějaká unavená,“ zeptala se Alice, když dopila.
„Samozřejmě, že ne, jen běžte.“
„Vezmu s sebou do kuchyně alespoň ty šálky.“
„To budete hodná.“