Poslední kilometry 01

Povídka o osmdesátých letech, jak možná nikdy neexistovaly.

Na poslední chvíli jsem si řekl, že pojedu obráceně. Máme dost času. Neodbočím na Bor hned na první křižovatce, cítím, že se Baťůžek trochu zavrtěla. Další dvě křižovatky a až na třetí doprava. Pár krásných zatáček, na chviličku mě na konci topolové aleje oslní slunce. Projedu náměstí, pomalinku, odbočit doprava už teď nemůžu, hmm, byla tady krásná úzká ulička. Takže rovně po hlavní, kolem zámku. Parkoviště je skoro plné, motorky parkují až na konci, zajíždím mezi modrobílé káčko a nablýskaného haryka.

Proti parkovišti je restaurace s pěknou terasou, kousek dál stánek se zmrzlinou a dvěma stolky.
„Máš hlad?“
„Ne, a je tam stejně plno.“
„A co zmrzlina?“
„Jasně.“

Zapnu helmy k motorce, abychom je nemuseli vláčet s sebou. Svlékáme i bundy, je docela teplo. Rozhlížíme se, mladík chce zaplatit za parkování. Sypu mu nějaké drobné, i když tady budeme jen chvilku. Baťůžek si vybírá zmrzlinu.
„Dáš si taky?“
„Ne, dík.“
Volí klasiku smetanovou a jahodovou, střední porce, i tak dost velká, Baťůžek na ní zaskočeně zírá.
„Budeš mi s tím muset pomoct.“
Sedáme si proti motorkářům v kombinézách s modrobílým znakem. Někdy jsou značkoví kolegové trochu nafoukaní, ale tihle jsou úplně v pohodě. Porovnáváme výhody a zápory mého boxeru oproti jejich káčkovému čtyřválci, vyprávějí nám o plánech na léto, chtějí jet do východní Evropy, na Slovensko, do Polska. Nejsou ale žádní dobrodruzi, takže mají trochu strach.
„Dáš mi líznout?“
Baťůžek na mě jako vždycky po téhle otázce vesele mrkne a já se jako vždy zatvářím úplně nevině. „Myslím zmrzlinu.“
„Aha.“
Nepatrná jizvička na tváři se při úsměvu zkroutí.

Protáhneme se, rozhlédneme, vytáhnu láhev vody a napijeme se. Kolegové jedou kolem, ještě jim mávneme. Opatrně vyjedu se stříbrným 80RT, Baťůžek se uvelebuje za mnou. Jedeme. Starou cestou se prý nesmí projet, na to kašlu. Odbočuju a jedeme pomalinku kolem parku, Baťůžek vrtí hlavou. Nebyl to úplně dobrý nápad, motáme se mezi chodci, ale vracet se mi nechce. Boxer trochu protestuje a vibruje, moc nízké otáčky.
Konečně se napojujeme na hlavní silnici, tady to už znám. Na vršek budou jen zatáčky. První dvě jsou v pohodě, třetí utahuje, to si pamatuju, najíždím jí úplně přesně, trošku víc klopím. Kolikrát jsem tudy jel? Nevím, možná bych to zvládl i poslepu. Baťůžek se ke mně přitiskne, i to jsem už kdysi dávno zažil. Jen… Nic. Další zatáčky, jsme u lesa. Zastavím a díváme se chvilku zpátky na Bodletice, na zámek, park, plné parkoviště. A teď už směr Bor.

Vjedu do města, obkroužím náměstí, další ulice, park, stará čtvrť, tady to není tak hezké. U zprivatizované továrny je kupodivu pěkná nová zastávka. Zastavuju, tohle je cíl. Hodíme helmy a bundy na motorku, sedneme si na lavičku proti sobě a zavřeme oči. Baťůžek mi podá ruku, prstem jí pohladím dlaň. Úhledný světle krémový domeček se pomalu mění v tmavou špinavou čekárnu z vlnitého plechu…

Téhle autobusové zastávce v Boru se vždycky říkalo Pragovka, i když v jízdním řadu byste ji hledali marně. Pravda je, že oficiální název Dělnická nebyl úplně nesmyslný, ale zcela postrádal romantiku a vůni starých dobrých časů, kdy z blízké fabriky vyjížděly přepychové automobily a mnohem později kulaté autobusy. Ale to bylo kdysi, nicméně u továrny s oprýskanými zdmi a napůl průhlednými okny i dnes před šestou ráno vystupovaly z autobusu zástupy rozespalých dělníků. Po paměti vytáhli z dřevěného pořadače svou kartičku, zastrčili ji do štěrbiny v hodinách a rázným stiskem páky zaznamenali příchod. Zamžourali, je-li tam nanejvýš 6:00, pokud možno 5:59, zastrčili kartičku na druhé straně do zcela identického pořadače a loudali se na šatnu, případně do kantýny pro svačinu.

Generální opravy motorů Liaz, strohý, popisný a zcela nudný název fabriky i činnosti, kterou zde oni dělníci vykonávali. Bez fantazie, romantiky, bez podnětné myšlenky, jak to ostatně bylo pro polovinu osmdesátých let až příliš typické. Směřovaly sem unavené a vysloužilé agregáty, kterým um a řemeslná zdatnost šikovných rukou vdechne nový život. Tak to stálo na první stránce podnikových novin, které vítr zavál do čekárny. Možná je tady ale pohodil nějaký dělník, vypadly mu z kožené brašny, nebo prostě jen z kapsy, když čekal na autobus.

„Vsadím se, že si zbytkem někdo utřel zadek,“ poznamenal menší mladík s rovnými vlasy a tlustými brýlemi na nose.
„Doufej, že jen se zbytkem,“ poznamenal zbytečně druhý, vyčouhlý hubený blonďák, podezřívavě nasál vzduch a šťouchl špičkou špinavých tenisek do zuboženého výtisku.

Bylo kolem čtvrté, páté odpoledne, přesný čas přestal být důležitý ve 14:30, kdy se dělníci řadili u píchaček a netrpělivě sledovali líně poskakující minutovou ručičku. Teprve, když dosáhla své nejnižší polohy, označili si odchod, kráčeli k zastávce nebo svižným krokem domů, případně na nádraží. Po třetí hodině už tady nebyl nikdo. Nastal náš čas. Byla to naše zastávka. Pokus mlaďasů o její obsazení byl marný. Museli prostě ještě malou chvíli počkat.

Dnes jsem přijel druhý, na svém zeleném Simsonu. Hubený blonďák s přezdívkou Čárly, která kupodivu neměla nic společného s Karlem a možná ani s ničím jiným. Prostě jsem od jisté doby byl Čárly. Nějak se to odněkud zhmotnilo a nešlo s tím už nic dělat. Nemělo by to smysl a mohl jsem dopadnou hůř.
Čočka byl také Čočka, snad už od první třídy základky, možná už dřív, od nepaměti. Nenápadný kamarád, vždycky ten někde vzadu, neatraktivní a nepostradatelný, bez kterého by se možná všechno už dávno rozpadlo. Ale to mi došlo až mnohem později.

Vybalil z tašky přenosný kazetový radiomagnetofon neboli jezevce a vysypal na lavičku kazety. Lehce zmateně si je prohlížel.
„Ty nový nemám popsaný.“
„To nevadí, vždycky máš něco dobrého.“
„No jo, ale něco se bude líbit holkám, něco klukům. Jsem blbec, večer jsem to přehrával z elpíček. Mám tady jednu super věc, nová německá kapela, Helloween se jmenuje, vydali teď první épéčko. Nahrál mi to kámoš, koupil desku v Praze na burze, blázen, je to úplná novinka.“
„Neřeš to a něco pusť, co se ti líbí.“
„Ale jak to mám vědět, když nevím, co je jaká kazeta?“

To byla neřešitelná situace. Namátkou jsem vytáhl jednu kazetu a podal ji kamarádovi. Útrpně vzdychl a strčil ji do jezevčíka.
„Nový Turbo, vidíš, docela dobrý, nech to hrát. A co máš pro holky?“
„To je těžký, asi by se vám to nelíbilo. Nějaký folk, Nerez a podobně.“
„Hlavně žádný Modrý tanky, máš Katapult?“
„Tak to je základ, tahle kazeta.“
„S tím vystačíme.“

Vytáhl jsem časopis a uvelebil se na lavičce.
„Máš novou Melodii? Půjčíš mi ji pak?“
„Jasně, je to docela dobrý, dělaj si srandu z Rozkroků Františka Janečka.“
„Tak to si přečtu, hele, už jde Lucka.“

Čočka zmlkl a já popravdě taky. Lucka byla úža… No, chodila s kámošem. Tečka. Usadila se na zábradlí a pobaveně nás sledovala, vypasované džíny, bílé tričko a otrhaná vestička. Už to bylo moc hezké, ale pak přišly ještě dlouhé lesklé vlasy a nádherné oči.

„Dub se ještě neukázal?“
„Ne, ale snad přijede.“
Spokojeně přikývla, natáhla ruku pro můj časopis a zatřepala prsty. Podal jsem jí Melodii, ucítil jemnou vůni vanilky.
Klidně si listovala, poslouchala Turbo a pobrukovala Vostárkovy texty.
‚A tak chtěl jsem jednou mít, krásnej bílej dům, s krásnou dívkou žít, a s ní spoustu dětí mít.‘
„Je to takový utahaný,“ poznamenala.
„To se holkám líbí, ne? A hele, bacha na časopis, tvůj milovaný Míša Dejvid tam prý dostává ošklivě naloženo.“
„Pche, urážejí ho, protože jim není dost nóbl a píše pěkný písničky. To přeskočím,“ mrkla důležitě na Čočku.
„Myslel jsem, že jsi spíš na Víťu Vávru?“
„Cože? Taková pitomost, jedině Míša. A vůbec, schválně, jak se jmenuje ta písnička od Omegy?“
„Ten ploužák, co se ti tak líbí? Gyöngyhajú lány, to je jasný,“ šklebí se Čočka a svíjíme se smíchy.

Jemné vůně vanilky jsem si jednoduše nevšiml, stál jsem s taškou v obchodě, proklínal tři ženské, které chtěly tu nakrájet kousíček salámu, tu namlít kafe. A hlavně si pokecat.
„Čárly, co ty tady,“ šťouchla mě Lucka do zad.
„Jdu pro pečivo, ráno zase přijeli z pekárny pozdě, mamka to už nestihla. Takže jsem byl vyslán.“
„Hmm… Máš to objednané? Jak tak koukám, maj už jen prázdné regály.“
„Jo, máme. Aspoň doufám. A co ty? Jak je?“
„Dobrý, potřebuju jen kousek droždí na pečení, nějak došly zásoby. Ale stejně bych se musela u tebe stavit. Pořád ještě nemáte telefon?“
„Nemáme a podle všeho mít nebudeme. Co bys potřebovala?“
„Něco je s gramcem, pouštěla jsem si desky, najednou to začalo přeskakovat, fakt nevím. Táta by mě přetrh. Nemám na gramec sahat, sháněl ho hrozně dlouho.“
„Jen přeskakuje?“
Lucka přikývla. Chtěl jsem se zeptat, proč neřekne Dubovi, ten má elekroprůmyslovku, já jsem byl jen nepraktický gymplák. Ale proč bych to měl dělat? Možná je Honza někde pryč, nevím, tyhle dny byly divné.
„Tak ve čtyři?“
„Spíš kolem páté,“ ukázala roztaženou dlaň, „jestli můžeš. A…“

„Mladej, nebav se se slečnou a nezdržuj, co chceš?“
Za chvilku přistál v tašce až podezřele tvrdý pecen chleba s vyraženým číslem na do hněda vypečeném hřbetě. Číslo souhlasilo, pokud jsem si matně vybavoval. Po Lucčině pozvání jsem byl trochu v jiném světě.

Přesně v pět hodin jsem zazvonil u úhledného domku ve slepé ulici. Už jsem tady párkrát byl. Tohle ticho jsem jí vždycky záviděl, nás v noci budily vlaky.
„Pojď dál. Chceš nějaké pantofle?“
Zavrtěl jsem hlavou, zul jsem si v předsíni boty, jen jsem se mrknul, jestli nemám díru v ponožce. Lucka si přehodila vlasy přes rameno a lehce pobaveně mě pozorovala.
„Tak pojď.“
Šel jsem za ní, klouzal jsem pohledem nevím proč odzdola nahoru, bosé nohy, zvláštně je malinko vytáčela do strany, hezké kotníky, jemný tvar lýtek, na levém světlá skvrna, v červnu se jí svezla noha ze stupačky a spálila se o výfuk. Od té doby už jezdila v dlouhých džínách. Dlouhá dívčí stehna, která se zvolna rozšiřují a zaoblují ve svůdně se vlnící zade… Přesně v tu chvíli se ohlédla, rychle jsem zvedl oči nahoru, snad jsem se nezačervenal.
„Tak tady to je.“
V pokoji měli v obývací stěně zabudované reproduktory, Lucka si dřepla a otevřela skříň. Nahoře byl gramofon a dole spousta desek. Jen jsem hvízdnul.
„No právě, naši desky kupují už hrozně dlouho, ten gramofon je prý docela dobrý.“
„NZC 431, hodně dobrý, pokud vím.“
„No, a teď přeskakuje.“
„Všechny desky nebo jen jedna?“
„Zkusila jsem jen jednu, ale dřív to nedělala.“
„No, něco vyzkouším, ale nejsem fakt expert.“
„Díky, jdu se dát do kupy, přišla jsem teď z volejbalu.“
„OK.“

Tak, hlavně nic nerozbít. Zvedl jsem víko, okoukl přístroj, mrkl na desku. Chopinův klavírní koncert, vida. Ale ona prý hraje na klavír, jo, tamhle stojí pianino. Tak zpět, prohlédl jsem si desku, vypadala dobře, protočil jsem ji v prstech. Seřízení přítlaku nebo antiskatingu? Do toho nebudu strkat nos, snad to taky neměnila. Drbal jsem se na nose. Navíc se mi chtělo na záchod. Dal jsem si pár limonád a přes město to byl kousek cesty. Měl jsem se Lucky zeptat hned, sakra. Počkat, na chodbě byly dveře s obrázkem, jasně.

Vešel jsem do chodby, šumění sprchy bylo hlasitější, až příliš. Neměla zavřené dveře koupelny, pomalu jsem se plížil kolem. Podíval jsem se, samozřejmě. Na stěně bylo zrcadlo, trochu zamlžené, ale ne moc. V něm byla Lucka, sprchovala se, zády k zrcadlu, myla si dlouhé vlasy. Byla předkloněná, vlasy přehozené dopředu. Fascinovaně jsem zíral na krásná záda, štíhlý pás a lákavé dívčí boky, nádherný zadeček… Zaklonila hlavu, prohnula záda, sčísla si prsty vlasy na záda. Otočila se trochu na bok, jen jsem zahlédl tvar ňader. Zmizel jsem. Měl jsem dojem, že se podívala na v poslední chvíli do zrcadla, ale snad to byl jen omyl.

Na záchodě mi to trvalo trošku déle, někdy prostě hned čůrat nejde, zvlášť, když máte mezi nohama cosi pro tento účel nevhodně tvrdého. Lucka už byla v obýváku, na sobě dlouhé tričko, ještě vlhké vlasy.
„Promiň, musel jsem si odskočit.“
Jen přikývla, trošku se usmála.
Zapnul jsem gramofon, hadříkem očistil desku, podíval jsem se ještě na přenosku a štětečkem lehounce očísl jehlu. Možná tam mohl být nějaký vlas, kdo ví. Spustil jsem přehrávání, trošku zeslabil zvuk.

„Pojď si sednout ke mně, krčíš se tam na koberci.“
„Díky.“
Posadil jsem se vedle dívky, nádherně voněla, dívala se na mě… Zvláštně. Hodně zvláštně. Pomalu mi podala ruku.

U zastávky precizně zastavil červený Mustang čili mustoš řízený malou precizní dívkou jménem Pája. Ta se prostě jednou rozhodla, že k nám bude patřit, i když byla o rok nebo dva mladší. Po jednom až nepochopitelně vydařeném servisním zásahu byla pasována na hlavní mechaničku a teoretičku oddílu. Jediná z nás nosila helmu, starou červenobílou kokosku. Odepnula si řemínek a položila ji pečlivě na sedlo.
„Co máte na programu?“
„Čekáme na Duba a pak se uvidí. Není kam spěchat. Usaď se. Snad ti nevadí hudební produkce.“
Mávla rukou, posadila se na lavičku a podezíravě si prohlížela Čočkovu „dvacítku“.
„Nechápu, že z toho nesundáš ty revmaplechy, je to hrozný.“
„Jenže pak z toho bude blbá jednadvacka.“
„Vypadáš na tom jako rybář nebo ozbrojený brigádník.“
„Fichtl jako fichtl. Hlavně, že to jezdí.“
„To je sám o sobě zázrak.“
„Blbost, je to spolehlivý stroj nevyžadující přehnanou údržbu. Ta mu jen škodí.“

Pája vyprskla a pohodlně se opřela. Mrkla na Lucku.
„Tak co, už si konečně uděláš papíry?“
„Udělám si je rovnou na auto, začnu už v létě.“
„Konečně, a udělej si i motorku.“
„Jo, už se vidím na třistapadesátce.“
„Pája má pravdu,“ poznamenal Čočka, „dáš za to pár šlupek navíc a bude se ti to hodit.“
„To jsou rady,“ protáhla Lucka líně, „stačí, když mě vyhoděj od jedné zkoušky. Jsem prostě dřevo. Určitě si spletu brzdu s plynem a projedu výlohou. Mám na to smůlu.“
„Počkej, jednou si řekneš: ‚Jó, malej Čočka měl pravdu, já blbá ho měla poslechnout.‘“

Lucka se jen usmívala.
„Jaký desky vycházej?“
„Karel Gott například. Tedy z toho, co tě zajímá.“
„Dej pokoj.“
„OK Band.“
„Jo, to je dobrý, znáte to? Maj automatickýho bubeníka.“
„Něco mi to říká, dobrá zpěvačka.“
„Dobrá? Ta je skvělá, člověče.“

Spokojeně jsme se rozvalili a klábosili o muzice, co vychází v cizině a co by stálo za poslech. Dorazil Tonda na starém vínovém jednosedadláku alias Jawě 555, jak nás poučila Pája. Praktický kluk, na učení moc nebyl, o to víc na práci. Ale nevadilo mu to, už teď si solidně vydělával na stavbách.
„Už asi jede Dub.“
Jeho stroj nebylo těžké rozpoznat na kilometry daleko. Honza Dubský neboli Dub se neustále snažil zvýšit ubohý výkon své Jawy 50/21. Experimentoval s velikostí rozety řetězu, zvyšoval kompresi, leštil kanály a samozřejmě tunil trysky karburátoru. I výfuk prošel značnou torturou. Logickým vedlejším následkem samozřejmě bylo, že se zvuk vyladěného stroje stal torturou i pro poměrně široké okolí.

Za chvíli se objevil na rohu a za další chvíli byl už u nás. Pionýr byl vyšperkován tradiční ozdobou amerických chopperů, tedy koženými třásněmi. Hlavní ozdobou byla ale předlouhá zadní zástěrka.
„Dube, ty vole, ty jsi tady a plácačka teprve vyjíždí ze vrat.“
Jmenovaný se ušklíbl a srovnal si elegantní černé brýle. Dub byl vždycky sportovec, dělal všechno od fotbalu po gymnastiku a bylo to na něm vidět. Prohrábl si vlasy, usadil se vedle Lucky, objal ji kolem pasu, opřela si o něj hlavu.

„Co podnikneme?“
„Uvidíme.“
„Mám nápad, ale nejdřív jedna blbá zpráva. Přišel mi povolávák.“
„A doprdele.“
Lucka ztuhla, Dub to nemohl vidět, ale úplně jí umřel obličej.
„Měl jsi zkusit tu vejšku“
„Skončil bych stejně v prváku na matice, kašlu na to.“
„Kam to máš?“
„Hádej.“
„Někam na Slovač?“
„Jo, Lipťák.“
„A sakra.“
„Přišlo mi to taky,“ poznamenal tiše Tonda, „Michalovce.“
„Ach jo. No, Čárly, ty už za chvíli opustíš rodné maloměsto.“
„Jo, jdu na strojárnu. “
„Tak, a hlavně máš odklad, to se počítá. A Čočka má samozřejmě modrou, protože by postřílel celé velitelství, a navíc by ho stejně museli osvobodit.“
Lucka sklopila hlavu, hodila mi časopis. Dlouho bylo ticho.

Dub nás přejel hrdým pohledem.
„Nevěšte hlavy, zbývá ještě pár dní svobody,“ vzal dívku kolem pasu.
„A teď bych zajel za Bodláky, poptáme se jich, jestli to mají do Prešova nebo Čierné pri Čope. Ale nebudeme spěchat, něco si poslechneme. Čočko, něco tam dej a můžeš startovat, za půl hodiny je odjezd, to máš tak akorát.“
„Co chceš pustit?“
„Jestli tam dáš Vojína XY, fakt z tý kazety sežeru pásek. Dej tam ejsíky.“
Za chvíli se už ozvaly zvony a za další chvíli u zastávky zastavila bíložlutá Volha. Esenbák se směšným knírem pomalu vystoupil a přejel nás pohledem. Ale netvářil se nijak zle. Klidně jsme pozdravili, nemělo smysl provokovat.

„Nechlastáte tady?“
„To neděláme, když jezdíme.“ Přikývl a rozhlédl se kolem. Nikde žádné flašky. Ztišil hlas.
„Lidi si stěžují, že prý posloucháte Kryla.“
„Lidi?“
„Jo, lidi.“
Neříkali jsme nic.
„Dejte si na to bacha, nechci mít tady nějaký průser. A vy taky ne. Trochu to ztlumte.“
„Myslíte tohle nebo toho Kryla?“
Esenbák si dal prsty za opasek jako kovboj ve westernu a přejel Duba přezíravým pohledem. „Na vojně tě to přejde, já tě už nechám na pokoji.“
„Vy už to víte?“
„No jo, víme toho dost. Neudělej nakonec nějakej průser. Ten tvůj navrtanej vejfuk ti teď taky prominu, i když si lidi stěžujou. Tak zatím, a žádný kraviny.“

Kývl na pozdrav, nasedl a odjel, jen jsme se na sebe dívali.
„Proč nás do prdele buzeruje? Nic neděláme,“ vypěnil Tonda, „nechlastáme, jen tady sedíme, kecáme a posloucháme muziku.“
„No sám by nepřijel, někomu to asi vadí, tipuju důchodce s páskou na rukávu.“
„Myslíš milice nebo péesáky?“
„To je stejná verbež. Bože, proč?“
„Kašli na ně.“
„Máš pravdu, Čočko, a koukej startovat, za půl hodiny jedem.“

Tohle byl starý vtip a Dub ho nikdy nezapomněl zopakovat. Malý kamarád naoko uraženě vstal a postavil se vedle svého nedůstojně oplechovaného oře. Důležitě zvedl prst a prošlápl páku. Nic. Podruhé. Nic.
„Máš tam chcípák, poradila prakticky Pája.“
„Jsem debil,“ poznamenal věcně Čočka a přepnul páčku doprostřed. Bohužel ani to nepomohlo.
„Teď je to už uchcaný.“
„Ne, suchý, slyším to, nacupuj to.“
„Blbost, je to uchcaný. Nešahej na ten cupák.“
„Je tam benzín?“ poznamenala opět prakticky Pája, „máš kohout nahoru, jedeš na rezervu.“
„Čočka má vždycky pořád všechno nahoru, že jo?“
„Vole.“

Nicméně odklopil sedadlo a odšrouboval víčko nádrže. Nakláněl fichtla a pokoušel se zahlédnout hladinu benzínu.
„Tady máš sirky, posviť si. Zapal sirku a hoď ji dovnitř, to je nejlepší.“
„Vy jste svině převlečený za kamarády.“
Teď už to začínalo být zajímavé. Benzínu sice moc nebylo, ale mělo by to stačit. Jiskru cívka dávala. Pája našla pod sedadlem šroubovák, zručně vytáhla trysku, zkontrolovala proti sluníčku a profoukla ji. Vymontovala svíčku, prošlápla motor, ještě jednou zkusila jiskru, pečlivě utáhla a nasadila fajfku. Trochu nacupovala a pokynula Čočkovi.

Motor se probudil k životu za doprovodu oblaků namodralého kouře.
„Ne, abys to zhasnul. Jedem. Čárly, vezmeš Lucku? Do kopce jede ten tvůj dederónský zázrak líp. Mám tam moc těžký kolečko.“

Na Lucku jsme mezitím zapomněli. Seděla tiše na zábradlí, ruce sepnuté v klíně, hlavu skloněnou.
„Jedeš s námi, nechceš hodit domů?“
Zavrtěla hlavou, vytáhla brýle z trička, nasadila si je a usmála se. „Jedem. Nebudeme tady brečet, to stejně nepomůže. Tohle asi není můj šťastný den. Povolávák, pak ten policajt, vždycky se těším, jak se tady pobavíme, a teď tohle. Pojeď.“
„Stavím se doma a nechám tam magič,“ poznamenal Čočka, „doleju taky radši benzín.“

Projížděli jsme ve smečce městem, Tonda to evidentně přehnal s olejem, byl zařazen na potupné poslední místo, protože modrý kouř z výfuku opravdu připomínal spíše sestřelenou stíhačku. Nejspíš už motor jeho obstarožního stroje taky toužil po výbrusu.

„Čocko, seš si jistej, že v tom benzínu máš olej?“ poznamenala Pája, když jmenovaný z plechového kanystru plnil trychtýřem nádrž.
„Myslím, že jo,“ zarazil se malý kamarád.
„Myslet znamená hovno vědět,“ doplnil Tonda svou oblíbenou průpovídku.
„Mám tam trochu přidat?“
„Když tam přidáš, bude na tom hůř než Tonda.“
„No jo, ale když tam olej nebude, zadřu to.“
Pája se zamyslela a odněkud vykouzlila lahvičku M2T. Stojany s označením Mix vždycky pohrdavě míjela a odměřovala si olej přesně sama. Domluvila se s Čočkou na kompromisu a odlila trochu do nádrže. Motor kupodivu nastartoval, ale podle všeho v kanystru olej byl. Nezbylo, aby se oba huliči pravidelně střídali na chvostu pelotonu, aby zabránili intoxikaci organismu a zalepení plic spáleným olejem.

Lucka se zase usadila za mě, hřála hned dvakrát, jednak sama o sobě a pak prostou myšlenkou, že sedí za mnou a trošku se mě dotýká. Což sice souviselo s prvním, ale bylo to něco úplně jiného.

Lucka se na mě zvláštně dívala, položila mi dlaň na ruku. Lehounce, ani jsem o ní nevěděl, o to lépe jsem ji viděl.
„Zatím deska nepřeskakuje.“
„Ani nebude.“
Teď jsem se podíval já na ni, do jejich neuvěřitelných modrých očí. Zatím jsem se na ně díval jen tak pokradmu, tajně, a teď byly kousek ode mě. Nemohl jsem se vynadíval. Na co se mě zeptá? Jestli mám udělat to a to? Vůbec nevím.
Ale nezeptala se, jen tak seděla, kousíček ode mě, držela mě za ruku. Byla krásně opálená, stačilo jen trošku pohnout druhou rukou. Jenže…
Pomalu jsem zvedl druhou ruku a položil ji na dívčinu nádhernou nohu, kousek nad koleno. Pálila mě do dlaně.

Konec první části.