Zpověď Oidipova 🇨🇿

Čeho je moc, toho je příliš, avšak jsou věci, jichž není nikdy dost…

Zpověď Oidipova

Tři Řeky nikdo z vás nenalezne, kteří by nevěděli, jakým mizerou jsem já – Oidipus král thébský – vlastně byl. Krom otcovraždy a krvesmilstva jsem měl po hádce ze svého domu vyhodit údajně věhlasného věštce Teiresiáse, jemuž rád naslouchal Hromovládný Vošoust Nejvyšší Zeus i jeho manželka – jeho pokrevní sestra Héra. Už tohle stojí za zmínku! Nejvyšší bůh a, k naprosté spokojenosti Řeků, vědomě v manželství ojíždí svoji vlastní sestru – ale já, když jsem se ve své nevědomosti a na přání lidu oženil se svojí matkou, jsem krvesmilný zločinec!

Tyhle bludy, mimo jiných, o mě rozšířil jistý pokladník Athénského námořního spolku jménem Sofoklés ještě před tím, než Syrakusané hrdé Athéňany na hlavu porazili. Nactiutrhačnému a prolhanému námořnímu účetnímu jiná velmi podobná pofiderní existence – jakýsi Aristofanés, známý také co vrchní starořecký komediant – tvrdí, že Sofoklés má přátelskou uvolněnou a optimistickou povahu. Bodejť by takovou povahu neměl, když od mala pro svoji pohlednou kušničku býval miláčkem publika, kdežto mi můj otec král Láios, hned po narození, nechal probodnout nohy a dal mě předhodit dravé zvěři na hoře Kitharión. To člověka přece jen poznamená na těle i na duchu. Proč by mi například můj otčím, korintský král Polybos, dával jméno Oidipús – Opuchlá noha?

Jenže já jsem měl dost důvodů proto, abych opuchl i na duši. O tento neviditelný ale o to bolestivější otok se největší měrou zasloužil můj údajně přítel – ta neskutečně prolhaná proradná sketa – takzvaný věštec Teiresiás. Nejdříve vám ten hajzl vyvěští početnou rodinu. Avšak když jej pětkrát načapáte na lůžku při věšteckých leženích s vaší manželkou, tak vám nakonec přijde divné, že pokaždé po tom věšteckém ležení vám v rodině za devět měsíců přibude jedno dítě. Načapal jsem Teiresiáse pětkrát. Posledně jsem naštěstí přišel včas, ale i když jsem toho zmetka vyhodil jen jednou – tak i to vám bude údajný otec starořecké tragédie Sofoklés vyčítat! Že jsem se úradkem bohů narodil jako bezkulčák a vlastní děti s vlastní matkou tedy mít nemohu, to toho prolhaného pisálka vůbec nezajímá!

S tou mojí otcovraždou je to to samé v bledě modrém. A byl by div, kdyby si i v ní nepřihřál svoji špinavou věšteckou polívčičku bídák Teiresiás. Mému otci králi Láiovi, jenž mě viděl jen jako novorozence, po létech prozradí, kdo vlastně jsem a nakuká mu, že věštba se naplňuje – že jej přicházím konečně zabít. Když se pak cestou do Théb jakýsi dědek na mě vrhne s tasenou zbraní, měl jsem na výběr. Buď já, nebo on! No a nesměl by to být lhář Sofoklés, aby z docela běžné a obvykle ukončené události neudělal tragické drama se zjevným zločinným podtextem!

Ovšem představa, že bych se nakonec za své hříchy sám oslepil a moje matka manželka se dokonce oběsila – to se může vylíhnout jen v mozku chorého tragikomického literáta. Vždyť s takovým duševním postižením královských rodin, by řecký národ nepřežil!

Poněvadž naše královské manželství bylo uzavřeno na přání lidu, nezrušili jsme ten posvátný svazek a na našem rodovém venkovském statku mezi olivami za pravidelného souložení, jehož má matka manželka neměla nikdy dost, rozhodli jsme se vyčkat časů, kdy navzdory bláznivým literátům všeobecně, takže i v našem řeckém světě, bude platit zásada pozdějších pohanů, že nevědomost hříchu nečiní.

Jenže poněvadž v tom našem pozemském ráji brzy převládla vědomost, že jeho král je spolehlivě neplodný, měl jsem nadbytek příležitostí místo potrhlým literátem vymyšlených zločinů páchat skutky skutečného milosrdenství ad libitum – tedy po libosti libida. Přestože se moje matka manželka snažila chránit svého syn před soustavným přetěžováním a každé ráno těm houfujícím se příležitostem přidělovala pořadová čísla s časovkou – přesto jsem po zbytek života chodíval velmi zeširoka jako námořník. Ale konečně jsem dělal čest svému jménu Oidipús – i když trvale opuchlou jsem měl nyní pouze tu nohu, kterou mi otec nenechal po narození probodnout.