Poslední kilometry 02

Polovina osmdesátých let, nepsaný vůdce party Honza Dubský zvaný Dub a Tonda obdrželi povolávací rozkazy. Jak zpívají Visáči: „Nemáš šanci ani za mák, když ti přijde povolávák.“ Vypravěč příběhu Čárly má coby budoucí student strojárny jiné potíže. Jak se zdá, je více než zakoukaný do Honzovy dívky Lucky. Malý kamarád Čočka i praktická Pája možná ještě netuší, že zlaté časy malé fichtlparty ze zastávky U Pragovky v Boru podle všeho nenávratně končí. Ale pořád je ještě čas na jednu parádní poslední jízdu.

Jedeme, ulice v Boru byly teď kolem páté víceméně prázdné, pár aut, končila pracovní doba úředníků. Dub to vzal samozřejmě přes náměstí, poskakovali jsme po kočičích hlavách, naštěstí bylo sucho. Čočka tady jednou moc hezky po dešti projel bokem na zastávku před samoobsluhou. Ležel tam mezi zděšenými ženskými se síťovkami s bochníky chleba a dětmi s taškami na zádech. Rozkoukal se a zeptal se první báby: „Nevíte, kdy to jede do Kobylnice?“

Konečně jsme vypadli z města, sice ještě po žulových kostkách, ale kolem bylo jen stromořadí a pole. Nikam jsme nespěchali, na našich strojích to ostatně ani nešlo. Dub to vzal vyhlídkovou trasou, na křižovatce u břízek doleva, na kopeček, pak lesem nad Borem a konečně na další křižovatce směr Bodletice. Ale ještě odbočil mezi písáky, tady byla krásná nová silnice, kterou měly brzy zničit těžké tatrovky přeplněné pískem, ze kterého ještě po cestě kapala voda. Vedlejším efektem byl rozsypaný písek v zatáčkách a řada veselých situací, které jsme pak dlouho rozebírali na zastávce.

Následovalo pověstné stoupání na vrch Babák, kvůli kterému vlastně seděla Lucka za mnou. Lucka… Pořád jsem na ni musel myslet, jenže prostě kamarádovy holky jsou tabu. Divná myšlenka – proč nechal vlastně Dub jet Lucku se mnou? Přes kopec jsme jeli minimálně stokrát a štíhlá dívka se vždycky držela kamaráda a měla o něj hezky opřenou hlavu. Opravdu měl namontovanou jinou rozetu? Co když mi chtěl něco naznačit? Půjde na vojnu, dva roky bude pryč. Jenže co to mělo být? Že je to teď na mně? Nebo abych se o ní postaral? Jak to mám sakra vědět? Zavrtěl jsem hlavou, příliš málo informací, mohl jsem se řídit jen citem a to mi nikdy nešlo. Měl bych se jí zeptat? Asi ne, je smutná, řekla by si, že jsem moc vlezlý, nejspíš.

Lucka se na mě zvláštně dívala, položila mi dlaň na ruku. Lehounce, ani jsem o ní nevěděl.
„Zatím deska nepřeskakuje.“
„Ani nebude.“
Teď jsem se podíval já na ni, do jejich neuvěřitelných modrých očí. Zatím jsem se na ně díval jen tak pokradmu, tajně, a teď byly kousek ode mě. Nemohl jsem se vynadíval. Na co se mě zeptá? Jestli mám udělat to a to? Vůbec nevím.
Ale nezeptala se, jen tak seděla, kousek ode mě, držela mě za ruku. Byla krásně opálená, stačilo jen trošku pohnout druhou rukou. Jenže…
Pomalu jsem zvedl druhou ruku a položil ji na dívčinu nádhernou nohu, kousek nad koleno. Pálila mě do dlaně.

Malinko jsem se přesunul k ní, možná ona ke mně. Nebo oba navzájem, to bylo úplně jedno. Seděli jsme prostě najednou úplně u sebe. Dívala se pořád stejně, nevyzpytatelně, malinko ironicky, trošku nerozhodně. Tohle byla asi ta nejlepší chvíli jí říct, že se mi hrozně líbí, ale je koneckonců přítelova holka a jsem moc rád, že ji mám za kamarádku. Ale proč bych to dělal? Byla nádherně rozehřátá a voňavá ze sprchy. Nejraději bych se podrbal ve vlasech. Místo toho jsem ji pomalinku políbil na tvář, jen lehounce. A pak jsem se na ni zase jen díval. Pořád se malinko usmívala, dala mi pusu na levou a pravou tvář. Asi jsem chtěl něco říct, přesně si to nevybavuju. Ale jen malinko zavrtěla hlavou, abych mlčel.

Líbali jsme se dlouho, poklidně, nikam jsme nespěchali. Já jsem se beztak ještě nezbavil rozpaků a Lucka asi nechtěla. Ale vůbec mi to nevadilo. Střídali jsme úhly, body doteku, občas jsme si jen trochu hráli a usmívali na sebe. Přehodila si vlasy přes levé rameno, uličnicky se ušklíbla, posadila se mi obkročmo na klín. Krásně se prohnula v zádech, držela mě za ramena a zase se jen dívala. Pod tričkem se jí rýsovaly bradavky.

Bradavky… Občas si stěžovala, že má malá prsa, dělala si legraci, že ji při tělocviku posílají do šatny ke klukům. Pomalinku jsem zvedl dlaň, pohladil jsem jí levé ňadro, nejdřív jen tvrdý čudlíček. Zachvěla se. Zkusil jsem vzít do dlaně celý kopeček, vůbec nebyl malý, krásně mi ji vyplnil. Přitiskla se ještě ke mně, klín jen kousíček od mého, spíš už úplně u sebe.
„Lechtáš mě.“
„Promiň…“
„Nemluv, to nevadí. A vůbec…“

Malinko se odtáhla a svlékla mi tričko. Pak trošku vzdychla a sundala si svoje, po holčičím, s překříženýma rukama. Zase se ke mně přitiskla, stačil jsem jen na úplně malou chviličku zahlédnout dva nejkrásnější malé bochánky.
„Teď už to nebude lechtat.“
Hladit Lucku v tričku bylo skvělé, ale teď… To prostě byla nádhera, prsty jí pomalu přejíždět záda, od krku až po tmavé kalhotky. Navíc pokaždé krásně zavrněla blahem. Neodolal jsem, zastavil jsem u gumičky a přejížděl kolem, špičky prstů zvolna sklouzly do začátku žlábku. Tam jsem chvílí počkal, vrtěl prsty sem a tam.
Malinko se přizvedla, držela mě oběma rukama kolem krku. Hladil jsem jí jednou rukou zadeček, nádherný, dokonale oblý, pevný i poddajný. Druhou jsem ji prostě jen držel kolem pasu. Snad, aby mi najednou neutekla, aby se nerozmyslela. Ale zatím se spíš tiskla víc a víc, jen trošku vystrčila prdelku. Sebral jsem všechno odvahu, spíš jsem možná jen přestal přemýšlet. Pomalinku jsem zajížděl prsty pod kalhotky, oběma rukama. Ale moc to nešlo, i Lucka malinko zavrtěla hlavou. Ze strany to bylo mnohem lepší, shrnoval jsem jemnou látku a mazlil se s ještě jemnější prdelkovou kůží.

Za chvíli se zase na mě zvláštně podívala, poprvé možná trošku nejistě. Zaklonila se, držela se mě jen tak tak. Jen jsem vzdechl a hned jsem musel polaskat dva dívčí kopečky. Opatrně jsem špičkami prstů dráždil tvrdé bradavky, hladil půvabné oblinky, které mi kamarádka rozpačitě nabízela k pomazlení. Zkusil jsem je vzít do dlaní, trošku víc stisknout, zajiskřily jí oči.

„Pojď honem.“
Chytila mě za ruku a dovedla do svého pokoje, nerozhlížel jsem se po knížkách, plakátech a zdi, viděl jsem krásnou dívku. Svlékla si rychle kalhotky, rozpačitě jsem si stáhl kraťasy i se slipy. Naznačila mi, ať si lehnu na její postel, klekla si nade mne. No, a prostě v tu chvíli… Až zatím všechno fungovalo, až teď najednou… Bylo to najednou pryč, ležel jsem tam, vlastně oba dva jsme leželi. A Lucka vypadala přitom tak roztouženě, chyběla jen chvilka, spíš jen kousíček.

Přetáhla přes nás deku a lehla si vedle mě.
„Promiň, těšil jsem se asi až moc, fakt nevím.“
„To nic, měli jsme zůstat v obýváku.“
Zase jsme se začali mazlit. Na všechno jsem zapomněl, byla jen Lucka vedle mě, nahá, vláčná, voňavá. Hladila mě, úžasně, tiskla a hned zase uvolňovala, byl jsem jako ve snu. Už zase seděla na mně, ani jsem si neuvědomil, že jsem najednou v ní, obepíná mě její teploučká a vlhká jeskyňka.
Dlouze vzdychla a zvolna se vrtěla. Byl jsem v ní asi hlouběji, nejspíš, bylo mi to jedno, dívka se na mě pohupovala, pak se ke mně zase přitiskla, přimhouřila oči, pomalinku se zase nasouvala zpět. Jen mi stačila pošeptat, abych nechal všechno na ní.

Ale to jsem zase úplně taky nechtěl, pomalu jsem jí začínal vycházel vstříc, přizpůsoboval jsem se jejímu rytmu, začalo nám to pěkně jít. Jenže pak samozřejmě… Dívka poznala asi o chviličku dřív než já sám, že bude konec. Jen zrychlila a pak se ze mě svezla. Na poslední chvílí, jen chviličku mě hladila prsty a líbala. „Promiň, dávám si pozor, ale aspoň tě hezky utřu. Nebo víš co, padej do sprchy. A nebudu tě okukovat, slibuju,“ ušklíbla se a hodila mi ručník.
Pod proudem teplé vody jsem si všechno srovnával v hlavě. Ale vlastně moc nebylo co. Právě jsem se pomiloval s Luckou, s holkou, která se mi vždycky hrozně líbila, ale která chodila s mým nejlepším kamarádem.

Seděla v obýváku, na sobě zase to svoje dlouhé tričko. Políbil jsem ji neobratně na krk. Usmála se, ale hned zase zvážněla.
„Nezeptáš se, proč?“
Zarazil jsem se.
„Proč?“

Stoupání bylo pořádné, občas jsem musel dát jedničku a proklínat soudruhy z DDR, kteří navrhli převodovku s tak velkým skokem mezi jedničkou a dvojkou. A to jsem měl o kolečko víc, tedy jen v převodovce. Možná. Ploužili jsme se nahoru, občas jsem mrknul do velkého kulatého zrcátka, jak jsou na tom dva poslední. Tonda pomalu odpadal, jeho veterán vyčítavě chrlil modrý kouř. Čočka byl v pohodě, do kopce bylo znát každé kilo a on jich moc neměl. Vzpomněl jsem si na jeho hlášku: „Kluci, fichtl je přesnější než vodováha, ten pozná stoupání i když oko vidí jasnou rovinu.“

Byli jsme už nahoře a Dub jako obvykle zastavil vedle silnice. Jednak jsme čekali na opozdilce, a hlavně byl ten výhled opravdu moc hezký, to jsme museli přiznat.
Bodletice byl malebný městys v mělkém údolí pod Babákem. Největší a jedinou atrakcí obce byl zámek. Tajemně se skrýval ve vzrostlých stromech okolního parku, vyčnívaly jen dvě nejvyšší světlé věžičky. Silnice se vlnila v půvabných zatáčkách, obíhala kolem parku a ústila na náměstíčko.

Dub se otočil, vztyčil pravou ruku, zatnul ji v pěst a pak ukázal na městys před námi.
„Na Bodletice!“
„Na Bodláky!“ zařvali jsme všichni a rozjeli se dolů z kopce. Na opačné straně kopce jsme nadávali na výkon našich motorů, teď pro změnu na bídné brzdy. Tonda sice tvrdil, že to tady jednou rozjel skoro sedmdesát, ale důkazy předložit nemohl. Možná naštěstí, protože by nejspíš zaváněly sádrou. Střízlivě vzato jsme vesele, ale opatrně vykružovali zatáčky, trochu jsme po minulých zkušenostech zvětšili rozestupy. Sklonili jsme se nad řídítky, vlasy nám vlály, Lucka se ke mně trochu přitiskla.

První, druhá, třetí, další trochu vynáší, pak je to už pohoda. Odbočíme doprava a řítíme se kolem parku, rovně přes hlavní a úzkou uličkou dlážděnou hrbolatými kočičími hlavami na náměstí. Za ním doleva a pořád rovně až k parčíku. Tam je autobusová zastávka, náš dnešní cíl. Před ní postává pár motorek, osádky jsou rozvěšeny po zábradlí nebo se rozvalují na lavičce. Zastavíme přímo před ní a tůrujeme motory, zastávku zahalí libovonný modrý kouř.

Z mraku vyšel vytáhlý černovlasý mladík a nechápavě roztáhl dlaně. Chcípli jsme motory, ticho bylo najednou divné, slyšeli jsme jen magneťák přehrávající Pražský výběr.
„Borečci z Boru přitáhnou a dělají bordel. Chcete napráskat hned nebo až příště na zábavě?“
Dub kupodivu jen postavil svého modrého fichtla na stojánek a opřel se o něj.“
„Další zábava už nebude, Frenku. Teda bude, ale zadlouho. Už ti to taky přišlo?“
„Jo, Humenné, do prdele. Ani nevím, kde to je. Jana mi to ale prý ukáže na glóbusu. Co ty?“
„Lipťák.“

Dívali jsme se po sobě, pár let nevraživosti a pošťuchování, čas od času rvaček na zábavách, stačilo vždycky málo, třeba se jen nevhodně podívat na holku u špatného stolu. Dub a Frenk byli spolužáci a možná dokonce kamarádi, na to se tady ale nehrálo. Vedle Frenka se postavila pěkná černovlasá holka, podoba se nezapřela. Kdyby nebylo Lucky, byla by Jana nejhezčí holka v okolí. Tedy podle mě.

„Nechcete to už konečně jednou rozštípnout?“
„Co jako?“
„Komu to víc jede.“
„Tak to je myslím jasný, tvůj starší bráška nemůže ani jezdit za roh pro mlíko, protože by mu zkyslo, než by se došoural domů.“
„Starou belu, posledně jsi říkal, že jíte doma jen tvrdý rohlíky.“
Jana protočila oči, tohle bude na dlouho.

„Závod?“
„Jasně.“
„Jaká bude cena pro vítěze?“
„Nic. Teda kromě cti a slávy.“
„Jedem.“

V dalších chvilkách jsme se snažili zprovoznit svoje přibližovadla, ale pak se už promíchaná smečka vydala za obec na proslulou silnici. Rovný úsek přímo dráždil naši představivost a motory trpěly, jen se k němu přiblížily.

Jana klidně našla kus měkkého kamene a namalovala na silnici čáru. Dub a Frenk se postavili vedle sebe.
„Počkej, kde je vlastně cíl?“
„Nevím.“
„Mělo by to být čtvrt míle, to se jezdí v Americe.“
„Jano, kolik je čtvrt míle?“

Černovláska vzdychla a pěkné dlouhé nohy už za chviličku odměřovaly vzdálenost. Lucka se k ní přidala. Mladíci mezitím na sebe házeli vítězné pohledy.
„Máte to odměřené. Támhle, je tam čára a zapíchly jsme tam větev.“
„Dobrá, vybereme po jednom rozhodčím z každého týmu, aby se postavili u cíle. Budou rozhodovat milimetry.“
Tonda a jeden kluk z Bodletic se otráveně odšourali.

Dub s Frenkem se skrčili za řídítky.
„Počkej, v Americe se startuje tak, že dívka upustí na zem šátek.“
„Jano máš šátek?“
„Moc jste čuměli na Pomádu. A dej mi kapesník, ten bude zaručeně dole dřív.“
„Šátek by byl lepší.“
„Nemám, padejte už.“

Frenk se ale šklebil na Duba.
„Fakt máš rád Pomádu? Jestli chceš, mám tady nějakou vazelínu, mohl by sis napatlat háro.“
„Neprovokuj, hele, kdo to tady zná nazpaměť? Pojeď.“

Opět se připravili ke startu. Ale Dub zase zvedl ruku.
„Počkej, v Americe má startérka vždycky jen bikiny.“
„Jano, máš bikiny?“
„Chceš praštit? Teda oba. A nešklebte se, už mě bolí ruka.“
„Spodní prádlo by taky stačilo.“
Jana vrtěla hlavou.
„Hele, mám nápad. Když se tady tvoje holka svlékne do spodního prádla, já klidně taky.“
Náhle bylo až překvapivé ticho. Lucka se klidně postavila na čáru a svlékla si vestičku. Pak si začala rozepínat knoflík na džínách…

„Esenbáci, mizíme!“
Běželi k nám oba cíloví rozhodčí, osedlali jsme tátoše a chtěli rychle zmizet. To už ale u nás zastavovala bílá škodovka a z ní vylezl jakýsi přednasraný dědek.
„Co tady vyvádíte, parchanti. Kdo má ten smrad čuchat?“
Vytáhl z auta žlutou pásku PS VB a snažil se ji navléknout na rukáv.
Odpověď byla jen jedna. Nastartovali jsme a dali plný plyn. Dědek aspoň pro tuto chvíli zmizel. Projeli jsme kolem něj a smáli se jak blázni.
A pak jsme už jen jeli všichni spolu, na nějaké závody nebo nepřátelství jsme pro jednou úplně zapomněli.

„Proč?“ zeptal jsem se tiše Lucky.
„Dub… Teda Honza bude po mě chtít zítra slib.“ Sklonila hlavu, prsty měla promotané v klíně.
„Že na něj počkáš.“
Přikývla. Pak zvedla vzpurně oči.
„Nejsem teď jeho holka, nic jsem mu neslíbila a je mi jedno, co si myslí. Nebo co si myslíš ty. Jenže ty jsi pořád…“ Ztichla a zmlkla. Začínal jsem hodně pomalu chápat. Jenže se na mě zase podívala.
„Bude po mně chtít slib, co mu mám říct?“
„To chceš poradit ode mě?“
Propletla si prsty a přikývla.

Do háje, co jí mám říct. Já ji přeci miluju, nemůžu jí poradit, aby Dubovi slíbila, že na něj dva roky počká. Jenže Dub je můj nejlepší kámoš a Lucce věří. Sakra, sakra.
„Řekni něco.“
„Co chceš sama udělat?“
Objala mě, já ji. Pošeptala mi do ucha. „To, kdybych věděla. Ale nemám ponětí. Vůbec. Nevím, co mu zítra řeknu.“

Pomalu jsem ji políbil, zaklonila hlavu, odevzdaně a strašně lákavě. Představa kamaráda zmizela, byla tu jen krásná holka, kterou jsem líbal, pomalinku svlékal tričko, hladil nahá ňadra, ochutnával vztyčené bradavky. Do zítra je ještě tolik času.

Stáli jsme na nádraží v Boru. Dub s Tondou se tvářili klidně a statečně. Kolem nás postávali další kluci, často s rodinami, s kamarády, občas se objímali se svou holkou.
„Hele, málem jsem zapomněl, nahrál jsem vám nějaký kazety, snad tam budete mít magneťák,“ Čočka vytahoval z žebradla plastové krabičky a podával je kamarádům.
„Moc díky.“

Dívali jsme se doleva, stála tam skupina kluků z Bodletic, u nich Jana, další holky, rodiny. Frenk na nás mrkl, šli k nám všichni za sebou, pomalu, my proti nim. Zdravili jsme se jako po fotbalovém zápase, plácali si, pleskali se po rameni, přáli nešťastníkům hodně štěstí.

„Kurva, Čárly, až teď mi to došlo,“ Čočkovi se klepaly ruce, snažil se vytáhnout cigaretu. Vytáhl jsem mu jí zpoza ucha a strčil do pusy. Pak jsem mu z džisky vytáhl zapalovač a cígo zapálil. Jinak by mu asi shořela ofina.
„Co je, kámo?“
„Je konec, Čárly, všechno je v prdeli. Konec, posranej konec.“
Mlčel jsem.
„Ty vole, vždycky jsem se těšil, až vypadnu z učňáku nebo z práce, až se sejdeme na zastávce, budeme kecat, poslouchat muziku, bavit se s holkama, chodit na zábavy nebo do kina, jezdit na motorkách, třebas v létě na písák, očumovat kočky v plavkách. Já fakt nevím, co budu dělat.“

Co jsem mu měl říct, vlastně jsem ho ani moc neposlouchal, jen jsem se díval na dvojici kousek od nás, Lucka a Dub se objímali. Zatrnulo mi. Za chviličku přišli k nám, drželi se za ruce.
„Čárly, dáš mi na Lucku pozor? Jsou to jen dva roky, slíbíš mi to?“
Dívka měla sklopené oči, nedívala se na mě. Podal jsem kamarádovi ruku. „Jasně, Dube. Pohlídám ti jí. Slibuju.“

Za pár měsíců jsem potkal Lucku na zastávce. Prostě mi to nedalo, šel jsem kolem, co kdyby… A navíc jsem měl melancholickou náladu. Většinou zastávku okupoval nový gang mladejch na kolech, ale dnes tam seděla na zábradlí, úplně sama. Občas byla smutná, ale tohle bylo ještě horší.
Pozdravili jsme se, kecali o všem možném, o tom, jak jí to jde na ekononomce a hlavně o Dubovi, co psal jí a co mně, že by teď měl snad dostat opušťák častěji, snad i nějakou delší dovolenku, jak to má s tou svou povahou blbý, s mazáky i gumáky, že chce požádat o převelení někam blíž, ale těžko mu to vyjde. No a o Čočkovi, že se dal dohromady s Pájou, vypadá to asi vážně. Pak jsme se zvedli, chodili ulicemi, mířili jsme k ní domů. Zůstali jsme stát v brance.

Zvedla nervózně oči.
„Nepůjdeš dál? Naši jsou pryč, jeli do Prahy, něco se děje, ale nic neřekli.“
„Co?“
Jen zavrtěla hlavou. Vzala mě za ruku.
„Půjdeš?“
Zatrnulo mi, ale přinutil jsem se k lehkému tónu: „Lucko, víš, že tě mám rád, jsi ta nejmilejší holka. Ale dala jsi slib a Honza na to spoléhá. Nemá to lehký. No, a já tě mám hlídat. Sice neříkal, kde všude, ale asi by nemyslel ložnici a tak.“ Byly to hrozné bláboly.
Lucka se jen dívala, malinko kývla hlavou.
„Je to tak, moc díky, Čárly. Občas mi je prostě jen smutno. Nějak to už vydržím, utíká to, ale hrozně pomalu.“
„Určitě, bude to dobrý.“
„Jo, a ještě jednou dík,“ mávla na mě o trochu veseleji odešla domů.

Omlouvám se. Lžu vám, naprosto vám lžu, takhle to vůbec nebylo. Ale mělo to tak být.

Konec druhé části.