Tomyšův příběh 08

Jeden z vrahů mého bráchy Lukyho přežil. Dejmal. A teď ho mám na krku. Tedy měl jsem, naštěstí mě zachránila sousedka z nižšího patra jménem Šárka. Přečkal jsem u ní skoro celý den, nebudu už opakovat, jak. Ale uteklo to. Nastal čas splnit slib, který jsem dal Simoně Frostové výměnou za jistou protislužbu. Najít tajemného pana Aksamita.

Část osmá: Puzzle

Starší muž s nemoderními kostěnými brýlemi opatrně uložil tágo do stojanu, posadil se zpět ke stolu, dopil pivo a prohodil poslední slova s ostatními. Vstal, klepl klouby prstů do stolu, položil na výčep bankovku, kývl hostinskému, vzal z věšáku letní plášť a vyšel ven. Zasunul dlaně do kapes a rozhlížel se. Ulička byla tichá, musel napnout sluch, aby slyšel šum rušné čtyřproudé silnice za šesti bloky staré zástavby. Na druhé straně vpravo u chodníku parkovalo několik aut, asi polovina z nich osvětlená až příliš jasnou lampou.

Muž se ještě jednou rozhlédl, zleva přibíhaly dvě dívky, smály se a držely se za ruce. Minuly muže a ztratily se za rohem. Muž zavrtěl hlavou, měly by si dávat trochu pozor, takhle pozdě v noci, můžou na někoho narazit a dostat se do velkých problémů. Už se to tady v čtvrti jednou stalo, tajemný násilník přepadl pět žen, čtyři znásilnil. Náhodná místa i časy. Policie ho nenašla. Ale pak proti vší logice zločiny ustaly. Ano, ustaly, muž se pousmál koutkem úst, navždy. Malá služba společnosti, když je už dnes spravedlnost i takzvaná policie tak neschopná.
Zvolna se vydal směrem, kam odběhly ty dvě veselé dívky. Muže ve stínu průchodu zahlédl pozdě, až když se pohnul a vystoupil ven, bylo na něm něco vojenského, možná to bylo tou mikinou a pevnými botami, možná krátkým sestřihem vlasů. Držel otevřené dlaně kousek od těla.

„Můžeme si promluvit, pane Marvane?“ řekl potichu.

„Můžeme si promluvit, pane Marvane?“ řekl jsem potichu. Muž v nemoderních brýlích a s rukama v kapsách letního pláště si mě pozorně prohlížel.
„Pamatuju si vás, byl jste tady s tou hezkou blondýnkou.“
Přikývl jsem.
„Proč jste zase nezašel dovnitř jako minule?“
„Měl jste společnost, nechtěl jsem rušit.“

Muž se zamračil, asi si uvědomil, že mě přehlédl. Vypil jsem jen jedno pivo u baru, otočený zády.
„Mají tady skvělé pivo.“
Muž se pousmál a přikývl.
„Co ještě chcete vědět, mladý muži? V Nemesis jste neuspěl?“
„Vlastně celkem uspěl, možná až moc. Ale nějak se to divně semlelo.“
Muž v brýlích pokrčil rameny.

„Nechybí vám jeden člověk? Poslal jste ho Mak,“ pokračoval jsem.
„Ano, té vaší blondýnce, jeden známý, potřebovala někoho s autem, tak jsem ho doporučil.“
„Máte hodně podobných známých?“
„Ještě pár ano. A co vlastně chcete vědět? Je pozdě. A máte pravdu, známý se mi ještě neozval. Ale to není divné.“
„Co se tam mělo všechno stát?“
„Do toho vám nic není, pane…“
„Tomyš.“
„Ano, pane Tomyši.“
„Není, ale nerad jsem jen něčí loutka, víte. To nemám rád, když mě někdo tahá za ruce a nohy a nevím proč. A kromě toho mě chce oddělat jeden bývalý estébák s dvěma pistolemi, ale to je už maličkost, pane… Aksamite?“

Muž se zamyslel, brýle se zaleskly. Ruka v kapse se podivně pohnula. Uskočil jsem a otočil bokem. Ozvalo se tiché lupnutí, v kapse pláště se objevila malá dírka. Další skok zpět ke vchodu, zkusil jsem dveře, ale neměl jsem už štěstí. Muž pomalu a klidně otočil hlavu a pousmál se koutkem úst.

Uslyšel jsem zvuk vytočených motorů, i muž zpozorněl a odvrátil tvář. V dalším okamžiku nás oslnila světla aut, objevila se na obou koncích ulice. Zastavila prudce u nás. Z jednoho vyskočily dvě postavy se zbraněmi v dlaních, z druhého třetí muž, přejel pistolí okolí, poklekl na jedno koleno a zamířil na muže v plášti.

Pan Marvan pomalu zvedl ruce, v pravé držel malou pistoli, upustil ji na chodník. Z auta vystoupila Simona Frostová.
Kožené kalhoty vyměnila za džíny a krátkou bundu. Vypadala asi ještě lépe, klidná, chladná a soustředěná, vlasy spletené do bojového copu.

„Musíme si promluvit, pane Aksamite.“
„Zvláštní,“ pousmál se muž s kostěnými brýlemi, „dnes se mnou chce každý mluvit.“
Frostová pokynula rukou k autu, muž si povzdychl a pomalu se vydal na krátkou cestu.
„Pozdravujte Ditu,“ řekl tiše, když procházel kolem mě.

Pokrčil jsem rameny. Nepočítal jsem s tím, že jeho dceru ještě uvidím. Zítra budu snad už konečně daleko pryč. Jestli budu naživu, na což bych teď vůbec nesázel.

Frostová se na mě dívala, nohy lehce od sebe, hlavu na stranu. Ukázala rukou na můj batoh. Sehnul jsem se pro něj a přitom zachytil koutkem oka pohyb. Ze zaparkovaného auta na okraji světla a stínu někdo vystoupil, obyčejná kombíková Felicia, obyčejné ošklivé polobotky. Rozběhly se podél řady aut.
Ustoupil jsem do hlubokého stínu, nekřičel jsem ‚pozor‘ nebo ‚zprava útok‘, nic mi do toho nebylo.

„Teď pěkně zahoďte kvéry, všichni.“ Dejmal skočil do světla, levou rukou mířil na Frostovou a pravou na dva muže u druhého auta. Bleskově k němu otočili hlavně. Vysoký blonďák už už mačkal levým ukazovákem spoušť.
„Dost,“ vyštěkla rychle Frostová, „poslechněte.“
Tři muži neochotně pokládali na zem zbraně, Dejmal nervózně podupával na dlažbě, levačkou mířil Berettou na Frostovou a Glockem v pravačce těkal mezi třemi zbývajícími, kteří se snažili posunout co nejdále od sebe.
Pozoroval jsem to klidně, jako bych rozebíral taktickou situaci někde na brífinku. Složitá situace, pro obě strany. Možná jsem mohl v tuhle chvíli zmizet, ale to jsem si uvědomil až pozdě. Navíc jsem právě teď odejít nechtěl. Muž s kostěnými brýlemi se otočil u auta a usmál se na Dejmala, pomalu spouštěl ruce dolů.

Výstřel se ozval naprosto nečekaně, muž v plášti se překvapeně podíval dolů, nemoderní brýle se mu svezly na stranu, sklouzly z nosu, letěly vzduchem. Snažil se je ještě zachytit, ale minul, dopadly na dlažbu a rozbily se. Muž na ně nechápavě hleděl, klesl na kolena a padl tváří na zem. Zírali jsme na jeho tělo, úplně přimrzlí k zemi. Jen Frostová malými krůčky ustoupila stranou. Vytáhl jsem z kapsy nůž a stiskl pojistku.

Dejmalovy ruce se třásly, ale už zase zvedal zbraň a otáčel ji k Frostové. Ta okamžitě skočila po Marvanově zbrani ležící na chodníku a zamířila na vysokého blonďáka. Dejmal se asi chystal něco říct, ale v ten okamžik ho zasáhla přesně pod bradu střela malé ráže. Frostová klečela na zemi a držela zbraň oběma rukama. Skoro v jejích prstech nebyla vidět. Zahlédl jsem jen vteřinu absolutního úžasu v Dejmalových očích, zhroutil se na zem jako hadrový panák.

Žena na chvíli strnula, ale rychle vyskočila, podala pistoli jednomu z mužů a otírala si dlaně o kalhoty. Bodyguard pečlivě otřel pažbu malé pistole a vložil ji Marvanovi do pravé dlaně, opatrně na ni přitiskl jeho prsty a položil ji na dlažbu. Podíval se tázavě na Frostovou. Obhlédla situaci, špičkou boty posunula pistoli trochu dál od dlaně. Obešla Dejmalovo tělo, obratně mu prošacovala bundu, něco si strčila do kapsy. Rozhlédla se, její oči mě minuly, ale hned se zase vrátily. Zamračila se, asi vteřinu napjatě stála. Pak ale mávla rukou k autům. Museli jsme zmizet. A já možná také zmizím. Zaklapl jsem nůž, strčil ho do kapsy a nastoupil k Frostové. Dvě auta odjela, na ulici ležela jen dvě mrtvá těla.

„Aksamit je zradil,“ řekla Frostová potichu, „Dejmala i Cejhu. Ale těžko říct, kdo koho vlastně. Oni hráli na obě strany a brali ode všech. Chtěl se jich zbavit, aby to ukázalo na nás. Vlastně to skoro vyšlo.“
Ruka se jí začala chvět, přidržela si ji pravou. Měla roztržené džíny a rozbité koleno. A nejspíš byla trochu v šoku.
„On mě poslal k vám a všechno se dalo do pohybu. Byla jen náhoda, že to dopadlo jinak,“ poznamenal jsem a ukázal rukou za sebe.
„V Dejmalově autě bude možná ještě jeden mrtvý, nedívali jste se?“
Zavrtěla hlavou.
„Ten chlapík ze záznamu, čekal za Nemesis na Cejhu, pamatujete?“
„Pravda, odjel s ním a tou dívkou.“
Chvíli přemýšlela.
„To je jedno, možná tím líp. Dělal pro Aksamita?“
„Podle všeho. Ale Dejmal ho nějak dostal.“
„Divné, říkal jste mi něco úplně jiného.“ Frostová chvíli roztržitě přemýšlela, „ve skladu měli zůstat Cejha s Dejmalem. Zastřelili se navzájem. To jste tvrdil.“
„Popravdě jsem ten úplný konec neviděl, staral jsem se jen o dívku, aby byla co nejdřív pryč,“ odpověděl jsem nevzrušeně, „vlastně ani sám nevím, jak se z toho Dejmal vykroutil.“

Frostová se na mě ostře podívala a chystala se něco říct, ale jen zatřásla hlavou.
„Nedá se vám věřit, pane Tomyši. Proto jsem…“ Ukázala na můj batoh. Zvedl jsem ho z podlahy a položil mezi nás na sedačku. Zašátrala v něm a vytáhla malou krabičku. Ukázala mi ji a strčila do kapsy.
„Víte, tušili jsme, že Aksamita najdete, nejspíš jste ho už dokonce znal. Ale že nám možná nedáte vědět. Tak jsme si to pojistili.“

Přehrál jsem si v duchu pár obrázků. Nepotřeboval jsem ani kameru a záznam.
„Takže Zuzka mi strčila štěnici do batohu.“
„Ano, šikovná holka.“
„Souhlasím, moc šikovná. Všestranně.“
„Věděla jsem, že se vám bude líbit. A ještě mě něco napadá. Aksamit na někoho dnes už střílel, přes plášť z kapsy. Nevíte o tom něco?“
„Střílel, ale minul,“ poznamenal jsem, „dopíšu si to na účet. Prodlužuje se.“

Frostová zvedla hlavu a prohlédla si mě. V očích se jí konečně objevily malé ohníčky. Až dosud je měla studené jako chudák Boris tam v tom zaparkovaném mizerném autě.
„Účet nebude, naše domluva se ruší.“
„Takže nebude ani žádná… cílová odměna?“
Ušklíbla se. „Teď mám jiné starosti. Ale asi by mi to docela pomohlo, uvolnění, úleva. Možná.“
„Ano, to se doporučuje. Škoda, těšil jsem se, opravdu. Ale je tu ještě druhá část úmluvy, pamatujete?“
„A to?“
„Necháte na pokoji tu dívku. Mak. Navždy. A naopak ji budete chránit.“
„Jak, chránit?“
„Aby se jí nic nestalo. Domluveno?“

Simona Frostová se usmála a poklepala mi na ruku.
„Kdo je vlastně ta holka?“
„Přítelkyně mého bratra, kterého zabili Dejmal a Cejha.“
„Cejha mrtvý, teď i Dejmal. Pomsta završena, to vám nestačí?“
„Oni byli jen pěšáci, vykonavatelé. Někdo je musel poslat. Měl bych pátrat, kdo to byl?“
Frostová se na mě upřeně zadívala a zavrtěla hlavou.

„Ochrana té holky, říkáte?“ pokračovala za chvíli.
„Ano, splnil jsem svou část domluvy.“
„Dobrá, ale musí o všem mlčet.“
„Nevím, jestli s ní ještě budu mluvit. Vlastně to nemám v plánu.“
„Měl byste.“
„Dobře. Vysadíte mě tady u metra?“
Dlouze se na mě dívala, pak pokrčila rameny.
„Asi dělám velkou chybu.“

Chtěl jsem jí odvětit nějakou hláškou, ale zůstal jsem jen civět. Bylo to, jako když najednou vidíte řešení matematické úlohy nebo konečně naleznete ten chybějící kousek puzzle, o kterém jste si už dávno mysleli, že je někde pod skříní. Otevřel jsem ústa, a… Zase jsem je zavřel, neřekl jsem vůbec nic. Frostová se na mě klidně dívala, lehce se usmívala, jen ukázala očima na dva pořízky v černém. Ani nemusela. Bylo mi to jasné. Tady nemůžu mluvit.

Objeli jsme ještě několik bloků, Frostová šťouchla do řidiče a ukázala k zastávce. Přimhouřila oči. Jasně, nemusela nic říkat. Kývl jsem hlavou, vyskočil z auta a zavřel dveře. Simona Frostová se pořád usmívala, ale oči mi říkaly úplně jasně to, co nemohla vyslovit nahlas.

Zase jsem stál mezi nástupišti, vlevo nebo vpravo. Měl bych jet k Ditě a všechno jí vysvětlit, dřív, než za ní dorazí policajti. Jenže to nešlo, nemohl bych jí říct pravdu a kdybych lhal, poznala by to. A byla by z ní okamžitě ostrá policajtka a ze mě jen očitý svědek. Navíc nežádoucí pro spoustu lidí. Možná napsat pár řádků a hodit to do schránky. Ale to by nemělo smysl. Mohl bych možná zajet za Mak, možná Gavro zase hraje na saxofon, nějaké staré blues, ostatní sedí kolem ohně a poslouchají, podávají si špeka. Objal bych ji, chvíli bychom poslouchali a pak šli nahoru. Přitiskl bych si ji k sobě, oknem by se k nám nesly teskné tóny.
Jenže co potom? Čekat, až se Frostová rozmyslí? Nebo policajti někde na kamerovém záznamu objeví můj podezřelý obličej?

Musím už zmizet, teď hned. Předevčírem bylo pozdě. Jenže jsem si vzpomněl na Frostovou a cílovou odměnu. Jak by to asi probíhalo, připoutala by mě k židli, dráždila mě, svlékala by se, pomalu, kousek ode mě, abych na ni nemohl dosáhnout a jen se dívat. A pak… Anebo naopak, měl bych navrch, mohl bych jí spoutat nebo prostě jen přitlačit ke zdi nebo ke stolu, jak mě to napadlo hned poprvé. Simona Frostová, ano, stálo by to s ní určitě za to, o tom nepochybuju, nikdy bych nevěděl, co bude v další chvíli, o to by všechno bylo dráždivější, žádné prosté šukání jako z tou její Zuzkou. No jo, nic z toho nebude, jí se holt nedá věřit.

Sakra, no jasně, věřit. Řekl jsem Frostové, že pojedu za Mak. Vysypal jsem okamžitě na nástupiště celý batoh, procházel jsem ho kousek po kousku. A samozřejmě našel ještě jednu krabičku. Potěžkal jsem ji v ruce a usmál se. Simono Frostová, ne, tobě nemůžu věřit.

Kousek puzzle se vznesl a hladce zapadl do prázdného místa. Frostová cosi vytáhla Dejmalovi ze zadní kapsy kabátu. Co jiného to mohlo být než další štěnice. Nejspíš jí zavolal, když neuspěl u mě v bytě, dostal nové instrukce. U Aksamita jsem se zdržel, čekal jsem, dokud nevyjde ven. Dejmal měl dost času mě podle instrukcí najít. A pak jen čekat, až označím cíl.

Proč ale Marvana zastřelil? Nevím, už se to nedozvím. Možná to byl příkaz Frostové, možná osobní msta. Možná rozehrál svou hazardní soukromou hru. Ale něco vím určitě. Nechtěl Simonu Frostovou zabít, prostě se k ní jen otáčel a hlaveň klesala dřív, než Frostová skočila na zem pro zbraň. Proto i ten úžas v Dejmalových očích, když ho zasáhla kulka. Možná se chtěl zeptat na další instrukce. Ale nedostal šanci. Malá střela pronikla do hlavy, odrážela se od lebky jako kulička v pinballu a udělala z mozku kaši.

Proběhlo to dokonale. Všichni strážci si myslí, že se Dejmal chystal Frostovou zastřelit a ona se jen bránila. Klidně to odpřisáhnou. Proto Frostová nechtěla, abych mluvil v autě a vyhodila mě u metra. Zbývaly jí už jen umístit dva kousky puzzle, dva obrázky, můj a Mak. Konečně jsem věděl, co mám dělat. A došla mi i ta druhá věc. Že už Mak nikdy neuvidím.

Přehazoval jsem si krabičku z jedné ruky do druhé, chtěl jsem ji hodit mezi koleje, ale strčil jsem ji do kapsy. Nasedl jsem do vlaku vpravo, chvíli stál před naším domem a pak stiskl zvonek s nápisem Adam Novák. Po druhém zazvonění se ozval ospalý ženský hlas.

„Kterej kretén?“
„Tomyš.“
„To… Cože?“
„Pusť mně, prosím, Šárko.“
Asi za půl minuty se ozval bzučák.
Zase stála ve dveřích, jen v županu, rozcuchaná a rozespalá. Kupodivu i tak vypadala k ošukání.
„Co ten tvůj?“
„Nepřijde, mají nějakou akci, přespí tam.“
„Prosím, počkej chviličku.“
Zamžourala, přitáhla si župan k tělu a opřela se o zeď.

Pár skoků po schodech o patro výš, klíče jsem už měl v ruce.
Štěnici jsem položil přesně doprostřed stolu, vyjímala se tam moc pěkně. Našel jsem ještě papír a dopsal malý vzkaz.
„S díky vracím. Prosím, nedělejte nepořádek a vyřiďte pozdravy paní Simoně.“
Zaklapl jsem dveře a naposledy otočil klíčem v zámku.

Chudák Šárka čekala u dveří, pocházela sem a tam. Objal jsem ji, ovinula mi ospale ruce kolem krku. Dlaně mi tak nějak samy sjely dolů na ten pěkný ženský zadek.
„Jdi do postele, osprchuju se a jsem u tebe.“
„Ale…“
„Neboj, potřebuju se jen vyspat.“
Vzal jsem ji do náruče a odnesl do ložnice, opatrně položil na postel a přikryl dekou. Zamyšleně si mě prohlížela.
„Proč ses vrátil?“
„Protože… Nevím, řeknu ti to ráno.“

Za chvíli jsem byl u ní. Objala mě a po chvilce usnula. Já jsem nespal, protože…

Asi za hodinu jsem uslyšel rychlé kroky na schodech, možná dvoje, troje. Pak tiché zavrzání dveří nahoře. Usmál jsem se sám pro sebe. Aspoň jednou jsem měl nad Simonou Frostovou navrch. Bohužel ne při sexu s ní. Ale nemůžu chtít všechno.
Ještě jednou jsem si ji představil, jen v halence, od pasu dolů nahou. Opřená tváří o stůl, nohy trochu od sebe. Uhmmm…

Počkal jsem, až kroky zase sejdou dolů a cvaknou vchodové dveře.
Kam asi teď půjdou? Za Ditou? Frostová o ní ví. Jak to asi dopadne? Neměl bych jí raději zavolat a upozornit na návštěvu? Nejspíš to nebude potřeba. Možná bych to chtěl ale vidět, ale jen zdálky. Dost velké dálky.

Snad tam v bytě zase nic nerozházeli. Na úklid jsem už zítra neměl čas a teď… Teď jsem měl úplně jinou zábavu.
Přitáhl jsem si pokojně oddychující Šárku ještě blíž k sobě a konečně usnul. Vůně jejích vlasů na mě působila jako nejlepší hypnotikum. Nebudu psát, jaké jsem měl sny. Ráno z nich už nic nezbylo.

Mladý farář pokojně kráčel po chodníku, užíval si svěžího rána. Nadechl se a zasmušil. Před nedávnem byl do Prahy přeložen z Jižní Moravy, spravoval tam krásnou farnost, lidé byli milí, v neděli plný kostel, pak posezení u vínka. A byla tam i jedna rozvedená smutná tmavovláska, které se tak nedostávalo útěchy. Na počátku jen duchovní, jenže ta se nečekaně změnila i v poněkud tělesnější. Jenže i tento ráj na zemi náhle skončil. Za nějaký čas se u něj nečekaně zastavil pan vikář a nabídl mu prostý obchod. Podá žádost a přeložení a vikář o všem pomlčí. Tak se i stalo. Tady v Praze si ještě nezvykl a nejspíš ani nikdy nezvykne. Ale služba Pánu je stejná všude, pomyslel si odevzdaně.

Vytáhl z aktovky svazek velkých klíčů, chvíli se jimi probíral, než našel ten správný. S námahou jím otočil a odemkl starý zámek. Otevřel dřevěné dveře a zajistil je. Druhým klíčem odemkl dveře u mříže. Chystal se je zase zamknout, když… Zvedl oči, za mříží stála neznámá dívka a tvářila se zoufale.

„Promiňte, nemůžete dál, jen ke mříži a podívat se dovnitř. Kostel bude plně otevřen až zase v neděli.“
Dívka se zatvářila naprosto nešťastně.
„Ale to už tady nebudu, a slíbila jsem babičce…“
„Copak jste slíbila,“ optal se kněz, dívka měla hezký čistý obličej a příjemný hlas.
„Dnes odlétám do Ameriky, babička mi nakázala, že se musím tady v kostele pomodlit, víte, vpravo u toho malého bočního oltáře.“
„Myslíte oltář svaté Kateřiny?“
„Přesně tak, víte, ona je Kateřina a já také, vždycky se tady modlila, když ji čekalo něco důležitého a snad to přineslo štěstí. Tak chtěla, abych se tady také zastavila.“

Kněz chvíli váhal, pak odemkl dveře a pokynul dívce. Usmála se na něj, prošla dovnitř a otočila hlavu k vitrážím. Obličej jí osvítilo ranní světlo. Kněz zatajil dech, rysy byly jemné, rty jemně pootevřené, oči zářily a tvář byla orámována vlnitými vlasy s měděným leskem. Připomínala mu obrazy andělů ze slavných obrazů nebo spíše jeden sen, který se mu nedávno zdál… Zahnal toto pomyšlení rychlým pohybem dlaně.

Najednou měl dojem, že za ním přelétl nějaký stín, ale to byl nejspíš jen odraz jeho nečistých myšlenek. Měl by se obrátit a zavřít dvířka, ale dívka se na něj usmála a pomalu kráčela k oltáři. Před hlavním oltářem se poklonila a pokřižovala. Pak se podívala doprava.
„To je tento?“
„Ne, to je svatý František, pojďte, ukážu vám ten správný.“

Poodešli na pravou stranu, až za sloupy a kazatelnu. Kněz ukázal dlaní, dívka vděčně pokynula hlavou.
„Nebudu vás rušit při modlitbách, slečno.“
„Ne, nerušíte, víte, babička mi říkala, že jsou tu snad jakési relikvie, přímo tady pod oltářem.“
„O tom nevím, ale říká se leccos. Chystáme teď opravu a je dost možné, že se nějaká záhada objeví. To je vždy napínavé. Ostatně na druhé straně u malé boční kaple je schrána pro relikviář.“
„Ano? A je tam něco vzácného?“

Dívka se na něj zase usmála a uhladila si vlasy. Kdesi z druhé strany kostela uslyšel klepnutí, ale to mohl být také jen přelud.
„Říká se, že tam byl kousek roucha svatého Medarda.“
„Ano, to je patron meteorologů,“ usmála se dívka až příliš laškovně.
„Kupodivu máte pravdu, a také vinařů, sládků i sedláků. A dokonce i zlodějů.“
„Zlodějů?“
„Je to tak, byl k nim vždycky milosrdný a doufal v jejich napravení.“
„Ach tak,“ dívka naklonila hlavu, „víte, když vás poslouchám, uvažovala jsem, že bych požádala o svatou zpověď, už jsem u ní nebyla moc dlouho, babička se zlobí.“
„Můžeme se domluvit, ale k tomu bych se musel připravit, chvíli by to trvalo.“
Dívka se zadívala kamsi za něj, tvář jí zase osvítilo barevné světlo. Omluvně se usmála.
„Já vím, to byl jen takový nápad, bohužel nemám tolik času.“
„Ano, odlétáte, říkala jste to.“
„Je to tak, a teď prosím…“

Kněz se uklonil a zanechal dívku samotnou, přešel do středu kostela. Zamračil se, když uviděl otevřená dvířka. Ale bude to jen chvilička. Mrkl na dívku, klečela před oltářem a modlila se. Opět se najednou cítil lépe, a tak nějak povzneseně. Nejdříve starý pán venku a teď hezká mladá dívka. Hezká… Farář najednou ucítil, že je jeho povznesení asi až moc velké a hned se pokřižoval a požádal o odpuštění.

Dívka vstala a uhlazovala si šaty.
„Mnohokrát děkuji, milý pane faráři. Víte, najednou mi je mnohem lépe, jako by ze mě spadla starost.“
„Ano, tak modlitby fungují, když jsou opravdu upřímné. Je škoda, že odlétáte, rád bych vás tady opět přivítal, možná už teď v neděli.“
Dívka omluvně sepjala ruce.
„Snad, až se vrátím, ale sama nevím, jak tam zůstanu dlouho.“
„Tak ať vás Bůh opatruje, dcero.“
„I vás, pane faráři,“ uklonila se mírně dívka a pomalu kráčela ke vchodu a mizela ve světle. Knězi připadalo, že se v něm úplně rozpustila, její šaty zprůsvitněly…

Rychle se otočil a poklekl. Za chvíli vstal a odebral se zamknout malé dveře ve mříži. Otočil klíčem a vracel se zpět. Najednou se zamračil a vydal se doleva. Něco tu bylo… Ano, schránka pro relikviář svatého Medarda byla pootevřená. Kněz vysunul víko, aby ho řádně usadil na místo. A zíral na několik svazků bankovek na pečlivě uhlazené mramorové podložce.

Neptejte se, kde jsme, neřeknu vám to. Ani to, jak jsme se sem dostali. Plán číslo jedna, ten úplně nejlepší. A proč „my“? Kdo je ten další? Prozradím to. Šárka mě ještě neopustila, spíš naopak. Je nám spolu stále lépe. Když se dívám, jak kráčí nahá k teplým vlnám, trochu se bojím, aby se nezačala nudit. Ale mám nápad. Navštívil jsem doktora, mou vasektomii se snad podaří vrátit, je to tak padesát na padesát.

Říkám si, že tak jsem to měl v životě vždycky.

Po cestě jsem poslal Simoně Frostové hezký malý balíček, museli jsme si kvůli tomu trochu zajet, ale stejně jsem si chtěl Rigu prohlédnout. Navíc nebylo kam spěchat. V balíčku byla jedna páska a krátký vzkaz. Dokud budeme v bezpečí my i Mak, budou v bezpečí i ostatní Dejmalovy pásky.
Bylo jich v tašce dost, některé jsem si prohlédl, jsou velmi zajímavé a opravdu nemyslím, že by je Frostová chtěla uveřejnit nebo předat policii.

Občas si na Frostovou vzpomenu, chtěl bych slyšet konečně její verzi příběhu, ta moje má až příliš mnoho trhlin. Mnohem víc myslím ale na jiné dvě ženy, které jsem tehdy u nás doma tak rychle opustil. Na Ditu, stále jsem jí ještě neposlal zprávu, jak to všechno bylo s jejím tátou. Toto vyprávění píšu i trochu pro ni, jako velkou omluvu a vysvětlení. Ale nevím, jestli to pochopí.

A myslím i na Mak, jestli se už vrátila z vily do bytu, kdo ví, v jakém stavu ho našla. S penězi si zatím nemusí dělat starosti, na jejím účtu se objevila docela zajímavá částka. Ale pochybuju, že ji to uklidní, stejně jako ji asi neusmířila smrt Cejhy a Dejmala, kteří zabili jejího Lukyho, mého bratra. Snad se z toho dostane, ale nevím. Mrzí mě, že jsem ji nemohl provázet na té dlouhé cestě ven. Snad nebude potřebovat mou obálku s plány útěku, plán číslo jedna, hned zmiz. Ale něco mi říká, že to tak jednoduché nebude.

P.S.

Už jsem nevěřil, že svoje vyprávění dokončím, od mého dobrodružství uplynulo snad už deset let. Ale přečetl jsem si vyprávění o dalších osudech Mak a Simony Frostové. A to mě přinutilo si všechno projít, opravit a doplnit. Jen mě mrzí, že nevím nic víc o Ditě, občas uvažuju, že bych ji zase navštívil. Ale hned si představím, jak by se na mě podívala… Nevím, možná jednou. Dlužím jí to.
A Simona Frostová? Jak se bude tvářit, až si přečte tento příběh, o kterém jsem měl mlčet? Nevím a je mi to jedno. Nesplnila svou část domluvy a neochránila Mak. Jen ji nejspíš využila pro svůj další plán.

Tak, to je opravdu konec. Pošlu vše autorovi oné povídky, záleží na něm, co s textem udělá, jestli ho uveřejní, upraví, zkrátí, změní jména osob či přepíše, aby byl čtivější. Tato historie je uzavřená a snad i promlčená. Ale když se dívám do zahrady, kde si v bazénu hrají naše děti, Šárka jen v malých kalhotkách je klidně sleduje z lehátka a čte si dobrodružnou knížku, říkám si, že to vlastně tak není.

Příběh ještě trvá a snad ještě dlouho bude. Šárka se teď pohladila dlaní, to už znám, za chvíli přijde ke mně nahoru a budeme se milovat. Baví nás to pořád stejně. Jen si raději nepředstavuju, na co přitom myslí. Nemusím vědět všechno.

Ptáte se, jestli mám čisté svědomí? Nemám, ale kdo to o sobě může říct.

Konec.