Poezie

Úradkem starořeckých bohů se tak stane,snad sluneční erupce je to žhnoucí důsledek,že již pouze občas a zcela nečekaně vzplanesmyslných vzpomínek jen třepotavý plamínek…Zas v jeho světle křepčí kyprá nahá ženská těla,co neukojitelnou touhou se vždy dlouho chvěla,zas jak vonících tropických plodů těžké velké trsyse ve víru smyslného reje chtíčem rosí tuhé čnící prsy,zas, a nyní […]

Častokrát kladl jsem si tuto otázku,když myslívat jsem začal na lásku.Úradkem starořeckých bohů se tak stane,smyslné zvědavosti plamen náhle vzplanea nikde žádné návěští– že se blíží neštěstí…Jak smysly oklamaný romantický bloudna vlnách snivé poezie chtěl jsem ploutlepým dívkám hladit jemné vlásky– a líbat je jen z čiré lásky…Domníval jsem se být zahradníkem,jenž veden tím ušlechtilým

Vyšlo si vzpurné kůzlátkovyšlo si na procházku,že nemělo vlasy nakrátkověřilo na dlouhou věrnou lásku…Věřilo to kůzle dlouhovlasé,že věrná láska ještě není pasé,že najde sobě rytíře,jenž není vlažný v té víře…Kdo chce všechno – často nemá nica prožívá pak smutek bez hranic,když neobdařen skromnostímarně hledá cestu z neštěstí…Našlo to kůzle vzdorně paličaténašlo jednoho, jemuž nebylo nic

Och, kdysi, jen zcela nakrátko, zahlédl jinoch bujné kůzlátko, jež nožkou vzpurně duplo sobě a pohodilo hlavou svou, ve tváři slibně ruměnou, když divé oči sklopilo obě. Jak topil se v té modři studánek, ač bez dechu, zněl mu v duši skřivánek a bylo mu tak krásně smutno! Tu jeho srdce bezbranné, dvěma růžky ostře

Orgazmem tvého těla mnohokrát bych chtěl vzdávat hold počínajícímu dni, abys v něm šťastná byla a touhou plála – podobna jsouc žhavě jasné pochodni… Orgazmem tvého těla již ve dveřích chtěl bych vítat příchod té lepší části dne, v ní tělo láskou vyčerpané se z podlahy samo nezvedne… Orgazmem tvého těla chtěl bych tě v

– metamorfóza holubice Z bílé vlny a poklidu beránků, z tichého stříbra měsíce, z něhy a naděje jitřních červánků utkána byla má holubice. S toužebně milostným vrkáním, před léty radostně ke mně slétla – i dnes jen o ní já večer sním, ač mnohokrát řekla už, že se spletla. Snad je to osud – či

Ach, vznosně bujné zadečky mulatek smavých, žárem touhy žhnoucí na zlatém srpu pláže Copacabana, tam za rytmu samby v úžlabiny polokoulí pružných gejzírem slasti prýští protoplazmy bílá fontána… Ach, explozivní vášeň ze severských ledů něžných blondýnek, ta srážívá mladé tělo slastnou detonací vprostřed cesty – do jehličí, ač v lesku modrých očí jen chladný plane

Až jednou dostavíme dům, do pažitu zasejeme jílek, vrátka pootevřu tajným snům – ulehnu v záhon kyprých – dívek… Však manželky mé rázná výtka: Do záhonů zasejeme kvítka a ty – věren svému původu – vonět k nim můžeš zespodu!

Část svého dětství prožíval jsem pod Pálavou, kde údajně se žije bodře – ba spíše bujaře, v kraji s prazvláštní romantikou, pro ty – co sloužívali tady „na čáře“. Na idylickém vršku proti Mikulovu, kde stávala kdysi věznice, ze stohu hledíval jsem na oblohu – světu dospěláků divíval se mnohdy velice. Vždyť horká léta padesátá

Budiž velebeno léto, jeho svěží jitra drahokamy zrosená, kdy otavy mi vždy tak libě voní a nyvě vadnou do sena. Budiž velebeno léto, s bílými žáry malátných poledních úpalů, kdy snít se sluší s džbánkem pod jabloní a upíjet uvážlivě pomalu. Budiž velebeno léto, úlevně vlahý jeho podvečer, kdy cvrčci houfně skřipky svoje ladí a