Malé životní dobrodružství II. 06

Následující dva dny strávil Daniel ve společnosti ekonomek, kdy podrobně sledoval jejich práci. Přitom s údivem zjistil, že Ilona vlastní ještě jeden hotel a tři další v jiných městech, což mu tak nějak opomněla sdělit. Došlo mu tím pádem, že se vlastně nachází v hlavním stanu rozhodujícím o ekonomice všech hotelů. O to to zřejmě bude mít složitější, až zapřáhne naplno. Šéfovou Darinu požádal, ať jej informuje o všech aktivitách dříve, než je bude řešit, aby je mohli společně posoudit. Samozřejmě s tím, že než oficiálně nastoupí, konečné slovo bude mít ona. Nic proti tomu neměla, chovali se k sobě naprosto profesionálně a ani náznakem nedávali najevo, že spolu něco měli.

V sobotu si udělal čas na Ilonu. Přijela celá říčná a nedala jinak, než že ji musí neodkladně ojebat. Nečekala, až otevře dveře do ložnice. Přímo na chodbičce strhala z něj i ze sebe oblečení, povalila ho na zem a po kratičkém výběru vhodného náčiní nedočkavě do sebe vsunula ztopořené topůrko.
„Proboha, co to s tebou dneska je?“ zaúpěl Daniel pod jejím náporem.
„Co by bylo. Sem nadržená jak přehrada, tak si nemysli, že po dvou číslech skončíme,“ zafuněla a jela jak dráha.
Možná proto se neuvěřitelně rychle udělala. Díky tomu se brzy dočkala i horkého zaplnění své dychtivky.
Neztrácela čas. Okamžitě zahnala Daniela do sprchy a spolu s ním opláchla potřísněná místa. Teprve poté zamířili do ložnice, kde bylo vše připraveno k dalším hrátkám.

Ilona byla opravdu nenasytná. Dělala všechno možné, aby Daniela co nejdříve nachystala k dalšímu miliskování, jenže Daniel nebyl stroj. Po páté šukací produkci už nepomohlo, ani když jeho panáčkovi dávala umělé dýchání, ve kterém byla přímo mistryní.
„No, aspoň něco,“ povzdychla si nad marnou námahou.
„Ono ti to bylo málo?“ nechtěl Daniel uvěřit.
„Na to, jak sem nadržená, bych jich ještě pět zvládla.“
„Tak to si asi budeš muset zavolat nějakého gigola.“
„No dovol! Copak sem ňáká coura,“ málem se urazila. Vzápětí se ale usmála. „Já vím, pět čísel je na chlapa docela dost, a jestli mám bejt upřímná, tak’s mě docela překvapil. Čekala sem, že odpadneš už po třetí, maximálně po čtvrtý jebačce. Bylo to od tebe moc milý překvapení a ode mě bude milý, když odtaď rychle vypadnu, abys moh odpočívat,“ řekla, což Daniel s povděkem přijal.

Hodinu poté se vrátila Monika od Roberta.
„Vypadáš nějak zdrchaně,“ konstatovala, když uviděla, jak bezvládně leží na neurovnané posteli, kterou ani nestačil dát dopořádku. Sotva ze sebe dostal, že po pěti číslech s Ilonou na to ještě neměl sílu.
Zkoumavě si ho prohlédla a navrhla mu, že ho osprchuje, že ho to snad trochu postaví na nohy. Nevzpíral se. Samozřejmě, že se přitom věnovala nejvíc jeho výrůstku mezi nohama, ale bezúspěšně.
„No jo, ty seš fakt úplně vyřízenej,“ zhodnotila jeho stav. Osušila ho a dostrkala zpátky do postele.
Daniel okamžitě usnul jako špalek a Monice nezbylo, než ho následovat.

Další týden se Daniel rozhodl absolvovat kolečko po jednotlivých úsecích hotelu aby poznal co a jak kde funguje. Kuchyni, pokojské, uklízečky, bezpečnostní oddělení, zkrátka měl co dělat, aby stačil všechno obejít. V středu si ho našla Ilona právě když byl u pokojských. Objevila se ve dveřích zničehonic.
„Pane Danieli, pojďte, prosím, se mnou.“
„Jistě, madam,“ odvětil Daniel a následoval ji. Zavedla ho k proskleným dveřím restaurace s barem.
„Vidíš támhle toho holohlavýho chlapa v proužkovaným saku?“ ukázala směrem k baru.
„Ano, vidím. Kdo je to?“
„To je Darmošlap.“
„Fakt?“ povytáhl obočí údivem. „On sem normálně takhle chodí?“
„Ale kdepak. Ten se nám zdaleka vyhejbá.“
„Tak jak to, že je tady?“
„Přišel mi osobně říct, že tě mám vyhodit.“
„A co jsi mu řekla?“
„Že mně může tak akorát políbit prdel.“
„Aha. To muselo být hodně důrazně vyřčeno, že to potřeboval jít strávit k baru.“
„No bodejť. Řekla sem mu, že všechno, co nesmí udělat, se tejká nejenom mě, ale i tebe a vůbec mejch zaměstnanců. Ale jinak je tam hostem jako každej jinej,“ dala najevo, že každý host je vždy prioritou.
„No, nebudu vyzvídat. Stejně bys mi nic neřekla a já mám poměrně dost práce. Takže, dík za pomyslné seznámení a když dovolíš, vrátím se.“
„Moh by ses odpoledne zastavit,“ zavolala na něj tiše, sotva se obrátil k odchodu.
„Neslibuju,“ odpověděl a zvedl ruce na znamení, že se uvidí, jak mu to vyjde.

Samozřejmě, že mu to nevyšlo. Těšil se totiž domů, protože mu Monika přislíbila, že se pokusí něco ukuchtit, hned jak se vrátí od Roberta a že by to mohlo být už kolem páté. Brzy po čtvrté proto Daniel ukončil svoje slídění, tentokrát u údržby, a pro ten den se rozloučil s hotelem. Věděl, že Ilona bude naštvaná, avšak hlavu si s tím nedělal. Zítra je přece také den.
Monika se vrátila na čas, jako kdyby věděla, že si Daniel potrpí na přesnost. No, bylo to sice pár minut přes, ale to ve čtyřiadvaceti hodinovém dni nehrálo žádnou roli. A hned se vrhla do kuchyně.
„Co budeš vařit?“ vyzvídal se zájmem Daniel.
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ odpověděla známou říkankou. „A vůbec – jdi si koukat na telku, nebo si něco číst, nebo si třeba hrát s vláčkama. Nechci tě tady. Byla bych nervózní a tím spíš bych to mohla zkazit,“ odmítla jeho přítomnost v kuchyni.
Dívala se na něj tak nesmlouvavým pohledem, že ani neprotestoval a, i když nerad, odešel.

Sedl si do křesla v obýváku s jakousi namátkově vybranou knihou. Když za ním Monika po hodině přišla, že už je večeře nachystaná, měl knížku položenou na klíně a spokojeně chrupal. Musela se při tom nevídaném pohledu na něj smát. Zlehka mu poklepala na rameno a do ucha zašeptala:
„Vstávat! Večeře!“
Škubnul sebou a trhaně ze sebe vypravil:
„Co… co je?“, neboť se mu zrovna zdálo, že Darmošlapa vedou za mříže.
„Co by bylo, de se baštit, večeře je hotová,“ řekla a lehce s Danielem zacloumala, aby se konečně probral. Vyskočil a otřepal se, aby z hlavy vypudil zbytky nepravděpodobného snu.
Když přišel k prostřenému stolu, nestačil se divit.
„Páni, jak jsi mohla vědět, že mám zrovna tohle rád?“
Monika totiž navařila flíčky s uzeným masem, lidově řečeno – šunkafleky. Vedle plného talíře stála navíc sklenice a lahev piva.
„To nevím,“ odpověděla, „ale doufám, že ti bude chutnat.“
„To určitě ano, ale to pivo – to nevím, to bych se také mohl opít.“
„No a co. Aspoň bych si s tebou mohla dělat co chci,“ uculila se potutelně a popřála dobrou chuť.

Jídlo se Monice opravdu povedlo, což Daniel dával hlasitě najevo snad po každém soustu, a kdyby toho navařila víc, určitě by si i přidal. Porce však byly tak akorát, a tak nezbylo, než po chutné krmi umýt nádobí a vše uklidit. Monika zářila štěstím a nemohla se dočkat, až bude hotovo, což se jim společnými silami netrvalo dlouho.
Když tuto ne zrovna zábavnou činnost měli za sebou, přistoupil Daniel k Monice, stojící ještě u linky, a zezadu ji vložil ruce na ramena.
„Musím říct, že jsem nečekal, že budeš takovou kuchařkou. Bylo to dobré. Moc mi to chutnalo.“
„Tak to sem moc ráda,“ řekla potěšeně a otočila se čelem k němu. „A taky mě těší, že teď si s tebou budu moct dělat, co budu chtít.“
„Jak to?“
„Měls přece pivo, nebo ne?“
„To měl.“
„Tak vidíš,“ pronesla vítězoslavně a rukou mu přejela po těle až do rozkroku. „Tak už poď. Je to už dlouho, kdy sme se naposledy spolu potěšili.“
Vzala ho za ruku a odvedla do ložnice, kde už bylo vše nachystáno k hrátkám.
„Teď si s tebou udělám, co chci, a ty se ani nehneš,“ přikázala s takovou vehemencí, až se tomu musel zasmát.

Začala ho svlékat. Postupovala pomalu a očividně se kochala každičkým kouskem odhaleného nahého těla. Mazlivě hladila jeho hruď stále níž a níž, až dospěla k opasku kalhot. Byla to však jen malá překážka v cestě za cílem. Opasek spadl na zem, knoflíky i zip se rozepnuly skoro samy od sebe. Daniel zdvihl ruce a spojil je za hlavou. Zároveň se malinko rozkročil, aby to Monice trochu ztížil. Nijak ji to ale nezaskočilo. Kalhoty byly za moment dole a on před ní stál v celé své mužské líbeznosti.
Byla řada na ni, aby odhalila své vnady. Ani zde však nespěchala. Pěkně kousek po kousku pomalu odkládala svršky, aby Daniela co nejvíc navnadila a vzrušila natolik, aby byl jeho bojovník v pravou chvíli připraven. S kalhotkami si jen pohrávala a sundala je až tehdy, kdy mu stál tvrdě a nesmlouvavě v pozoru.
Položila Daniela na postel, překročila ho a zasunula tvrdolína do své rozdychtěné kundiny, která ji už notnou chvíli svrběla nedočkavostí.
„Konečně! Konečně,“ zavzdychala, položila se na Daniela, začala ho vděčně líbat a současně rozvlnila pánev ve zdlouhavých slastných pohybech. „Musí to trvat dlouho, hodně dlouho,“ šeptala mu do ucha své přání. Přikývl, že jí rozumí. Byl odpočatý, ne však nadržený. Trvalo tedy hezkých pár minut, než ji dal znamení, aby ustala.
„Nech to chvíli na mě, nedělej nic a pokračuj, až ti řeknu,“ požádal ji.
Bylo to ve chvíli, kdy už pociťoval nebezpečný nárůst vzrušení. Okamžitě znehybněla a on sám pokračoval drobnými přírazy až do okamžiku, kdy chyběl jen zlomek vteřiny k nezadržitelnému výbuchu. V tu chvíli se stal nehybnou sochou. Jeho tvrdý šťoural sebou několikrát nervózně škubnul – a to bylo vše. Věděl, že má vyhráno.

Uvolnil se a úsměvem dal Monice najevo, že může pokračovat. Spokojeně se pak díval, jak nesmírně si to užívá. Těch různých pohybů pánví, silnějších či slabších přitisknutí. Dlouho, dlouho si vychutnávala jejich živočišného spojení, až najednou čtyřikrát silně přirazila a hned nato se celičká rozechvěla slastnými stahy hluboce prožívaného orgasmu.
„Nepřestávej! Nepřestávej!“ pobízel ji netrpělivě Daniel, perně usilujíc o vlastní vyvrcholení. Trvalo však ještě pár minut, než se dočkala toužebného bílého nadělení.
„Byla to nádhera. Nádhera!“ opakovala stále dokolečka, když pak leželi vedle sebe.
„Prosím tě, už nic neříkej, nebo se mi pýchou zdvihne nos a bude mi do něj pršet,“ zarazil ji Daniel, když už to bylo k nevydržení. Vyprskla smíchy.
„Když vono to bylo fakt nádherný,“ neodpustila si poslední slovo. Pohrávala si s unaveným chobotkem, doufajíc, že ji ještě nějaké to potěšení poskytne.
„Jak seš na tom s Darmošlapem?“ zeptala se najednou.
„No vidíš! Málem bych se zapomněl podívat, jestli pro mě Vendula nemá nějakou zprávu,“ zděsil se a k Moniččině lítosti vstal z postele a došel si pro tablet, který okamžitě zapnul.
„No sláva,“ zajásal, „konečně dobrá zvěst.“
„A jaká?“ chtěla hned vědět.
„Má novinky. Mám se zastavit.“
„Teď?“
„Ne,“ uklidnil ji, „prostě až budu mít čas. Ty jdeš zítra k Robertovi, a já půjdu k ní. Hned jí to napíšu,“ uvažoval nahlas a hned začal vyťukávat odpověď.
„Ty seš nějak rozradostněnej. Máš s ní aspoň něco?“ zeptala se s trochou žárlivosti v hlase.
„Já? Spíše ona se mnou.“
„To znamená co?“
„No, prostě zčistajasna řekla, že si chce hrknout a hned šla na věc. Nestačil jsem říct ani B. U ní to zkrátka funguje tak, že musí chtít ona.“
„To ale musí bejt blbý, ne?“
„Mně to nevadí.“
Vypnul tablet a zalezl k ní zpátky do postele. Přitulila se k němu a hbitě vsunula ruku mezi nohy.
„Tak to aby sis dneska toho potěšení dopřál trochu víc, ne? Co kdyby zejtra nechtěla.“
Daniel se usmál její přesvědčovací logice, a protože se nemínil vzpouzet, podvolil se její snaze o další šmajchlování.

Ráno si dali ke snídani rychlou šukanou, něžně se rozloučili a odešli každý po svém. Monika se vydala za Robertem a Daniel k hackerce Vendule.
Do domu se dostal snadno díky jedné starší paní, která právě vycházela ven. Podle nákupní tašky na kolečkách šla zřejmě na nákup. Zazvonil u dveří bytu a čekal. Jenže nic. Bylo ticho a ať napínal sluch sebevíc, žádný zvuk zevnitř nezaslechl. Zazvonil podruhé a stále nic. Nešlo mu to na rozum. Že by odešla pryč považoval za naprosto vyloučené a že by ještě spala za málo pravděpodobné. Bylo už po desáté a bezpečně věděl, že později nevstává ani ona. Teprve po třetím zazvonění zarachotil klíč v zámku a dveře se pootevřely. Stála za nimi zahalená jen v župánku.
„Byla sem ve sprše,“ řekla stroze a otevřela dokořán, aby mohl vstoupit.
„Nečekala sem tě tak brzy,“ prohlásila cestou do pracovního pokoje, „ale přišel’s náramně vhod. Ve sprše sem se rozrajcovala, takže mě vylížeš pičuli.“
S těmi slovy ze sebe shodila župan a nahá sebou mrskla na válendu. Lehla si jen na půl, nohy opřené o podlahu a doširoka roztažené, dávaly najevo, že je okamžitě k mání.
„Shoď ze sebe ty hadry, sakra. Nemusím bejt nahá jenom já,“ zavrčela a netrpělivě čekala, až se Daniel svlékne. Nějak si už zvykl na její sexuální nálady a tak ji beze slova vyhověl.

Klekl si na zem a sklonil hlavu mezi nohy ke zvoucímu Venušinu pahorku. Rozhrnul černou houštinku, palci roztáhl okvětní lístky a ponořil jazyk do vonícího kalichu. Několikrát se jím protáhl, dotkl se citlivého pestíku a znovu se vrátil, aby to celé zopakoval. Vendula, která snad nikdy nedokázala projevit své emoce, protentokrát mu alespoň vtiskla hlavu silněni do klína. Tak zapojil do hry i prsty. Zprvu opatrně, ale po chvíli ji už protahoval, jak sněžný pluh silnici. Cítil, jak její, zpočátku vláčné, tělo pomalu tuhne, až mu najednou do obličeje vystříknul proud její milostné šťávy. Přesto nepřestal a pokračoval dál.
„To stačí,“ řekla najednou ostře a posadila se. Danielovi nezbylo, než se postavit.
„Byls dobrej,“ uznale pokývla hlavou a upřela pohled na stožár trčící z podbřišku. „Voplatím ti to. Chceš to rychle, nebo pomalu?“ zeptala se, aniž by upřesnila co má na mysli.
„Stejně si uděláš, co chceš,“ odpověděl.
„To máš recht,“ přikývla. Čupla si na bobek k němu a bez dalšího rozvažování chňapla po jeho ocasu a už ho měla v puse. Co s ním však dělala asi zůstane pro Daniela navždy tajemstvím. Ani se nestačil vzpamatovat z toho, že mu ho kouří.

„Do prdele! Do prdele!“ vyjekl, když ho sevřela křeč a otevřela stavidla jeho semenovodu. Uvědomit si, v jak krátkém čase se to stalo, mu trvalo mnohem déle. Když mu to došlo, Vendula už jen klidně slízávala zbytky semene z chřadnoucího chobotu.
„Dobrá snídaně,“ konstatovala suše. „Teď můžem konečně něco začít dělat.“ Vzápětí, jako když přepne přepínačem, se jí ve tváři objevil laskavý úsměv. „Sedni si do křesla, du udělat kafe. Jo, a nevoblíkej se. Co kdybych eště dostala chuť,“ řekla už jako úplně jiná ženská. Daniel nevěděl, jestli si na ty její změny někdy zvykne.
Vendula přinesla kávu a sedla si naproti němu, aby se na sebe mohli koukat.
„Vidím, že se zvědavostí celej třepeš, tak to nebudu protahovat,“ začala a co nejpohodlněji se usadila. „Zatím sme zjistili, že ten tvůj darmošlápek má šestatřicet kont. Né všechny mu patřej, ale používá je. Kolik bys řek, že na nich má?“
„Co já vím? Možná sto, možná dvě stě milionů?“
Vendula se uchechtla.
„Tak to se pěkně podrž,“ udělala dramatickou pauzu. „Má na nich přes tři miliardy…“ vypustila bombu a nechala Daniela ji aspoň trochu strávit. Pak dodala: „…ale v eurech.“
Daniel zůstal s pusou otevřenou. „To snad není možné. Tolik ty jeho firmičky nemohou vydělávat.“
„To taky ne. Víš ty vůbec, v čem všem von vůbec jede?“
„Nemám nejmenší tušení.“
„Zbraně, drogy, obchod s lidmi, dětská pornografie a to nemluvím o drobnostech jako pašování cigaret a podobně. Vypadá to, že je hlavou jednoho z největších evropských gangů. Detaily zjišťujeme, ale musela sem do toho zapojit celou svou partu.“
„A až to zjistíte, tak co s tím? A kdo to zaplatí? Já tolik nemám,“ vychrlil ze sebe Daniel, zcela konsternován tím, co se dozvěděl.
„S placením si nedělej hlavu, podělíme se o jeho prachy. A co s tím? Až to budeme mít v kupě, dáme to k dispozici Interpolu. Hlavně pudeme po těch děckách, to bude největší páka. Známe cesty, jak to zařídit.“
„No dobře. A co ta jeho konta?“
„To bych pro tebe měla návrh. Těch dvacet melounů, cos chtěl, ti převedem na účet. Samo, že v korunách. A taky ti k tomu dodáme doklady, že je to dědictví. Pak ti zřídíme konto venku a na něj ti převedem miliardu. Vo druhou se podělíme a zbytek necháme jako důkaz jeho činnosti tak, aby bylo naprosto nezpochybnitelný, že ty prachy patřej jemu. Souhlasíš?“
„Ale já chtěl jenom dvacet milionů,“ hlesl Daniel celý nesvůj.
„No a? Budeš do smrti zajištěnej, tak vo co de?“ nechápala ho.
„Já nevím. Nějak nemůžu uvěřit, co všechno jsem teď slyšel. Skoro z toho mám strach. Jak to provedete, jak to dopadne? Co když se na to přijde?“
Najednou v něm zahlodaly pochybnosti a skoro litoval, že se vůbec s něčím na Vendulu obrátil.
„Můžu tě ujistit, že pro tebe pracujou nejlepší lidi v oboru. I kdybys z toho vycouval, uděláme to stejně, jen ty z toho nebudeš nic mít. Ber to jako zaslouženou odměnu za dopadení pachatele, a že ho usvědčíme, na to vem jed.“
„Snad to je jak říkáš. Jímá mě z toho děs a hrůza.“
„Tak to bude dobrý tě toho pocitu rychle zbavit. Nejlepší bude, když si zašoustáme. To přídeš hned na jiný myšlenky,“ rozhodla Vendula a hned se měla k dílu.
Postavila mu brko, vylezla do křesla a bezodkladně se na něj napíchla. Když pak do ní stříkal, měl už zcela jinou náladu.

kor+styl @ Fred