Útržky ze zašlých časů 02

Ke Královskému dvoru dorazili druhého dne těsně před večerním uzavřením bran. Matouš sestru představil svému pánu u večeře a tomu se zablýsklo v očích uspokojením. Takové mladé hříbátko už v loži dlouho neměl.

„Je srozuměna s podmínkami?“ otázal se stranou svého panoše.
„Jistě, pane. Je vám plně k službám,“ řekl Matouš.
„Přiveď mi ji do komnaty, až to tu skončí,“ kývl Berchtold a znovu očima fixoval štíhlou siluetu Kláry a představoval si ji nahou.

***

Pomalu nadcházel soumrak a v malé komůrce se na lůžku na sebe tiskla těla Matouše a Kláry. Ač dívka již „patřila“ jeho pánu, nevydrželi to a spontánně po sobě zatoužili.
Po dlouhém líbání se Matouš odtáhl a řekl tiše, jakoby s prosbou.
„Vezmeš mi ho do pusy?“
Klára se zarazila.
Vanda jí sice řekla, že muži po tomto velmi touží a žena jim to musí dát, ale… není to příliš hříšné?

Matouš se postavil na podlahu a Klára klečela na posteli, takže tvrdý ocas se jí tyčil přímo před obličejem. Pomalu ho vzala do ruky, přetáhla předkožku a jazykem olízla sametovou hlavici žaludu. Pak si ho odhodlaně vsunula do úst, sevřela rty a začala ho rytmicky kouřit. Matouš začal vzdychat a zezadu ji chytil za hlavu a tlačil jí ocas hlouběji do krku. Klára ho snaživě sála, až ho ale musela vyplivnout.
„Ééé… dusím se!“ plivala sliny a dávila se.
Matouš jí hned hlavu pustil a Klára pokračovala v kouření, ale semene v puse se naštěstí nedočkala, neboť Matouš po chvíli si ji narovnal na všechny čtyři a nabodl ji ocasem zezadu.

„Jéééhhh,“ vyjekla Klára slastně, protože tření z jiného směru bylo intenzívní a plné rozkoše.
Matouš ji tvrdě projížděl v celé délce ocasu, až jí koule pleskaly o zadek. Pak ucítila dlaně mnoucí jí prsa. Silné vzrušení znásobilo už stoupající slast a Klára hlasitě sténala.
„Ahh… aaah… anoooo… úúúúh,“ tělem jí projela vlna orgasmu a hlasitý výkřik nejvyšší rozkoše doprovázel proud horkého semene hluboko do pochvy.
Matouš se neudržel a v hlubokém přírazu do ní vše vypustil. Možnost obtěžkání mu na mysl nepřišla.

***

Berchtold z Palečnic uvítal Kláru jako pravý rytíř. V komnatě měl na stole vybrané lahůdky, medovinu, víno a hlavně pro Kláru připravené nádherné šaty. Klára totiž, což nikdo netušil, pro něj nebyla jen dívkou na na jednu noc.
Velmož znal rod Federvároszů a záměrně svého panoše mystifikoval o jeho vymření. Pár jeho příslušníků žilo a Berchtold uvažoval, že by přes Kláru z toho mohl něco vytěžit. Znovuobjevení a návrat ztracené dcery rodu, to by stálo za nějaký ten stříbrňák, a nebo zase naopak mlčení, že kdosi z rodu ještě žije, by také nebylo zadarmo. No a v případě, že by se Klára domohla nějakého rodového majetku, stala by se jeho ženou a i to by se mu vyplatilo. Z hříbátka si vycvičí klisničku a svým zatím neutuchajícím chtíčem ji bude noc co noc obhospodařovat… no, zjistí ještě tuto noc, zda má v sobě ta děvka uherskou krev.

Klára byla opravdu mile překvapena a zaskočena jeho přístupem a šaty ji dojaly téměř k slzám. Berchtold jako muž se jí moc nelíbil, ale kvůli vzhledu se ženy s muži nemilují. Většinou jde o majetky a zajištění rodu, či jen o povyražení. A ona je ten druhý případ.
Když něco pojedli a popili, Berchtold ji poprosil, aby se svlékla donaha, než ulehnou na lože.

Klára se stydlivě svlékala a muž ji bedlivě pozoroval s tuhnoucím údem v rozkroku.
Pak povstal a svlékal se on. Jeho úd ji vyděsil. Měla jen dva dny starou první zkušenost a Matouš rozhodně takový ocas neměl!
„Zapomeň, kdo jsem. Jsi má žena a já tvůj muž,“ řekl Berchtold a jejich rty se spojily ve vášnivém polibku. Klára otevřela ústa a přijala jeho jazyk, stejně jako on její.
Pak ji v divokých polibcích jel po těle, až náhle skončil na jejím těle obráceně, kdy hlavu měl v klíně a ocas se mu vypínal nad jejím obličejem.
Naběhlý žalud měl temně rudou barvu a tvrdý ocas lemovaly naběhlé žíly. Klára vyplázla jazyk, olízla žalud a začala ho cumlat, tepat uzdičku a posléze rytmicky sát.
Berchtold hlasitě vzdychal a zase se činil ve vylizování sladkého nektaru uvolňovaných šťáv z dráždění klína, který se mu otevíral. To Kláru vzrušovalo a přimělo zase k silnějšímu sání tvrdého ptáka. Kouřila ho tak, že střídavě ustala a zase se znovu rozjela a stále dokola. Pak už to nešlo zadržet.
„Ah… já… úúúhh,“ hekl a cákance semene skončily na pokrývce.

Klára mu ho vyhonila do povadnutí a užívala si doteků jeho mrštného jazyka. Ten v ní vyvolával výboje slasti a rozkoše. Rozevírala nohy doširoka, aby se dostal opravdu všude a naplno jí mohl polaskat všechna vzrušivá místa.
„Ano… anooo… ooáááhhh,“ tiskla mu hlavu silou do klína.
Když se muž dostatečně nabažil jejího klína, vnikl do ní a hned začal přirážet. Klára chvíli sténala bolestně, neboť na takový rozměr nebyla připravena, ale brzy jí to začalo dělat dobře. Berchtold z ní ale brzy vyjel, aby se neudělal a v nové pozici na něm Klára seděla a šťávami mokrý ocas vyjížděl a mizel v jejím překrvené rozevřené štěrbině. Po stranách roztažených pysků vytékaly šťávy a odsedy zněly více a více mlaskavě.
„Ah… ah… ah,“ hekala do rytmu a muž mačkal její skvělé kulaté bochánky prsou a mezi prsty mnul tvrdé bradavky.
„Už… už…“ hekal v předtuše blízkého vyvrcholení.
„Ještě… ne… ještě… oh… oh,“ zrychlila odsedy.
„Anoo… áááách,“ vykřikla v orgasmu, pochva se plnila dávkou semene a oba zalila nádherná slast uvolnění.
Klára se svalila stranou a prožívala rozkoš a uvolňující pocit uspokojené ženy.

Berchtold se opájel prostšími pocity. Krásně si zasouložil s mladou dívkou a zítra zase mu bude k dispozici jiná holka. Urozená či neurozená, to mu bylo jedno. Pak vstal.
„Pozvedni pohár vína. Je až z Uher, domoviny tvého otce. Tak na zdraví tvého ctěného rodu.“
Klára se zarazila.
„Jak myslíte, mého otce? Moji rodiče zemřeli a má rodina je rod Medřických.“
„Ano, zemřeli, ale tys stále nositelkou jejich jména. Jsi Klára Federváros und Papenstein, dcera Miklóse a Judity,“ řekl Berchtold.
„Ne. Nyní jsem z rodu Medřických. Poskytli mi útočiště a prožila jsem šťastné dětství…“
„To je možné, ale tvá skutečná krev jsou Federvároszové a Papensteinové. S tím nic nenaděláš. Měla by ses však hlásit o svá práva,“ soudil Berchtold.

Klára posmutněla.
„Na rodiče už si ani nepamatuju. Když se to stalo, byla jsem malá holka. Vyrostla jsem v milující rodině a přijala její jméno. Tak se to i patří a jsem jim za to vděčná. Co vlastně ode mě chcete? Tělo už jste dostal…“
„To nebylo zrovna zdvořilé,“ ušklíbl se Berchtold. „Tak tedy věz, že jako nositelka rodového jména máš nárok na určitou část majetku po rodičích, pokud jsi ještě nedosáhla věku plnoletosti. Tví rodiče zemřeli po jakési záhadné nemoci, z toho důvodu bylo vše spáleno, aby se nákaza nešířila. Nic tedy pro tebe nezbylo, jen území, jež tvůj otec spravoval. Pátráním jsem zjistil, že léno bylo opět vráceno Královské komoře, protože se o něj nikdo nepřihlásil. To bys měla udělat a ještě objet své příbuzné, zda pro tebe nemají něco, co by ti tvé pravé rodiče stále připomínalo.“
„Zkrátka míníte, že bych se měla domáhat majetku a spravovat ho, případně si najmout správce. Nejlépe vás.“
„Pravdu díš, milé dítě,“ pokýval hlavou Berchtold. „A nyní pojď, síly se mi zase obnovily,“ pokynul rukou na lože, neboť pohled na její tělo ho velmi vzrušoval a cítil, jak mu pomalu tuhne úd.

***

Berchtold z Palečnic splnil slovo rytíře. Klára se stala jednou z dvorních dam královnina fraucimoru, aby sloužila své paní, přiučila se dvorským způsobům a našla časem i nějakého urozeného bohatého ženicha.
Berchtold zatím zjistil, že příbuzným Kláry jsou Cockott von Huhnerstall a jistá Justýna z Dolnoplužic a Všenopor. Příbuzní již tedy nenosili rodové jméno, ale dle nezpochybnitelných důkazů šlo o Federvárosze. Papensteiny se nepodařilo vyhledat žádné, respektive ne ty, kteří měly vazby k Federvároszům.

Pak k sobě povolal Matouše.
„S listem,“ podal mu pergamen, „objedeš určená panství a případné dotazy zodpovíš, koneckonců, víš o tom víc než já. Jde o to, získat zprávy, jak by se chovali v případě znovuobjevení Kláry jako dědičky práv Federvároszů.“
„Ale, pane, Sám jste říkal, že žádné příbuzné nemá,“ namítl Matouš.
„To jsem sám ještě nevěděl, jaká je pravda,“ zalhal mu Berchtold. „Dvě rodiny tu žijí, tak ať víme, co smýšlí. Vztahy spřízněných rodových větví jsou někdy krvavé, nemysli si. Tak jeď, ať se co nejdříve vrátíš.“

Matouš sice hrad opustil, ale v malém zapadlém šenku se ubytoval a strávil zde s Klárou noc, která si vymohla volno u své paní. Královna Margareta byla chápavá, zvlášť v milostných záležitostech, Kláru si oblíbila a byla k ní shovívavější více než k ostatním. Když se před ní zmínila o rozloučení se svým milým, udělila ji souhlas o strávení noci mimo fraucimor.

***

„Ach…Matouši,“ vzdychala Klára rozkoší v jeho náručí, když se líbali a objímali na lůžku.
Pak se ni převalil, prudkým přírazem do ní vnikl, projel celou pochvou až narazil na dno.
„Ohhh… anooo,“ zasténala slastí, která jí prostoupila tělem.
Matouš jí promačkával a laskal prsa a Klára se kroutila rozkoší pod rytmickými prudkými a hlubokými přírazy.
Náhle jí Matouš zvedl nohy, zapřel si je o ramena a v této, pro ni nepříjemné pozici, na ni nalehl.
„Dobrý Bože… oáááh,“ vyjekla, když ocas cítila hluboko v sobě, až ji to zabolelo.
Matouš naopak zažíval slast z pokoření jejího těla a naprosté nadvlády a začal hned přirážet a stále rychleji a prudčeji.
„Ne… pro… sím… ne… ne… mo… hu… to… bo… lííí… Ma… touši… ááách… ach,“ sténala Klára, ale on ji nevnímal a naopak se blížil ke svému vrcholu.

„Ano… anoo… úúúh,“ zafuněl a pak z ní vyjel a vypustil jí semeno na břicho.
Klára v klíně pocítila úlevu a ač se neudělala, dala najevo prožitou rozkoš a slast.
„Bylo to krásné… budeš pryč dlouho?“ otočila se na Matouše.
„Pán mi dal úkol, ale nemohu ti nic prozradit. Snad jen, že se do týdne vrátím,“ odtušil Matouš a znovu se k ní přivinul a zahrnul ji hlazením a něžným líbáním.

***

Justýna z Dolnoplužic a Všenopor byla představitelkou ženské linie Federvároszů, kteří do Čech přišli z Uher, tedy praprarodičů Kláry. Se svými příbuznými se nestýkala a o žádné Kláře neslyšela. Vlastně se ke svým předkům ani nehlásila. Přijala rod manžela a byla tak spokojena. Nyní byla vdovou, měla svůj věk a smířeně až odevzdaně čekala na konec svých pozemských dní.

Matouše pohostila, ráda si s ním popovídala, ale ráno ho požádala, aby ji už nenavštěvoval. Má ráda svůj klid a bránu už mu neotevře.

***

Hrad Huhnerstall vítal Matouše už zdáli svou vysokou věží. Bylo vidět, že panství svému majiteli vynáší značné jmění.
Arnold Cockott byl vysoký muž, ještě poměrně mladého věku a Matouše přijal ke slyšení až po několika hodinách čekání, jak se na bohatého velmože slušelo. Jak si tedy myslel.
Když očima přelétl list, pohlédl na Matouše, který stále pokorně klečel před jeho křeslem.
„Hm… a co já s tím? A vstaň, ať si neotlačíš koleno, he, he.“
„Můj pán se dotazuje, zda onu Kláru ráčí tvá Milost znát,“ vysvětloval Matouš.
„To jsem pochopil… já číst umím, na rozdíl od jiných,“ řekl jízlivě s pohledem na vedle sedící manželku, nemluvnou a upjatou, ale příjemného zevnějšku, která vzala pergamen do rukou a prohlížela si ho.
„Ano… znám tu dívku, ale jen dle jména. Nikdy jsem ji neviděl. Nyní už to bude, tuším, panna na vdávání, nemám pravdu?“
„Ano, pane. Je jí devatenáct let,“ řekl Matouš, ale věkem si jistý nebyl. Soudil tak dle zápisu ze křtu, ale rukopis faráře byl tak roztřesený, že ruku do ohně by za udaný letopočet nedal. Buď farář přebral mešního vína, nebo uměl psát jen toporně a ztěžka.

„Tak tedy poslouchej. Miklós Federvárosz jest, nebo tedy byl, mým bratrancem a černou ovcí rodu. Jeho skutky byly tak hříšné, že byl vykázán do kraje lesů na severu, kde si mohl dělat co chtěl, hlavně nešpinil naše jméno zde. Jak jsme se doslechli, oženil se, měl dceru… no a pak ta událost. Považuji ji za Boží hněv za jeho nezřízený život. Vždyť i já jsem si raději zvolil jiné jméno a žiju na zděděném panství mé ženy. S rodem Federvároszů mě již nic nespojuje a ani nevím, kdo a kde z nich žije. A ani mě to nezajímá.“
„Takže o setkání s Klárou nestojíte?“ opatrně se zeptal Matouš.
„Není důvod. Jak říkám, neznám ji a nic nás nespojuje, rozumíš!“ Arnold náhle zvýšil hlas. „Jako vyslanci vzácného Berchtolda z Palečnic ti dovolím sedět u tabule při večeři, ale ráno opustíš Huhnerstall se vzkazem, že se poroučím, jasné?“
„Jak říkáte, pane,“ sklonil Matouš hlavu a odcházel, kde ho již u dveří očekával komorník, aby ho ubytoval.

***

Večeře byla běžná, jak to na hradech chodilo a přítomnost Matouše nebyla důvodem pro nějakou hostinu. O to zajímavější byla nastávající noc, když mu do komnaty vklouzla samotná hradní paní Erika Henne von Huhnerstall.
„Vzácná paní?“ zajíkl se Matouš.
„Tiše. Jsem tu tajně, to snad chápeš, ale chci s tebou mluvit. O samotě,“ a zavřela dveře na závoru.

Už to vše bylo proti mravům, ale Erice to zjevně bylo jedno a Matoušovi její přítomnost též nebyla proti mysli. Erika byla plnoštíhlá, asi třicetiletá žena příjemných rysů tváře a zjevně uměla být i energická, i když v přítomnosti manžela působila spíše submisivně.
Žena usedla do jediného křesla v komnatě a Matouš si sedl na dřevěnou truhlu.
„Budu stručná. Já umím číst, ale před manželem to tajím, aspoň vím o účtech a chodu hradu i jeho obchodech, takže znám i obsah dopisu tvého pána. Manžel ti lhal, že Kláru nezná. Tedy velmi dobře znal hlavně Juditu z Papensteinu. O skutcích Miklóse mluvil pravdu. Byl to opravdu podivný muž. Sama jsem se mu jednou musela bránit, když ho v opilosti popadl po mě chtíč. Ač mě přemohl, nepodařilo se mu… ehm… vniknutí… naštěstí jsem tedy unikla zhanobení. Nikterak ovšem Judita, kterou zase svedl můj manžel. Ta z toho obtěžkala, a tak si ji Miklós vzal, i když Klára je krve mého manžela. Bylo to tak dohodnuto a Miklós pak odešel osídlovat kraj na severu, jak je zapsáno v zemských deskách. Nyní má strach, že by se Klára mohla dožadovat podílu na majetku, který sem sice přinesla do svazku já a proto ti vyprávěl onu pohádku. Já mám s Arnoldem tři děti a ráda bych, aby se nám Klára nepletla do rodiny a vše zůstalo utajeno, jako dosud. Tobě to říkám, protože jako služebník jsi vázán mlčenlivostí, kterou tě tímto zavazuji. A pak mám ještě jednu prosbu vázanou mlčenlivostí,“ přistoupila k němu, objala ho kolem krku a políbila. Ještě a ještě, až se odvážil otevřít ústa a přijmout její jazyk, který mu nabídla k polaskání.

Sotva padli na lože, hned se jí vrhl na prsa, jimiž byl fascinován. Měla je velké, přitom ještě stále pevné a tvrdé bradavky jí trčely dopředu jako hroty šípů.
Promnul je mezi rty a Erika vzdychala a rejdila mu rukou ve vlasech.
Když jí v laskání pokračoval mezi nohy, ulekla se.
„Co děláš?! To je hříšné!“
„Bude se ti to líbit… nechej mě…“ šeptal Matouš tiše a přesvědčivě, že ho nechala aby v rozevírající se štěrbině vylizoval uvolňované šťávy.

Erika sténala a zmítala tělem v návalech dosud nepoznané slasti a jak jí Matouš líbal stehna a dokonce i lýtka, byla její rozkoš dokonalá.
„Vstup do mě,“ rozevřela doširoka nohy, Matouš zatlačil a cítil, jak se pysky rozevírají a pouští ho hladce dovnitř.
„Anoo… oooch,“ vydechla slastně, jak v ní tvrdý ocas začal rytmicky jezdit a jak se dostávala do varu, křičela. „Anooo… přitlač…víc… jooo,“ a zatínala mu nehty do zad.
„Oh… oh… oooáááách,“ Erika vyvrcholila a v tu chvíli ji Matouš plnil uvolněnou dávkou semene.
„Děkuji. Jsi dokonalý milec,“ žena ho políbila, oblékla si šaty, a opatrně vyklouzla z jeho komnaty.

Druhý den, když se omýval do půl těla venku u žlabu, připoutal pozornost i obdivné pohledy hradních děveček, ale Matouš o milostné dobrodružství nestál. Erika ho zcela vyčerpala a tušil, že se s ním Klára bude chtít jaksepatří přivítat… Bude třeba zase nabrat sil.

Arnold se k němu choval sice povýšeně, přesto přátelsky a ještě mu na cestu nechal připravit jídlo. Eriku již Matouš nepotkal a zda právě započal v jejím lůnu život čtvrtý potomek Cockottů z Huhnerstallu se nikdy nedozvěděl.

***

Berchtold byl celkem spokojený. Dle slov Matouše o Kláru příbuzní zájem nemají a zápis v zemských deskách je stále platný. Panství tedy patří králi, ale kdyby se přihlásil dědic práv…
Klára pochopila Berchtoldovy spády, ale neřešila je do doby, co na ní zase začal tlačit s panstvím a dokonce se domáhat další společné noci.
„Strávila jsem s vámi noc, tak zněla dohoda,“ snažila se vykroutit.
„Dohoda? Uzavřeli jsme spolu snad nějakou? Pokud máte o tom písemnou zmínku, rád si ji přečtu…“ usmíval se úlisně a bylo jasné, že o tom dál diskutovat nebude.

Královna Margareta mu šla na ruku, protože v té ruce vždy držel váček se stříbrňáky a ani majetná královna nepohrdne nabízeným penězům a sama na Kláru tlačila, aby byla k Bechtoldovi přístupnější.
„Ach, má paní, když já ho nemiluji a navíc jde mu hlavně o moje dědictví,“ vzdychala smutně.
„Jsi ještě dítě, Kláro,“ usmála se královna. „Cožpak nevíš, o čem je život? Můj milovaný manžel čeká jen na tvou žádost, kterou ihned vyřídí a Berchtold je skvělý muž pro zajištění tvé budoucnosti. Vzešlé dítě vás pak stmelí ve šťastnou rodinu. Láska přijde později, tak to je.“
„A co poddaní? Prý se berou z lásky a ne kvůli majetku,“ fňukala Klára.
„Dobrý Bože! Co sem taháš prostý lid? Dole se přece žije jinak. Nemůžeš porovnávat neporovnatelné. Už o tom nechci slyšet. A dost, nebo se budu zlobit!“ naoko se opravdu královna rozzlobila a Klára zmlkla a usoudila, že tedy tu žádost o navrácení Vránovského panství k rukám Jeho královské Milosti podá. A podala.

***

O půl roku později již na Vránově stál dřevěný dvorec a dokončovala se palisádová hradba. Stavbu platil Matúš Medřický z Olšova a to na základě skutečnosti, kdy Klára oznámila, že ze vztahu s Matoušem obtěžkala a budou se brát. Tím v oblasti dosáhnou jisté územní převahy a časem třeba dokážou svá panství propojit a zcelit.

Radost jim zkazil sám král, který tak velké panství nehodlal tolerovat a rozetnul jim smýšlené spojení stavbou královského hradu Sprengburk. Sám to zdůvodnil potřebou ochrany hranic království právě královským hradem – pevností.

Svatební veselí konalo se na Olšově a když večer propukla nezřízená bujará pitka, vzala si Klára Matúše stranou.
„Vzpomeneš si, jak jsem říkala, že až vyrostu, stanu se tvou paní?“
Matúš vraštil čelo přemýšlením.
„Ne, nevzpomenu. Co tím myslíš?“
„Osud tomu chtěl jinak, ale přesto bych se ti chtěla za vše odvděčit a být na chvíli tvou paní a ty mým mužem.“

Matúš chápal, co Klára chce a přemítal, zda na to přistoupí. Klára se sladce usmívala a zjevně to měla rozmyšlené.
„Tak tedy hned?“ zeptal se.
„Ano. Pitka začala a já si chci první noc užít. Tys stejné krve jako Matouš…“ táhla ho do malé komory pod schody, kde zapálila malou svíčku.

Nazí pak seděli na loži, Matúš již měl svůj věk a ocas mu zatím splihle visel k zemi a nevzrušilo ho ani nahá Klára s nalitými pevnými, krásně kulatými prsy a hladkou pokožkou mladého pružného těla, kde jen pomalu vystupující bříško oznamovalo nadcházející radostnou událost. V klíně se černal porost chloupků.

Začali se objímat a líbat a Klára mu sevřela tuhnoucí ocas v ruce, pohonila a nato se sklonila, ocas obemkla rty a pomalu pohybovala hlavou.
„Ach… anooo,“ vydechl Matúš, který tuto slast zažíval málokdy, v poslední době vůbec, neboť Vanda souložila už jen velice nerada, natož aby ho kouřila.
Nyní vzdychal a užíval si vlhkost rtů, teplo úst, cumlání žaludu, kmitání jazyka po uzdičce a rytmické pohyby hlavou.

Po nějaké době v kouření ustala a Matúš se soustředil na její prsa. Klára sténala a vískala ho ve vlasech. Matúš jí prsty zajel mezi nohy a pocítil silnou vlhkost.

„Už pojď, vstup do mě… prosíím,“ sama mu pomohla zavést tvrdý ocas do sebe.
Matúš vnímal, jak ocas proniká do pochvy a posouvá se dál až po kořen. Byl to příjemný prožitek, zase po dlouhé době.
„Anoo…“ vychutnávala si Klára slast, s plně vyplněné pochvy pulsujícím ocasem.
Matúš přirážel a Klára ho rukama držela za zadek a tlačila na sebe, aby i její rozkoš byla co nejsilnější.
„Oh… oh… Božeeee,“ projel jí tělem silný orgasmus a Matúš ji dál projížděl prudkými přírazy, až přirazil naposledy a vypustil do ní dávku semene.
Pak mu ocas rychle zvadl a vypadl z ní ven.
„Klárko… jsem přešťasten,“ vydechl a srdce mu divoce bušilo.
„I já jsem šťastná… chtěla jsem ti dát dceru, po třech synech, ale snad to bude alespoň vnučka,“ usmála se Klára.

Když se pak vmísili mezi účastníky svatebního veselí, byli všichni namol a nikdo si jejich nepřítomnosti nevšiml.

***

Berchtold propustil Matouše ze svých služeb bez problémů, stejně jako královna Margareta Kláru a když nastal její čas, narodila se šťastným manželům dcera Hedvika a na Vránově se konaly křtiny.
Neobešlo se to bez, takřka povinné, pitky a protože Matouš byl prozíravý, oslovil pro tuto událost ženy z okolních vesnic, zda by za nějaký ten stříbrňák nebyly jaksi k přítomným mužům „ochotnější.“ Dívek i mladých žen se mu hlásilo kupodivu víc, než potřeboval, tak vybral ty nejhezčí a svobodné a jak se ukázalo, sám šel hostům příkladem. S Klárou si ještě užívat nemohl, a tak s bratrem Václavem zatáhli do sena jednu statnou vesničanku a vzali si ji oba najednou.

Svlékli ji, mačkali velká prsa, poplácávali po zadku a jen z toho konání už jim povstaly ocasy. Žena ten Václavův vzala do ruky, přetáhla předkožku, otevřela ústa a zkušeně začala sát. Matouš se jí zatím uvelebil mezi nohama. Žena kouřila ocas a zároveň vnímala příjemné pocity kmitajícího jazyku po pyscích. Matouš ji dlouho lízal, sál uvolňované šťávy a když ho už bolel jazyk, poklekl a prudce ho do ní zarazil. Přitáhl si ji za stehna, přirážel a sledoval, jak jí ocasem strojově projíždí.
„Ah… ah… ah,“ hekala žena zaneprázdněná kouřením.
Když muži vyvrcholili, Matouš ji vyplnil dole, Václav se jí vycákal na obličej a na prsa. Nato se vyměnili.
Žena si klekla, vyšpulila zadek a Václav jí rukama roztáhl půlky a žaludem zatlačil na svěrače.
„Ne… tam ne!“ vykřikla vyplašeně, ale Matouš ji přidržel, aby se nevysmekla.
„Ach… to bolí!“ sténala. Nijak se jí to nelíbilo, le nemohla nic dělat a Václav se nenechal vyvést z míry a tlačil se do ní dál až po kořen a pak hned začal přirážet.
„Tys panna… že? Seš v zadnici hezky úzká,“ užíval si silné sevření a ocas ji projížděl strojovým rytmem, koule jí pleskaly o zadek a Václav spokojeně funěl.

Ženě však nebylo dopřáno odpočinku. Sotva ji Václav střeva vyplnil semenem, Matouš si pohonil ztopořené péro, povalil ji na záda, rozhodil nohy a hladce do ní pronikl až po kořen.
„Ne… už… ne,“ znaveně se žena bránila.
Matouš si hrál s jejími prsy. Hnětl je, mačkal a laskal tvrdé bradavky a stále prudce přirážel, až to mlaskalo.
„Anoo… krásně… ho… svíráš… tys skvělá… konkubína,“ přirazil naposledy a vystříkal jí překrvenou kundu.
Žena sténavě vnímala rozkoš rozlévající se jí v těle a nebyla schopna pohybu. Muži se zachechtali, Matouš ji obdaroval stříbrňákem a šli to zapít pohárem vína.

Ráno ženy pajdaly domů jak kachny, ale každá měla po stříbrňáku, některé i více, a tak byla spokojenost oboustranná.

***

Časem Ojíř Medřický z Olšova převzal dvorec po zemřelém otci Matúšovi, který odešel k Pánu nedlouho po Vandě, která nebyla jeho ženou, ale poslední roky se tak k ní choval, Václav Medřický z Olšova se stal purkrabím na královském hradě Sprengburk, založeném nedaleko Vránova a to po přímluvě Kláry u královny Margarety a brzy nato byla Klára Medřický de Federvárosz und Papenstein opět v očekávání a s Matoušem doufali, že se narodí chlapec, dědic panství.

Chlapec se skutečně narodil, nesl jméno po otci, ale Klára následkem těžkého porodu zemřela. Nešťastný Matouš pak Vránov prodal a odešel s dětmi neznámo kam.