Útržky ze zašlých časů 01 🇨🇿

Ranní slunce zašimralo svými paprsky tvář strážného a probudilo ho.
„Éééch… to už je ráno? Kruciš,“ protahoval se a nijak nezastyděl, že ve službě usnul.
Ze zvyku vykoukl přes palisádu na příjezdovou cestu a strnul.
V cárech stoupající a rozplývající se mlhy spatřil na cestě malé dítě, děvče, tak šestileté, možná i míň… stálo tam a mlčky hledělo na zavřenou bránu.

„Hej… kdo jsi?“ zvolal muž, ale dítě se ani nepohnulo.
Prostě tam stálo, v zalátaných chatrných šatech a v ruce drželo hadrovou panenku.
„Herdek… tohle se mi nelíbí,“ rozběhl se muž k domu, kde sídlil jeho pán, zeman Matúš Medřický z Olšova.
„Hej pane, vstávej. Před branou je nějaké dítě… co mám dělat?“ zabušil na dveře.

Na loži se převalil probuzený Matúš a nahá dívka se rychle oblékala.
„Hej pane?!“ ozval se opět strážný.
„No jo… už jdu,“ zabručel Matúš a přehodil přes košili kabát a na dívku, jež s ním strávila noc, se jakoby omluvně za to probuzení, pousmál.
Byla to děvečka Vanda, která, jakožto jediná žena na tvrzi, měla úděl svému pánovi být k dispozici, když měl chuť na ženské tělo. Že musí občas podržet i strážnému a čeledínům, to mu samozřejmě neříkala.

Měla to zkrátka těžké, ale nesla svůj osud odevzdaně. Muži jsou prostě nadržená prasata a holky jsou od toho, nechat si vyhrnovat suknice. Takto to zažívala doma v dětství, kdy opilý otec neváhal zvedat sukně i jejím sotva odrostlým sestrám. Pranic ho nezajímalo, že to vidí ostatní děti i žena. Prostě jí vyhrnul suknici, zezadu do ní zasunul úd a několika pohyby ukojil svůj chtíč. Vanda proto ráda nastoupila službu do tvrze a otcovým choutkám tak unikla.
Nyní sdílela lože s pánem a měla mu být nápomocna v uvolnění i ráno, ale strážný je vyrušil, takže raději začne chystat něco k jídlu. Stejně už je po rozbřesku.

***

Matúš sám otevřel bránu a vyšel ven. Děvče tam stále stálo nehnutě jak kamenná socha.
„Kdo jsi, jak se jmenuješ?“ sedl si na bobek a hleděl do ušmudlané tváře holčičky.
Ta měla živé oči, ale jinak byla smutná a ve tvářích měla stopy únavy.
„Jsem Klára… a oni jsou mrtví,“ řekla tiše.
„Kdo oni?“
„Maminka, tatínek, všichni… jsou… mrtví,“ fňukala.
„Odkud jsi přišla?“
„Tam odtud,“ mávla rukou za záda a Matúš pochopil, že víc se prozatím nedozví.
„Pojď se mnou dovnitř. Najíš se, odpočineš. Neboj se. Nikdo ti tu neublíží,“ řekl Matúš a dívka sama ho uchopila za ruku. Strážný jen kroutil hlavou, když zavíral bránu.
„To jsou věci na tom božím světě.“

***

Dívka pookřála zjištěním, že ve světnici je žena, která se o ní hned začala zajímat. I Matúš ji rád přenechal péči o záhadnou Klárku.
Ta jedla skoro hltavě a vypila dva velké hrnky čerstvě nadojeného mléka.
Ve světnici se zatím shromáždilo celé osazenstvo Olšovské tvrze. Kromě Matúše a Vandy přibyli strážný u brány, dva čeledíni a tři Matúšovi synové Ojíř, Matouš a Václav. Matku již neměli, zemřela před lety a Matúš byl vdovec a novou manželku nehledal.

„Pane, ráda bych s Klárou zůstala o samotě, vykoupala ji a spravila šaty,“ řekla Vanda, když dívka dojedla. Smutek ve tváři jí zůstal, ale alespoň se maličko pousmála.
Matúš kývl a všechny rozehnal po práci. Té na tvrzi bylo stále dost. I on sám pracoval a přitom přemýšlet, odkud sem to děvče mohlo přijít? Tento kraj se kolonizuje teprve nedlouho a podobných dvorců, jako je Olšov, je tu celá řada. Ale většina jich je daleko, ani jejich majitele nezná… No, snad už bude dívka sdílnější a řekl Vandě, aby zjistila, zda všichni zemřeli na nějakou nemoc a hlavně jestli ona sama je zdráva. Byl by nerad, kdyby sem zavlekla nějakou smrtelnou nákazu.

***

Vanda dítě uložila ve svojí komůrce a Klára hned usnula. Z ruky nepustila svou urousanou hadrovou panenku a i teď ji ve spánku pevně svírala v ruce.
Matúš seděl u stolu a na Vandu hned vzhlédl s otazníky v očích.
„Je zdravá, jen strašně unavená. Na cestě je několik dní. Neví odkud je, šla nazdařbůh lesem, pak narazila na cestu až sem… myslím, jestli není… jaksi… zkrátka v hlavě to má trochu pomotané. Stále jen opakuje, že všichni umřeli a ona se tam sama bála.“
„Dobrá tedy. Budu pátrat sám. Připrav nám něco na cestu. Pojedu s Ojířem na pár dní ven a snad něco zjistíme. Ty se o zatím o Kláru postaráš a budeš střežit jak oko v hlavě.“

***

Muži na koních křižovali krajem, ale nikde na nic nenarazili. Projeli řadu dvorců a tvrzí, ale místní zemani nic neslyšeli o nějakém dvorci mrtvých.

„Projedeme ještě západní směr, tam k těm skalám a pak už se vrátíme domů,“ rozhodl Matúš, když se se synem utábořili na noc na břehu potoka, kde si nalovili pár pstruhů.
„Mám hlad, že bych jedl kameny,“ ozvalo se náhle skřípavým hlasem a k ohni se přišoural stařík v mnišském hábitu benediktýnů. „Pochválen buď Pán na nebesích, mohu si k vám přisednout, vzácní pánové?“
Matúš kývl, muži se mu představili a za chvíli již byli v družném rozhovoru. Ojíř nalovil ještě další pstruhy a na závěr mnich vytáhl ze své brašny hliněnou lahvici.
„Otče, vy a pálenka?“ podivil se Matúš, když si zavdal.
„No, synu, nechce se mi si zase tolik odříkat. Nejsem v klášteře a svody světské mají velkou moc,“ usmíval se stařík. „Mé dny se krátí, občas zažiju veselo, občas smutno. Zrovna teď se vracím ze světa plného záhad. Asi den cesty odtud je dvorec Vránov, myslím, že se jmenuje. Tedy jmenoval. Už tam nikdo nežije a asi nikdy nebude. Ale lidé odtamtud neodešli, oni tam do jednoho pomřeli, tak je to!“
Muži vzrušeně vyskočili.
„Přesně tohle místo hledáme, otče!“
„Pak Bůh provázej vaše kroky. Je to smutný pohled. Nic než mrtvoly tam nenajdete, Ti lidé nebyli povražděni, jen tam leží mrtví… jak říkám, navštívil jsem to místo zcela náhodou a prchl jsem v hrůze.“
„A nejde o nějakou nakažlivou nemoc?“ zajímalo Ojíře.
„Nejsem medikus, ale leccos poznám a tohle je prostě záhada. Pánové, já věřím v Boha a jeho velikost, ale také stojím nohama na zemi. Takže nejde o nějaké čáry a kouzla záhrobních sil. Jestli můžete, vyhněte se tomu místu a už dost o tom,“ napil se stařík pálenky a obrátil list na veselejší povídání. Třeba o tom bláznovství, kdy kdosi v Římě vymyslel, že by kněží měli držet celibát a odpírat si slast z lože se ženou. Opravdu výmysl chorého mozku a nebo jak se učeně říká „impotencione.“

***

Když se ráno muži probudili, byl mnich již pryč. Vyrazili tedy na cestu, aby shlédli ten obraz zkázy na vlastní oči, ale odpoledne narazili na hlídku ozbrojenců s královským erbem na pláštích. Byli to královští vojáci.
„Kdo jste a kam míříte?“ zajímalo jejich velitele.
Sotva se zmínili o Vránovu, vojáci nesouhlasně zavrtěli hlavami.
„Nemožno vás tam pustit. To místo postihla nákaza a všichni zemřeli. Mrtví budou pohřbeni a dvorec spálen.“

Ukázalo se, že ani oni nic více nevědí. Byli to jen služebníci. Dostali úkol a ten prostě splnili.
A tak Matúš s Ojířem obrátili koně směrem domů.
Na noc je přijal Jan Železo, majitel malé tvrze Siřiště, kolem které před setměním projížděli.
Na tvrzi žil jen s několika pacholky a ženou Marií, která vedle něho vypadala víc jako dcera, než manželka.
„Je tu trudný život,“ stěžoval si hostům u skromné večeře. „Myslel jsem, jak tu zbohatnu až kraj zúrodním, ale je to nad mé síly. Už to nedokážu. Poté, co mi zemřela žena, ujal jsem se dcery po mém příteli Ondřejovi, co odjel bojovat proti nevěřícím do Svaté země. Také už se nevrátil. Pojal jsem tedy Marii za ženu, ale bojím se, že jí po mě nic nezůstane a půjde žebrotou.“

Matúš s pohledem na spanilou tvář si hned pomyslil, jak by žena mohla přijít k penězům, ale nahlas to pochopitelně nevyslovil.
„Nezlobte se, urození mužové, ale my tu chodíme spát se soumrakem a s rozbřeskem vstáváme. Pijte ještě medovinu, té jediné mám opravdu dost, ale mě s Marii omluvte. Dobrou noc,“ rozloučil se Jan a Marie ho poslušně následovala.

„Nu což,dopiju a též ulehnu,“ řekl Matúš a pak se odkolébal do vykázané komory.
Ojíř se rozhodl zůstat na peci. Noci už nebyly teplé a vyhřátá pec mu přišla vhod. Zachumlal se do vrstvy kožešin a poklidně usnul.

***

V noci se probudil, protože slyšel, jak k němu někdo vylézá.
Hmátl po meči, ale vtom se ozvalo tiché „Pst… to jsem já.“
Byla to Marie.
„Probůh, co tu děláš?“
„Bůh vzal mému manželovi již veškerou sílu. I tu, která ho doposud činila mužem. Potřebujeme ale potomka… A proto jsem tady. Předej mi své sémě a učiň mě matkou. Konám tak s Janovým vědomím, buď bez obav a také… věř, že i já jsem již dlouho neležela s mužem… a schází mi to… velmi,“ špitla Marie a ve tmě nebylo vidět, jak zrudla.

Ojíř ji tedy sevřel v náručí a začal s něžnými polibky, které mu oplácela. Pak se zbavili šatů a on mohl v šeru pohledem i pohmatem vychutnávat její tvary.
„Jsi krásná,“ vydechl.
Marie se pokusila o úsměv, ale obavy v ní stále převažovaly.
„Mám trochu strach… již dlouho jsem… buď něžný.“
„Znám způsob jak obavám předejít,“ Ojíř ji políbil.

Chvíli se vášnivě líbali a vyměňovali si v ústech jazyky až se posunul níže a laskal jí prsa.
Bradavky jí stály pevně nahoru. Krásně plná, kulatá prsa mnul v dlaních, líbal je a mezi rty jemně mnul bradavky.
„Ááách,“ draly se Marii z úst slastné vzdechy, rozkoš jí zalila tělo a cítila, jak se celá otevírá. Tělem jí projížděla jedna vlna slasti za druhou.
Ojíř měl ptáka tvrdého a naběhlý žalud trčel z předkožky výhružně dopředu. Marie, zaplněná rozkoší, zprvu nevnímala pronik a tlak v klíně, až později bolestně vyjekla.
„Ach… ááááhhh,“ snažila se Ojíře přibrzdit, ale ten prudce přirazil a projel jí pochvou až na dno.
Marie pocítila bolest a vniknutí velkého údu do jejího těla. Nebylo to ale nepříjemné, spíše se úzký klín musel rychle přizpůsobit velikosti ocasu.

Ojíř v ní zůstal zaražený a čekal, až si na něj zvykne. Poté ho pomalu vysunul, přirazil a pozvolna začal zrychlovat. Marie to přijala sténáním a vzdechy a doširoka roztáhla nohy, aby měl co nejhlubší pronik. Přesně tohle jí už předlouho chybělo.
Ojíř neopomněl znovu jí líbat a polaskat prsa, což zvyšovalo její prožívanou rozkoš. I jeho úd prožíval slast ze sevření poševních svalů. Jezdil v ní docela volně a přírazy zněly mlaskavě, jak Marie uvolňovala proudy šťávy. Přitom ho pevně objímala a čekala, až vyvrcholí a obdaří ji životodárnou mízou. Když se Ojíř vzepjal, naposledy přirazil a uvolnil do ní dávku semene, vzedmula se slast z vyvrcholení i v Marii.
Za celé manželství ho nepocítila, jen kdysi dávno s rytířem, který tudy projížděl a v noci zatáhl k sobě do komory, kde ji, ctnostnou vdanou ženu, zneuctil. Tehdy taktéž prožila neskutečnou rozkoš, byť na ní byl vykonán ohavný skutek. Rytíře ráno otrávila směsí jedovatých bylin zamíchaných v kaši a manžel se tak o ničem nedozvěděl.

Nyní tedy prožívala opět vrcholnou rozkoš, hlasitě sténala a zalykala se slastí a nepustila muže z objetí, dokud z ní sám nevypadl změklý ocas.
Pak se naposledy políbili, Marie zase se vrátila do své komnaty a příjemně znavený, uspokojený Ojíř zase usnul. Bylo mu již dvacet let, takže sil na milování měl dost, jen příležitostí moc neměl. Toto byla velmi příjemná náhoda.

***

Když se muži vrátili domů, rozhodli se výsledky svého hledání zamlčet.
Klárka byla prohlášena za člena zemanovy rodiny, a tak to všichni brali a přijali. A spokojena byla i Klára. Na Olšově našla domov i lásku, kterou ji zahrnoval Matúš i Vanda a dívka si vymínila, aby se jí stala novou maminkou.
„Teď jsem ještě malá, ale až vyrostu, stanu se tvou paní,“ říkala pak Klárka ve chvílích rodinného štěstí Matúšovi, kde byla přítomna i Vanda, které oba přijala za své nové rodiče.

***

Uběhly roky a Klárka poprvé v klíně krvácela. Strašně se ulekla, že umře, ale Vanda ji hned vše vysvětila, že právě se stala ženou a tento cyklus se jí odteď bude pravidelně opakovat.
„A to už můžu rodit děti?“ hned se Klára zajímala.
„Ještě pár let ne. Jsi příliš mladá,“ vysvětlila ji Vanda. „Ty na to nějak chvátáš. Víš vůbec, jak to chodí mezi chlapci a dívkami?“
„Ne.“
„Tak vidíš. Ráda ti všechno řeknu, ale ještě nějaký ten rok počkej,“ ukončila Vanda hovor, který nyní považovala za zbytečný.

***

Na Olšově se znenadání objevil Matouš, prostřední syn zemana Matúše. Už několik let byl panošem Berchtolda z Palečnic, bohatého velmože často dlícího na Královském dvoře. Matoušovi to mohlo být jenom k prospěchu, proto svému pánu věrně sloužil a ten si také jeho služeb pochvaloval.
„Otče,“ objal se s otcem, pak s bratry i Klárou, hned složil hold k její kráse, až se zapýřila a celá zrudla v rozpacích.
Matouš později ve světnici zvážněl.
„Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nemám všude přístup. Jsem jen panoš. Můj pán také má stále spoustu vyřizování a na soukromé záležitosti nemám čas. Přesto jsem uspěl. Pán mě propustil na tři dny, pak se musím vrátit.“
„Dobrá. Popijeme vína, cos přivezl, aby se nám lépe poslouchalo,“ pousmál se Matúš.

„Nebudu popisovat, jaké listiny jsem musel projíti a kde jsem se k nim dostal. Vezmu to zkrátka. Klárka je nade vší pochybnost dcerou Miklóse Federvárosze a Judity, česky Jitky z Papensteinu. Miklós, tedy jeho předci, sem přišli z Horních Uher, stejně jako kdysi náš děd, otče. Sám si nám to vyprávěl, vzpomínáš si? Mladší syn Miklós se pak vydal kolonizovat zdejší lesy pro založení vlastního panství. Oženil se a postavil dvorec Vránov. Nikdo neví co se stalo, ale dvorec postihla nějaká kletba, jedovaté povětří, jen Bůh ví, co a všichni tam v krátké době pomřeli. Když se to doneslo na Královský dvůr, Jeho Milost kázala mrtvé křesťansky pohřbít a dvorec spálit. To je vše. Zemřelé dítě ve výčtu mrtvých není, ale že manželé měli dceru Kláru je doloženo zápisem jejího křtu.“
„Takže je urozeného původu,“ soudil Ojíř.
„Můžeme ji vlastně považovat za sestru,“ pousmál se nejmladší Václav. Když se u nich Klára objevila, byl ještě neodrostlý chlapec a věkově k ní měl nejblíže.

„Jde o to, spravíme-li ji o jejím původu,“ uvažoval Matouš. „Co myslíš, otče?“
Ten pokyvoval hlavu.
„Pravdu by znát měla, ale na druhou stranu, nic se tím nezmění a žádného majetku se nedomůže. Žijí ještě nějací její příbuzní?“
„Podle zjištění mého pána ne,“ řekl Matouš. „Nejstarší syn Demeter byl zabit nějakým divokým Kumánem v Uhrách, když si vybral holku na pobavení ve špatné vesnici. Její bratr ho napadl a zabil. Ale, kdoví, jak to bylo… Co vůbec by dělal v Uhrách, když jeho předci odtamtud odešli… no, zkrátka nikdo není a po rodu Judity z Papensteinu pátrat netřeba. Žijí v Korutanech a s českým prostředím nemají vůbec nic společného.“
„Tys, synu, skvělý vyšetřovatel,“ řekl otec jaksi slavnostně. „Klára zůstane v rodině a bude nositelkou našeho rodového jména Medřický.“

***

O tři roky později se Klára z dítěte proměnila v krásnou mladou ženu a vlastně již měla věk na vdávání. Ovšem ona sama měla úplně jiné plány.
Vše o lásce a milostných prožitcích jí sdělila Vanda. Jiná věc ovšem je, zažít to doopravdy. A tu ji do mysli vstoupil Václav. Sice ho měla za bratra, stejně jako Ojíře a Matouše, ale věkem jí byl nejblíže a už od dětství byl jejím ochráncem i důvěrníkem. Osud však rozhodl jinak.

Když se náhle na tvrzi zjevil Matouš, sám si Kláru pozval k rozhovoru. Společně s bratry a otcem pochopitelně.
„Podařilo se mi mluvit s Její Milostí královnou Margaretou a získat pro tebe místo v jejím fraucimoru. Jsou tam většinou dívky velmi urozené, ale královna chce u sebe mít i dívky zemanské a jaksi… ee… světského ražení… mám-li se tak vyjádřit.“
„Myslíš prosté a hloupé?“ opáčila Klára.
„No… ne tak úplně, ale spíše ty dívky, které si na nic nehrají, jsou přímé, upřímné a prostě vědí, že svět není jen růžový.“
„Co na to říkáš?“ podíval se Matúš na Kláru.
„Nevím, mohu-li myslet takto vysoko. Co když to nezvládnu?“
„No tak tě královna propustí, neboj se, nic jiného se ti nestane,“ konejšil ji Matouš.
Václav a Ojíř se přidali, a tak zpět ke Královskému dvoru se navracel Matouš s Klárou po boku.

I přesto, že byli zdatní jezdci, museli jednu noc přenocovat v šenku. Tam se Matouš k něčemu přiznal.
„Neřekl jsem to doma, protože je to delikátní věc. Ta věc má háček. To místo jsem samozřejmě nedojednal já, ale můj pán. Ke královně bych se ke slyšení nikdy nedostal. Urozený pan Berchtold za to ale požaduje jednu noc s tebou. Máš už patřičné zkušenosti, že?“
Klára ztuhla a ulekla se. Ještě nikdy muže neměla a pana Berchtolda si představila jako poživačného muže, který si ji vezme bezohledně a násilně pro vlastní uspokojení a…
„Co mlčíš? Tak milovala ses už někdy?“ byl Matouš netrpělivý.
„Ne, bratře… ještě nikdy.“
„Ježíšikriste, co budeme dělat? Ty již pannou nesmíš být. To můj pán nestrpí. Nic naplat, chceš-li býti ve fraucimoru, musím tě sám zbavit okovů panenství,“ rozhodl Matouš a Klára němě přikývla. Neměla jinou možnost, než se navrátit zase domů a to nechtěla.

Poseděli tedy v šenku u vína trochu déle a když vypitý alkohol povolil přitaženou uzdu zábran, přesunuli se do podkroví do pronajatého pokoje.
Tam si vzájemně ústa projeli jazyky ve vášnivém líbání. To Klára pochopila rychle. Matouš jí rukama stiskl prsa, mnul pevné kozičky a cítil tvrdost vztyčených bradavek.
Klára tlumeně vzdychla slastí a neuměle mu rukou sáhla do klína, kde narazila na tvrdou skálu ztopořeného ocasu.
A tak zatímco jí Matouš sevřel prso a brnkal prsty o tvrdou bradavku, ona mu pomalými pohyby honila péro. Matouš skučel blahem, vnímal tu ruční práci, která zrychlovala do nezadržitelného okamžiku vyvrcholení.
„Áááhhh,“ vyjekl a proud semene vystříkl snad metr dopředu.

Když leželi vedle sebe, Matouš ji líbal všude po těle. Klára rozevřela nohy od sebe a užívala si kmitání jazyka na místech, kde dosud nikdo nebyl. Přes chloupky jí jazykem vjel mezi závojíčky, slízával sladkou šťávu a laskal naběhlý výběžek, který už žen vyvolával vždy velké vzrušení a Klára hlasitě sténala v nastupujícím prvním orgasmu.
„Ah… ah… ano… ještěě… júúúú,“ vykřikla, cítila slastné mravenčení v klíně a hořela touhou pocítit v sobě zaražené mužství.
Matouš se nad ní narovnal a zatlačil jí ztopořený ocas mezi mírně rozevřené pysky.
Poměrně prudce do ní vnikl, hned prorazil její panenství a začal přirážet.
Klára pocítila jen jakoby píchnutí a pak jak jí velký úd pronikl hluboko do pochvy. Bylo to trochu bolestivé, ale více slastné. Prsa se jí vlnila v rytmu přírazů a Matouš, vzepřený na pažích, je hned snaživě polaskal. Pak ji náhle chytil za zápěstí, ruce rozpažil a měl ji tak plně v moci.
„Ne… ne… anoo… úúúh,“ vyrážela Klára v moci opojné rozkoše a slasti.
Nakonec se oba propracovali k vrcholu a poševní stahy ho přivedli k výstřiku, který jí vypustil na břicho.

Pak leželi vedle sebe, Klára spokojená, že už není pannou a objevila v sobě chuť na další milování. Byla to krásná a dlouhá noc.