Vltavská romance 02

Můj příběh s krásnou neteří neměl dlouhé trvání. Ještě nějaký čas jsme se setkávali na louce pod skalou a před mou sestrou jsme šikovně skrývali svůj vztah.

Léto pomalu končilo a časem z plané jabloně začaly opadávat nažloutlé listy. Nad hladinou Vltavy se častěji tvořily mlžné opary a od řeky se začalo šířit nepříjemné chladno.
Pracovní povinnosti v Praze mi nedovolovaly tak často jezdit na můj „letní byt“ a tak se stávalo, že jsem se u sestry neukázal několik týdnů.
Moje bytná mě přesvědčila natolik, že jsem vánoční svátky strávil s ní.

Jednoho dne mi přišel dopis od sestry, ve kterém mi psala, že Anička má vážnou známost a že se s přítelem odstěhovala do Budějovic. To mi ale nebránilo v tom, abych si nejel provětrat mozek od Prahy do té krásné krajiny Jižních Čech.

***

Na břehy Vltavy se začalo vracet léto. Hladina řeky ožila čluny vodáků a jejich pokřikováním „ahoj“. Večery pak rozzářily břehy táborovými ohni a mezi skalami se ozýval zvuk kytar a zpěv trampů.
Miloval jsem tuto atmosféru, rád se procházel kolem řeky a pozoroval tu její nespoutatelnou sílu, pějící ódu na radost a volnost.
Řeka si šuměla svou melodii, občas přerušenou plácnutím nějaké ryby o hladinu, nebo zaburácením splavu. Jen na chvíli se zpěnila a ukázala svou moc, ale pak se uklidnila a tiše plynula dál. Na hladině se odrážel svit měsíce, toho věčného pozorovatele a hlídače milenců.

Večer co večer, když jsem se procházel po březích Vltavy, vždy jsem potkával milenecké dvojice, tisknoucí se k sobě, zahleděné do očí toho druhého. Tehdy jsem si všiml i osamělé dívky.
Seděla schoulena, rukama si objímala sevřené nohy a zasněně hleděla do vln řeky. Drobná, křehká blondýnka, s vlasy sčesanými do dvou copů.

Když jsem ji opět potkal, nedalo mi to, a zastavil jsem se u ní.
„Dobrý večer.“
Otočila se po hlase a naše pohledy se setkaly. Velké modré oči se na mě smutně podívaly a rty šeptly: „Dobrý.“
„Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se opatrně.
Jen přikývla na souhlas.

Seděli jsme mlčky vedle sebe a čekali, kdo z nás první promluví. Chlad od vody začal nepříjemně prostupovat pod tričko. Divil jsem se, že dívce vedle mě nebyla zima, vždyť měla na sobě jen lehké letní šaty. Litoval jsem, že nemám sebou svetr, abych jí ho přehodil přes ramena.
„Já už půjdu,“ prolomil jsem ticho. „Můžu přijít zase zítra?“ zeptal jsem se, když jsem vstával.
„Můžete,“ tiše odpověděla krásným dívčím hlasem.

Vracel jsem se domů a nemohl jsem ji stále pustit z mysli.
Večer u kávy jsem sestře vyprávěl příhodu o setkání s touto doslova éterickou dívkou.
„To je Anička Copatá,“ dostalo se mi vysvětlení. „Ani nevím, jak se opravdu jmenuje. To, že je Anička, jako moje dcera, to vím, ale příjmení neznám. Podle těch copů jí ale nikdo jinak neřekne, než Copatá. Chodila s Ančou do třídy. Ale v životě má smůlu. Před rokem jí umřel táta, a teď je sama s maminkou a ta na tom není dobře. Údajně má rakovinu, leží a holka se o ni musí starat.“
Bylo mi ten večer hodně smutno a nemohl jsem dlouho usnout. Těšil jsem se na následující podvečer a doufal, že bude sedět na tom samém místě. Chtěl jsem ji alespoň trochu rozveselit.

Nemohl jsem se dočkat následujícího dne. Odpoledne jsem spěchal na místo, kde jsem se s ní předešlého dne setkal.
Seděla tam, opět s pokrčenýma nohama, v těch samých letních šatech a působila dojmem, jako by tu byla od včerejška.
Stál jsem nehnutě na břehu za ní a čekal, jestli se otočí, ale ona stále hleděla na hladinu a snad ani netušila mou přítomnost.
Lehce jsem zakašlal.
Trhla sebou a ohlédla se. „To jste vy?“
„Ano, to jsem já,“ odpověděl jsem. „Můžu si k vám přisednout?“
„Prosím,“ ukázala na místo vedle sebe.

Posadil jsem se blízko ní a společně jsme mlčeli. Měl jsem na ni tolik otázek, ale v tu chvíli jsem nevěděl, jak začít hovor.
„Proč za mnou chodíte?“ prolomila náhle dívka mlčení.
„Nechodím za vámi. Včera jsem vás tady potkal poprvé a dneska je to náhoda.“
„Nevěřím na náhody. Bylo by lepší, kdyby jste odešel a nechal mě samotnou.“
„To právě nejde.“
„Proč to nejde?“
„Jste taková smutná a já bych vám chtěl pomoci.“
„Jak můžete vědět, že jsem smutná, on vám někdo něco říkal?“ otočila se ke mně.
„Ne, nikoho tu neznám, ale vidím vám to na očích.“

Chvíli se dívala do vln na řece a pak se zeptala: „Vy nejste místní, že?“
„Ne.“
„Odkud jste. Nikdy jsem vás neviděla.“
„Jsem z Prahy.“
„A co děláte tady?“
„Jezdím sem k setře a to už docela dlouho. Je divné, že jsme se ještě nepotkali.“
„Já moc nechodím ven,“ přiznala se. „Mám nemocnou maminku a musím se o ni starat.“

Nechtěl jsem se ptát, co je mamince, ostatně, věděl jsem to od své sestry.
Snažil jsem se nastalou situaci nějak zamluvit.
„Zapoměl jsem se představit. Jmenuji se Josef.“ Podal jsem jí ruku.
„Anna,“ stiskla mou dlaň. Měla drobnou ručku s opravdu slabými prsty a studenou. Držel jsem jí dále, ve snaze ji trochu zahřát.
„Máte studené ruce. Není vám zima?“ zeptal jsem se po chvíli. Zavrtěla hlavou.
Od řeky zavanul chladný vánek a Anna se mírně roztřásla.
Vzal jsem ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě.
„Co to děláte?“ lekla se.
„Je vám zima a tak vás chci trochu zahřát,“ omlouval jsem své počínání.
„Děkuju,“ otočila ke mně hlavu a mírně se usmála.

Slunce pomalu klesalo k obzoru, a ještě než zapadlo, jakoby se chtělo naposled vykoupat v řece, se lesklo v červenající záři na hladině. Za věží kostela vykukoval bílý kotouč měsíce a čekal až slunce úplně zapadne, aby on ovládl večerní oblohu.
„Budu už muset jít,“ snažila se Anička vymanit z mého objetí.
„Nechoď ještě,“ zaprosil jsem ve snaze prodloužit tu krásnou chvíli.
„Už musím,“ smutně odpověděla. „Maminka mě potřebuje, už jsem tady moc dlouho.“

Zadívala se mi do očí a mlčky zaprosila, abych ji pustil.
Nevím co mě to v tu chvíli napadlo, přiblížil jsem se k jejím ústům a políbil ji. Očekával jsem její odmítavou reakci, ale ona mi polibek vrátila. Zprvu jen takový lehký, jako dotek motýla, ale pak se k mým rtům přitiskla pevně a mírně je rozevřela. Naše jazyky se začaly proplétat, až to bolelo.
Náhle se ode mě odtrhla a zhluboka se nadechla.
„Stačí, vždyť mě udusíš,“ znovu se nadechla. „Byla by to škoda, kdybych ti umřela.“

Měla pravdu. Teď se mi teprve začalo líbit na světě. Chtělo se mi vykřičet to štěstí, které mě tak nečekaně potkalo na březích Vltavy.
Místo toho jsem jen bezradně stál a díval se za odcházející Aničku.
„Přijdeš zítra?“
„Přijdu,“ slíbila mi, než mi zmizela v oparu, který začal stoupat z říční hladiny.

Probudil jsem se do sobotního rána s velice dobrou náladou. Paprsky slunce, pronikající oknem do pokojíku mě příjemně zašimraly pod nosem. Z dáli byl slyšet hukot jezu.
Celý den jsem se těšil na setkání s Aničkou. Na vůni jejího těla, na vlhké rty, které uměly tak krásně líbat, na její neskutečně krásné modré oči, na její hlas, který mně zněl jako zpěv slavíků nad rozkvetlou loukou.
„Josefe, ty jsi se zamiloval,“ znělo mi stále v hlavě.

Ani jsem nešel, jako spíš běžel na místo našich setkání, sedl si do trávy na břehu řeky a čekal na příchod své víly.
Marně jsem vyhlížel milovanou Aničku. Nad řeku se snášel podvečer a měsíc odrazem svých slabých paprsků na hladině hleděl k pěšině, a jako já… marně čekal.
Anička nepřišla.

„Třeba jí do toho něco přišlo,“ utěšovala mě sestra.“Uvidíš zítra.“
„Zítra musím odjet. Mám své povinnosti v Praze. Můžu přijet zase až za týden.“
„Buď klidný, když se něco dozvím, napíšu ti,“ položila přede mě sestra večeři.
„Jsi hodná, ale já snad ani nemám hlad.“
Následujícího dne jsem musel odjet. U autobusu jsem se ještě rozhlížel, zda někde neuvidím svou Aničku.
Marně.

***

Ten týden v Praze byl nekonečný. Stále jsem musel myslet na dívku od řeky. Kdykoli jsem zavřel oči viděl jsem ji sedět na břehu v těch lehounkých letních šatičkách a stále jsem cítil žhavé teplo jejích rtů.
Konečně přišel pátek a já na Florenci netrpělivě očekával příjezd autobusu.

Se sestrou jsem se ani pořádně nepřivítal a hned jsem se zajímal o Aničku.
„Vím, proč nepřišla. Její mamince se přitížilo a tak ji musela odvézt do nemocnice. To byla ta příčina, proč jste se nesetkali.“
„Jak to víš, ty jsi s ní mluvila?“
„Mluvila.“
„No, a?“
„Říkala jsem jí, že o vás vím.“
„A co říkala ona?“
„Co by říkala? Že se její mamince udělalo lépe, ale že si ji pro jistotu v nemocnici ještě nechají. Ptala se taky na tebe. Byla zvědavá, jestli zase přijedeš na víkend.“
„A co jsi jí pověděla?“
„No, že určitě v pátek přijedeš a že se na ni těšíš. Málem bych zapomněla. Ještě mi říkala, že na tebe bude čekat na tom vašem místě. Nemáš hlad? Nechceš se napřed najíst?“
„Ne, nemám hlad,“ odpověděl jsem, tašku jsem si hodil do svého pokoje a už jsem stál u dveří.
„Kam zase běžíš?“ divila se sestra.
„Však ty víš,“ slyšela ještě z dálky.

Utíkal jsem jako s větrem o závod cestou kolem břehu k místu našich setkání s Aničkou. Už jsem se nemohl dočkat, až ji zase uvidím.
Seděla na břehu řeky, opět v těch letních šatičkách a pokrčené nohy objímala rukama.
„Aničko, miláčku,“ vykřikl jsem nedočkavě.
Ohlédla se za hlasem. Jakmile mě spatřila, vyskočila a běžela mi naproti.
Objala mě kolem krku a celým tělem se na mě pověsila. Naše rty se spojily v nekonečném polibku.
Oči jí zářily radostí a štěstím.

Sedli jsme si do trávy a jindy tichá Anička se musela ze všech dojmů vypovídat.
„Nezlobíš se, že jsem minule nemohla přijít? Mamince se přitížilo a odvezli ji do nemocnice.“
„Vím, sestra mi to říkala.“
„Už je jí lépe. Nemusím dnes nikam pospíchat. Můžeme být spolu dlouho, jak jen budeš chtít.“

Kráčeli jsme po břehu řeky vyšlapanou cestičkou v trávě a povídali si. Co povídali, skákali jsme si přímo do řeči, tak jsme měli oba potřebu vypovídat se ze svých dojmů. Občas jsme se zastavili, abychom se objali a spojili se v dlouhém polibku, při kterém jsme oba ztráceli dech.
Za námi zůstaly poslední domky městečka a my už jen kráčeli rozlehlou loukou, sevřenou z jedné strany líně tekoucí řekou a z druhé strany vrchem, porostlým stromy, nad nimiž vykukovala špička rozhledny.
„Vezmu si tě sebou do Prahy,“ rozvíjel jsem plány.
„Víš že nemůžu, mám tady maminku o kterou se musím starat.“
„Počkáme, až se uzdraví.“
„Co bych tam asi tak dělala?“ bránila se Anička. “Vždyť nic neumím.“
„Prodávala bys tam ve velkém květinářství,“ snil jsem dál.
„A co maminka?“ přistoupila Anička na mé snění.
„Vezmeš si ji k sobě. Seženu nám velký byt, maminka bude s námi a bude starat naše děti.“
„Jsi blázínek,“ položila mi Anička prst na ústa. „Víš, že to nemůže být pravda.“
„Proč ne?“
„Nevím, nemůže,“ uchopila mě za ruku a rozeběhla se po louce.
„Kam běžíš?“ ptal sem se.
„Do té tvé Prahy,“ smála se zvonivě. Zřejmě byla šťastná, zrovna tak jako já.

Proti nám se objevil další břeh. Rozhlédli jsme se kolem sebe. Dál už se nedalo jít. Stáli jsme na soutoku dvou řek.
Kolem nás jen ticho rušené šuměním obou toků, které se tu jako dva milenci spojily v jednu řeku, tekoucí malebnou krajinou Čech, přes Prahu až k Mělníku.

Anička si sedla pod Boží muka, pomníček tyčící se nedaleko břehů řek.
„Tak, a dál to nejde,“ povzdechla si.
„To je schválně, protože ti musím něco říct,“ sedl jsem si vedle ní.
„Co?“
„Mám tě rád,“ zašeptal jsem jí do ucha.
„Co jsi říkal? Nerozuměla jsem ti,“ řekla zřejmě jen tak naoko.
Vstal jsem a rozeběhl se až k samému břehu, přiložil dlaně k ústům a hlasitě zakřičel: „Mám tě rád.“
Okolní kopce, jako by slyšely mé vyznání, opakovaly v ozvěně: Mám tě rád… mám tě rád…
„Nekřič tak, může tě někdo slyšet,“ okřikla mě Anička.
„Jen ať to všichni slyší. Mám tě rád,“ zopakoval jsem.
„Pojď ke mně,“ zaprosila Anička a vztáhla ke mně ruce.
Sedl jsem si k ní do trávy. Uchopila mě oběma rukama za tváře a vtiskla mi dlouhý polibek.
„Taky tě mám ráda,“ zašeptala.

Pomalu jsme se pokládali do trávy, stále spojeni v pevném, až bolestivém polibku. Položil jsem Aničce ruku na prso. Nebránila se.
Naopak její dech se zrychlil a sama si začala rozepínat knoflíčky šatů, aby mi dala najevo, že si mi chce celá odevzdat.
Tvrdé bradavky ňader přitahovaly má ústa a já je střídavě líbal a sál.
„Slib mi, že na mě budeš milý a něžný,“ šeptala mi Anička do ucha, uchopila mou ruku a sama si ji vedla dolů mezi nohy.
Přes slabou látku šatů jsem ucítil měkký hrbolek jejího pohlaví. Přitiskl jsem na něj dlaň a začal ho hladit.
Dech se jí zrychloval a prsa se jí vzdouvala vzrušením.
„Moc tě chci,“ vzdychala mezi jednotlivými polibky, kterými posévala můj krk a tváře.
Nahmatal jsem okraj šatů a začal je vyhrnovat. Jemně jsem se dotýkal vnitřních stran jejích hladkých stehen a sunul ruku stále výše, až jsem se dotkl kalhotek.
„Já sama,“ nadzvedla se, uchopila okraj kalhotek a sundala si je.
Můj zrak spočinul na světlými chloupky ochmýřeném kopečku.

Anička se opět položila do trávy a pozorovala mou hlavu, sklánějící se nad jejím bříškem. Líbal jsem ji kolem pupíku a pomalu klesal dolů a dolů, až jsem se rty dotkl prvních chloupků.
Nos nasál vůni jejího ženství a mně se až zatočila hlava štěstím.
Políbil jsem jí mírně rozevřenou štěrbinu a jazykem slízl kapku nektaru, prýštící z jejího nitra.
„Takhle chutnáš, miláčku,“ vrátil jsem jí ho při následujícím polibku.
„Chci tě taky ochutnat,“ šeptala Anička a dobývala se něžnou ručkou do mých kalhot.
Po chvíli jsem na údu ucítil vlhkost jejích rtů.
Obrátila si mě pod sebe, vyhrnula si vysoko šaty a rozkročmo si na mě nasedla. Pohledem upřeným do mých očí nasedávala na mé kopí a to pomalu mizelo hluboko v jejím těle.
Zavřel jsem oči a jen vnímal horkost jejího lůna a jako bych plul po rozbouřeném moři, nechal jsem se unášet vlnami rozkoše. Vlny se blížily ke kamenitému břehu, aby plnou silou udeřily do skal a roztříštěné v bílou pěnu opět poklidně zmizely na hladině nekonečného oceánu.
Něžné vzdechy milované dívky mi zněly jako překrásný zpěv víl, tančících na březích.

Otevřel jsem oči a místo modré oblohy jsem spatřil překrásnou tvář Aničky, zářící právě probíhající rozkoší vyvrcholení. Sesunula se vedle mě a zůstala ležet s roztaženými stehny.
„Bylo to krásné,“ sdělovala modré obloze nad námi.
Pak se ke mně obrátila.
„Ty ses neudělal, viď,“ pohladila mě po tváři.
Uchopila mě za ruku a stáhla na sebe.
Po dlouhém polibku se naše těla opět spojila v jedno. Anička podruhé dosáhla vrcholu, tentokrát pode mnou.
Na poslední chvíli jsem ho stačil vytáhnout.
Slunce smáčelo svůj již oranžový kotouč ve vlnách řeky a poslední projíždějící vodáci zavolali své: „Ahoj…“

Neradi jsme opouštěli toto místo krásného milování. Od řeky začal vát chladnější větřík a slunce si s měsícem měnilo posty na obloze. Nad krajinu se snášela tma.

Nad městem se rozhostila naprostá tma, když jsme se ztichlou ulicí, spoře osvětlenou pouličními lampami blížili k Aniččině domku.
Stáli jsme opřeni o sloupek branky a nemohli se nabažit svých těl.
„Nechceš jít dál?“ zeptala se Anička.
„Rád,“ nadšeně jsem souhlasil při představě, že se svou milovanou dívkou strávím celou noc ve sladkém objetí.

„Jsi to ty, Aničko?“ ozval se nečekaně ze tmy ženský hlas.
„Jsem to já, paní Nováková, potřebujete něco?“ odpověděla Anička.
Z šera se vynořila její sousedka a v ruce cosi držela.
„Odpoledne tu byla pošťačka a sháněla tě. Přinesla telegram. Když tě nezastihla, dala ho mně,“ a podala jí složený papírek.
Anička roztrhla zalepený aršík papíru a dlouho do něho hleděla. Náhle ho upustila a ten pomalým, kolébavým letem klesal na dlažbu chodníku.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se ve zlé předtuše.
Anička ke mně zvedla oči, plné slz.
„Maminka zemřela.“

Snažil jsem se Aničku trochu uklidnit. Přitiskl jsem ji k sobě a nechal ji vyplakat na rameni.
„Budeš mě potřebovat?“ nabídl jsem jí svou pomoc.
„Nezlob se, ale chci být teď sama,“ jemně mě od sebe odstrčila a zmizela ve dveřích osiřelého domku.
Dlouho jsem stál na ulici a díval se do temných oken, než jsem se ze všeho vzpamatoval.
Pomalu jsem se šoural spícím městem a ještě dlouho jsem na železném mostě a poslouchal hukot jezu pod ním.
Temná řeka si plynula dál a vůbec netušila, jak se jeden krásný den okamžikem změnil v krutou realitu, plnou lidského neštěstí.

Druhého dne jsem musel opět za svými povinnostmi do Prahy. Šel jsem se ještě rozloučit s Aničkou a zeptat se, zda něco nepotřebuje, ale neotvírala. Možná nebyla doma, možná nechtěla otevřít.

***

Po návratu do práce mě čekalo překvapení. V té době jsem pracoval jako asistent architekta ve Filmovém studiu Barrandov. Koprodukční partner dotáčel exterierové scény v NDR a já musel neplánovaně odjet na několik měsíců mimo území republiky.

Moje první kroky po návratu mířily za sestrou, ale hlavně jsem se těšil na setkání se svou láskou, plavovlasou Aničkou, na kterou jsem musel stále myslet.
Vzpomínky na křehkou krásu, hebkou pleť, nádherné milování, zvonivý smích a vůně jejího mladého těla mě často ukolébávaly k spánku.
O to více jsem se těšil až ji opět stisknu v náručí a ucítím na svých její vlhké smyslné rty a naše jazyky se propletou v nekonečném polibku, hodném tak dlouhému odloučení.

„Kam zase pospícháš?“ zeptala se mě sestra po krátkém přivítání.
„Však ty víš,“ odvětil jsem. „Za Aničkou.“
„Nemusíš pospíchat,“ odpověděla sestra a v očích se jí objevily slzy. „Není doma.“
„A kde ji najdu?“ nechápal jsem.
Po chvíli mlčení, šeptem odpověděla: „Na hřbitově. Když jsi odjel, odvezli ji za několik týdnů do nemocnice, a už se nevrátila. Říká se, že měla tu samou nemoc jako její maminka.“

Bloudil jsem hřbitovem a hledal místo posledního odpočinku mé krátké, ale o to intenzivnější lásky. Našel jsem ho v koutku u břečťanem porostlé zdi.
Dlouho a mlčky jsem stál před skromným náhrobkem a přes slzy v očích jsem četl rozmazaně text.

Anna Hrdličková
* 12. 10. 1960
+ 19. 11. 1985