Pokušení

Pátek večer
„Ahoj Lucko, už jsem myslela, že nedorazíš.“
„Ahoj. Skoro taky ne. Málem mi to ujelo před nosem.“
„Hlavně, že jsi tady.“
„Taky jsem ráda, že už mám tu cestu za sebou.“
„Copak? Nějaké potíže? Revizoři?“
„To ne. Spíš socka nacpaná a k tomu mě tam jeden celou cestu očumoval.“
„A ty se divíš? S tvojí výbavou to musí být každodenní problém, mohla sis už zvyknout.“
„Hmm. To jsem si mohla myslet. Když už mě nepodpoříš jako kamarádka, tak jako holka-spolutrpitelka bys mohla.“
„Mě to až tak nevadí. I když pravda, od nějakých starých uslintaných dědků to není zrovna dvakrát příjemný.“
„Tak vidíš. Nebo od obtloustlých nadržených tatíků.“
„Jo, tak to znám. Dvě děti kolem sebe, manželku za sebou a nestydatě očumuje mladý holky.“
„Tak vidíš.“
„Ještě řekni, že ty ses nikdy nekoukla.“
„Myslíš na holku?“
„Taky.“
„Na holky nekoukám, ty mě nezajímají… ale takový pěkně urostlý, dobře udělaný kluci… s pěkným zadkem… zrovna tuhle jsem jednoho takového potkala…“
„A pak si ještě stěžuj. Myslím, že je to naprosto stejný.“
„Hmm, asi jo…“
To už se obě nahlas smály.
„Počkej a co ten, co tě teď očumoval?“
„No hele, jak to říct. Úplně žádnej dokonalej krasavec to nebyl…“
„Ale?“
„Docela vysokej, tmavý vlasy… zadek taky dobrej… a vepředu to taky nebylo k zahození, jak mu stál. Asi bych si klidně i dala říct, kdyby mě někam zatáhnul…“
„Tak vidíš.“
„No jo. Počkej, někde tu mám jeho fotku…“
—–
O necelý týden později – čtvrtek večer
„Čau Petře.“
„Ahoj Hani.“
„Sedej a povídej, co je nového za ten měsíc, co jsme se neviděli.“
„Celkem nic. A co ty už sis našel holku?“
„O tom mi ani nemluv.“
„Copak?“
„Co by. Když už se konečně k něčemu odhodlám, tak z toho nic není. Na courání po barech a diskotékách nejsem, to přece víš, a oslovit nějakou na ulici…“
„Když to nezkusíš, tak je to bez šance.“
„Hmm. K tomu všemu to počasí…“
„Co proti němu máš?“
„Proti počasí nic, to je fajn. Ale holky odkládají, co se dá. Jak jezdím emhádéčkem, tak je to občas dobrá přehlídka. Zrovna včera jsem jel plavat, jako každý týden, a se mnou busem jely dvě holky. Ta jedna moc obdařená nebyla, ale bradavky jí trčely dobře. A druhá měla bílou halenku, co byla kapku průsvitná.“
„Tak ses aspoň pokochal.“
„No to jo. Ale bylo mi to blbý, navíc jsem neměl kam jinam koukat, ani kam se posunout.“
„Jasně, takže ti nezbylo nic jiného než očumovat.“
„Přesně. A minulý pátek to bylo ještě lepší. Jel jsem večer do města. Autobus docela plnej a druhá nebo třetí zastávka od nás, jak jsem stál kousek ode dveří, zahlídnul jsem holčinu, jak dobíhá na zastávku.“
„A?“
„Nebyl jsem sám, kdo na ní koukal. Jak pospíchala, docela se jí ten její hrudník natřásal, a neměla toho tam zrovna málo. Vběhla do dveří na poslední chvíli. A jako by mě tam snad chtěla svádět. Pořád se nakrucovala, nastavovala mi výstřih… až jsem se musel otočit neslušně zády k ní.“
„Snad se ti nepostavil.“
„Co myslíš. A když se to o dvě zastávky dál trochu uvolnilo, tak si sedla a v předklonu něco hledala v kabelce. No a jak se jí ty poklady zhouply… Normálně jsem si říkal, že jí někam zatáhnu a tam se na ní snad vrhnu.“
„To by ti to za to stálo?“
„Právě, že mi z toho všeho stojí skoro neustále. A co ty?“
„Ty seš fakt marnej. Místo, abys nějakou sbalil, tak si tady stěžuješ u mě. Kdybych měla volnou kamarádku tak ti jí dohodím, ale zrovna o nikom nevím. Jak dlouho už si vlastně bez sexu.“
„Radši se ani neptej. Od Vánoc, a to je teď červen.“
„No ty kráso, to se nedivím, že ti to leze na mozek.“
„Já už mám normálně strach, že se na nějakou vrhnu.“
„Takže až uslyším o nějaké znásilněné v…, kdy to vlastně chodíš plavat?“
„Každý čtvrtek večer mezi šestou a devátou.“
„Takže až uslyším o nějaké znásilněné nebo zneužité ve čtvrtek večer, tak je mi jasné, že to budeš ty.“
„Nejspíš jo. Ukázat mi toho trochu víc, tak se fakt asi neudržím, vystoupím s ní a někam ji zatáhnu.“
„A to jsi býval takový slušňák… Kde jsou ty časy…“
„Tak to netuším.“
—–
Následující pondělí – telefonický rozhovor
„Ahoj Lucko, tak co ten, jak si říkala, že by ti nevadilo, kdyby tě někam zatáhnul?“
„Ahoj. Nevím, už jsem ho nepotkala.“
„Škoda. Hele a nemohl by třeba jezdit pravidelně? Zkoušela jsi jet tím samým busem?“
„Zkoušela, ale nic. Nikde jsem ho neviděla.“
„Škoda. Víš co? Co se zase sejít tenhle týden? Podrbeme a tak. Jen v pátek nemůžu, co bys říkala čtvrtku?“
„To by asi šlo. A v kolik?“
„Nevím, před šestou? A viděla bych to tak nevím do devíti?“
„To by bylo fajn. Dáme vínko, podrbeme, bude to hezkej večer.“
—–
Čtvrteční večer
„Já to snad za tou Hankou ani nestihnu. Zase budu dobíhat autobus jako minule,“ rozčilovala se Lucka pro sebe, když se vracela pro telefon.
Petr už seděl v autobusu s taškou na plavání na klíně. Cestu si opět zpříjemňoval pohledem na spolucestující. Jen si tak pro sebe říkal, že tu pěknou obdařenou, co se před ním tak hezky natřásala už asi neuvidí. Aby nebyl tak nápadný, stočil pohled ven z okna. Autobus pomalu dojížděl na zastávku, kde minule nastoupila, ale ji nebylo nikde vidět. V tom vyběhla zpoza rohu.
„Zase to nestíhá,“ řekl si Petr pro sebe, „ale pohupuje se to pěkně.“
Lucka se dala do běhu, když viděla, že se autobus už blíží.
„Sakra, auu, tohle nejde, na tom mám blbou podprdu,“ nadávala při běhu, „ani ta sukně a boty nejsou na běh zrovna ideální.“

Nakonec naskočila posledními dveřmi v momentě, kdy se ozvalo houkání ukončující nástup a výstup. Opřela se rukou tyč a snažila se trochu se vydýchat. Ignorovala pohledy mužské části cestujících a sama raději koukala z okna. V odrazu zahlédla jeho, jak tam sedí s taškou na klíně a hrozně nenápadně se ji snaží pozorovat.
Petr se schválně snažil nedívat přímo na ni, ale sledoval její odraz v okně. I tak toho viděl dost. Když se snažila popadnout dech, stála k němu zády a vystavovala jeho lačnému pohledu své pozadí. V odrazu viděl i pravidelné zvedání její hrudi, i to, jak se jí trochu zpocená halenka lepila tělo.
„Ještě, že mám tu tašku…“ pomyslel si pro sebe.
Lucka si nemohla nevšimnout jeho nenápadnosti a trochu se před ním ještě předváděla. Tak trochu doufala, že by mohl vystoupit s ní, oslovit ji. On jen zíral a už vůbec ne nenápadně.
„Tak nic, tvoje škoda,“ pomyslela si Lucka, když přišel čas vystoupit. Schválně si stoupla vedle něj a pořádně vystrčila prsa. I se mu podívala do očí a usmála se.

Petr seděl a jen zíral, ona si stoupla téměř k němu, vystrkuje ty svoje prsa…
„Ty vole, já se tady snad z toho jejího pohledu vyteču,“ problesklo mu hlavou, než před jejím pohledem a úsměvem sklopil hlavu.
Jakmile vystoupila, s třesoucí se rukou vyndal telefon, aby napsal Hance.
„Ahoj, tak už zase se mnou jela. Tentokrát to bylo ještě horší, naprosto se přede mnou předváděla.“
„Ahoj. Tak proč si nešel za ní? Mohl si jí sbalit.“
„To nešlo.“
„A proč?“
„Já se nemohl zvednout, jak mi z ní stál. Normálně jsem měl strach, že vyteču.“
„Ty seš vůl, třeba si mohl smočit a měl bys klid.“
„Hmm, třeba. Teď už s tím nic nenadělám. Ale příště, příště už ji oslovím.“
„Jen aby nějaké příště bylo.“
„Tak nebude.“
Petr dokončil písemný rozhovor a s taškou strategicky umístěnou před rozkrokem vystoupil z autobusu a zamířil na plavání.
Lucka mezitím došla k Hance.
„Ahoj Hani.“
„Ahoj. Tak kam? K tobě? Nebo někam sedneme?“
„Tady kousek za rohem je fajn vinárnička, posezení i venku, aspoň budeme moct koukat po chlapech a trochu je provokovat.“
„To už mám dneska za sebou.“
„Co? Víno? Pozorování chlapů? Nebo snad to provokování?“
„Až si sedneme, tak ti budu vyprávět. Takhle na sucho to moc nejde.“

Mezitím, co Petr máčel tělo ve vodě, holky seděly na vínu a drbaly.
„Tak už povídej,“ vyzvala Hanka Lucku, zvědavá na její zážitky.
„Krom toho, že jsem to zase málem nestihla, tak jsem si potom užila očumování skoro celým osazenstvem autobusu.“
„Tak jestli ses snažila v tomhle utíkat, tak se nedivím.“
„A víš, koho jsem potkala? Zase toho kluka. Seděl tam, na klíně měl tašku a koukal se z okna.“
„A?“
„Ono to nebylo tak docela z okna, snažil se mě rádoby nenápadně pozorovat.“
„A?“
„Tak jsem se mu trochu předvedla. Nejdřív zadek, pak trochu i prsa… A než jsem vystupovala, tak jsem si stoupla skoro před něj. Mělas vidět, jak na mě zíral. A když jsem se na něj usmála, zrudnul a sklopil hlavu… nějakej marnej případ…“
„To za tebou ani nevystoupil?“
„Právě, že ne. A to jsem si myslela, že když se mu budu trochu předvádět, že to pochopí…“
„Co chceš, prostě chlap. Když se před ním nesvlékneš, tak to nepochopí.“
„No jo. Jeho škoda a ne moje…“
„Co tak smutně?“
„Co by? Docela se mi líbil.“
„Že tys na něj myslela, při tom…“
„Při čem?“
„No při tom…“
„Neblbni, nejsme puberťačky, tak to klidně řekni, že myslíš při masturbaci.“
„Fajn. Tak tys na něj myslela, při…“
„Ty seš hrozná. Jo myslela jsem na něj, když jsem si mastila píču.“
„Ale…“
„Nebuď tak pohoršená, ty to děláš taky, tak co.“
„Ale neříkám tomu mastit píču.“
„A jak teda? Klikat na myšku, Prstit se, Prohánět kundičku, Randit s robertkem, Provádět prstová cvičení, Otevírat mušličku, Honit kačenu, Mučit vačici, Hladit bobra, i když to se tebe moc netýká, nebo se snad něco změnilo? Rabovat jeskyni, Mastit buchtu, Hladit kočku, Dráždit sviště, Mačkat broskev, Dělat džus, Dávat párky do pece, dělat si dobře…? Vždyť je to jedno a to samý. Ať to nazveš jak chceš. Jak to prohlásil Shakespeare – Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně.”
„Ty seš hrozná. To dovedeš snad jenom ty, do jedný věty nacpat Shakespeara a masturbaci.“
„A co? Ty myslíš, že v jeho době to bylo o něčem jiném? Pořád se všechno točí kolem sexu.“
„Pravda.“

Večer se pomalu chýlil ke konci i Petr už pomalu z bazénu mířil do šatny.
„Hele, musím ti něco říct,“ ozvala se Hanka, mírně ovíněná.
„Tak povídej,“ vyzvala ji Lucku v podobném stavu.
„Já toho kluka znám.“
„Jakýho kluka?“
„No toho, z toho autobusu, jak tě očumoval…“
„Ty seš ale potvora, tos mi nemohla říct rovnou?“
„A proč? Čekala jsem, jestli se k něčemu odhodlá sám.“
„A ono nic.“
„Počkej. On je z tebe úplně hotovej, že se na nic nezmohl.“
„A co já s tím?“
„A co ho takhle ještě trochu potrápit?“
„Jak a kdy? Ty snad víš, kdy jezdí sockou?“
„Jo, teď je zrovna na pravidelném plavání. A za chvíli pojede domů.“
„Aha. A co to potrápení?“
„Teda jestli se ti do toho bude chtít…“
„Už mě nenapínej, víš, že jsem pro každou špatnost.“
„Psal mi, že už to příště nevydrží…“
„Jak nevydrží?“
„Že by se byl schopný se na tebe vrhnout, někam tě zatáhnout… a vím, že tobě není trošku drsnější sex proti mysli…“
„To se od něj mám nechat znásilnit?“ Lucka si tu myšlenku přehrávala chvíli v hlavě
„A neříkala si náhodou minule, že bys nebyla proti?“
„Pravda. Tak sem s tím nápadem…“

Petr sedl do téměř prázdného autobusu příjemně unaven plaváním. Byl rád, že má trochu klidu a celou čtyřsedačku pro sebe. Probíral se zamřenou šancí u té krásky a nadával si. Ani pořádně nesledoval okolí a jen čuměl z okna. Najednou naproti němu zavrzala sedačka.
„Ach jo, prázdný autobus a někdo si musí sednout zrovna ke mně,“ pomyslel si. Pak se podíval, kdo tam sedí.
Lucka nastoupila do autobusu a rozhlédla se. Pak ho uviděla, jak sedí sám a proti sobě má volná místa. Naštěstí koukal z okna. Nenápadně se k němu přiblížila a přisedla si. Vůbec si ho nevšímala a začala něco hledat v kabelce. Schválně se u toho předkláněla.
„Ty vole, ona nemá podprdu,“ projelo Petrovi hlavou, když se před ním sklonila. Rychle odtrhnul pohled od jejího výstřihu a soustředil se na výhled venku.
Lucka odložila kabelku vedle sebe a zavrtěla se na sedadle.
„A kurva, ona nemá ani kalhotky,“ v duchu vykřikl Petr, když se jen tak automaticky otočil za pohybem.
Lucka dělala jako by nic a nechala pár okamžiků Petra zírat. Bavila se jeho rozpaky i tím, jak se najednou snažil zakrýt erekci. Autobus zastavil, Lucka se s úsměvem zvedla, přestože to nebyla její zastávka. Ještě ve dveřích, než vystoupila, tak se otočila a poslala mu vzdušný polibek a rychlým krokem mizela v dáli. Petr se rychle vzpamatoval ze šoku a vystřelil z autobusu za ní.
S taškou přes ramenou a tvrdým pérem v kalhotách se mu nedařilo ji dostihnout, skoro jako by si schválně udržovala stále stejný odstup.

Dobře věděla o nedalekém parčíku a jeho zákoutích, jako stvořených pro náhlá milostná dostaveníčka, však jich tam pár také okusila. Jen doufala, že on za ní vyrazí. A nemýlila se. Vyběhl jako střelený zajíc, s tím stožárem v gatích se mu blbě pospíchalo, a tak nebyl pro ni problém udržovat si patřičný odstup a dovést ho na správné místo. Byl jako pejsek na vodítku. Měla přesnou představu, kde by se na ni měl vrhnout. Nechtěla to v trávě, ani někde opřená o strom. Vedla si ho tedy směrem, kde byla rozvodna se zdí vykachlíčkovanou skoro do dvou metrů, tam když si ji opře, tak to nebude bolet. A nedaleko byla i lavička, kdyby zatoužil ji někam povalit. Už byla skoro na správném místě, teď už jen projít kolem té zdi… Sama cítila, jak teče, jak touží po tom, aby si ji už vzal, chtěla už v sobě mít ten tvrdý ocas…

Petr přidal do kroku a v hlavě si přehrával, jak ji osloví a snažil se vymyslet, co jí řekne. Najednou mu zmizela v nedalekém parčíku. Rychle se rozhlédl, pak ji na okamžik uviděl mezi stromy. Už za ní skoro běžel. Sám se viděl, jak si ji bere, jak ho do ní vráží… stejně si nic jiného nezaslouží, když ho tak provokovala. Pak ji uviděl, jak si pomalu vykračuje podél rozvodny, nikde nikdo nebyl a nebylo se ani vidět. Soustředil se na její vlnící se boky a ten zadek. Najednou jako by se mu zatmělo před očima a ovládl ho jen chtíč. Musel ji mít a to hned. Už byl jen pár metrů od ní. Odhodil tašku a rychlým krokem ji chytil za rameno. Otočil ji k sobě. V očích jí uviděl chtíč, touhu a ne strach. Sice ho to zmátlo, ale nezastavilo. Přitiskl ji na zeď, rukou jí šátral pod sukní a líbal ji.
„No tak, kde je?“ ptala se Lucka sama sebe. Najednou za sebou uslyšela rychlé kroky, pak něco bouchlo a už ji držel za rameno a otáčel ji k sobě. On ji chtěl a Lucka zase chtěla jeho. Žádný strach, jen touha a tělesný chtíč. Potom, co se o něm dozvěděla od Hanky se nebála. Zatímco ji drsně líbal, dráždil ji rukou pod sukní. Mírně roztáhla nohy, aby mu pomohla.
„Otoč se a vystrč na mě zadek,“ zavelel Petr a Lucka poslechla.
Zaslechla už jen vrznutí zipu a najednou se jí ta jeho kláda cpala do kundičky. Jednou rukou se opírala o zeď a druhou si hnětla ňadro.
„Joo… aaahhhh…ooohhh…“ hekal Petr.
A Lucka mu podobným způsobem odpovídala. Užívala si pořádný ocas i trochu toho násilí.

Petr tvrdě přirážel a těšilo ho, jak mu sténáním odpovídá. Pustil její boky a hmátl dopředu po jejích ceckách. Drtil je v dlaních, užíval si jejich velikost i tvrdé bradavky, které mačkal mezi prsty.
Lucka sténala. Tohle už dlouho nezažila. Málem ho u toho ještě křikem povzbuzovala, ale nechtěla zkazit tu hru. Už byla sama před vrcholem, když ucítila, jak v ní sebou tuhý ocas škubá, jak se zmítá a chrlí do ní záplavu spermatu.
Petr už dosáhl bodu, odkud není návratu. Naposledy přirazil a vypustil do ní všechnu svou zásobu. S tím, jak do ní cákal, se mu vracel i rozum. „Co jsem to udělal?“ říkal si pro sebe.
Lucka se pomalu narovnala a semeno jí teklo po stehnech.
„Tak a co teď? Tys mě tady znásilnil. Takže zavolám policii a bude to. Důkazů ze mě teče dost.“
Petr sklopil hlavu a začal koktat omluvu.
„Já… promiň… to jsem… nechtěl… omlouvám se…“
„Ty myslíš, že tohle omluva spraví?“
Petr jen zavrtěl hlavou.
„Takže co?“
Petr jen dál bezradně krčil rameny.
„No,“ nadechla se Lucka k odpovědi, „nebyl si špatný, ale já nebyla. Takže teď to uděláme po mým. Já si lehnu támhle na lavičku a ty se budeš činit tak dlouho, jak uznám za vhodný.“
„Činit jak? Mě teď stát nebude,“ posteskl si Petr.
„Tak máš snad pusu a třeba taky prsty.“

Lucka si lehla na lavičku a roztáhla nohy. Petr k ní přiklel a začal ji lízat, zprvu s odporem k vlastnímu spermatu, po chvíli, když zjistil, jak teče, si to i užíval. K jazyku přidal prsty. Hladově nasával poštěváček a divoce do ní vrážel prsty. Netrvalo dlouho a zmítala se před ním v orgasmu. Petr si uvědomil, že mu zase stojí. Neváhal a znovu ho do ní vrazil až po kořen. Doširoka jí roztahoval nohy a dlouhými tahy ji mrdal. Změnil polohu a dal si její nohy na jedno rameno, najednou ho těsně svírala a on si to užíval zase o něco víc. I Lucka ocenila změnu a vychutnávala si, že víc cítí tu jeho kládu. Když jí pokrčil nohy a chodidly si je opřel o břicho, byla v sedmém nebi, hluboký průnik a těsné sevření. Tělem se jí šířily známé vlny slasti jako příboj. Už to přišlo. Tělo jako by explodovalo, celá se třásla, před očima tančil milion hvězdiček a čas i prostor pro ni přestaly existovat. Petr nepolevoval vědom si odpovědnosti za své počínání. Sama mu přece řekla, že ji má obdělávat, dokud neuzná za vhodné, že může přestat. Její vyvrcholení rozmetalo i jeho sebeovládání. Divoce ji šukal a prodlužoval tak její extázi. Sám se blížil k dalšímu výstřiku.
„Aaahhh…“ vyhekl a zarazil ho do ní až po koule. Zbytky semene ji znovu vykropil.
Vytáhl ho z ní a sedl si na lavičku s hlavou v dlaních.
Lucka se po chvíli posadila.
„Hmm, nebylo to špatný. Nečekala jsem, že budeš tak dobrej. Měj se a třeba se ještě někdy potkáme. Jen doufám, že už nebudeš tolik váhat…“ zvedla se k Lucka k odchodu. „Jo a pozdravuj Hanku,“ zavolala za ním ještě, než zmizela z jeho dohledu.
Vyšťavený a šokovaný Petr seděl na lavičce s hlavou v dlaních, kalhotami u kotníků a ulepeným pérem. Myšlenky líně pluly jeho myslí a postupně mu začalo všechno docházet…