Kněžna

Kněžna Matylda Agaltská z Idorie byla v nejlepším rozpuku své krásy. Kromě tělesné atraktivity se vyznačovala i velkou náruživostí, což by mohl potvrdit její manžel, kníže Konrad Emanuel VI., kdyby to nebylo společensky… jaksi… nevhodné, že?

Kníže svou ženu velmi miloval a snažil se ji vždy uspokojit, ale nebylo v jeho silách jí být k dispozici každý den, noc, i několikráte po sobě.
Byl totiž především rytíř a často cestoval, vydobýt si v bitvách titul hrdiny i řád z rukou samotného vladaře. A pochopitelně dokazovat a prokazovat svoji mužnost s prodejnými děvkami nebo prostými vesničankami… všude, kudy jejich voj procházel.

Kněžna tak často strádala jeho nepřítomností a ukájela svůj neovladatelný chtíč se spolehlivými služebníky, jimiž se obklopila a jež manžel tiše schvaloval. Ostatní služebnictvo pochopitelně mlčelo, neboť Matylda byla přísnou paní a udržovala si patřičný respekt.

***

Jenže výkony sluhů se stávaly stereotypem a nuda v loži bylo to poslední, co by si žena přála. Povolala proto k sobě velitele stráží.
„Projdi vězení a najdi schopného muže s patřičně vyvinutým údem. Zítra se sejdeme na místě,“ rozkázala.

***

V hradním vězení byla kněžna poprvé. Opatrně scházela vlhké schody a s odporem vnímala všudypřítomný prach, kouř z čadících loučí, zápach hniloby a kdovíčeho ještě… bylo to opravdu nevlídné místo.

„Toto je rychtář Patera. Je to rebel! Nabádal lid proti vrchnosti,“ ukázal jí velitel na muže visícího za ruce v řetězech.
Vyhublý muž byl polonahý, velký úd mu volně visel k zemi a očima nepřítomně hleděl na kněžnu.
„Co mi ho ukazuješ?! Je víc mrtvý než živý!“ osopila se kněžna a velitel již úslužně otevíral druhé dveře.

„Zde je setník Daniel. Zběh z bitvy u Falkhorstu,“ ukázal na muže sedícího u zdi na hromádce sena. Muž byl zatím ještě slušně oblečený i živený. Nebyl tu zjevně dlouho.
„No co koukáš! Jak jsme se domluvili, ukaž se paní!“ křikl na něj velitel a muž poslušně vstal, vyjmul z nohavic svůj úd a pomalu si ho honil.

„Zdá se, že potřebuješ pomoct,“ kněžna rozmarně nadzvedla suknici nad kolena.
Pohled na štíhlé nohy muži stačil ke vzrušení a za chvilku mu ocas stál tvrdý a trčící vodorovně dopředu.
„Hmm… ukaž,“ žena mu po něm lehce přejela rukou. Měla už zkušenosti a tento se zdál míti ty správné míry.
„Jak to, že za dezerci nebyl popraven?“ otázala se velitele a s úsměškem mu pohlédla na vyboulený rozkrok. Také byl tím představením vzrušen.
„Je to Šváb z Augsburku,“ broukl muž. „A jeho kaprálem byl náhodou také Šváb. Takže jako krajana ho nepověsil, ale dal zavřít. Soud bude mít za týden.“
„Uvidíme,“ odtušila kněžna a vyšla na chodbu. „A to je vše?“

Vtom se zpoza dalších dveří ozvalo zachrčení a syčivé „Cítím tvoji píču, he, he. Pojď, couro, pro porci mlíka… pojď se podívat, jak ti to udělám…“
„Kdo je tam?!“ kněžna pokročila ke dveřím a okénkem opatrně nakoukla dovnitř. Hned ale ucukla a na tváři měla cákance právě vystříknutého semene.
„Probůh, Milosti!“ strážný hned přiskočil a tvář jí začal otírat látkovým kapesníčkem.
„To je pytlák Bárta. Lapen byl před několika týdny. Je odsouzen ke smrti, ale zatím nebyl čas… kat je nemocný… ehm… a jeho knížecí Milost jaksi též je nepřítomna,“ blekotal velitel.
„Nezajímá mě, co vám brání v exekuci, ale jak je na tom se svým moudím?“ zeptala se kněžna ostře.
„Vzácná paní, je to nebezpečný muž. Zdivočelý. Sama jste viděla. Chcete-li ho vidět, musíme ho napřed přikovat ke zdi. Je to opravdu vaším přáním?“ optal se velitel.
„Ani ne,“ řekla smířlivě, ale úleva velitele ještě nenastala, protože kněžna prstem ukázala na další dveře.

Velitel sklopil zrak, když je odemkl a uctivě ustoupil stranou. Tušil totiž pohromu.
Na dřevěné lavici ležela mladá dívka, ruce měla spoutané, nohy roztažené, živůtek roztržený s odhalenými prsy a suknici měla vyhrnutou k pasu, kde mezi stehny byly vidět zaschlé i ještě čerstvě stopy semene. Dívka měla apatický skelný pohled a bylo vidět, že už nějaký čas tu slouží k ukájení…
„Co to má znamenat?“ rozkřikla se kněžna. „No? Dozvím se to?!“
Velitel vzdychl.
„To je dcera pastýře Matějíčka z Rovné Lhoty. Věnuje se bylinkářství a léčí různé choroby…“
„Léčí neduhy a co dělá zde?“ divila se kněžna a sama dívku uvolňovala z pout.
„Byla nařčena z čarodějnictví. Je třeba povolat inkvizici. Jenže jeho knížecí Milost zatím pozvání odložila, a tak se čeká… co bude.“
„Zatím tu je svázaná, bezbranná a jistě nevinná. Kdo za ní chodí?!“
„Všichni strážní,“ kuňkal velitel. „Máme na ni pořadník. Je to vězeň. Nemá žádná práva,“ chabě se bránil. Takto to ale vůbec nebylo a kněžna to věděla.

Nebohou dívku tu drželi pro vlastní potěšení a ukojení chtíče. Že kníže nechtěl povolat inkvizici, chápala. S tou je lepší si nic nezačínat. A že je dívka čarodějnice, je úplný nesmysl. Pomáhá lidem a ještě čaruje? Tohle vyšetří, ale nejdřív se postará o tu chuděru.
„Vykoupat, nakrmit a uložit. A buď si jist, že jsme ještě neskončili. Pokud zjistím nějaké hříšné ohavnosti, které jste s ní dělali, dám vám vztyčené údy uříznout, osmažit a sežrat!“ soptila kněžna hněvem a úplně zapomněla, proč sem původně přišla.
Strážný se klepal jak osika a společně s muži, jimž to pak běžel oznámit, ještě toto dne tajně opustil hrad. Věděli, že kněžna byla schopná svoji výhrůžku splnit. V tom byla důsledná.

***

Ranhojič, jež byl kněžnou povolán k nebohé dívce, konstatoval, že byla zachráněna takřka na poslední chvíli. Její klín byl násilným vnikáním údů poraněný, svázáním končetin trpěla jejich nedostatečným prokrvováním a zima, vlhko, nedostatečná strava…
„Jest to ale mladá dívčina a jistě se uzdraví,“ řekl po pečlivé prohlídce, kdy se i on potěšil jejími půvaby alespoň pohledem a dotekem, s měšcem dukátů spokojeně odešel.

***

„Jak ti říkají?“ ptala se kněžna již pookřálé dívky.
„Růžena, po babičce,“ odvětila dívka plaše. „Proč tu jsem, vzácná paní?“
„To se chci zeptat já tebe… Byla si nařknuta z čarodějnictví. Proč a kým?“

Dívka začala potichu vyprávět.
„Žiju prostý život. Před pár lety jsem se setkala s bylinkářkou Albínou, co má chalupu u lesa, nedaleko pastvin, kde bydlím s rodiči v salaši. Ta mě všechno naučila. Žádné čarování, ale, co která bylina umí léčit…“
„Tomu rozumím… a dál?“ vyzvídala kněžna.
„Ne všechno ale vyléčit jde. Byla u mě Kroběna, žena sedláře Chvojka. Že prý muže bolí zuby, má nafouklou tvář, nejí, nespí a vyhýbá se i manželským povinnostem, což podávala jako jeho nejhorší prohřešek a ať jí něco dám. Nejlépe bylo zajít ke kováři, ale to ne, že prý postačí odvar z bylin. Vybrala jsem směs tišící a ulevující bolesti, nic více není a jelikož se náprava asi nedostavila, nařkla mě z čarodějnictví. A na to vrchnost slyší. Myslela jsem, že v tom vězení mám umřít a vy jste mě osvobodila. Proč to?“
„Jsi nevinná a věřím všemu, co říkáš. Ty lidem pomáháš, neubližuješ. Tu nepravost potrestám. Ty tu zůstaneš, dokud nebudeš úplně v pořádku. Jsi pod mou ochranou, ničeho se neboj. Co s tebou ta zvířata dělala?“

Dívka se zarděla.
„Chodili za mnou skoro každý den. Abych se jim nebránila, přivazovali mě k lavici. Stáli kolem mne a střídali se na… ee… vnikání. Při tom dalšímu jsem musela úd sát pusou a tak uspokojovat a oni mi zatím sahali na prsa…“
„Ach, jak jsi trpěla,“ soucítila s ní kněžna. „Ale již je tomu konec!“
A odešla zařídit vše potřebné. Své věrné služebníky poslala pochytat a zlikvidovat všechny uprchlé lotry, co nebohou Růženu zneužívali a další poslala pro Kroběnu i jejího muže. Bude se zpovídat ze svého obvinění.

***

„Ach… ah.. snaž se… víc,“ sténala kněžna a zezadu do ní vnikl prudkými přírazy sluha Servác.
Pyšnil se tvrdým dlouhým ocasem a opět svou paní jaksepatří uspokojil. Pronikal hluboko a tření bylo tak silné a dlouhé při táhlých rytmických pohybech.
Žena sténala a uvolňovala proud šťáv a spojení přinášelo jen slast a rozkoš, končící oboustranným vyvrcholením. Servác svůj výron směřoval vždy mimo klín své paní a potřísnil jí buď tělo, nebo pokrývky v loži. Pak ještě kněžnu hladil a něžně laskal, až usnula a on opustil její komnatu. Většinou ho ještě čekala „šichta“ s nadrženými a též potřebnými komornými… Tak to prostě na zámku chodilo. Nejen panstvo, ale i sloužící byli lidé.

***

Druhý den zasedal soud. Nebylo to sice podle zemského práva, ale kněžna zde zastupovala majitele panství, knížete Konrada Emanuela VI., který jako takový měl právo soudit a řešit provinění svých poddaných.

„Nuže, Kroběno. Vznesla jsi obvinění na Růženu, dceru pastýře Matějíčka, z čarodějnictví. Dokaž své nařčení,“ pronesla kněžna přísně.
Žena se ošila. Takže o tu bylinkářskou zmiji jde? Nu což, řekne to po svém.

„Vaše Jasnosti, vzácná paní… žádala jsem Růženu o léčivý lektvar pro mého drahého muže. Rozstonal se a nemohl pracovat, ani vykonávat povinnosti, které plynou z manželského svazku. Prostě… ehm… nechtěl se mnou spát. Bolel ho zub a napuchla mu tvář. Růžena tvrdila, že na zuby nic není a dala mi byliny na uklidnění. Čeho? Snad mě, že nedostávám, co mi jako manželce náleží? Nebo uklidnění muže, že mi tu celé dny úpí bolestí? Byliny stejně nezabraly. Růžena je zkrátka čarodějnice a muže mi očarovala, protože vím, že ho jednou v lese sváděla a chtěla, aby s ní pošpásoval… Žárlí na naše štěstí a…“
„Tak dost!“ vykřikla kněžna zlostně, až všichni přítomní ztuhli. „Z tebe mluví neuspokojenost, chlípnost a chtíč! Nic jiného. Tvého muže se právě chopil kovář a zub mu vyléčí, zatímco tobě jde jen o sebe. Hledáš pomoc tam, kde není a pak se mstíš. A hloupě. Jsi zlá a hádavá žena. Růžena je zbavena tvého lživého obvinění a ty budiž ztrestána tvrdým arestem po tři dny. Odveďte ji!“

Zkoprnělé Kroběny se chopily stráže a vlekly ji do podzemní kobky, kde na ni již čekal pytlák Bárta.

***

K večeru kněžna zašla do hradní lázně, zřízené na její přání vedle kuchyně, kde se denně topilo a tudíž v místnosti bylo teplo i dala se i ohřát voda.
„Jak vypadá?“ otázala se lazebnice Běty, která hned věděla, na co se paní ptá.
„Když jsme ho omývaly, povstal mu, chi,chi… je velký a pevný, má paní. Ukojila jsem ho rukou a jak se nás dotýkal, šlo to rychle,“ usmívala se Běta, která měla s muži v lázni své zkušenosti, s chudými i majetnými. Co jim poskytne, záleží na obsahu měšce.

***

Vykoupaný sedlář Chvojka seděl v předpokoji v hradním fraucimoru obklopen nemluvnými dvorními dámami.
„Až předstoupíš před její Milost, ukloníš se až k zemi. To, že ti naše paní poskytne soukromé slyšení je vysoká pocta, tak dej najevo, jak si toho vážíš,“ děla jedna z dam.
„Ano… jistě… jsem poctěn,“ koktal vykolejený sedlář.
Nejdřív ho i se ženou ozbrojenci zatkli, odvezli na hrad, kovář mu vytrhl bolavý zub, pak mu lazebnice poskytly koupel, jídlo i útěchu a nyní čeká na přijetí od samotné kněžny. Co to všechno má znamenat?

***

V komnatě kněžny padl na kolena, ač žena měla na sobě jakési volné šaty bez vzorů a zdobení, neměla korunku ani jiné šperky a usmívala se přátelsky, nikoli povýšeně. Tudíž nešlo o promluvu s prostým poddaným, ale o něco jiného…
„Tvá žena byla ztrestána třemi dny o chlebu a vodě. Ty ten čas věnuj klidu své duši. Měl by ses vzepřít a vzdorovat jejímu hněvu a vznětlivosti. To jsi muž?“
„Přinesla do domácnosti velké věno…“ krčil rameny Chvojka.
„Nechme planých řečí. Tvůj život mě nezajímá tolik, jako tvé umění… Co se teď stane, zůstane v těchto zdech. Ani slovem se nikomu nezmíníš, jinak zaplatíš cenou nejvyšší. Zde tedy, vezmi si mé tělo a zachovej se jako pravý muž,“ kněžna povolila tkanice na svých šatech, ty jí sjely z těla a stála tam zcela nahá.

Muž němě zíral na tu krásu a dostavila se erekce. Rychle ženu následoval a nahý vklouzl k ní na široké lože vystlané houněmi, neboť v komnatě se netopilo.
Kněžna vyčkávala, jak se jí chopí a muž si počínal rázně. Předehru neznal, chvíli ženu líbal, rukama jí prohnětl tvary, vrazil jí prsty do klína a zkoumal vlhkost. Když se mu zdála připravená, nalehl na ni, sám jí kolenem rozpáčil nohy a prudce do ní vnikl a několika přírazy v ní byl zasunutý až po kořen.
Kněžna nebyla ještě připravená a pronik ji zabolel, ale nechala ho být, ať se ukáže.

Teprve při nastalých přírazech zvlhla natolik, že se pohyby staly lehčími a slastnými. Muž měl dobrou výbavu. Nebyl tak dlouhý, jako spíše tlustý a to jí dělalo dobře, protože tření bylo silné a intenzívní.
Začala vzdychat a sténat a muž zrychloval přírazy.
„Ještě ne… ahh… nesmíš… stříkat… ahh… já… oáááááh… co je?!“ vykřikla, když cítila, jak do ní stříká semeno.

Vztekle ho ze sebe shodila, ale muž se tvářil spokojeně. Udělal se, jak byl zvyklý, tak co?
„A to je vše?“ nechápala kněžna, když muž vstal a začal se oblékat.
„Propustila jsem tě snad? Co to má být?“
Muž se konečně dovtípil, že měl asi nejprv uspokojit ji a ne sebe.
„Nyní to bude po mém! Pomalu a něžně, sic tě stihne trest! Zde jsi v mém loži a ne doma na hnoji!“ řekla kněžna, když se chystal na druhé kolo.
Úd mu bez problému povstal, žena měla vskutku krásné, hladké, sněhobílé tělo, ne jako Kroběna, vyhublé a upracované.

Líbali se dlouho, muž ji snaživě prohmatal a olíbal i pevná ňadra a co nekonal skoro nikdy… jazykem ji polaskal v klíně.
Kněžna sténala, v návalech rozkoše pohazovala tělem a tekla jak rozvodněná říčka. Muž slízával nasládlé šťávy lásky a nořil jazyk do hlubin pochvy, kam až dosáhl. Líbal a mačkal plná hladká stehna a žena je sama dávala od sebe, aby už do ní vstoupil.
„Ach… anooo,“ slastně vydechla nad pronikem a tentokrát si to velmi užívala. Ocas hladce jezdil sem a tam a násobil její slast až k vytouženému vyvrcholení.

Než tak nastalo, změnili polohu a žena na něm seděla a sama si soulož řídila. Pro muže to bylo také něco nového, ale byl spokojen. Nemusel nic dělat, jen rukama mnul a laskal její pohupující se vnady a kněžna sama si odsedávala dle své potřeby.
Muž výron vydržel do doby, než se odbavila a teprve pak ji povalil na záda a sérií prudkých přírazů se uspokojil i on.
Kněžna byla uspokojena a milostivě ho propustila. Pak hned, příjemně znavena, usnula.

***

Druhý den sešla kněžna do sklepení, zkontrolovat Kroběnu.
„Nuže, jak to proběhlo?“ otázala se žalářníka.
Ten se uklonil.
„Vše bylo dle vašeho příkazu. Bárta se uklidnil, když dostal před popravou ženu k potěše. Nebyl k ní hrubý, jen byl… ehm… neukojitelný. Když žena volala o pomoc, že již nemůže a ten prasák ji umrdá… zasáhl jsem.“
„Takže si užila dost?“
„Možná až příliš. Teď už pár hodin spí. Až se probere, zase ji mám předat Bártovi?“
„Nech ji odpočinout a najíst. Dám ti vědět.“
Spokojena se vrátila nahoru. Kroběna si tu užije pořádného ocasu až nad hlavu a doma bude tichá a pokorná. O zbytek se už musí postarat její muž sám.

Zašla za Růženou, která ji požádala o propuštění domů.
„Můžeš odejít. Dám ti glejt, kde se ti povoluje provozovat bylinkářství. Lidé jsou tmáři a kdo je chytřejší než oni, hned vzbuzuje pochybnost a strach. A znalost bylin k tomu patří.. Apropó, existuje květina, která vzbuzuje v lidech… ee… vášeň a chuť na… milostné chvilky?“
Růžena věděla, kam kněžna otázkou míří.
„Takovou bylinu neznám, ale vyskytuje se tu prý jistý brouk, z jehož výtažku se připravuje tinktura, která způsobuje to, nač se ptáte. Více o tom nevím, ani co je to za brouka. To věděla stará Albína, co mě učila… prý ji to kdysi prozradil jeden kupec z Andalusie. Nemohu vám pomoci, vzácná paní.“
„To nevadí,“ třepla rukou kněžna, ač ji to zamrzelo. Kdyby něco takového měla a vhodila někomu do jídla, hned by měl o zábavu v loži postaráno.

***

Večer kněžna sešla opět do vězení.
Žalářník nebyl na svém místě a našla ho v cele Kroběny, jak celý zpocený přiráží zezadu do klečící ženy, která slastně heká a sténá.
A tu si kněžna s hrůzou v očích uvědomila, že ocasem jí nevniká do klína, ale do zadku! A ženě se to líbí.
„Uáááh… oooh… celýho mi tam narvi… přitlač… oouuuu… ještě… oááách,“ vyluzovala Kroběna a slastí se celá kroutila.
Muž si to taktéž užíval a tvrdého ptáka jí tam vrážel až po kulky, které jí pleskaly o zadek v pravidelném rytmu.
„Uh… uh… uuž… jseeem!“ muž táhle zavyl, strnul a vyprazdňoval se jí do těla a Kroběna houkavě odpovídala: „Ach… Bože… oáááách,“ a taky dosáhla vrcholu.

Kněžna je nerušila a zašla za jiným strážným, aby mu vydala jistý příkaz.

***

Na kraj se snášela noc.
„Má paní, pan Daniel je v předpokoji vaší komnaty,“ ohlásila kněžně jedna z dvorních dam. „Dobrá, ať vejde a děkuji. Již tě dnes nebudu potřebovat,“ pokynula a dáma se v lehlém úklonu vzdálila.

O chvíli později vstoupil do komnaty Daniel, bývalý setník královského vojska, nyní veden jako vojenský zběh z bitvy u Falkhorstu. Byl vykoupán a oholen, tím omládl a hned vypadal sympatičtěji. Kněžnu však nezajímal vzhled, tedy, nebyl pro ni až tak důležitý. Kvality pravého muže se skrývaly jinde.
„Dám ti příležitost se vykoupit ze své zbabělosti,“ řekla mu kněžna.
Daniel se naježil.
„Tak to není. Bitva byla již prohraná a nechtěl jsem zbytečně padnout. Druhá strana totiž nebrala zajatce. Utekl jsem, ale ne z armády, pouze ze ztracené a skončené bitvy,“ bránil se.
„Nehodlám se s tebou přít. Tvůj osud mám ve svých rukách a budeš-li schopnějším mužem, než jsi setníkem, pak tě nečeká oprátka, ale život. Uvaž to sám.“
„A co ode mne žádáte?“
„To víš sám. Už od první návštěvy v cele. Nedělej hloupého. Uspokoj svoji paní a pak uvážím, jakou odměnu si zasloužíš,“ děla kněžna. „Nejedná se o to, kolikrát se ti postaví, ale jakou rozkoš mi přineseš.“

***

Kněžna netušila, s kým má tu čest. Daniel, jako třetí syn Ludvíka z Kronesteinu, byl již od raného mládí nájemným žoldnéřem. Na rodový majetek přes své starší bratry nedosáhl a stal se panošem bohatého barona a později, již jako ostřílený bojovník se nechával najímat do služby u bohatých velmožů, markrabětů i knížat. Dělal pro ně různé úkoly, nikoliv však nájemné vraždy. To rázně odmítal. Někdy se i se svými pány na toto téma pohádal. Většinou ho to stálo místo. Pomsta však byla většinou sladká. Kupříkladu věčně navztekanému hraběti Riebergovi, po zvlášť nechutné hádce, ošukal jeho mladičkou manželku Petrucii. Věděl, že jeho služba po hádce končí, tak využil příležitosti a užil si s jeho ženou, která náruč urostlého mládence přijala ochotně a raději, než starého manžela s malou výdrží.
Milováním rozpálenou (možná i oplodněnou) dívku opustil nad ránem, aby tajně ve spíži pobral něco zásob a v ranním šeru zmizel z hradu.

Léta přibývala až ve věku třiceti let vstoupil do řad královské armády jako setník, prožil s ní nejedno tažení, až do osudné bitvy u Falkhorstu. Za tu dobu položil do trávy nejednu povětrnou ženštinu, které doprovází každé vojsko, ale i vesnickou holku, nebo kyprou selku, pokud neutekly, když voj táhl krajinou. Že ale jednou bude sdílet lože s mladou, vnadnou a nadrženou kněžnou ho nikdy nenapadlo.

***

Ženy se nechopil vojáckým způsobem, jak byl zvyklý, protože kromě děvek mu jiné ženy nebyly tam snadno po vůli a musil si je zkrotit. Kněžna se mu oddávala lehce a nelze ji povalit na záda a jen tak opíchat. Tady šlo o život, Daniel to věděl a musel se rozpomenout, co je něžné a dlouhé milování.

Nyní hleděl na tělo mladé kněžny, nepoznamenané porodem, chudým životem či hladem, zato nádherně vymodelované jak rukama umělce. Plné tvary doplňovala souměrná oválná tvář se světlými vlasy, umně spletenými a vyvedenými do vrcholu, kde jindy byla zlatá knížecí koruna. Nyní tam nebyla. Vyčesané vlasy zdůrazňovaly labutí šíji a svůdný dekolt, nyní odhalený s krásně kulatými plnými prsy se vztyčenými bradavkami.

Začali se líbat a kněžna mu hned nabídla svůj mrštný jazyk. Splynuli ve vášnivém líbání a vzájemně se hladili po těle. Poté se dlouho věnoval jejím prsům a seznaje, že jí se to velmi líbí, laskal bradavky, olizoval dvorce a hnětl a mačkal ty dva měchy.
Přes hladké břicho se jí přemístil ke klínu, kde mezi plnými stehny se skvěla houština tmavých chlupů s výraznou čárou štěrbiny s vystupujícími plátky závojíčků. Žena roztáhla nohy, aby mu umožnila přístup a jak zanořil jazyk do jejího nitra, hlasitě vykřikla a ze štěrbiny vytryskl pramínek šťáv.
„Ah… ještě… přitlač víc,“ zavzdychala a pouštěla další proudy.
Daniel znal místa velké vzrušivosti, zaměřil se na ně a výsledkem byl orkán slasti a rozkoše a nepochybně i vyvrcholení kněžny.
„Oáááách… Dobrý Bože… ooooh,“ táhle sténala a tlačila mu hlavu do klína, div ho neudusila.

Když se poněkud uklidnila, Daniel se přesunul zpět, políbil ji a šeptl.
„Pocumláš mi ptáčka v pusince?“
Kněžně došlo, o co ji žádá a chtě nechtě pojala jeho ocas do pusy a začala sát. Tuto praktiku znala a věděla, že mužům tím působí velkou slast, ale sama z toho neměla nic. Jen strojově hýbala hlavou a snažila ho nenacpat si moc hluboko, aby nevyvolal dávení. Muž ho měl celkem velkého, že cumlala jen nalitý žalud, ale jemu to stačilo a spokojeně vzdychal.

Pak už se dočkala, kdy jí nalehl mezi roztažené nohy, hladce do ní vnikl a začal přirážet.
Bylo to opojné. Krásně ji vyplnil a tření bylo silné a slastné.
Po delší době ji chvíli projížděl vkleče a doslova nabodával na svůj klacek, než ji zapřel nohama o svá ramena a takto na ní nalehl celou vahou a začal prudce přirážet.
Teď už to trochu bolelo, neboť ocas do ní pronikl velmi hluboko.
„Och… och… pomalu… to… bolí,“ sténala žena, ale Daniel se dostal do ráže a byl nezastavitelný.
Kněžna cítila rozkoš přebíjenou bolestí při dorazech o dno, ale nemohla nic dělat. Nakonec ucítila záškuby a dávky semene, jak jí plní lůno.

Daniel potřeboval jen malou chvíli na oddych a tvrdým ocasem nabodl kněžnu zezadu jak háravou fenu. Ji to mile překvapilo, že je hned připraven, jenže Daniel byl neúnavným milencem. Udělal se již třikrát a vždycky mu znova povstal. Tohle nikdy nezažila. Také ji nutil k sání, až ji už pusa bolela, zkrátka už ji to zmáhalo. Klín ji bolel a muž si ji nastavoval do všemožných směrů a poloh. A co jich znal. Orgasmy však za to stály. Nakonec už mu jen držela a sotva se do ní vystříkal, okamžitě usnula.

***

Když se ráno kněžna probudila vedle spokojeně pochrupujícího Daniela, povolala své dámy, které mžourajícího muže vyprovodily z fraucimoru, poskytly své paní hygienu a pomohly s ustrojením.

Kněžna usoudila, že dobrodružství bylo již dost a v loži se navrátí se ke svým oddaným sluhům Pankrácovi, Servácovi a Horácovi. Jejich ocasy důvěrně znala a to jí zase na dlouhý čas bude stačit.

Danielovi darovala život i svobodu, taktéž Kroběna opustila hrad pajdavým krokem kachny a nakonec odešla i Růžena s vystaveným glejtem na svoji bohulibou činnost.

Z boje návrátivší se kníže tak našel svou ženu v klidu u vyšívání a vše bylo v pořádku. Obdaroval ji krásným šperkem zakoupeným v sídelním městě a v noci ji předal i obsah svého koženého měšce. Naposledy souložil s nějakou běhnou kdesi ve stanu při tažení a to už bylo dávno. Měl tedy v sobě semene na rozdávání.

***

Není divu, že kněžna zjistila, že obtěžkala. S kým vlastně, nevěděla přesně. Mohlo to být se sedlářem Chvojkou, s Danielem i knížecím manželem…
„Ale což, hlavně, aby to bylo zdravé a byl to chlapec,“ usoudila nakonec.
Muž byl šťasten a zahrnoval ji dary i mnohdy až přehnanou péčí. I v loži byl velmi jemný a pozorný.

Ano, byl to chlapec. A ne jeden, ale dokonce trojčata!