Tři švagři 04 🇨🇿

Princ Velen šťastně provdal svoje tři sestry, Lenku za Slunečníka, Elenku za Měsíčníka a Helenku za Větrníka. I královští rodiče se s tím zdá se smířili. Jenže kralevic má před očima docela jinou dívku, princeznu Violettu odkudsi z jižních království. A do toho všeho se mu ještě plete dvorní dáma Bianca de Bois Noirs, neboli Blanka z Černých lesů

Díl čtvrtý – Chytrá Horákyně.

Asi za týden projel branou krásný vraník s princem v sedle. Jezdec byl oděn do cestovního obleku a prostého pláště, u sedla měl pečlivě sbalené torny s vybavením a zásobami. Dychtivě pohlédl k jihu. To byl cíl jeho putování, tam někde najde svou nevěstu.
„To je dost, že už jedete princi, čekám na vás od rána.“
„No, nechtěl jsem vyjíždět na lačno, počkej, hrome, co ty tady, vždyť ty jsi přece Bianca, vlastně Blanka! A co to máš?“
Dívka se spokojeně usmála a ukázala princi svůj podivný vůz.
„Vidíte, je to jen dvoukolka, je lehká a obratná, ne, jako ty těžké formanské vozy. Stačí mi jen jeden koník, ale beru si dva, abych je mohla střídat. Tedy když jedu někam daleko. Vypadá malá, ale dovnitř se vejde všechno, pojďte se podívat. Mám tady slamník, tedy dva, pěkné podhlavníky, teplé přikrývky, zásoby, i malou kuchyňku. Pak samozřejmě schránu na náhradní oblečení, místo pro výzbroj a výstroj, dlouhý luk a šípy, tady. Také potřeby pro psaní a kreslení. A je tu i soudek na vodu, to víte, ne vždycky je po ruce potok nebo rybník.
Co je hlavní, plachtu mohu jednoduše složit, když je krásný den, užívám si prostě krajiny a sluníčka. A když prší, plachtu zase natáhnu, jednoduché. V pitomém kočáru je člověk zavřený a nic nevidí. A navíc si na ně počíhá hned každý lapka a lidé si odplivují. Tady ne, pěkně si jedete v pohodlíčku, nedřete si zadek ani stehna, lidé vás zdraví a hned se s vámi chtějí bavit. Vymysleli jsme ho s tátou a jedním šikovným tesařem, taky jsem s ním sem přijela, je skvělý. A už jsem ho ukázala kovářovi Hamříkovi, znáte ho? Takový mladý svalnatý chlapík. Hned vymyslel vylepšení, vidíte? Tady ta péra. Všechno si poměřil, začnou je tady také vyrábět a nabízet, očekávají velkou poptávku. Říkáme tomu bydlíček.“

Princ byl tak ohromen proudem slov a informací, že ani neprotestoval, když dívka během řeči nastěhovala do vozíku všechny brašny i torny z jeho koně.

„Prosím, vraťte koně štolbovi, nehodí se do tahu. Mám tady už jiného pěkného koně na vystřídání.  Poběží vedle a bude spokojený. A my se posadíme na lavičku. Ale klidně může být člověk i v pohodlí pod plachtou a řídit odtamtud koníka, opratě jsou dost dlouhé.“
Dívka se spokojeně usmála. Velen klouzal pohledem od širokého klobouku, dlouhého pláště až po pohodlné kalhoty a boty.
„Kde máš vlasy?“
„No, usoudila jsem, že když budu cestovat jako mladý tovaryš, byly by dlouhé vlasy divné, trochu jsem je sestřihla podle jednoho obrazu. Paní Luisa mi s tím pomohla, ona je hodně šikovná, víte. Vejdou se dobře pod klobouk, a hlavně se upraví raz dva. A kalhoty musím mít, protože… No, protože nechci cestovat jako dívka, víte, ono je to hezké, každý se chce bavit, kam jedu, proč, ale občas tak divně koukají. Takže tohle bude lepší. Pojďte, naskočte už.“
„Co to proboha vykládáš?“
„Nemůžete jet sám, princi, nevypadám možná na to, ale docela se vyznám, uvidíte. Tak už pojeďte, hop!“
Dívka mlaskla na koně a za chvilku už vesele uháněli po cestě.
Princ se nezmohl na sebemenší odpor.
Dobrodružná cesta za nevěstou začala.

„Jestlipak víte, princi, kam chcete vůbec jet. Hned, jak se po zámku rozkřiklo, že pojedete na námluvy za princeznou Violettou, řekla jsem si, že pojedu s vámi.“
„Rozkřiklo? Vždyť to nikdo nevěděl.“
„To si jen myslíte, všichni to hned věděli. Jenže mě napadlo, že asi nevíte, kam přesně jet. Všichni říkají, že někam na jih. Jenže to byste mohl jet dlouho, prostě přes tři království a pak doprava, to jde možná jen v pohádkách. Takže jsem si něco zjistila, a hlavně mám mapy.“
„Ma… Co?“
„Obrázky cest, podívejte se. U nás jsem chodila do kláštera za otcem Korneliem, učil mě číst a psát. A když mi to šlo, ukazoval mi různé obrázky, někdy i z tajné knihovny. Někdy i necudné, rozumíte mi, takové pěkné obrázky, kde jsou spolu muž a žena, většinou nemají šaty a jsou hodně blízko u sebe, občas dokonce i v sobě, znáte to. Měl je zamknuté, prý o nich nikdo neví a jsou vzácné, říkal. A pak měl i staré mapy, krásné. A tak jsem mu řekla, že bych si je chtěla obkreslit. No, a on, že prý mi je dá, když…“
Blanka se začervenala a naznačila pohyb rukou.
„To jsi snad neudělala?“
„Samozřejmě, že ne, za co mě máte. A tady mám ty mapy. Koukejte. Pojedeme prostě pro staré římské silnici na jih a pak doleva.“

Princ se zadíval na dívku převlečenou za tovaryše. Ta jeho pohled vesele opětovala a klidně pokrčila rameny.
„Doleva, tady. Podle mě to bude hrad Veliki Tabor nebo Bizeljsko, jsou kousek od sebe. To už zjistíme, nebojte se, nejpozději v Celeii. Hlavně že víme, kam asi jet.“

Velen si od Blanky půjčil mapu. Nejvíc ho zaujaly obrázky, tu byl trojhlavý drak, onde podivný trpaslík, o kus dál tři obři, modrá plocha s jakousi žlutou rybkou, okřídlený kůň, nahá dívka připoutaná ke skále, nahá…
„Pojedeme tudy?“
„Bohužel ne, odbočujeme mnohem dříve.“
„Škoda.“

Kralevic opatrně uložil mapu a uvelebil se. Naučil se už trochu řídit koně opratěmi, dívka mu vykládala spoustu zajímavostí o okolí. Tam byla kdysi nějaká bitva či šarvátka, támhle v tom lese viděli víly nebo bludičku či hejkala. A přesně u toho rybníka prý bydlel starý vodník. Tady kousek dál potkal chalupník rusalku, zamiloval se do ní, ale špatně to dopadlo. Utekla mu a on žalem umřel. A občas se tu objevují oba nešťastní milenci jako duchové.
„Jak to všechno víš? Žiju tady od narození, ale připadám si teď jako nějaký cizinec.“
„Chodila jsem mezi lidi, poslouchala, co vyprávějí a zapisovala to. Víte, oni jsou moc rádi, když jim někdo naslouchá.“
„Máš něco i z poslední doby?“
„Mám, mluvila jsem s dvěma děvčaty ze mlýna, s Dorkou a Stázkou, nedávno. Vyprávěly mi, jak je u rybníka jednou překvapila podivná bytost, napůl muž a napůl kozel. Zdálky vypadal jako mladý muž, ale když se přiblížily, uviděly, že je chlupatý a mezi nohama se mu bimbá obrovský…“
Dívka naznačila bimbání obrovského ocasu.
Princ se rozkašlal.
„A… A jak to dopadlo?“
„Utekly mu, prý je chvilku honil, ale pak toho nechal. Je to zvláštní, o takové bytosti jsem ještě neslyšela, jen otec Kornelius měl nějaké podobné v hodně starých rukopisech, takové napůl kozly nebo koně, s velkými vztyčenými údy, často byli na obrázku s nahými dívkami, občas dokonce… Hmm, tvořili jednu bytost. Je možné, že se sem nějaký podobný zatoulal. A proč se na mě tak díváte?“

Cesta ubíhala příjemně a vesele. Velen si už zvykl na proud dívčiny řeči. Dřív mu trochu vadil, ale teď mu spíš chybělo, když nemluvila, přemýšlela nebo se schoulila ve vozíku a tiše odpočívala za monotónního klapání koňských kopyt.

Cesta se vinula hezkou krajinou, vyjeli na kopeček, Velen hvízdnul a zatáhl za opratě.
„Copak je?“ vystrčila dívka hlavu z pod plachty.
„Podívej se.“
Dole v údolí tekla široká řeka, vlevo se prodírala vysokými skalami. A přímo před nimi se v celé nádheře vyhřívalo malé městečko s hradbami kolem dokola, červenými střechami domků a hezkým kostelem nad řekou.

„Áááá, věděla jsem podle mapy, že sem dojedeme. Chtěla jsem, abyste byl překvapený, proto jsem vám nic předem neřekla. Ale i já jsem u vytržení, vůbec jsem netušila, že je Markprok tak krásný. Tedy zdálky vypadá moc hezky, zblízka kdo ví, to může být úplně jinak. Tahle města jsou zrádná, navíc nezapomeňte, jsme jen chudí tovaryši, připravte si jen pár grošů, kdyby někdo něco chtěl, zbytek důkladně schovejte. A já si zase vezmu na hlavu tuhle hučku, tak. Můžeme jet.“

Velen se musel sám pro sebe smát, dívka se dychtivě usmívala a pozorovala blížící se městečko.
„Vlastně počkejte ještě, prrr!“
Blanka rychle vlezla do vozíku a hrabala se v pytli, kde měla oblečení.
„Tady to je.“
Obrátila se k Velenovi zády, svlékla si rychle kazajku i košili, Vzala pruh látky a převázala si ho křížem přes prsa a oba konce držela za krkem.
„Prosím, uvažte mi to, ještě to trochu utáhnu, tak, můžete.“

Otočila se a vesele se předvedla princi, zavrtěla rameny.
„Vidíte, nic se nehýbe a je to navíc stažené. Tohle mi ukázala…“
„Budu hádat, Luisa?“
„A… Ano, Luisa. Říkala, že to takhle už nosí dlouho, jednak to udržuje prsa nahoře a jednak…“
Velen se usmíval a nápadně mu zářily oči.
„Ano, přesně kvůli tomu, ne, teď ne, ale nebojte, zase si to vezmu, jestli se vám to líbí. Jedem.“

U městské brány nebyly žádné potíže, tlustý strážný s halapartnou a mohutným knírem si jen udiveně prohlédl vozík, nakoukl dovnitř a pustil je dál.
Koně a vůz nechali u stájí, princ vytáhl po dlouhém hledání z kapsy pár mincí a hodil je štolbům. A pak už pospíchali hrbolaté dlažbě na rynk. Tam se vmísili do davu a obcházeli stánky trhovců. Zanedlouho ale už vycházeli úzkou klikatou uličkou nahoru ke kostelu, zakusovali se do dvou obrovských hrachových placek a blahem přivírali oči.
Uslyšeli klapot kopyt, uhnuli a otočili se. Spatřili toho nejpodivnějšího jezdce, kterého kdy viděli. Vlastně jezdkyni. Zahalena byla v cárech hadrů, napůl seděla na malém oslu a napůl kráčela po silnici. Když dojela ke dvojici, zoufale se svezla z kopytnatce.

„Pitomej, pitomej nápad, noha mě bolí, smrdím jak hejcuk. No, táhne mi všude, kam vidíte.“
„Takže všude,“ poznamenal mechanicky Velen a se zaujetím studoval napůl zakryté dívčí půvaby. „Tedy jen napůl,“ dodala Blanka
„Přesně, teď jsi na to káp…“ „Blažej“ „Blažeji.“
Neznámá se podívala na kostelní věž a vzdychla.
„Jenže co teď s časem? To mě ofoukne. Vy dva, neznáte nějakou fajnou knajpu?“

Za chvíli už seděla trojice v pěkném hostinci a dívka, která se jmenovala Manka, vyprávěla svůj příběh. Už se stačila aspoň opláchnout, z podivné jezdkyně se vylouplo velmi pohledné mladé děvče s dlouhým copem černých a vlasů a velkýma jiskřivýma očima stejné barvy. Podle pěkného snědého obličeje bylo vidět, že to není žádná změkčilá slečinka s paraplíčkem.
„Ten soudce po mně chtěl, abych přijela ani ve dne ani v noci, ani nahá a napůl oblečená, ani pěšky ani voze. Tož sem mudrovala a tohle mě napadlo. Teď jen musim čekat do dvou v noci, kdy neni ani noc ani ještě den. No, a jelikož se trmácim až z hor, jsem tady moc brzy.“
„Nevadí, nějaké peníze máme, počkáme, a vyprávěj to celé.“

Manka spokojeně vyprávěla, popíjeli pivo a foukali do horké husté polévky. Jenže pak se najednou divka zarazila.
„Nemám ale vůbec ánung, jestli ty cáry, co mám na sobě, budou pánovi stačit.“
„Jak to bylo, ani nahá ani oblečená?“ zeptala se zvědavě Blažej.
„Tak, máš dobrýho pamatováka.“
„Něco mě napadá,“ ozval se náhle Velen, který doposud jen mlčel a zvědavě okukoval Mančino oblečení hlavně tam, kde se ho nedostávalo, „víš, taková tenounká košilka, jen kousek pod zadeček, s výstřihem, aby se vlnila a nadzvedávala jen pohledem. Tu by odhalila kousek oblinky nahoře, tu zase dva kousky dole.“
Blažej se na Velena se zájmem zahleděla, ale Manka potřásla hlavou.
„To je libovej nápad, Velene, ale také fajné spoďáry nemám a ani je tady nesplaším.“

Blažejovi najednou zazářily oči, zvedla důležitě ukazovák a vyběhla ze dveří.
„Tož se mu asi chce cíkat, vyzunkl taky už dva korbely. Kam se vy dva vůbec harcujete?“
„No, slyšeli jsme hodně vyprávět o princezně Violettě, chceme se k ní podívat,“ přiznal napůl Velen.
Mančin plný korbel se zastavil tak rychle, že zlatavý mok vyšplíchl, zkropil štíhlý krk a v tenkém čůrku pomalu stékal níž a níž až do úžiny mezi dvěma krásnými kopečky.

Mladý hubený potulný mnich usrkávající zvětralé pivo na vedlejší lavici tento obraz fascinovaně sledoval. Bylo jasné, že by teď klidně vyměnil vše, co mu bylo svaté, za možnost stát se onou kapkou piva a laskat dívčiny půvaby. Pětkrát se pomodlil, ale místo úlevy si začal představovat, kam až onen čůrek doteče. Sahal do kapsy pro růženec, ale tam bylo cosi jiného, tvrdého a napruženého.

Jeho další osud nemá pro naše vyprávění žádný smysl, ale Blažej se ještě nevrátila, máme tedy chvíli času.
Mnich hodil hospodskému pár drobných a vyřítil se z knajpy. Dlouho bloudil uličkami s hlavou v dlaních. Nakonec se za ním zavřely nenápadné dubové dveře. Červené louče mihotavě osvětlovaly decentní štít „U hopsavého koníčka.“
Za několik dalších chvil vzal poprvé tohoto večera jméno Boží nadarmo, když dlaněmi roztáhl buclatou zadničku dívky jménem Vanja a spatřil její natěšenou bembeřičku. A bral je nadarmo znovu a znovu, když ji v rozkoši projížděl celou délkou svého dosud panického ocasu. Dlaněmi obdivoval tu velká houpající se koziska, tu až překvapivě štíhlý pás, tu nádherně vystrčené bílé naducané polokoule, mezi které zajížděl jeho nástroj hříchu. A kdyby slyšel jeho představený, co vykřikoval, když konečně vykropil onu svatyňku, nejspíš by se třikrát pokřižoval a sháněl se po důtkách.

Mnich putoval kupředu krajinou a zpět časem, na rozdíl od jiných ale nehrozil vesničanům morovými ranami a jiným ještě hroznějším Božím trestem. Naopak hlásal, že každý by si měl užíval svých chvil na zemi, plodů, kterých mu Bůh nadělil a zejména půvabů dívek a žen, protože ty jsou pravým zdrojem požehnání. Mnohokrát jen o pověstný vlásek unikl biřicům, často schován kdesi v ložnicích, mnohdy přímo pod peřinou i s paní domácí.
A tak doputoval až do daleké Anglie, kde se setkal s jakýmsi Robinem s Kapucí. A protože se naučil ohánět stejně dobře dlouhou holí jako slovem Božím, stal se členem jeho lesního bratrstva. Zbytek jeho osudů už popsali jiní a lépe.

Velen si všiml i druhého muže, seděl úplně v rohu, před sebou korbely piva a hrnce jídla. Snažil se zakrývat hlavu kapucí, ale občas mu vyklouzly dlouhé bílé vlasy. Na prsou se mu houpal prapodivný medailón. Hltavě jedl a pil a přitom občas mlsně pokukoval po jeho nové společnici.

Blanka, vlastně Blažej se konečně vrátila a udýchaně položila na stůl před Manku malý balíček. Ta ho nedůvěřivě rozbalila.
„Rybářská síť.“
„No bať, tys na to káp, Blažeji,“ šeptala ohromeně černovlasá dívka, „že mě to netrklo samotnou, pan soudce bude čučet jak vyvoranej.“
Velen si představil dívku v tomto neoblečení a musel souhlasit.
Jenže Manka se za chviličku zase zachmuřila.
„Copak je?“
„No, je tady ještě jedna úloha, tu jsem vám neřekla bo se stydim. A to je vořech i pro mou makovicu. Tak teda jo, i když s tim mi asi nehelfnete. Ten pan soudce, on je moc fajnovej a bohatej, dobrá partyja. A on mi říkal, že si mě vezme za ženu, když to dokážu, jenže navíc…“
Dívka dopila korbel a dodávala si odvahy.
„Jenže pak se s nim mám pomilovat a zůstat pannou.“

Blanka, tedy Blažej vyprskla, Manka se na něj vyčítavě dívala.
„Se mi smějte, ale mě to trápí. A čas se krátí.“
„Něco mě napadá, počkej. Ono to jde i trochu jinak.“
Dívka se zamračila a těkala krásnýma očima z Velena na Blažeje a zpátky.
„Hele, nevim, jak jste na tom vy dva, ale tamto dělat nikdy nebudu. Je to hnus a krom toho to kurva bolí.“

Blanka ale jen sáhla Velenovi do kapsy, hledala větší penízek. Jenže nahmátla cosi jiného, usmála se a chvíli si s tím hrála. To ono se začalo zvětšovat. Velen vzdychl. Manka je znechuceně pozorovala.
„Hele, hošové, mě je to vlastně jedno, já jsem pro tu svobodu volby a tak, nikoho nedyškriminuju, ale nechte si to na doma.“
Ale Blanka už mezím našla i zlatou minci a došla za hostinským. Zlaťák se zatřpytil ve vzduchu, tlustý chlapík ho z něj hbitě nechal zmizet a přikývl.

V lazebně bylo teplo, spíš horko. A děvečka právě dolévala poslední vědro horké vody. Velen se na ni zálibně podíval, dívka měla dlouhý světlý cop, silné ruce a nohy. Trochu mu připomínala mladší mlynářovu dceru, náhle se mu po ní podivně zastesklo, vybavil si její vůni, vlídný úsměv a…
Děvečka mrkla upejpavě na prince a ukázala očima na vedlejší dveře. Mladík si jen povzdechl a ukázal prázdné kapsy. Dívka si vábivě olízla rty, ale kralevic pokrčil rameny. Tak snad jindy. Na okamžik zahlédl káď ve vedlejší jizbě, seděl v ní onen bělovlasý muž. Za chvilku se ozvalo šplouchnutí a dívčí zavýsknutí.

Manka se už svlékala, Velen na děvečku úplně zapomněl. Venkovská dívka mu pro změnu připomněla černovlasou sestru Helenku, krásně oblé boky s chomáčkem tmavých chloupků pod hezkým bříškem, velká pevná ňadra se vztyčenými bradavkami. I Blažej se na ní zálibně dívala.
Manka zajela pod hladinu až po krk a rozkošnicky přivřela oči.
„Co vy dva, honem ke mně, u nás s tim neděláme žádný štrapáce. Teplou vodu je potřeba využít.“
Velen se trochu zdráhavě svlékl, černovlasá dívka se zalíbením sledovala jeho štíhlou postavu a polotuhý penis, mimoděk si olízla rty. Jen se jí zdál takový křehký a ty ruce… Princovi zkoumající pohled neunikl, raději honem skočil do vody.

Oba se teď dívali na Blažeje, Manka netrpělivě a Velen zvědavě.
„Tak hybaj, než to vychladne. My tě neukousnem a placu je tady dost,“ přitiskla se dívka k princi. Blanka si začala rozpačitě rozepínat kazajku. Otočila se zády a svlékla si ji.
Manka hvízdla. „Tak takový ty jsi Blažej, že jsem si to myslela. Tak pojď už.“
Dívka si rozvázala za krkem pruhy látky, nijak s tím nespěchala. Konečně se svezly z jejich malých ňader, o tolik menších než Mančiny. Rychle shodila kalhoty i spodničku, zakryla se dlaněmi a posadila se k ostatním do vany. Manka se na ní vesele dívala a šplouchla jí vodu do obličeje.
„Tak povídej, co s tym hentym milovánim.“
„Nespěchej, nejdřív se umyjeme a pak uvidíš.“

Následující chvíle byly pro Velena nezapomenutelné. Pod vodou těžko poznal, čí je která ruka, která právě někoho myje, tedy hladí, poctivě drbal Mančina záda, sám na sobě cítil Blančiny dlaně. Dívka si rozpletla dlouhý cop a Blanka jí umyla vlasy. Princ se jen díval, bylo krásné sledovat jednu dívku, jak se pomalu laská s vlasy druhé, Manka zaklonila hlavu a zavřela oči.

Blanka mrkla na Velena. Ten neodolal, posadil se proti černovlasé dívce, položil jí dlaně na tváře a hladil prsty obličej. Pak krk a hezká ramena, která malinko vyčuhovala z vody. A za chvilku trošku níž, vzal do dlaní velká a pevná ňadra, palci polaskal bradavky.
„Děláš to moc hezky, mladej pane,“ zašeptala Manka, „nevim, co ste za páreček, tovaryšové určitě ne, tak blbá nejsem. Máš jemný ruce a štíhlý nohy, jako nějakej šlechtic. A hledáš Violettu. Jenže tu mělo v merku už hodně pánů a nikoho sme víckrát neviděli. Vykašli se na ni, radim ti.“
„Když už jsem tak daleko, nebudu se vracet,“ poznamenal Velen. Kdo ví, jak to myslel, ale trochu víc stiskl ňadra. Dívka zavzdychala.

„Tak, a teď ti ukážu, jak to můžeš s pánem udělat,“ řekla nápadně rychle Blanka, „Velene, opři se tady o okraj kádě, tak, hezky, drž se, ať neuklouzneš. A ty se dívej, Manko.“
Blanka přelízla Velenovi ocas, už mu skoro stál a nepotřeboval dlouhou péči. Ale dívka mu ještě dráždila pytlík, hladila ho, objížděla jazykem, až mu z klína trčela pevná zbraň.

„Tak, teď to pojď vyzkoušet, vidíš, jak je už tvrdý. Tak bude ten tvůj soudce určitě taky, když tě uvidí zabalenou jen do sítě. Začni jen zlehka, olízni mu kuličky, jednu po druhé, a teď nahoru, přidrž si ho trochu rukou, jestli je to potřeba, a tou rukou taky můžeš dělat spoustu věcí, trošku ho zmáčknou, podrbat, polechtat. Jeď jazykem nahoru, můžeš rejdit sem a tam. Tak, a teď si ho vezmi do pusy, zase jen jemně, pozor na zuby, jezdi po něm jazykem, nasliň ho a stáhni mu kůžičku dolů, pokud ten tvůj není obřezaný. A pokračuj, hlaď ho dlaní a cucej ho, ještě ne rychle, aby se hned neudělal. Zase ho můžeš vyndat a jen hladit a olizovat, jde ti to skvěle, a zase do pusy, zkus si ho dát hlouběji, co můžeš. Potečou ti sliny, ale to nevadí, to ho jen vzruší. Jsi úžasná, tohle jsem ještě neviděla. Luisa mi říkala, že ho dokáže dát do pusy úplně celého, ale možná si vymýšlí, nikdy jsem to neviděla. Luisa mě tohle naučila, ona je z Francie a tam to prý občas dělají. Tak, a teď už vlastně všechno znáš, dráždi ho a hlaď, zrychluj a pak zpomal, když už to na něj půjde. A pak zase zrychluj, teď už naposledy, dej si ho do pusy, možná tě bude držet za vlasy a vrážet ti ho sám do pusy, to už vydržíš, je v tobě už skoro celý, hlaď ho, tvrdě, klidně oběma dlaněmi, už bude, nepouštěj ho, už bude, můžeš si ho na poslední chvíli vyndat a nechat ho stříkat na prsa nebo obličej. Hmm, tak jsi to už nestihla, nevadí, máš plnou pusu, podívej se na něj a spolkni to. Tak. A je to.“

Velen pomalu otevřel oči. Manka klečela před ním a z koutku úst jí líně vytékala dlouhá kapka spermatu. Blance zářila tvář. Princ udělal to, co ho napadlo jako první. Popleskal dva zadečky, dívky si klekly vedle sebe a opřely se dlaněmi o okraj kádě.
Velen je hladil zezadu, nijak nespěchal, v levé i pravé ruce držel po pěkném dívčím ňadru, to v levé bylo malé a jemné, to v pravé se mu do dlaně ani nevešlo. Porovnal i zadečky, ale dívky už netrpělivě zavrtěly boky. Hladil jim kundičky, projížděl opatrně brázdičky jedním prstem, pak dlaní. Blanka se mu už sama třela o prsty, věnoval se o to víc Mance, ale ta asi nebyla na tento způsob mazlení zvyklá.

Blondýnka už byla hotová, svezla se do kádě a odfukovala, pro černovlásku měl už Velen volné obě ruce, zjistil už, že má ráda hlazení ňader, mazlil jí citlivé čudlíčky a teprve potom přidal i dlaň v klíně.

Za chvíli už seděli všichni ve vodě a pomrkávali na sebe.
„Budeš muset jít, Manko, jestli jsem dobře slyšel, troubili jednu hodinu.“
To už seděli na lavici a sušili se, Blanka znovu splétala Mance cop.
„Ale ukaž se nám v tom oblečku.“
Černovláska se zahalila do rybářské sítě, blondýnka se spokojeně usmála, když viděla princův chtivě rostoucí ocas. Tohle prostě musí fungovat na každého normálního chlapa. Škoda jen, že už není čas na další radovánky. Rozhodli se, že dívku doprovodí, aby se jí po cestě nic nestalo, zvláště v tom obleku neobleku. Blanka si zase převázala ňadra svým pruhem látky, usmívala se, když ji dívka i mladík dychtivě sledovali.

Noc byla temná a horká, ulicí se rozléhal jen klapot čtyřech oslích kopyt. Zastavili se před honosným domem, ještě byl chvilku čas. Dívka se smutně ohlédla.
„Nevim, co ste zač, chtěla bych putovat s váma, klidně i za tou zatracenou princeznou. Nevim, jestli sem vám nakonec vůbec řekla, dávejte si sakra majzla, kolujou vo ní divný řeči. Ale i za ní bych radši jela, jestli si mě soudce totiž vybere, budu už jen zavřená. Mám ráda hory a řeky, louky, sluníčko, vítr i déšť, ne tohle divný smradlavý město.“
„Máš ještě na vybranou.“
„Nemám, musim dál kvůli otci, dal tomu panákovi slovo.“

Objali se, uslyšeli dvojí zatroubení ponocného. Blanka s Velenem otevřeli bránu a Manka vjela na oslovi dovnitř, napůl v sedle a jednou nohou na zemi. Ještě se ohlédla a zamávali si. Pak bránu zase zavřeli.
„Škoda, že nemohla jet Manka s námi,“ zašeptal ještě Velen, když usínali ve svém pohodlném vozíku.
„Taky mě to mrzí, ale ona patří do jiného příběhu. A navíc, máme jen dva slamníky.“
„Nějak bychom se srovnali, vydechl ještě princ a usnul. Blanka si povzdechla a přetáhla přes oba přikrývku.

Ráno je nevzbudilo ani pronikavé kokrhání kohoutů.