Tři švagři 05 🇨🇿

Díl pátý – Paní jezera

Princ Velen cestuje s mladou dvorní dámou Blankou na jih za svou vysněnou princeznou Violettou. Teď jsou ve městě Markproku, kde prožili zajímavý příběh s pozoruhodnou dívkou jménem Manka.

V městě se nezdrželi, Velenovi se tam sice líbilo, ale Blanka se cítila nesvá. Chtěli ještě zjistit, jak to dopadlo s chytrou Mankou, ale vrata honosného domu byla pevně uzamčena a na klepání se nikdo neozval.
„Možná lepší,“ poznamenala tiše dívka, „můžeme si domýšlet, že všechno dopadlo dobře, jako v pohádce.“
„No, pokud Manka použila všechno, co jsi ji naučila…“
Blanka se trochu začervenala.

Nakoupili nějaké zásoby na cestu, nenápadně, u každého stánku kousek. Velen si dobře pamatoval, co mu radila mladší mlynářova dcerka. Nikomu neukazovat zlato ani neprozrazovat, kdo vlastně jsou. I z města se vytratili téměř kradmo, tlustý strážný v bráně jim jen zamával a zaplatili mýtné za přejezd kamenného mostu. Na druhé straně ale zastavili, posadili se na břeh a dívali se na mohutný proud vody a malebné město nad ním. Slyšeli jen šumění řeky a zpěv ptáků.

Blanka si svlékla kazajku a chtěla povolit uzlík na krku, který ji držel pás látky přes ňadra.
„Někdo tě možná uvidí. Copak, škrtí tě to?“
„Vlastně ani ne, ale navolno je to příjemnější, pročpak?“
„No, je to moc hezké, víš, jak ses tam v lazebně svlékala, rozvázala sis tu látku…“ princ si hrál s uzlíkem.
„Někdo nás možná uvidí, počkejte.“
Dívka si rychle rozvázala uzlík a stejně rychle natáhla kazajku. Pak se oba natáhli do trávy.

„Princi? Řekněte mi, proč vlastně hledáte tu Violettu?“
„Nejdřív mi o ní řekl Vě… Jeden známý. Víš, hledám někoho, kdo je kurážný jako moje první sestra Lenka. A vášnivá by měla být jako moje druhá sestra Elenka. A věrná jako třetí sestra Helenka. A mít i tak krásný zadeček. To je hlavní, jak jinak. No, a pak jsem viděl i Violettin obraz a hned jsem se zamiloval, jako by mě úplně okouzlila. Občas se mi o ní zdá. Proč ti o tom vlastně vykládám, tohle tě nezajímá.“

„A nebojíte se těch divných zvěstí?“
„Víš nejlíp, kolik se toho namluví. Vždyť si zapisuješ všechny příhody a legendy, které ti někdo řekne. A vůbec, už tam máš i Mančin příběh?“
„Mám, jen trochu upravený, není tam všechno.“
„Budu hádat, ta napůl jízda na oslu?“
„Jo, to je přesně ono.“

Blanka seděla s hlavou na kolenou a zamyšleně pozorovala plynoucí vodu.
„Víš, co je tohle za řeku, Velene? Řeka stínů, teče na hranici území temných příběhů. Tady už příběhy nemusí vždycky skončit dobře.“
Princi přeběhl mráz po zádech, podíval se na posmutnělou dívku.
 „Jedeme?“
„Jasně.“

Cesta na jih ubíhala, občas potkávali pozoruhodné hrdiny lidské i nelidské, zažili mnohá zvláštní dobrodružství. Blanka si je po večerech zapisovala do svého tlustého foliantu.
„Co myslíš, neměli bychom tady o některých z nich také napsat?“
„Těžko říct, ale nejspíš by to bylo moc dlouhé a nikoho by to nezajímalo.“
„Asi máš pravdu, ale je to škoda. Vsadím se, že tam nepíšeš všechno, to nejzajímavější vynecháš, jako s Mankou. Víš, jak jsme byli společně v kádi, hladili jsme se…“
„Ne, to tam opravdu nemám.“
„Tak vidíš.“

Ten večer byl krásný a teplý. Vytáhli z vozíku slamníky a položili je pod stromy. Kousek od sebe. Ale pak se podívali jeden na druhého a srazili je pěkně dohromady. Přikryli se pokrývkami a přitulili k sobě.
„Budeš mi něco vyprávět? O sobě?“

„O mně, to není nic zajímavého, víte, už jsem vám říkala, že jsem druhorozená. Nejstarší je bratr Jindřich, o dva roky starší, měla jsem ho moc ráda, vlastně mám. Odešel do světa na zkušenou, jak se to dělá, a ještě se nevrátil. Je to rok, možná už dva, nějak to moc utíká. Je to divné, proč lidé nevymyslí, jak si předat zprávy, klidně by stačilo ‚jsem u krále Miroslava, chvíli tady pobudu a pak rovnou ke Kazisvětovi.‘ Nebo ‚dojel jsem až k západnímu moři, je tady krásně, dál popluji lodí a hned dám vědět, jakmile budu v přístavu‘. Nebo ‚v městě Prešpurku potkal jsem krásnou dívku, chci se tu usadit‘.

Ale teď nic nevíme, odešel, čekáme jen, až se znovu objeví. Přijede, bude o něco starší, silnější, bude nám vyprávět spoustu příhod a historek z cest. Bojím se jen, aby ho někde nesežrali lvi, na té mé mapě je spousta míst, kde jsou lvi. Píšou to tam a je určitě nebezpečné do těch míst cestovat. No, a mladší sestra zůstala s otcem, je trochu zvláštní, hodná a zbožná. Možná vstoupí do kláštera, možná bude jen doma, ale kdo ví. Snad se zakouká do nějakého chlapce a na všechnu zbožnost zapomene. Víte, jak to chodí. A maminku už nemáme, umřela nedlouho po jejím narození. A o svém snoubenci jsem vám vyprávěla, i o svém slibu. Ale když mluvím o slibu…“

Princ pokojně oddychoval. Dívka smutně vzdychla, přitiskla se k němu a pečlivě oba přikryla teplou dekou. Spalo se jim lépe než v zámecké posteli.

Ráno bylo slunečné, vlahé, svěží a neskutečně příjemné. Prince vzbudil zpěv ptáků, otevřel oči a rozkošnicky se protahoval. Dívka byla pryč, zaposlouchal se, uslyšel tiché čvachtání a zpěv. Vstal, ještě jednou se protáhl a šel vstříc lákavým zvukům. Vzal kotlík, protáhl se rákosím a stál na břehu malého jezírka. Dívka stála kousek od břehu pod velkou vrbou, vesele si prozpěvovala, omývala se, cákala vodu, občas se celá potopila, pak se vynořila a blaženě si stírala vodu z obličeje.

Ocítila na sobě cizí pohled, rozpačitě se zakryla dlaněmi a skrčila se. Velen na ni zamával, ale kupodivu zůstala tak, jen se ještě více schoulila. Zvláštní, připadal si jako šmírák, vilný stařec, který tajně sleduje nahou dívku. Mávl chlácholivě rukou, rychle nabral vodu a tiše odešel. Prohlédl si okolí, našel suchého dostatek dřeva, rozkřesal oheň pod kotlíkem a znovu si lehl pod strom.

Malinko dřímal. Vyjekl, když se k němu přitulilo studeně dívčí tělo. Otevřel oči, dívka se na něj dychtivě dívala divokýma očima, rudá ústa malinko pootevřená. Zadíval se jí přímo do zorniček, uviděl tam jen touhu a vášeň. A za nimi ještě něco dalšího. Než si stihl všechno srovnat v hlavě, povalila ho na záda a sedla si na něj. Přisála své rty k jeho, prudce a divoce, jazykem mu vjela do úst, dlaněmi mu držela hlavu. Otírala se o něj horkým klínem, zavzdychala, když přejela kundičkou tvrdý ocas. Jezdila po něm sem a tam, přímo rozpálenou brázdičkou. Oba jazyky se už snad úplně zauzlovaly nebo dokonce navzájem propojily. Tvrdé bradavky Velena pálily na prsou.

Chtěla se nabodnout na vztyčené kopí, kroutila boky a hledala správný úhel. Zajel jí pod břichem dlaní do klína, jako poprvé, zakňučela. Pokoušela se mezi prsty nalézt připravený kůl, sama se na něj narazit, vsunout si ho někam hluboko do těla, čím víc se o to snažila, tím víc se zuřivě dráždila jeho prsty. Nespokojeně vzlykala touhou, dlaň mu zalévaly horké šťávy. Hravě ho kousla do rtu, překvapeně zvedl hlavu. Dívčiny oči byly divoké touhou, zakalené a… jasně zelené. Snažila se odstrčit dlaň a konečně se uspokojit.

Převrátil ji na záda, přimáčkl k lůžku a dlaní hladil vlhký rozevřený klín. Poštěváček měla snad dvakrát větší než při prvním milování, velký, naběhlý a nesmírně citlivý. Jen přes něj párkrát přejel, dlaní dráždil celou kundičku, projížděl odshora až dolů, vlnila boky a vycházela mu vstříc.
Lehce špičkami prstů stiskl onen neodolatelný klíč ženské rozkoše, opřela se o chodidla a vytrčila boky nahoru. Našel snadno nejcitlivější bod a nemilosrdně ho dráždil, dívku musel pořád držet, kroutila se pod ním a snažila se vyprostit. Ale přitom bojovala s rostoucím vzrušením. Zakryl jí druhou dlaní ústa, chtěla ho kousnout, ale vyhnul se jí. Široce otevřela oči, už se blížil k vrcholu dívčího blaha. Roztřáslo se jí bříško, pak i boky, Velen jen dál rejdil kolem nejcitlivějšího místa. Celá se prohnula, a ještě se otírala klínem o mladíkovu dlaň, tlumeně vzdychala.

Pomalu klesla, jako když uvadá květina, na záda, pak na bok, položila si hlavu na dlaně, zavřela oči. Dech se jí dlouho uklidňoval. Nejistě se pohnula, zvedla hlavu, rozhlédla se kolem a pak se zadívala na prince. Tvářila se zmateně, přejela si dlaní čelo, pak klín a zavrtěla hlavou. Několikrát mrkla, protáhla se. A hrozně zčervenala. Zvedla už zase jasně modré oči k Velenovi. Ten nic neříkal, jen ji lehce objal.

„Promiňte, nevím, co se stalo. Co se vlastně dělo? Opravdu nevím. Ráno jsem se probudila, šla jsem se projít, prohlédnout si okolí, je tady moc hezky. A zdálo se mi, že slyším tichý zpěv, úplně tichý, divný spíš jako vítr ve větvích nebo možná ve skalách, víte, jak to myslím. A našla jsem jezírko. Odtud ten zpěv určitě zněl, tedy spíš zvuk, jak si teď říkám. Ale teď bylo ticho, jen jsem měla divný pocit v uších, možná přímo v hlavě. Svlékla jsem se a vstoupila do jezírka, voda byla neuvěřitelná, svěží, cítila jsem se úplně v jiném světě, snad v jiném těle. A pak už nevím, přišla divná mlha, snad jen v jednu chvíli jsem uviděla někoho na břehu, neznámého, měla jsem z něj strach. Ale za chvilku zmizel. Píseň v hlavě mi zesílila, nevím. Od té chvíle už nic nevím. Až teď, ležím tu s vámi, ještě se trochu chvěju, klín mě pálí. Pálí.“

Princ se pohodlně usadil a dívka se o něj opřela, sáhla si prsty do klína a lehce se pohladila. Rozevřela rty. Jemně ji políbil, spíš se jejich rtů jen dotkl. Usmála se. Vzal si do pravé ruky hezké ňadro, bradavka už netrčela jako přes chvíli, ale byla ještě citlivá, když přes ní přejížděl palcem. Něco ho napadlo, položil dívku opatrně na záda, políbil rty a pak ňadra. Sjížděl níž a níž, líbal hezké bříško. Dívka překvapeně vzdychla, když jí políbil přímo pahrbek. Už znal její vůni, ještě cítil zbytky čehosi jiného, dávného, tajemného a divokého. Ale už se to vytrácelo. Znovu ji políbil, teď na poštěváček. Malinko ucukla.

„Au, je nějaký moc citlivý, nevím proč, skoro mě bolí, když se ho dotknete. Ale jinde můžete, jen lehce prosím, tak, to je krásné. Už jsem vám vyprávěla o Luise, ona mi to tak dělala poprvé. Nevyprávěla? Ach, teď už musím pokračovat, ale vy prosím také, ano, přesně tam můžete jazýčkem, i trochu hlouběji, annnno. Víte, bylo to hrozně zvláštní, jednou jsem se koupala, ona přišla také ke kádi. Zeptala se, jestli může ke mně, proč by nemohla, voda byla krásně teplá. Pomalu se svlékla. Ona je nahá hrozně hezká, víte, pod těmi šaty nic nevidíte, ale má moc krásná prsa a boky. A úplně holý klín, nikdy jsem to ještě neviděla. Všimla si, že ji pozoruji a usmála se. Ukázala mi ho, když vstupovala do lázně, ještě se pohladila dlaní, je to zvláštní.
V kádi nebylo moc místa, musely jsme se trochu dotýkat. A pak jsme se začaly navzájem mýt. Otočila jsem se k ní, pomalu mi třela záda, kam si člověk sám nedosáhne, víte. Ale občas jí prsty sklouzly někam jinam, uměla nahmátnout přesně citlivá místa. Jako vy teď, počkejte, podržím si kolena, abyste se líp dostal úplně všude, kam chcete. Můžete, kam chcete, jen… to už víte. Prsty mě rozevřete a projížděte jazykem, tak, až úplně nahorůůůůů. Úch.

Pak jsem umyla já ji, nevím proč, sáhla jsem ji zezadu na prsa, chtěla jsem zjistit, jaké to je, co na tom chlapi mají. Chtěla jsem ucuknout, ale sama si dlaň přimáčkla a třela se jí. Bylo to podivné, ona má moc hezká prsa, opravdu, velká, opravdu ženská, ne jako já. Taky už není úplně mladá, ne, to jsem neměla říkat, je moc hezká, kdybyste ji tak viděl nahou, opravdu bych vám to přála. No, a pak jsme se usušili. Nejdřív každá sama a pak jsme si zase pomohly. Záda, zadeček. Komora byla ještě plná teplé páry, i nám bylo horko, aspoň mi to tak připadalo, že je kolem horko.

Teď mi je taky horko, prosím, ne tak rychle, ještě zatím ne. Pak se obrátila a stály jsme proti sobě, obě jsme oddychovaly, to je asi tím horkem, říkala jsem si. Ale věděla jsem, že to není jen pára. Dala mi dlaně na prsa a hladila mě. Dívala se na mě… Ještě nikdy se na mě žádná žena tak nedívala. Ucítila jsem záchvěv rozkoše, od bradavek mi proběhl až do klína. A pak mě políbila, přímo na ústa, to už… Jako by mě někdo očaroval, byla jsem úplně v jiném světě, nevím, jestli to dokážete pochopit, neumím to dobře popsat.

Luisa rozhodila na zem pokrývky, lehla si na ně a převalovala se. Otočila se na bříško, vystrčila zadeček a roztáhla nohy. Ještě nikdy jsem to takhle neviděla, tedy vím, co tam mám, ale jak to vypadá zezadu, ještě navíc úplně bez chloupků. U vás je to taky hezké, trochu legrační, všechno se to houpe a tak, ale je krásné vás hladit a cítit, jak se to zvětšuje a připravuje. Připadalo mi, že má Luisa pod zadečkem nějaké zvířátko, divoké, ještě navíc se začala sama hladit. A pak se otočila a zvala mě k sobě. Lehla jsem si vedle ní, líbala mi prsa, nespěchala, to už jsem o sobě skoro ani nevěděla, a pak mě líbala níž a níž, jako teď vy… Prosíímm, ááánno, teď už můžete, úúúúž.“

Dívka zaryla prsty do Velenových vlasů a vlnila boky proti ústům. Pohladila ho, když se uklidnila.
„Děkuji, už mě nic nepálí, je mi krásně,“ přetáhla přes oba přikrývku.
„Řekni mi, dovyprávíš některý z těch příběhů až do konce?“
„Hhmmmm… Za to můžete vy, že jsem to nestihla. A vůbec, pak to už není tak zajímavé.“
„To bych úplně neřekl.“
„Hmmm, půjdeme se spolu vykoupat? Ale nejdřív…“

Svezla se pomalu i s pokrývkou dolů, hrála si prsty s princovým tuhnoucím údem.
„Takhle nějak to dělala Luisa?“
„Ne tak úplně, ale naučila mě něco jiného, počkejte…“
Vzala si ocas do pusy, opatrně přetáhla kůžičku ze žaludu, objela ho jazykem sem a tam. Pak ho přelízla po celé délce, chvilku si hrála, zase si ho strčila do pusy a hladila prsty. Občas se na Velena podívala s přimhouřenýma očima. Velen hladil krátké světlé vlasy, dívka zrychlovala, trochu zafuněla, když jí podržel hlavu a stříkal do úst. Z koutků úst jí teklo semeno. Utřela si ho rukou.

„Tak, a jdeme do vody.“
 Chvíli se honili v jezírku, cákali po sobě. Trochu oschli a pojedli jednoduchou, ale docela vydatnou snídani. Minulý den se jim podařilo na cestě koupit za pár drobných pěkné pšeničné placky, teď přišly náramně vhod.

Blanka sklízela věci po snídani, princovi něco vrtalo v hlavě. Našel mapu, už se v ní trochu vyznal. Položil prst na malé jezírko. Byla u něj nakreslená malá nahá ženská postava. Snad víla nebo vodní nymfa. Podíval se na Blanku a zavrtěl hlavou. Opravdu se to všechno stalo tak, jak si to pamatuje? Nebo na chvíli usnul?

Zamyšleně se vydal znovu k jezírku a posadil se na břeh. Zavřel oči a snažil se jen poslouchat. Připadalo mu, že zpěv ptáků i kuňkání žab tichne, naopak uslyšel jemné šplouchání vody.
„Neotvírej oči, Velene, jestli se mnou chceš mluvit.“
„Jak si přeješ… Kdo jsi? Paní jezera?“
„Proč ne, nevím, jak se už vlastně jmenuju. A je mi to jedno. Proč jsi to udělal? Víš, co jsi mohl mít?“
„Moc otázek. Ta první – co jsem udělal nebo neudělal?“
„Proč sis mě nevzal? Takovou rozkoš bys nezažil, měl jsi ji přitom na dosah.“
„Spíš na tloušťku dlaně, co si vzpomínám. A druhá otázka?“
„Mohla jsem mít nové mladé tělo, té hloupé holky. Putovala bych s tebou a pomáhala ti. Nevíš, co tě u princezny Violetty čeká, Velene. Bez kouzel nevyvázneš.“
„Chvíli jsi to tělo měla.“
„A nelíbilo se ti to? Mohl jsi mít konečně všechno, užít si se vším všudy, jak to máte rádi.“

Velen se nervózně posunul, ale oči neotevřel.
„Ještě máš šanci, pošli ji sem, a pak… Víš, co máš udělat. Budeme si spolu pak užívat, jak budeš chtít, umím všechno, klidně mi to budeš moci dělat do zadku, ponižovat mě, nebo naopak já tebe. Uvidíš, pošli ji sem Velene. K čemu je ti to její hloupé panenství. A co když budeš potřebovat nalézt zlatou rybku, vylovit prsten ze dna jezera, nalézt mrtvou a živou vodu nebo porozumět řeči ryb? Tohle všechno umím, ještě mnohem víc. Víš, jak to chodí s princeznami, zadarmo je nedostaneš. Ona ti nepomůže.“
„A když teď otevřu oči?“
„Nedělej to.“
„Můžeme se nějak rozejít jako přátelé?“

Dlouho bylo ticho, pokud může šplouchání vody znít rozpačitě, bylo to právě teď.
„Miluješ ji, Velene?“
„Koho, Violettu?“
„Ne, tu dívku, Blanku.“
„Ne, ale… Chyběla by mi, dobře se s ní cestuje. Nemůžu jí tak zradit.“
„Budeš se muset rozhodnout, Velene.“
„Teď?“
„Teď už ses asi rozhodl. Ale co pak? Co uděláš?
„Teď vstanu, otočím se, otevřu oči a odejdu, Paní jezera. Nevím, možná dělám chybu.“

Voda naposledy tiše zašeptala.
„Jak chceš, ale překročili jste Řeku stínů, tady už milé pohádky s dobrým koncem nenajdeš. Sám to poznáš.“
Velen kývl hlavou, namočil ruku do vody a otřel si čelo. Poklonil se a šel zpět k vozíku. Až na půl cesty otevřel oči.

„Kdepak jste byl, princi? Ještě se jednou vykoupat? Už jsem všechno uklidila, můžeme jet dál, počasí vypadá dobře, cesta bude ubíhat jedna radost. Pojďte už, ať poznáme zase něco nového.“ Princ se zadíval na veselou dívku, ta jen zvedla obočí a trochu se usmála. Počkala, až Velen vyskočí na kozlík a pobídla koně. Cesta mohla pokračovat.