Hospodská patálie 08

„Ahoj. Mohl bych si tu něco nechat?“ zeptal se Ondra Hančina otce stojícího za výčepem.
„Ahoj, klidně. A co to je?“
„Něco pro dědky.“
„Aha, tak to jo.“
„Když jsem tu byl za Hankou, tak jsem jí přinesl něco k jídlu a dědkové se do toho pustili, až na ni skoro nic nezbylo.“
„Jo, něco takového povídala.“
„A prej, že mám zase něco donést, asi v důchoďáku strádají. Tak jsem zkusil něco spáchat sám.“
„A co to je?“
„Tak se koukni. Nic tajného to není,“ vybídla Ondra Viléma a podal mu tašku.

Ten neváhal a vyskládal na pult tři sklenice kontrabandu, jednu s utopenci, druhou s hermelínem a třetí se směsí sýrů.
„To vypadá dobře,“ hned mu to chválil.
„Tak to otestuj, jestli chceš a nebojíš se. Ale zítra by to mělo být ještě lepší.“
„Jasný. Musí se to odležet.
„Přesně. Chce to čas. Ostatně jako všechno.“
„Vezmu to dozadu, ty si zatím natoč pivo. Nepospícháš, ne?“
„Ne, času dost.“
„Hele a nevadí, že ochutnám? Já asi fakt neodolám.“
„Klidně, je toho dost.“

Ondra seděl na baru a čekal na skorotchána, ten po chvíli přišel s plně naloženým talířkem. Nandal si od každého kousek.
„Ondro, pořád mi vrtá hlavou, proč ses tenkrát přede mnou schovával v koupelně.“
„Co?“ nechápavě se zeptal Ondřej, než mu v mysli vyplula vzpomínka na nečekanou ranní přepadovku při sprše.
„Myslíš, že to nevím? Nejsem blbej. Je mi naprosto jasný, že spolu spíte. Ale proč to tajit?“
„Ne, tak to nebylo. To nebylo schovávání před tebou, ale před Petrou, nechtěli jsme jí v tom dělat zmatek, kdyby to náhodou nevyšlo… vlastně ani s našima se ještě nepotkala.“
„Tak to chápu. Já už…“ začal další větu, a přitom si napíchl na vidličku kousek Ondrova výtvoru, „Ty vole, to je dobrý…“ Původní větu ani myšlenku nedokončil, jak jeho mozek zahltila exploze chutí v ústech. Místo toho si napichoval další sousto.
„To je ale vopravdu dobrý. Co tě to stálo?“
„Dík. Proč se ptáš? Sýry, buřty, olej, koření… asi pětikilo. Jen by k tomu měl být ještě domácí chleba, ale ten jsem chtěl dělat až zítra…“
„Ty pečeš chleba? Že se Hanka nepochlubila. Počkej, ať to nezamluvíme,“ řekl a začal se šacovat. „Tady máš pětikilo,“ prohlásil, když konečně našel peněženku, „a já si nechám ty sklenice.“
„Takže dědkové mají smůlu.“
„Jo.“
„Fajn, tak to abych vymyslel něco jinýho.“
„Jak chceš, ale tohle jim asi nezbude.“
Tím byl rozhovor u konce a Vilém se už jen ládoval a zapíjel to pivem. Ondřej dopil svůj žejdlík, rozloučil se a vydal se za Hankou a Petrou na hřiště.

Jakmile ho Petra spatřila, hnala se k Ondrovi jako vítr, okamžitě mu skočila do náruče a nechtěla se pustit. Musel ji odnést zpátky za mamkou. Petra se ještě chvíli objímala s Ondřejem, pak se podívala na mamku a zase zpátky na Ondru.
Rezignovaně pokrčila rameny a prohlásila: „Ach jo. Tak já vás teda nechám se přivítat, ale pak si se mnou budeš hrát.“
„To seš moc hodná, že mi Ondru taky na chvíli půjčíš,“ odpověděla jí Hanka.
„Viď, ale jenom půjčím a jenom na chvilku,“ pronesla suverénně a odběhla na prolézačky.
Hanka s Ondrou se přivítali pořádným polibkem, když v tom byla Petruška zase zpátky a tahala Hanku za triko.
„Mamí, mamí… nesněz ho… Ať mi taky něco zbude…“
„Peťule,“ okřikla ji Hanka, jakmile její jazyk opustil Ondrova ústa, „ty nás nenecháš ani chvilku o samotě, viď.“
„To už dávno byla chvilka. Navíc ty máš Ondru pro sebe v noci, tak já ho chci přes den.“
„A co když s tebou půjdeme oba a budeme si s mamkou povídat?“ zkusil to Ondra.
„Hmm, to by asi šlo. A o čem si budete povídat?“ vyzvídala.
„Nevím, ale něco se najde. A jak ses měla ve školce?“
„Dobrý.“
„A co ten… Honzík, ten tvůj kamarád?“
„Honzík? Tak ten dneska celý den poskakoval a říkal, že je kluk.“
„Aha. A jak se to pozná?“
„Vidíš, já ani nevím. Musím se ho zeptat.“
Hanka jen nad tím vyděšeně kroutila hlavou.
„A co si takhle udělat nějaký výlet?“ zeptal se Ondra.
„Jako my všichni?“ vyptávala se Petra.
„Třeba. Nebo třeba jen já s mamkou, když mi jí půjčíš.“
„To nevím. Musím si to rozmyslet.“
„Tak si to jdi rozmýšlet a já se domluvím s mamkou.“
„Vidíš, výlet. Už vím, co jsem chtěla. Jakou směnu mají vaši příští týden?“
„Kouknu se. Proč?“
„No, myslela jsem, že bychom za nimi mohli zajet všichni, aspoň by Peťule měla o babičku a dědu víc. A třeba by časem bylo i o hlídání víc…“
„Babičku? Dědu?“ přihnala se Petra, „já mám ještě někde další babičku a dědu? Kde? Já je chci…“
„Počkej chvíli, nejdřív se musíme s Ondrou domluvit.“
„Ondro? Ty máš pro mě babičku s dědou? Tos mi je koupil?“
„Mám, a ne nekoupil. Babička a děda, ty které máš, jsou mamka s tátou tvojí mamky. A já mám taky mamku a taťku, takže to by zase mohli být tvoji prarodiče – babička s dědou.“
„Aha. To je složitý.“
„Neboj není, když tak si to ještě vysvětlíme doma.“

Ondřej se konečně dostal k tomu, aby vyndal telefon a alespoň se podíval, jak jsou na tom rodiče se směnou.
„Asi by to šlo. Mám jim zavolat?“
„Zatím ne, skočím za tátou do hospody, tady jsem stejně zbytečná, když malá chce jen tebe. Domluvím se s ním, jestli by to nevzal za mě a pak to můžeš domluvit s vašima. Teda jestli to nevadí.“
„Nevadí. Tak jen běž, ať jsi brzy zpátky. My si tu s Petrou vystačíme.“
„Jasně. Jen jdi. Já se o Ondru postarám,“ pronesla Petruška a nevinným hláskem dodala, „A můžu mu taky udělat dobře?“
„No jo,“ rezignovala Hanka a pro sebe dodala „tohle si budeme muset taky vysvětlit…“

Zatímco se Hanka blížila k hospodě, Ondra si hrál s Petrou na hřišti.
„Ondro?“ začala opatrně Petra.
„Copak?“
„Já bych potřebovala…“
„Co bys potřebovala?“
„Na záchod.“
„Aha. A čůrat?“
„Ne.“
„Hmm, tak to asi budeme muset ke mně domů.“
„Tak jo.“
„Nejdřív ale musíme posbírat hračky.“
Posbírali spolu hračky a vydali se k Ondrovi domů.

Hanka dorazila k hospodě a všimla si, že venku stojí cedule. Chvíli ji si zvědavě prohlížela, pak přemýšlela, co má znamenat nápis „Dnes ochutnávka – Ondrovy chuťovky k pivu“.
Už brala za kliku od hospody a chtěla rovnou ode dveří spustit na tátu, co to má být, ale sotva otevřela, překvapil ji hluk plné hospody. Nechala si otázky pro sebe a rovnou se vydala za bar, aby pomohla. Hanka točila pivo, Vilém chystal chuťovky a roznášel. Nachystané chuťovky pomalu, ale jistě docházely. A s tím také trochu polevoval nápor hostů.
„Co to bylo?“ zeptala se Hanka, když byl konečně klid.
„Netuším.“
„A co ten nápis venku? Ta ochutnávka?“
„Ale byl tady Ondra.“
„To vím, říkal mi to.“
„No a přinesl něco pro dědky.“
„A?“
„Ochutnal jsem a měl to vážně moc dobrý, tak mě napadlo, že bych to mohl zkusit nabídnout hostům.“
„A ví o tom Ondra, že dědkové nebudou mít nic?“
„Jo, ví. Ale netuší, co jsem s tím udělal.“
„Aha.“
„Myslel jsem, že to bude v pohodě, že nabídnu pár kousků, ale zničehonic se tady objevily takové davy a najednou byla hospoda plná.“
„Jak to?“
„Nevím, zkoušel jsem se ptát a odpověď byla, že si to přečetl na fejsbůku, ani nevím co to je. A když jsem se ptal, tak že si to tam dal na zeď nějakej známej influencer, či co.“
„Tak to jo.“
„A o co jde?“
„Neřeš a buď rád, že se to takhle rozneslo, třeba sem bude chodit víc lidí na pivo.“
„Jo, a bude po klidné hospodě. Hele a nevíš, jak je na tom Ondřej s časem?“
„Proč?“
„Hostům to chutnalo, a i se ptali na normální porci, případně na odnos domů. Takže asi bude mít nějakou práci.“
„Tak to si s ním vyřiď sám. Ale zkusím ti ho naťuknout.“
„Dík.“
„Jo, už vím. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys příští týden nevzal o víkendu hospodu.“
„A proč?“
„Máme něco s Ondrou.“
„A co malá?“
„Ta bude s námi, pojedeme k jeho rodičům.“
„Jo, vezmu to. Ale domluvíš mi s Ondrou další dávku pochutin.“
„No jo, tak ti to domluvím. Stejně už musím běžet zpátky za nimi, jsou na hřišti a čekají na mě. Měla jsem být hned zpátky.“
„Tak běž.“
Cestou si Hanka přečetla zprávu o Ondřeje, že jsou u něj doma.

„Ondro, já bych měla na něco chuť?“
„A na co?“
„Já nevím. Na něco.“
„No jo, udělala sis v bříšku místo, tak teď by to chtělo do něj něco zase dát, viď.“
„No.“
„Mám tu nějaký sýr, salám, housku, chléb…“
„Něco sladkého nemáš?“
„To nemám, ale co kdybychom spolu něco sladkého udělali?“
„Jo? Palačinky?“
„Jestli chceš, tak klidně.“
„Chci mě moc chutnají.“
„Ale budeš pomáhat.“
„A s čím?“
„Budeš míchat těsto.“
„Tak jo.“
Ondřej nachystal suroviny na palačinky, nandal je do mísy a nechal Petru, aby to míchala, jen občas jí s tím pomohl.
„Tak a už můžou na pánvičku. A s čím je budeš chtít?“
„Máš čokoládu?“
„Nemám, ale marmeláda by tu byla a taky cukr a skořice.“
„A jaká marmeláda?“
„Jahodová, borůvková, třešňová…“
„Hmm, tak borůvkovou.“
Ondřej podal Petře otevřenou marmeládu a na talíř začal dávat první palačinky.
„Opatrně, budou horké.“
„A to si je mám mazat sama?“
„Jasně. Jsi přece velká holka.“
„Hmm, tak to nechci být velká… chci abys mi to mazal ty.“
„Dobře, tak vydrž.“

Ondra pekl palačinky a chystal je Petře. Sundal poslední a pustil se do úklidu, zatímco Petruška se spokojeně ládovala palačinkami až byla celá upatlaná marmeládou.
„Tak to vypadá, že tě budeme muset dojít umýt, jsi celá ulepená od marmelády.“
„Tak jo.“
„Ondro?“ zeptala se Petra, když se vrátili z koupelny.
„Ano?“
„Co budeme dělat?“
„Nevím.“
„Máš tu nějaké hračky?“
„Nemám. Budeš si sem muset nějaké donést, nebo je budeme muset koupit.“
„Aha.“
„Ale měl bych ještě jeden nápad. Máš ráda štrůdl?“
„Jasně. Ty ho máš?“
„Nemám, ale co kdybychom ho spolu udělali?“
„Ty to umíš?“ vyvalila oči Petra.
„Jasně.“
„A máš těsto?“
„Nemám. Ale uděláme ho spolu.“
„Aha.“
„A zatímco budu chystat těsto, ty bys mohla nakrájet jablíčka.“
„Nožem?“
„A čím jiným?“
„A co když se říznu?“
„Neřízneš. Já ti je oloupu, nakrájím a ty je rozkrájíš na malé kousky.“
„Tak jo.“
Pustili se společně do díla. Těsto bylo za chvíli přichystané a když odpočívalo, chystali jablíčka.
„Ondro, mě to nebaví…“ spustila Petruška po prvním jablíčku.
„Aha, no ale teď už je potřeba to dodělat.“
„Hmm, ale já nechci…“
„Tak ti zapnu televizi a budeš koukat na pohádky?“
„A to u toho budu sama?“
„Musím to dodělat, když jsme s tím začali.“
„A nemáš pohádky na telefonu. Mohla bych tu sedět s tebou.“
„Tak to jo.“

Ondra půjčil Petře telefon s pohádkami a sám dodělával závin. Petra chvílemi koukala na pohádky, chvílemi na Ondru, jak natahuje těsto.
„To bude pizza?“
„Ne, závin.“
„Ale mamka ho dělá jinak.“
„To je možné, já ho mám rád takhle.“
„Aha,“ pronesla a dál se věnovala pohádkám.
Když delší dobu nic nepronesla, Ondra se na ni podíval. Zjistil, že se jí nějak zavírají oči. Chvíli počkal, pak ji vzal do náruče a odnesl k sobě do postele. Pár okamžiků tam počkal, kdyby se náhodou vzbudila, než se vrátil do kuchyně dodělat poslední závin. Ještě chtěl napsat Hance, aby mu dala vědět, že je za dveřmi, když se ozval zvonek. Ondřej všeho nechal a běžel rychle otevřít.
„Tys tomu dal,“ prohlásila Hanka hned mezi dveřmi.
„A čemu?“
„No s tím jídlem pro dědky,“ pokračovala dál Hanka. „Co to tu voní? A kde máš Petru?“ sypala ze sebe dál, aniž by pustila Ondřeje ke slovu.
„Potichu, Petra spí u mě v posteli.“
„Jak to?“
„Potřebovala na záchod, pak měla hlad, tak jsme udělali palačinky a pak najednou vytuhla u stolu v kuchyni při pohádkách.“
„Hmm. Ale to, co cítím nejsou palačinky.“
„Ne, to je závin a musím ten poslední vyndat z trouby.“
Ondřej pospíchal do kuchyně vytáhnout poslední štrůdl a Hanka ho následovala. Sedla si na židli, tam co před tím seděla Petra a pozorovala Ondřeje, jak se v kuchyni otáčí.
„Dáš si kafe? Čaj?“
„Kávu prosím.“
„Fajn. A ten závin se šlehačkou?“
„Jestli máš?“
„Mám, ale jen ve spreji.“
„Nevadí.“
Ondřej připravoval kávu a závin.
„Víš, že jsem nikdy neměla chlapa, co by se uměl takhle otáčet v kuchyni? Je to docela sexy.“
Ondrovi stouplo sebevědomí, když ho tak hezky pochválila, a elegantně před Hanku naservíroval zákusek.
„Bože, to je dobrota,“ pochutnávala si Hanka.
„Jsem rád, že ti chutná.“
„Jestli to, co jsi donesl do hospody, bylo stejně dobrý, tak se nedivím.“
„A o co vlastně šlo s tím jídlem pro dědky?“ vyptával se Ondra opřený o linku, „A jak to, že ti to z hospody trvalo tak dlouho?“
„Ono to spolu souvisí.“
„Tak to mě zajímá.“
„Táta totiž udělal ochutnávku mezi hosty, nějak se to rozkřiklo a rázem byla plná hospoda.“
„Aha.“
„No, tak jsem tam musela zůstat a trochu mu pomoct.“
„Tak to chápu.“
„A táta by chtěl, abys zase nachystal to pochutiny, že by to zkusil prodávat v hospodě.“
Ondra nad tou představou protočil panenky.
„Hmm,“ hlesl.
„Co je? Mělo by tě těšit, že to všem chutnalo.“
„To jo, ale mě to baví dělat občas, pro kamarády, známý, někdy na nějakou oslavu… a ne to dělat nuceně na kšeft.“
Hanka se zvedla, přišla k Ondrovi blíž.
„Ani pro mě bys o tom nepřemýšlel?“ zeptala se a přitiskla se k němu. Zamrkala a vilně se lísala, až se Ondřejovi začala podlamovat kolena.
„Pro tebe?“
„Pro mě,“ špitla, „tátovi by to udělalo radost… a já bych ti taky udělala radost…“
„Ach jo. Ženský a jejich zbraně…“ povzdechl si Ondra na oko, „to by snad mělo být trestný…“
Hanka na zmínku o ženských zbraních trochu popotáhla triko, aby zvýraznilo poprsí, a rukama pak přejela po Ondrově hrudníku.
„Jen doufám, že mě tu teď takhle nenecháš,“ podotkl a přitiskl Hanku na bouli v rozkroku.
„Ale v ložnici přeci spí Petruška…“ pronesla nevinným, ale naprosto dokonale svůdným hlasem.
„V obýváku je pohovka.“

Ve vzájemném objetí se přesunuli do obýváku na pohovku. Ondra si sedl a Hanka se usadila na něm. Vášnivě ho políbila. Trochu se odtáhla a přetáhla si triko přes hlavu. Jedním pohybem rozepla podprsenku, která skončila na zemi vedle trika. Ondra nevydržel a zabořil hlavu mezi odhalená ňadra. Hanka to kvitovala smíchem a vzápětí i tichým zavzdycháním, to, jakmile si Ondra pohrával s jejími bradavkami. Vzápětí se hromádka oblečení rozrostla i o Ondřejovo triko, Hančiny kalhoty a kalhotky. Ondřej se jen nadzvedl a Hanka mu stáhla kalhoty a trenky ke kotníkům, než se na něj znovu vrhla. Sedli si tak, aby se tvrdolín jen zlehka dotýkal její roztouženky. Pohupovala se na něm a cítila, jak ocas projíždí mezi lupínky a dotýká se místečka, jež nabízí tolik uspokojení. Ondra jen funěl slastí s hlavou znovu zabořenou v Hančině poprsí. Najednou se nadzvedla trochu víc, rukou zašátrala mezi jejich těly. Nasměrovala nalitý pyj do správného otvůrku a dosedla. Ondřej zavzdychal. Hanka si přizvedla jeho hlavu a začalo ho líbat. Ondrovy ruce držely Hančin zadek a pomáhaly jí s pohybem. Žádné pomalé milování, ale rychlá honba za uspokojením. Skoro jako by závodili, kdo koho dřív udělá. Hanka byla ve výhodě. Ondra se rychlým tempem blížil do finiše. Prudce k sobě přirazil Hanku a už plnil její studánku.
„Promiň, už to nešlo vydržet,“ omlouval se Hance.
„Ale to přeci nevadí…“ uklidňovala ho Hanka, „beru to jako pochvalu, že se ti to tak moc líbilo.“
„To jo, to líbilo,“ souhlasil.
„A co bys řekl na tohle?“ zeptala se Hanka a sklouzla na zem, kde si klekla. Než stihl Ondřej jakkoli zareagovat, vzala Hanka jeho ulepeného povadlíka do úst.
„Bože…“ vydechl a zaklonil hlavu, když ucítil rty a jazyk na ocasu. Hanka se jen usmála a dál se činila, dokud nástroj uspokojení nezačal znovu nabírat na síle.
„Zvládneš druhé kolo?“ zeptala se naprosto zbytečně.

Vyměnil si místo. Tentokrát Hanka v polosedu na pohovce roztahovala nohy a Ondra se vklínil mezi ně. Zasunul znovu oživeného bojovníka do roztoužené vykropené svatyňky a začal ji prznit. Poloha se brzy stala nepohodlnou, a tak Ondra Hanku položil na gauč. Přiklekl si k ní zvedl její nohy nahoru. Hladil její lýtka i stehna, projížděl těsnou škvírku a díval se u toho Hance do očí. Oba je to náramně vzrušovalo a Hanka se blížila k vrcholu. Sténala a chvěla se při každém pohybu, sama si dráždila ňadra, což Ondru povzbuzovalo v dalším snažení. Věděl, že hned tak stříkat nebude, a mohl se soustředit na Hančino uspokojení. To přišlo vzápětí. Celá se roztřásla až málem Ondru shodila z pohovky. Ten se však nedal a pokračoval v protahování svírající se kundičky až ho Hanka musela zastavit. Ač nerad, tak poslechl a nechal ji nabrat dech.

„Mamííí… Ondróóó… já se bojím…“ ozval se Petřin výkřik z ložnice zrovna ve chvíli, kdy se chystali k pokračování.
Veškeré vzrušení bylo rázem pryč. Oba na sebe hodili jen to nejnutnější a běželi za Petrou do ložnice.