Sestřenka Andy 01

„Bože, proč zrovna já,“ lamentoval jsem nad nepřízní osudu.

Jelikož jsem měl přes léto volno, vyfasoval jsem starost o sestřenku. Sice jí už bylo osmnáct, takže si mohla dělat co chtěla, ale strejda s tetou odjeli kamsi na celý měsíc a nechtěli doma Áju nechat samotnou, takže skončila u mě. Z jedné strany jsem je docela chápal, Ája byla vždycky taková jednodušší, nebyla hloupá, to ne, ale spíš naivní a důvěřivá. Blonďatý andílek s vizáží nevinné dívčiny, kterému za úsměv vždycky všechno prošlo.
Časem ta blonďatá kštice trochu ztmavla, ale ještě ve čtrnácti jí všechno procházelo. Pak se chytla nějaké špatné party, kde k alkoholu a cigaretám nebylo daleko. A kdyby jen to, ani lehké drogy nebyly výjimkou. A obvykle to financovali z nějakých drobných krádeží. Takže poslat ji z města pryč, na okraj ve vesnice, odkud bylo všude daleko, byla jasná volba. Navíc jsem si za to tak trochu mohl sám, celá léta jsem platil za slušňáka celé rodiny.

S pochopením jsem tedy přijal sestřenku na byt a stravu, přičemž strejda mi na ten měsíc několika tisícovkami přilepšil a slíbil i nějaký bonus, když se Andrea za ten měsíc nedostane do dalších problémů.

Když za mnou přijela, samozřejmě patřičně nasr… naštvaná, ten blonďatý andílek byl ten tam. Vlasy nakrátko ostříhané, obarvené na černo, k tomu patřičně temný make-up. Dokonce jsem zahlédl i nějakou kérku.
„Tak mě tu máš. Jsem zvědavá, co tu budu celý měsíc dělat. Doufám, že máš aspoň internet,“ bylo její vřelé uvítání. „A kde budu spát?“ vyhrkla, když vešla dovnitř domu.

Dnes to byl týden, co jsme spolu tak nějak přebývali. Abychom se trochu líp poznali a nějakým způsobem znormalizovali vztah, byli jsme společně v místní nálevně. Měl jsem náladu pod psa, Andrea do mě celé odpoledne i večer ryla. Chvíli jsem jí to oplácel, ale pak už toho bylo na mě nějak moc. Zaplatil jsem a vyrazili jsme k domovu, i když Andrea to spíš považovala za vyhnanství, však to také neopomněla zdůraznit, že si připadá jako Dantès v pevnosti If, případně jako Napoleon na Elbě.

Vraceli jsme se už po tmě domů, lehce pod vlivem zlatavého moku.
„Chce se mi chcát,“ prohlásila Andrea. Stáhla si kraťasy a přidřepla si k okraji cesty. Jen jsem na ni otočil.
„Snad na mě nebudeš čumět!“ vyhrkla. „Ale jestli ti to udělá dobře, tak si klidně čum,“ dodala po chvíli, když jsem na ni jen zakroutil hlavou.

Udělal jsem pár kroků, abych jí dopřál trochu soukromí, i když se nezdálo, že by ho potřebovala. Do ticha noci se ozvalo zurčení, jak si ulevila. Během chvíle se objevila zase po mém boku.
„No, co je? Přece se před tebou nepochčiju.“
Jen jsem pokrčil rameny a nechal to být, nechtěl jsem se hádat.

„Do píči,“ ozvala se Andrea po chvíli znovu, „jsem nadržená jako hárající fena a nikde žádnej pořádnej ocas.“
Trochu šokovaně jsem se nad těmi vulgaritami podivoval.
„No co? Ty to snad neděláš? Ty nešukáš? Ó pardón, snad jsem neurazila tvůj jemnocit, ty jsi přeci takový slušňák, ty nešukáš, ty se miluješ…“
„Nech toho. Jsi nalitá a plácáš nesmysly.“
„Jen se nedělej…“
„Nech toho…“
„Copak?“ ryla dál, když zjistila, že to dopadlo na úrodnou půdu, „nebo je panáček snad na chlapečky? Tady v té prdeli bych se ani nedivila, kdybys byl milovníkem prdelí…“

Ignoroval jsem ji a přidal trochu do kroku.
„Koukám, že jsem se trefila, co… ženskou si neudrží, protože ji nedokáže uspokojit… to proto ti ta poslední utekla? Šla za jiným hledat, co neměla u tebe? Nebo seš na tom tak, že se ti ani před nahou ženskou nepostaví?“

Už jsem to nevydržel, zastavil se a otočil se na ni.
„Jasně, jak jinak. Ale aspoň nejsem kurva, co dá každýmu, jen aby byla v partě. Nemysli si, že to nevím, že nevím, proč mi tě hodili na krk, že sis někde uhnala tripla a byla si na potratu? Seš jen blbá kráva, co roztáhne nohy každýmu, kdo o to stojí. I když s tvojí vizáží se docela divím, že se někomu z tebe postaví,“ křičel jsem ni. „Když se ti tu nelíbí, tak si klidně běž, kam chceš, já tě tu nedržím. Myslíš, že je to nějaká slast poslouchat tvoje blbý kecy a dívat se na tvůj věčně otrávenej a znuděnej ksicht? Že seš nasraná na celej svět, za to já nemůžu, to je tvůj problém, tak si to nemusíš vybíjet na mně. Taky nejsem nijak odvařenej z toho, že tu seš, měl jsem jiný plány než hlídat nějakýho rozmazlenýho fakana.“

Otočil jsem se a šel domů. Ona stála jako opařená uprostřed cesty a nevěděla, co dál. Najednou jí došla slova.
Po sto metrech jsem se zastavil, zajímalo mě, jestli jde za mnou, nebo tam pořád stojí, ale nechtěl jsem, aby věděla, že se o ni bojím. Stoupl jsem si k okraji a vypustil přetlak z měchýře. Přitom jsem poslouchal její šouravé kroky.

Každý sám jsme došli domů, odemkl jsem a čekal, až se dovleče. Když procházela kolem mě brankou, prohlížel jsem si ji. Kdyby se nechovala jako kráva, nebyla by k zahození… proběhlo mi hlavou.
„Co na mě tak čumíš?“ obořila se na mě.
„Nic, já jen tak. Nějak nechápu, kde se to v tobě bere, taková si nebývala.“
„No a?“ odsekla.
„No nic. Jen, že nechápu, proč si na mě taková hnusná. Nabídl jsem ti dům, máš kde spát, co jíst, je tu nádherně a ty nejsi s ničím spokojená.“
„Hmm. Oceňuju, že aspoň nejsi takovej přizdisráč a jsi schopnej mi to říct do očí. A ne jako ti ostatní, co si o tom šeptají za mými zády a pak stejně přijdou a chtějí, abych jim dala.“

Zamkl jsem branku a odemkl dům, abych ji pustil dovnitř. Mně se dovnitř moc nechtělo, představa další noci s ní pod jednou střechou nebyla nikterak příjemná. Už jsem v duchu viděl, co by mi mohla v noci udělat. Sedl jsem si na schod a přemýšlel. Nejen o ní, ale i osobě a o tom, co jsem na ni křičel. Bylo mi to líto a chtěl jsem se jít omluvit. Na druhou stranu to všechno byla pravda, i když se dala říct asi trochu jinak. Vlastně si za to mohla sama, kdyby do mě neryla, nebyl bych to na ni všechno vykřičel. Holt někdy slova bolí víc než pár facek. A já bych si za to všechno nejraději těch pár facek dal.

„Jdu do sprchy,“ ozvalo se zevnitř domu.

Zůstal jsem tedy sedět venku, jen jsem se kousek posunul a opřel se o zeď. Se zakloněnou hlavou jsem pozoroval hvězdy. Ve městě na ně nikdy nebyl tak krásný výhled, jako tady, uprostřed ničeho. Nakonec jsem venku seděl, dokud neutichla sprcha a v Andreině pokoji se nezhaslo.

Zamířil jsem do kuchyně k lednici, dostal jsem totiž hlad. Během hledání sýra a kousku klobásy jsem zjistil, že se někam ztratila salátovka a pár mrkví.
No co, tak si je asi Andrea vzala, když měla hlad, na zahrádce je toho dost, pomyslel jsem si a víc to neřešil.

Zahnal jsem hlad a s o něco lepším pocitem jsem zaplul do koupelny na rychlou očistu. Pak už mě čekala jen cesta do postele.
Tiše, abych Andreu nevzbudil jsem se odebral do své ložnice. Cestou kolem Andreina pokoje jsem zaslechl tiché sténání. Zalezl jsem k sobě pod deku a poslouchal. Samozřejmě byl nesmysl slyšet ji hekat přes dvoje zavřené dveře, ale fantazie si se mnou pohrávala. Nejenže mi v uších stále znělo její sténání, ale i ze tmy pokoje mi před očima vystupovalo její útlé drobné tělo, doširoka roztažené nohy a rozevřená pička… ručka rychle kmitající, ztuhlé bradavky na jejích drobných ňadrech… kdo ví proč jsem si vzpomněl na okurku a mrkev, rázem jsem si představil její kundu vyplněnou okurkou a v zadku zaraženou mrkev. Ocas mi ztvrdl na kámen a mě nezbylo nic jiného než si taky ulevit.

Ráno jsem si přivstal a zamířil do nedalekého lesa, kde jsem měl svá místa. Procházel jsem se lesem, abych si vyčistil hlavu. Nechápal jsem, kde se ve mně vzaly myšlenky na Andreu. Nikdy mě holky jejího typu nepřitahovaly. Najednou jsem jí měl plnou hlavu, ale třeba to byla jen touha dát jí co proto za to, jak se chovala.
Košík se navzdory chaosu v mé hlavě plnil houbami. Netušil jsem, jestli je Andrea má ráda nebo ne, ale bylo mi to jedno. Buď je nasuším, nebo budou k obědu.
Košík už byl skoro plný, tak jsem se vydal na cestu domů. Ještě jsem měl dvě místa, jedno na růžovky a druhé na bedly.

Sedl jsem si venku před dům a pustil se do čištění hub. Andrea za chvíli přišla.
„Kdes byl?“ spustila na mě, jako žárlivá manželka.
„Dobré ráno i tobě,“ nenechal jsem se rozhodit.
„Kdes byl?“ trvala na své otázce.
„Vidíš, ne? Na houbách. Udělám houbové řízky, teda jestli to jíš. Nebo bys raději zeleninový salát? V lednici by měla být mrkev a okurka…“
Bylo vidět, že sebou trochu cukla při zmínce o zelenině, ale snažila se na sobě nedat nic znát.
„Mohla jsem jít s tebou, kdybys řekl.“
„Mohla, kdybys nespala. Na houby se chodí brzo ráno.“
„Hmm, tak se neurážej.“
„Já se neurážím. Jen jsem si myslel, že po včerejšku se mnou nikam nebudeš chtít.“
„Hmm. Na tom něco bude. Kdybys to řekl včera, asi bych tě s tím poslala do prdele.“
„Tak vidíš.“
„Hmm, chceš s tím pomoct?“
„Jak chceš. Klidně si sedni, vem si nůž a začni čistit a krájet.“
„A jak to chceš?“

Zvedl jsem hlavu a podíval se na ni.
„Myslím, jak to chceš nakrájet.“
„Bedly a růžovky nech celé, ty osmažíme, zbytek na plátky na sušení. Leda bys měla chuť na smaženici.“
„Fajn. Takže na plátky.“
„Klidně.“
Mlčky jsme se pustili do práce a houby z košíku kvapem ubývaly.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na Andreu. Dneska byla bez toho šíleného make-upu, jen v delším triku, které spíš připomínalo šaty, jestli měla kraťasy, případně kalhotky jsem nezjišťoval.
„Hele, chtěl bych…“ začal jsem ve stejnou chvíli jako ona.
Zasmáli jsme se tomu, to bylo snad poprvé od doby, co přijela, co jsem ji viděl se usmívat.
„Promiň, klidně začni,“ vyzval jsem ji.
„Ne, ne, ty jsi tu doma, tak začni sám.“
„Fajn. Hele, ten včerejšek, mrzí mě to… neměl jsem tam na tebe tak křičet…“
„Hmm, to je dobrý. Aspoň si mi to řekl do očí. Taky bych se měla omluvit. Ty za to všechno nemůžeš, je to můj problém.“
„Ale nemusíš kousat do každé ruky, co ti nabízí pomoc,“ vyhrkl jsem stále ještě trochu naštvaně při vzpomínce na včerejšek, „sorry.“
„Ne, máš pravdu, i včera si ji měl.“
„To nemění nic na tom, že mě to mrzí.“
„Ty nevíš všechno. Já se nemůžu jen tak sbalit a odjet domů.“
„Jak to? Předně mi táta nenechal žádný peníze, ani kartu, nic. A pak mi sebral i klíče od bytu. Navíc tady mě nikdo nezná. Když se vrátím, teda kdybych mohla, tak si zase na mě všichni budou ukazovat prstem.“
„Aha. Takže seš plně závislá na mně.“
Jo.“
„A to tě sere.”
„Jo. Koho by to nesralo? Děsně, nerada jsem na někom závislá.”
„Ale já to nevěděl.“
„A co já s tím? Navíc po netu kolujou moje ne zrovna cudný fotky a asi i nějaký video… Proto jsem taky od všeho utekla.“
„Hmm, a co já s tím?” odpověděl jsem stejně, jako ona mě před chvílí.

„Zásah,” na chvíli se odmlčela, než pokračovala trochu smířlivějším tónem. „Ale to nic nemění na tom, žes měl pravdu. A že já neměla právo se do tebe navážet. Kousat do pomocné ruky…“
„A to nemůžete přijít a říct všechno na rovinu? Jak ty, tak rodiče? Copak jsem komukoli z rodiny odmítl pomoc? Tohle mě fakt sere. Tyhle sociální tanečky, aby náhodou nebyl nikdo za toho špatného… jak to navlíknout, aby nás neodmítl… přesně od tohohle jsem utekl z města sám a stejně se mi to vrací.“
„Ne, to ne. Taky tyhle sračky nemám ráda, proč ti to asi říkám…“
„Jo, ale po týdnu vzájemného našlapávání a menších či větších bojůvek. Vzpomeň na včerejšek. Kdybych to věděl, tak se to nestane.“
„Myslíš, že se s tím vším chlubím každému na potkání?“
„To asi ne. Ale ono je určitě lepší, když se to ke mně donese odjinud, než abys mi to řekla ty. Cos to včera říkala o tom přizdisráči?“
„Jo sakra, máš pravdu. Měla jsem ti to říct rovnou. Ale potřebovala jsem… potřebuju tě. Nemám kam jinam jít.“
„Jasně. Fajn. Takže sis myslela, že tě vyhodím, když to budu vědět, nebo že tě ani nepustím přes práh. Super. To si fakt o mně myslíš pěkné věci.“
„Do prdele! Kurva práce! Jo, posrala jsem to. Posrala jsem si život a potřebuju někde začít znova, než se dostanu do ještě větších sraček.“

Mlčel jsem a koukal, jak se jí do očí hrnou slzy.
„Myslíš, že je jednoduchý bejt pod vlivem táty, pana dokonalého, perfekcionisty každým coulem? Stejně jsem lítala z průseru do průseru jen kvůli němu. Plánoval mi budoucnost… školu, práci… všechno… Copak se v tom dá žít? Všechno muselo bejt perfektní, dokonalý, bez poskvrnky…“
„Chápu…“
„To asi ne… jak by ti bylo, kdyby ti někdo kontroloval šuplík s prádlem, jestli tam náhodou není něco moc vyzývavého? Cokoli jen trochu zavánělo erotikou bylo zakázané… Proč myslíš, že jsem přišla o panenství při první možné příležitosti? Jemu natruc, nechtěla jsem být tou jeho vzornou poslušnou holčičkou. Stejně tak to bylo s tou partou. I to ostatní se stalo kvůli němu. To on mě donutil k potratu. Kdyby mi nechal napsat antikoncepci, tak by se to nestalo. Ale o tom jsem se doma nesměla ani zmínit…“
„A ty vole…“ hlesl jsem.
„Jo, proto jsem skončila tady v týhle prdeli stopadesát kilometrů daleko od všeho.“

Takovou upřímnost jsem od ní nečekal, navíc tohle bych do strejdy nikdy neřekl, teda, možná jo, ale ne v takové míře.
„Příměří?“ navrhl jsem a nabídl jí ruku.
Usmála se, vycenila na mě zuby a několikrát naznačila kousnutí.

„No co, koušu do nabízené ruky, ne. Myslíš, že jsem ztratila smysl pro humor?“
Pokrčil jsem rameny.
„Ten si vzít nenechám. Možná trochu zčernal a potemněl, ale je můj a mám ho.“
„Jo, fajn. Já proti černému humoru nic nemám.“
„To je dobře,“ pokývala hlavou a podívala se na mou stále ještě nabízenou ruku. „Ne, příměří ne, nechci skončit jako Severní a Jižní Korea. Sedmdesát let po válce a prakticky jsou ve válečném stavu neustále.“

Její znalosti mě trochu překvapovaly, nějak jsem to u takové rebelky nečekal.
„Ne příměří, ale mír,“ dokončila myšlenku a přijala mou ruku.
„Tak to beru. Jo a když jsme si to vyjasnili, co si takhle zajet zítra do města? Udělat si hezký odpoledne.“
„Fajn, ale platíš.”
„Já ne, já to platit nebudu.”
„A kdo teda?“
„Tvůj táta mi tu nechal nějaký prachy prý na přilepšenou, tak z toho můžem něco utratit. Co ty na to?“
„To zní jako plán.“
„A je něco, co bys konkrétně chtěla?“

Chvíli jen tak seděla a přemýšlela.
„Tak to vybal. Řekni to narovinu, snad jsme se na tom dohodli.“
„Hmm, tak jo. No víš…“
„Ser na ty tanečky a řekni rovnou co chceš.“
„Pořádnej vibrátor,“ vyhrkla a dívala se mi zpříma do očí.
„Fajn. Sexshop tam nějakej je. Nebo ho můžeme objednat a jen někde vyzvednout,“ přijal jsem to s naprostou samozřejmostí. „Okurka a mrkev nejsou to pravý, co,“ neodpustil jsem si rýpnutí.
„Nejsou. Ale stejně není nad pořádnýho ptáka.“
„Rozumím, maso je maso.“
„Jo.“

„Hele a kolik ti dal za moje hlídání?“
„Proč? Máš strach, jestli bude na umělýho kámoše, nebo bys chtěla ještě něco?“
„Jo. Když je ta možnost, tak ještě nějaký pěkný prádlo, klidně pořádně nemravný…“
„Fajn. A hodláš se tím pochlubit tátovi?“
„Blbečku, že bych se před nim předvedla v prádle, a ještě si to udělala vibrátorem? Ty vole, to by ho asi kleplo,“ odpověděla se smíchem.
„Myslel jsem, jestli mu hodláš říct, za co utrácíš jeho prachy.“
„Uvidíme, když mě zase nasere, což je dost pravděpodobný, tak mu to třeba ukážu.“

„Ty se fakt nezdáš,“ zkonstatoval jsem a vzápětí dodal, „Ale mám jednu podmínku.“
„Jakou?“
„Nechci s sebou to černý strašidlo, co sem přijelo. Doufám, že máš něco normálního na sebe,“ uzavřel jsem naši diskusi.

„Hmm, snad někde něco najdu.“