Je to pár týdnů, co jsem změnil práci. Lepší peníze, samostatná kancelář, žádný open space, ale o to víc času jsem musel v práci strávit.
Konečně nadešel vytoužený pátek a já se těšil domů, měli jsem se ženou naplánovanou večeři. Ale samozřejmě, jakmile si člověk něco naplánuje a těší se na to, tak se všechno sere a plány se musí rušit.
Začalo to už ráno. Sotva jsem přišel do kanceláře a sedl si k počítači, už na mě čekalo deset mejlů k vyřízení. Než jsem se jimi stihl prokousat, už to byly další. A to nejhorší mělo teprve přijít. Spásná pauza v podobě oběda mi dala alespoň trochu času na vydechnutí a nabrání trochy sil. S vidinou blížícího se konce pracovní doby a rande s vlastní ženou jsem šel veselým krokem zpátky na pracoviště.
„To je dost, že jsi zpátky,“ spustil na mě šéf ještě dřív, než jsem stihl odemknout kancl. „Jsem rád, že jdeš tak zvesela,“ pokračoval dál a mával na mě deskami. „Tohle je potřeba dneska dodělat, takže sebou koukej hodit.“
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Co by? Projekt, co je nutný dneska odevzdat.“
„To nemůžeš myslet vážně.“
„Já ne, ale na mě to hodili shora, tak si to užij.“
Vrazil mi desky do ruky a spokojeně odešel domů.
Sotva jsem dosedl na židli, nadával jsem jako špaček. Když jsem se trochu uklidnil, napsal jsem ženě, že mě na večeři asi bude muset vyzvednout v práci, protože nestíhám. No, nadšená z toho nebyla. Udělal jsem si pořádný hrnek čaje, zamknul dveře, aby nikdo neotravoval, a sedl si k projektu. Jen to přečíst a pochopit, co se vůbec po mně chce, byl úkol na hodinu. Pak už jen nudné dohledávání různých údajů, doplňování kolonek, vypisování položek a počítání nákladů.
Cvaknutí kliky a zaklepání na dveře mě vyrušil zrovna uprostřed finálního součtu.
„Kdo je!?!“ vyštěkl jsem.
„To jsem já,“ ozvala se moje žena za dveřmi, „pustíš mě dál?“
„Jo, jo hned to bude,“ odpověděl jsem a šel odemknout dveře.
„Promiň,“ omlouval jsem se a mířil zpátky, „jen něco dodělám, pošlu to šéfovi a můžeme jít.“
„Hmm, to znám.“
„Fakt, potřebuju ještě tak deset minut.“
„Jo, takže minimálně půl hodiny.“
„To ne, opravdu zlato, tak deset patnáct minut a bude to hotový,“ nevím koho jsem víc přesvědčoval, jestli ji nebo sebe.
„Tak dobře. Já si odskočím a ty v klidu pracuj.“
„Jo jo, jen pak za sebou zamkni, ať tu nikdo neotravuje,“ zahučel jsem jakousi odpověď a ponořil se znovu do práce. Zběsile jsem se snažil to všechno včas dodělat.
Klaply dveře, cvakl zámek a po chvilce se ozvalo podivné cinknutí nebo spíš klepnutí. Jen jsem zvedl oči a zaznamenal, jak si manželka sedla na vedlejší stůl.
„Měl by sis otevřít okno, máš tu děsnej vzduch,“ poznamenala.
Ani jsem nezdvihl oči od displeje, jen jí rukou ukázal na okno a řekl: „Posluž si.“
Ladným krokem prošla kolem mě, otevřela okno a klekla si na židli, co stála pod ním.
„Máš to docela pěkný výhled, že ses ani nepochlubil,“ pronesla a koukala z okna.
„Na to nějak nemám čas, myslím na to koukání z okna,“ odpověděl jsem a dál ťukal do klávesnice jako splašený datel na speedu.
Konečně to bylo za mnou. Uložit, zálohovat a poslat. Otevřel jsem emailovou aplikaci a začal smolit zprávu a přidávat jednotlivé přílohy. Na tmavém pozadí se hezky odráželo pozadí mé ženy, nádherně vystrčené, sukně vyhrnutá tak, že odhalovala lem punčoch. Pomalu jsem se otočil na židli a vychutnával si ten pohled naživo. Ta její lýtka a pěkně tvarovaná stehna obepnutá černými vzorovanými punčochami, pokračoval jsem pohledem vzhůru na luxusně tvarovaný zadek schovaný pod sukní.
To už jsem nemohl vydržet a musel si stoupnout. Opatrně jsem nadzdvihl okraj sukně. Černý podvazkový pás a černé kalhotky mezi půlkami přecházející jen v tenký provázek. Už mi bylo jasné, co byl ten zvuk, když si sedla na stůl. V zadečku se blýskal špuntík s kamínkem. Z toho poznání mi vyschlo v krku a v kalhotách se rozpoutala bouře vzrušení. Rukou jsem přejel po odhaleném zadečku, prstem si pohrál se šperkem, a nakonec jsem pohladil i vyšpulenou vlhkou kundičku. Manželka jen otočila hlavu a usmála se.
Jakmile se ozvalo vrznutí zipu na mých kalhotách, ještě víc vystrčila zadek.
Ocas vystřelil ze svého vězení, aby se vzápětí zanořil do mokré jeskyňky, stačilo jen odsunout kalhotky stranou. Jedním pohybem jsem vnikl až na dno.
„Aaahhh…“ vyhekl jsem a vychutnával si ten blažený pocit.
Po chvíli nečinnosti mi sama začala vycházet vstříc a nabodávala se na mé kopí. Sevřel jsem v dlaních její půlky a přidal se k jejím pohybům. Netrvalo dlouho a z úst jí uniklo docela hlasité zasténání.
„Asi bychom to okno měli raději zavřít,“ podotkl jsem.
„Hmm, asi jo,“ neochotně souhlasila a narovnala se.
„Stůl,“ navrhl jsem, když se trochu bezradně rozhlížela.
Jen přikývla a už na něj pokládala. Zavřel jsem okno a s trčícím klacek vyrazil k ní.
„Ne, nech si je,“ zadržel jsem jí ve chvíli, kdy si chtěla stáhnout kalhotky.
Pár okamžiků jsem si ji prohlížel a pak znovu zasunul. Držel jsem její stehna a v pravidelném rytmu přirážel. Už jsem cítil, že se blíží okamžik odkud není návratu. Opět jsem sváděl ten věčný boj, udělat se, nebo ještě chvíli vydržet. Toužil jsem, aby to nikdy neskončilo. Při pohledu mezi její nohy přišlo další dilema, spíš trilema, vycákat se do ní, vytáhnout špuntíka vrazit udělat se jí do zadečku, nebo z ní jen vyjet a kochat se pohledem na pocákanou kundičku a sperma deroucí se skrz jemnou krajku. Zabraný do představ jsem si ani nevšiml, že si rozepnula halenku a já zíral na odhalená ňadra.
„Tu jsem si koupila kvůli tobě, má rozepínání vpředu.“
Hleděl jsem na její obnažená prsa, naběhlé bradavky a mé tělo rozhodlo za mě. Naposledy jsem prudce přirazil a vysemenil se do ní.
„Bzzzzz, bzzzz,“ začal poskakovat telefon po stole.
Natáhl jsem se po něm, naštěstí nebyl tak daleko, a přijal hovor. Samozřejmě, že otravoval šéf.
„Kdy už mi to pošleš,“ ozvalo se z telefonu.
„Jo hned, zrovna jsem to tady dodělal,“ odpověděl jsem mu. Díval jsem se na ženu a lehce u toho pohyboval boky. Ta jen s úsměvem přikyvovala.
„Jo jo, beztak tam čumíš na porno.“
„Ty v práci koukáš na porno?“ ozvala se šeptem manželka.
Zakryl jsem mikrofon, abych jí mohl odpovědět. „Zrovna teď by se to asi za porno dalo považovat,“ řekl jsem a zkouknul ji chlípným pohledem.
„To máš pravdu.“
„Hele, jsi tam ještě?“ ozvalo se z reproduktoru, „posloucháš mě?“
„Jo, sorry. Co si říkal?“
„Hmm, super. Kdy to teda pošleš?“
„Během pěti minut, poslední kontrola a už to letí.“
„Jen aby.“
„Když nebudeš zdržovat, tak možná i dřív.“
„Jo, tak dělej,“ bylo poslední, co řekl, než ukončil hovor.
Odložil jsem telefon a vrátil se k dokončenému dílu. Změklík už opustil štěrbinu a za ním následovaly první kapky bělostné tekutiny. S úsměvem jsem urovnal kalhotky a nezapomněl je na to nadělení přitisknout. Žena se zvedla na stole a zvědavě se dívala na mě.
„To mám jako takhle jít na večeři?“ zeptala se nevěřícně.
„A proč ne?“
„Vždyť to ze mě poteče,“ snažila se protestovat.
„Opravdu? Třeba právě to chci…“
„Ach jo,“ povzdechla si, „co s tebou mám dělat.“
Jen jsem se usmál.
„Tak to koukej poslat, ať můžeme jít.“
„Fajn,“ urovnal jsem si oblečení a poslal šéfovi dokončený projekt.
Vypnul jsem počítač a ruku v ruce jsem odcházel konečně z práce.
Naskočili jsme na mhdéčko, co právě přijelo.
„Nechceš si sednout?“ kývl jsem směrem k volnému místu.
„Jak si mám sednout, když mi to prosakuje skrz kalhotky. Ještě chvíli a poteče mi to po stehnech.“
„Fakt? Ukaž… ukaž…“ žadonil jsem jako malý.
„Ty si nedáš pokoj, viď.“
„Nedám. A tobě se to líbí.“
„No jo,“ odpověděla, rozhlédla se po autobusu a nenápadně si vpředu na okamžik zvedla sukni.
Pohled na ulepené kalhotky byl vzrušující.
„Tobě už zase stojí?“ pošeptala mi do ucha, když jsem se k ní přitiskl, abych ji políbil.
„No jo, jsem nadrženej úchyl a vzrušujou mě tvoje promáčený kalhotky.“
„To jsem ráda, že to vím. A co sis mě tam na tom stole tak prohlížel? Myslím, než jsme skončili.“
„Ale, nějak jsem se nemohl rozhodnout.“
„A o čem?“
„No, jestli na tebe, nebo do tebe, a když do tebe, tak do jaké dírky. A všechny možnosti byly tak lákavé…“
„Aha. Třeba i na ty ostatní možnosti dojde,“ řekla mnohoslibně. To už jsme však přijeli na zastávku nedaleko restaurace.
Krásný příběh. Až tak nějak moc krásně realistický. Což je u tvých povídek krásný standart 🤗 Už jak jsem četl začátek, jak se mu vše o rána nevychází, hned jsem si vzpomněl na sebe. Já jsem to měl celý týden,kdy se vše sypalo jedno za druhým. 😂Akorát ten konec jsem neměl tak příjemný jako hrdina z povídky. Díky, je příjemné číst takové fajn povídky co zpříjemní den. Jenom se zeptám, jak jsou na tom Hospodské patálie? Přeji hodně dalších nápadů 👍
Díky. Však ta realističnost tomu dodává to kouzlo. Stalo se to? Nestalo? A komu? 😀
Patálie se tvoří, ale jde to pomalu. Nějak k tomu chyběla ta správná inspirace a nálada. Ale dva díly jsou v systému, tak snad to bude na skle v dohledné době (10. díl 22.9. a 11. díl snad 29.9).
Moc pěkná povídka. Tohle bych chtěl někdy zažít, ale v openspace se to prostě nedá.
Openspace je na nic. To není ani na práci.
Hrdina by měl svému nařízenému poděkovat za pozdě zadaný úkol, bez toho by jej tento krásný zážitek minul.
Nemohu opomenout pochvalu za příhodně zvolený náhledový snímek.
Hezké, normální, uvěřitelné. U většiny povídek čtenář jasně cítí, že jsou vyfantazírovány (což rozhodně není na škodu), ale u Tebe si říkám, že píšeš příběhy, které jsi skutečně prožil… Mimochodem, je fajn zjistit, že někteří autoři se jen odmlčeli, a vracejí se.