Hospodská patálie 12

„Mamí, já bych chtěla houpačku, Ondra mi jí slíbil…“ volala hned mezi dveřmi Petra.
„Ale Peťo, já ti nic neslíbil,“ bránil se Ondra.
„Co ti Ondra slíbil?“ nechápavě se ptala Hanka.
„No houpačku.“
„Jakou houpačku?“
„Normální houpačku.“
„Počkej, počkej, to nějak nechápu? Ty chceš mít doma houpačku?“ ujišťovala se Hanka.
„Chci.“
„Ale to přeci nejde mít doma houpačku?“
„Ale jde. Ondra to povídal…“

Hanka se podívala na Ondřeje a ten jen zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
„A seš si jistá?“
„Jo. Tam měli houpačku normálně vevnitř. A já jí chci taky.“
„Počkej, že ty něco chceš, neznamená, že to budeš mít. Ani nevím, jak by se tady dala přidělat.“
„Tam visela od stropu.“
„Ale to je něco jiného, v herně to mají speciálně udělané.“
„Hmm, asi jo. A tady by to nešlo udělat?“ zkoušela to bez ustání nějak ukecat.
„Peťule, myslím, že už to s houpačkou stačilo,“ zasáhl do toho Ondřej, „rozhodně to není tak jednoduché, jak si myslíš. Bylo by potřeba udělat díru do stropu, přidělat tam háček nebo raději dva a na to by se houpačka pověsila.“
„Jooo? Takže ono by to šlo? Huráááá!!!! Budu mít doma houpačku!!!“ vykřikla nadšením.
„Počkej, nikdo nic takového neřekl. Navíc, kam bychom ji dali?“
„Kam? To je jasný, ke mně do pokojíku,“ rozhodla s naprostou jistotou, jako by ani jiná možnost nepřidala v úvahu.

Ondra nad tím jen kroutil hlavou.
„Navíc ani nemám vrtačku, a nevím, jak tam přidělat ty háčky, aby tě to uneslo.“
„Hmm. Ty to určitě zvládneš. Ty umíš přeci všechno,“ uzavřela debatu Petra a odběhla si hrát do svého pokoje.
„Bože, to je číslo,“ povzdechl si Ondra.
„Jo, cos čekal. Slíbit jí houpačku…“
„Já jí nic neslíbil. To si vymyslela sama.“
„Jo, ale tys jí řekl, že by to nějak šlo. Tak teď tě chci vidět, jak to zvládneš.“
„Tak to je teda pěkný, že já nebyl zticha.“
„To víš, říct něco před Peťulí, to je nebezpečný.“
„To už jsem poznal.“
„A co ta houpačka? Myslíš, že bys to zvládnul?“
„Asi jo. Jen to bude chtít dát pozor a neprojet skrz stropní panel. A někde sehnat nějakou tu chemickou kotvu, kterou se to tam nalepí.“
„A bude to držet?“
„Mělo by, to se všechno zjistí. Takže to mám chápat tak, že o tom uvažuješ?“
„Ještě nevím, ale možná jo.“
„A kam bys to chtěla dát?“

Hanka se krátce zamyslela nad tím dvojsmyslem.
„Kam bych to chtěla? Od tebe kamkoli, ale nejraději sem,“ odpověděla a mírně roztáhla nohy.
„Hmm, to je dobré místo, spíš to nejlepší,“ pochválil její výběr, „ale tohle jsem na mysli neměl…“
„Ne? To se divím, já měla za to, že na tyhle věci myslíš neustále.“
„To jo…“
„Tak vidíš.“
„Nevidím, jsi moc oblečená.“
„Já vím, ale Peťule je vedle.“
„No vidíš, houpačka by ji mohla zabavit…“
„To by mohla, kdyby nechtěla od někoho houpat.“
„Tak kam s tou houpačkou?“
„To právě nevím,“ posteskla si a v myšlenkách odběhla k houpačce pro dospělé.
„Tak kde bude nejmíň překážet?“
„Hmm, asi u ní v pokojíku,“ pronesla trochu zklamaně.
„Jasně, jen to asi nebude mít jako překvapení. Díra ve stropě a následně hák na pověšení se moc zamaskovat nedá.“
„To je pravda.“
„A jinam to asi nedáme. V kuchyni to bude překážet, stejně jako tady v obýváku. Takže zbývá chodba nebo ložnice.“
„Jo, ale na chodbě bývá trochu chladněji, a navíc se tam všechno rozléhá. A v ložnici na to zrovna moc místa taky není,“ jak to Hanka říkala, v hlavě jí uzrával plán. Nechá Ondru přidělat houpačku nejprve do pokojíku a pak pod záminkou závěsného křesla udělá další hák v obýváku, nebo v ložnici, nebo na obou místech.

„Co se nad tím tak usmíváš?“ zeptal se Ondra.
„To nic, to jen, že když to zvládneš, tak budeme mít od Petry chvíli klid, když se bude moct houpat i doma,“ snažila se zdůvodnit svůj úsměv, aniž by prozradila plán.
Ondra se tedy chopil úkolu a jal se zjišťovat, jak správně pověsit houpačku. Stejně si nakonec došel pro rady do hobby marketu. Jakmile zjistil co a jak, domluvil se s Hankou. Ta, ač nerada, se mu svěřila s plánem na závěsné křeslo. Ondrovi to nevadilo, udělat jeden závěs nebo tři nebyl zase takový rozdíl.

Nadešel inkriminovaný den. Petru poslali k dědovi a babičce a společně se pustili do práce.
„Krásně protahuješ ty díry,“ komentovala vrtání a čištění děr.
„Však tobě to s tou tyčí jde taky dobře,“ oplatil jí stejnou mincí Ondra, při pohledu na trubku od vysavače.
„A jak ty díry tak krásně plníš…“ povzdechla si Hanka, když plnil díry chemickou kotvou.
„Však tu tvou vyplním za chvíli,“ pronesl tiše Ondra, když pohlédl na Hanku. Ta na sobě měla jen staré dlouhé vytahané triko. S podprsenkou se doma neobtěžovala, tak jí Ondřej mohl čumět na prsa.

„Tak hotovo, teď musíme počkat, až to vytvrdne,“ prohlásil Ondra a podíval se na Hanku. Než stihl cokoli dalšího dodat, Hanka pustila vysavač a stáhla Ondřejovi stojícímu na schůdkách kalhoty i trenky. Před obličej se jí vyhoupl jeho úd, který okamžitě vsála mezi rty.
„Už to tvrdne,“ hlásila s plnou pusou, jen Ondra měl co dělat, aby nespadl dolů.
Hanka si pohrávala s jeho pytlíkem a prsty proháněla koule, jazykem kroužila kolem žaludu, aby vzápětí celé péro pěkně pomalu schovala do svých úst.
„Myslím, že už to ztvrdlo,“ hrdě prohlásila a nechala tvrdolína trčet do vzduchu.
„Tak ty takhle…“ vykřikl Ondra a vmžiku byl dole ze schůdků. Chytil Hanku a téměř ji hodil na postel, štěstí, že poslední díry dělali v ložnici. Vykasal Hančino triko, roztáhl jí nohy a s potěšením zaznamenal, že nemá kalhotky. Jedním pohybem ji nabodl na své kopí.
„Aaahhhh…“ vyhekla Hanka, „konečně…“

Bušil do ní jako čerstvě propuštěný trestanec, žádná předehra, žádné něžné milovaní, bral si ji tvrdě. Jednou rukou svíral Hančiny paže nad její hlavou, druhou drtil ňadra pod vytahaným trikem. S každým stiskem bradavky, s každým zataháním za ni se Hanka zazmítala rozkoší a hlasitě zasténala. Ondra se narovnal, uchopil její nohy a dal si je obě na jedno rameno. Zúžená kundička poskytla oběma další dávku potěšení. Jediné, co ho trápilo bylo, že se nějak moc rychle blížil ke svému vyvrcholení. Snažil se myšlenky přenést kamkoli jinam, ale vždycky skončil u představy, jak z právě przněné pičky vytéká jeho semeno, jak je celá nádherně ulepená.

Podíval se na Hanku, jak si sama dráždí poprsí, a to bylo příslovečnou poslední kapkou. Naposledy vyhekl a přirazil. Ocas sebou zaškubal a vychrlil nastřádané mlíčí v několika dávkách. Vadnoucí ocas jen neochotně opouštěl své útočiště. Jakmile vyklouzl ven, Ondra se zálibně díval, jak bílá tekutina zvolna vytéká ven. S vědomím toho, že Hance zbýval k vytouženému cíli jen kousek, neváhal a zasunul na uvolněné místo alespoň prsty. Palce dráždil fazolku rozkoše a prsty vrážel do vycákané štěrbiny tak, až kolem nich vytékaly promísené milostné šťávy. Hana se pod jeho náporem slastně kroutila a po několika zásunech její tělo zachvátilo vyvrcholení. Ale Ondra nepřestával a dál a dál ji dráždil a prodlužoval Hančinu slast. Musela nakonec zmobilizovat všechny síly, aby ho odstrčila, jelikož ji nájezdy na citlivou část jejího těla téměř bolely. Chňapla tedy po jeho ruce a stáhla si ho k sobě.

Leželi vedle sebe a hlasitě oddechovali. Hanka si prohlížela Ondrovy ulepené prsty a po chvíli je začala olizovat.
„Není na čase to dodělat?“ podívala se Hanka na Ondru.
„Nevím, myslím, že už jsem hotový.“
„To já taky a ne jednou, ale ty háky…“
„Jo, asi jo. Přidělat je můžeme, jen zatížit půjdou až zítra.“
„Fajn, to nevadí, ale i tak to musíme dodělat, než se Petra vrátí.“
„Aha. A v kolik mají přijít?“
„A dopr…“
„Co je?“
„Za půl hodiny jsou tady.“
„Klid, to stihneme. Ty mi budeš držet a podávat, já budu šroubovat.“
„Jasně, tobě ráda podržím.“

Ondra na sebe zpátky natáhl oblečení a pustil se do díla. Hanka samozřejmě držela a podávala a u toho Ondru znovu dráždila. Když bylo vše hotovo, Hanka se pustila do sbírání věcí, co zůstaly ležet na zemi. Vystrkovala na Ondru svou zadničku. Čehož on samozřejmě s radostí zneužil a znovu stojícím klackem se dobýval dovnitř. Zrovna ve chvíli, kdy konečně zasunul, se ozval zvonek a rachocení klíčů. S leknutím od sebe odskočili, jako dva magnety přitisknuté stejnými póly u sebe, a Hanka vyběhla na chodbu. Sotva si stihla urovnat triko už se otevíraly dveře a dovnitř se hnala Petra.
„Dík za hlídání.“
„Nemáš zač,“ odpověděl děda. „Hele, nic moc mi do toho není, co děláte v soukromí…“ pokračoval dál a zkoumavým pohledem přejel dceru od hlavy až k patě a zpátky, „ale mělo by to být v soukromí.“
„Co jako?“ podivovala se Hanka.
„No, Peťule povídala něco o videu a posílání pusinky…“
Hanka se začala děsit.
„… a prý jsi tam byla nahá, či co. Raději si ani nechci představovat, cos tam všechno vyváděla a ukazovala.“
„Aha.“
„No právě. To si sakra nemůžete dávat trochu pozor? A co teprve teď… přijít dřív, tak vás nachytáme v nejlepším…“
Hanka se snažila dát nohy cudně k sobě, protože cítila, jak z ní stále ještě vytéká nadělení.