Vánoční romance

Na Prahu se začal snášet soumrak, ale vánoční ruch neutichal. Ulice ozářené světelnými reklamami, honosně vyzdobená nákupní centra, ale i malé obchůdky, lákaly k procházce a návštěvě.
Hloučky lidí postávaly u stánků se svařákem, jinde si párek milenců hřál ruce nad roštem, kde se právě opékaly kaštany a jejich vůně se linula ulicí.
Do toho všeho se ozývaly melodie vánočních koled.

Počasí, vědomo si této slavnostní nálady, zahalilo město drobným sněžením, které ještě více zdůraznily světla pouličních lamp, ty se postupně rozsvěcovaly ze středu města do všech stran a připomínaly rozevírání lotosového květu.
Temná hladina Vltavy v sobě odrážela odlesky světel a drobné vlnky tvořily stříbřitě se vlnící koberec, který pomalu mizel kdesi za městem do hluboké temnoty.
Nezaměnitelná vůně kadidel se šířila potemnělými ulicemi z otevřených dveří kostelů.
Ruch v ulicích pomalu utichal, chodníky osiřely, spousta obyvatel si již vychutnávala atmosféru Štědrého večera.

Jednou z takových ulic Starého města, stranou od hlučného centra, se z nákupů a podvečerní procházky, vracel Josef se svou ženou.
Jsou to právě tři roky, kdy se s ní sešel za záhadných okolností na náplavce Kampy.
Znovu a znovu si připomínal to krásné ráno, kdy se probudil a ona ležela vedle něho v posteli a spokojeně oddechovala.
Taky mu ale nešla do hlavy jedna záhada. Od té doby už nikdy nepřiplula ke břehu bílá labuť, které se svěřoval se svými problémy a dokázal jí dlouhé hodiny vyprávět o všem možném, dokud sama neodplula.

To mu ale teď nevadilo. Měl krásnou ženu, s kterou trávil dlouhé dny i večery u krbu. Měli si stále co povídat a jeden druhého opouštěli jen v nutných případech, kdy musel Josef do práce.
Od sousedů se dozvěděl, že jeho žena chodívá občas na náplavku a dlouho tam na lavičce sedí, pozoruje labutě, a někdy si s nimi povídá.
Když se ale nabídl, že půjdou k vodě oba, vždy to kategoricky odmítla.
Josefovi to bylo divné, ale nikdy se nezeptal na důvod a ženino rozhodnutí respektoval.

Ale proč si dnešní krásný večer kazit přemýšlením o neobvyklém chování své ženy, pomyslel si Josef a uchopil ji kolem ramen. Opuštěnou ulicí kráčeli k domovu, kde je očekával vyhřátý byt.
„Už mám Aničko docela hlad,“ zakručelo Josefovi v břiše. Představa štědrovečerní večeře ho nutila k tomu, aby přidali do kroku.

Však už byl nejvyšší čas. Za osvětlenými okny usedali lidé k svátečně prostřeným stolům a do ulice pronikala vůně smažených kaprů, bramborového salátu a vanilkových rohlíčků.
V některých rodinách si po rychle zhltlé večeři už děti hrály s hračkami, které našly pod rozzářenými stromky a dospělí se těšili ze vzájemně darovaných maličkostí. Tu se někdo rozplýval nad páry ponožek, jinde se kdosi radoval z teplého svetru.

Konečně Josef s Annou dorazili ke dveřím bytu. Na chodbě ze sebe sklepali zbytky sněhu, který se zachytil na jejich kabátech.
Po chvíli se bytem linula vůně smažených řízků. Sice trochu později než ostatní, zasedli ke svátečně prostřenému stolu.
„Krásné vánoce, Aničko.“ „Krásné vánoce, Josefe.“

Rozdávání dárků se neobešlo bez slz. Aničce udělal největší radost mohérový pléd.
Krásně bílý, jemný a hebký, jako by byl upleten s toho nejjemnějšího labutího peří. Mazlila se s ním, přikládala si ho k tváři a v očích přitom měla zasněný a zároveň smutný výraz. Zahalila se do něj a tančila po místnosti.
„Líbí se ti?“
„Líbí, moc.“
Náhle se zastavila, zamilovaně se chvíli dívala na Josefa a zmizela v ložnici. Pak se otevřely dveře.
Josef zíral s očima dokořán. Před ním stála nahá víla, zahalená jen ve sněhobílém plédu.
„Krása,“ vzdychl jen Josef a rozevřel náruč.
Anna jediným pohybem ze sebe pléd odhodila, a oděna jen do krásy svého těla pomalu kráčela k Josefovi.
Ten se rychle zbavoval svršků, a než k němu Anna došla, stál uprostřed pokoje též nahý.
Jejich těla se spojila v jedno a ústa splynula ve vášnivém polibku.

Josef uchopil Annu do náruče a odnesl ji do ložnice. Položil ji pomalu do nerozestlaných peřin a láskyplně se nad ní sklonil.
„Jsi neskutečné krásná. Za ty tři roky, co jsme spolu, jsi mi ani na vteřinu nezevšedněla. Zbožňuji tvé rty,“ a znovu Annu vášnivě políbil.
Jejich jazyky se spolu proplétaly jako v divokém tanci a Josefova ruka šmátrala po jejím těle.
Když se konečně od sebe odtrhli, aby se mohli nadechnout, zašeptal jí Josef do ucha.
„Zbožňuji tvá ňadra,“ sklonil hlavu k Aniným prsům, uchopil jednu z bradavek a začal ji intenzivně sát.
To už Anna vzrušením hlasitě vzdychala, vzala do ruky volné ňadro a nabídla ho též k polaskání.
„Miluji tvůj pupík,“ pokračoval Josef ve vyjmenovávání ženiných dráždivých míst, která následně poséval vášnivými polibky.
„Zbožňuji tvou…“ na chvíli se odmlčel a hledal co nejněžnější pojmenování této části jejího těla.

Anna nadzvedla hlavu a čekala, jakým mazlivým slovem pojmenuje její pohlaví. Jeho žádné vhodné pojmenování nenapadlo a tak se mlčky přisál k hrbolku, porostlému jemnými světlými chloupky.
Jeho jazyk hledal skulinku mezi naběhlými pysky, což se mu povedlo a on vnikl do vlhké jeskyňky.
To už Anna hlasitě vzdychala a vypínala ji proti jeho jazyku. Uchopila ho oběma rukama za hlavu a tlačila ji do klína. Do široka rozevřené nohy Josefovi usnadnily proniknout ještě hlouběji do jejího lůna.

Když už se domníval, že každou chvílí vyvrcholí, otočila si ho Anička pod sebe a lačně se vrhla na jeho úd. Ten v okamžiku zmizel hluboko mezi jejími rty.
Sála mu ho, olizovala žalud, líbala peň údu, jemně kousala do varlat, aby ho vzápětí nechala vniknout hluboko, až pomalu do krku.
„Já už budu,“ vzdychal Josef a snažil se jí odtlačit hlavu.
„Můžeš,“ zašeptala Anna mezi dvěma nádechy a znovu si nechala jeho úd vniknout do úst.
Josef v té chvíli uvolnil napětí a několika silnými výstřiky jí plnil ústa.

Leželi oba unaveni a tiskli se k sobě. Zvenku se ozval zvuk zvonů.
„Vstávej, málem jsme promilovali Půlnoční,“ vzpamatovala se Anička, rychle vyskočila z lůžka a začala se oblékat.
Josefovi se z postele moc nechtělo, raději by se mazlil se svou ženou. Ona si ale vánoce bez Půlnoční mše nedokázala představit a tak neochotně vstal a také se oblékl.
„Až se vrátíme, všechno ještě doženeme,“ pomyslel si, když zamykal domovní dveře.

Bylo již dlouho po půlnoci, když se páry i jednotlivci pomalu loudali z kostela, a vychutnávali si krásnou mrazivou vánoční noc.
„Nepodíváme se na chvíli k řece?“ otočila se Anička z dotazem k Josefovi.
„Nikdy jsi tam se mnou nechtěla jít?“ divil se.
„Ale dnes chci,“ přitiskla se k němu.

Objímajíc jeden druhého stáli na břehu a dívali se mlčky na pomalu plynoucí tok Vltavy.
Najednou se Anička obrátila k Josefovi a dlouze se mu podívala do očí.
V jejím pohledu bylo cosi, co si nikdy potom nedokázal vysvětlit. Jako by se v něm promítal celý jejich společný život, prožité dny a noci, plné lásky a milování i starosti všedních dnů.
Objala ho a dlouze políbila. Byl to nekonečný polibek, který je přiváděl do stavu bezvědomí. Teprve, když se s nimi začal točit svět, odtrhla rty od jeho a zašeptala: „Miluji tě a promiň.“

Otočila se a pomalu kráčela k vodě.
„Kam jdeš?“ zeptal se nechápavě.
„Miluji tě,“ poslala mu vzdušný polibek. Naposledy viděl její krásné oči zalité slzami.
To už ale její první kroky skončily ve vodě.
„Co to děláš?“ chtěl se za ní rozběhnout, ale nohy, jako by mu zkameněly a on se nemohl hnout z místa.
A tak tam bezmocně stál a díval se jak Anino tělo pomalu mizí v temných vlnách řeky, až zmizelo úplně.

A tak se divákům, procházejícím po Karlově mostě naskytl nezvyklý obrázek vánoční noci.
Na břehu Vltavy stálo několik policejních aut s blikajícími majáky, sanita, vozidlo s nápisem Koroner, vozidlo potápěčů a opodál černé auto Pohřební služby.

Když si byl Josef po několika dnech na prosektuře vyzvednout šaty, které tam po Aničce zůstaly, pozval do do své pracovny lékař, který prováděl pitvu.
„Víte, v takovýchto případech je nařízena soudní pitva,“ začal lékař vysvětlovat Josefovi výsledek. Nabídl mu kávu a posadil do křesla.
„Vaše paní měla neobvyklou formu nemoci. Při ní napadené buňky požírají ty zdravé. Je to pomalý a velice bolestivý proces. Dodnes nebyly nalezeny účinné látky, které by tento proces zpomalily, nebo zastavily. Vaše paní by trpěla velkými bolestmi a tohle bylo pro ni vysvobozením.“

Na chvíli se odmlčel a dlouze se napil ze šálku kávy.

„Je tu ale jedna záhada,“ dodal. „Tohle neobvyklé onemocnění se doposud nevyskytlo u lidí. Na světě se objevilo jen několik případů, ale v ptačí říši, konkrétně u vodních ptáků. Říkáme mu „labutí mor“.