Noční tramvaj č. X.

Noční tramvaj. Je to taková zvláštnost, kterou v našem městě zavedl dopravní podnik. Taxikáři na ni nadávají, prý jim bere kšefty. Já si naopak myslím, že to byl dobrý nápad.
Uvedená tramvaj celou noc, vždy po hodinových intervalech objíždí páteřní linku a vozí opozdilce, nebo návštěvníky nočních podniků. Obzvláště si to chválí ti, kteří v takovém podniku nechali útratu, že jim nezbylo na taxík.

Ne, že bych byl zrovna vymetačem barů, ale podobný případ se mi stal. Pohled do prázdné peněženky byl důkazem toho, že dnešní noc bude ještě dlouhá.
Začalo to nevydařeným dnem, měl jsem nějaké pracovní problémy, a tak jsem se rozhodl spláchnout neúspěch v nejbližší restauraci.
Vracel jsem se z neúspěšného jednání se zákazníkem na druhé straně města. Jindy bych jel vlastním autem, ale vzhledem k neutěšené dopravní situaci, jsem raději volil cestu městskou dopravou.

Teď jsem stál bezradně před barem, a přemýšlel, jak se dostat domů. Na to, že bych slíbil taxikáři, až mě doveze domů, aby počkal, že mu přinesu hned peníze, které mám doma, mi určitě žádný neskočí.
Vidina trmácení pěšky přes celé město, mě přiváděla k šílenství. Prohrabal jsem všechny kapsy a zjistil, že těch pár drobáků by mi stačilo akorát tak na tramvaj, ovšem za předpokladu, že by nějaká jela.

I tak jsem se vypravil na zastávku s nadějí, že první ranní tramvaj pojede již brzy. Má naděje zhasla pohledem na hodinky. Ve dvě ráno bylo přecejen brzo.
Zachumlal jsem se více do saka, chlad byl citelný, podíval se směrem svého nočního pochodu, když v tom jsem uslyšel… cinkot tramvaje.
Do stanice se blížila, jako zázrak z oblohy, noční X. Tramvaj, o jejíž existenci jsem slyšel, a nikdy jsem ji neviděl.
Zastavila, s charakteristickým zvukem se otevřely dveře a na mě zavanulo teplo vyhřátého interieru.
„Tak jedete, nebo co?“ ozvalo se z kabiny řidiče. Překvapil mě ženský hlas.
Nastoupil jsem dovnitř a nevěřícně hleděl na mladou, pohlednou řidičku, sedící v doslova skleněné kukani, oddělující stanoviště řidiče od ostatního prostoru ve voze.
„Máte průkazku?“ zeptala se průzorem ve skleněné přepážce.
„Ne.“
„Tak pětadvacet,“ usmála se za sklem.
Začal jsem hrabat po kapsách a hledal drobné.
„Prosím vás, nechte toho,“ řekla po chvíli, když zjistila, že se jich pravděpodobně nedočká. „Pro jednou vás vezmu zadarmo.“

„Jak to?“ nevycházel jsem z údivu.
„Jestli se nepletu, vy jste ten architekt, co mi zařizoval byt,“ prohlížela si mě přes sklo.
„Jsem to asi já. Promiňte, ale nepamatuju se na vás.“
„To nevadí. Máte určitě hodně zákazníků, nemůžete si všechny pamatovat.“

V tramvaji jsem seděl sám, a tak jsem se dal s řidičkou do hovoru.
„Je pravda, že zákazníků jsem měl hodně, ale to je trestuhodné, že vás si nepamatuji. Na krásné ženy paměť mám,“ začal jsem jí lichotit.
„Špatně vás slyším,“ pootevřela si dveře do kabiny.
„Říkám, že na krásné ženy mám paměť,“ zopakoval jsem.
„Špatně jsem slyšela,“ obrátila se směrem ke mně.

Vstal jsem, a stoupl jsem si k pootevřeným dveřím.
„To se nebojíte takhle v noci?“
„Bojím,“ přiznala se. „Tyhle noční jízdy beru z nutnosti. Rozvedla jsem se a každá koruna se mi hodí. A za tohle jsou příplatky.“
„A co kdyby vás třeba někdo obtěžoval?“ byl jsem zvědavý.
„Jednak je tady ta přepážka,“ zaklepala na plexisklo, „pak je tu tlačítko na dispečink, a navíc mám tohle,“ sáhla na palubní desku a namířila na mě pepřovým sprejem. „Občas se stane, že se mnou jezdí měšťáci.“
Musel jsem uznat, že o svou bezpečnost měla postaráno dobře.

Projeli jsme několik prázdných zastávek, o službu noční tramvaje zřejmě nebyl zájem.
Povídali jsme si s řidičkou o všem možném a byl to místy velice příjemný hovor, a tak se stalo, že jsem zapomněl vystoupit, a dojeli jsme až na konečnou.
„No a jsme doma,“ obrátila se ke mně řidička. „Tak se mi zdá, že jste zapomněl vystoupit,“ usmála se. „Teď tu budete muset se mnou za trest čekat hodinku, než zase pojedeme zpátky.“
„Nevadí, naopak jsem rád,“ přiznal jsem. „Jste velice sympatická, rád tu počkám. Navíc je tady hezké teplo.“
Sedla si na sedačku proti mně.
„Děkuji za kompliment, jste taky sympaťák. Jinak bych vás tady nenechala.“
„Jak se vám mám za tu ochotu odvděčit?“
„Mně? Nijak. To já bych vám měla ještě jednou poděkovat za ten návrh. Každý, kdo ke mně přijde na návštěvu, obdivuje, jak mám pěkně udělaný byt, a to je vaše zásluha.“
„To je moje povolání,“ bránil jsem se.

Zadívala se mi do očí.
„Jen nepovídejte. Zasloužil byste si víc. Tehdy jsem byla čerstvě po rozvodu a měla jsem úplně jiné myšlenky, než si všímat toho, že jsou na světě ještě další muži, mnohem sympatičtější než můj bývalý.“
Náhle vytáhla z kapsy pepřový sprej a namířila mi ho na obličej.
„Jestli nebudeš spolupracovat, použiju ho,“ pohrozila.
Vstala a klekla si přede mě. Uchopila mě za kolena a už mírně mi přikázala: „Roztáhni je.“

Nahmatala zip poklopce a v mžiku ho rozevřela. Prsty jí chvíli bloudily po okraji slipů a posléze vytáhly ještě měkký úd.
Podívala se mi znovu do očí, tentokrát se v nich již zračila smyslnost a prohlásila: „Trochu mu pomůžeme.“
Přehrnula kůžičku, obnažila žalud a jazykem začala dráždit jeho špičku. Netrvalo to dlouho, začal tuhnout a nabírat na velikosti, až jí konečně vyplňoval celou dlaň.
Začala ho jemně honit a sát. Chvílemi jí zmizel v ústech celý, aby ho záhy jazykem skoro vystrčila a znovu vsála.
Přitom se mi celou dobu dívala do očí a pozorovala mou reakci. Odhrnul jsem jí vlasy, abych na tu akci viděl co nejlépe.
Z mého zrychlujícího se dechu usoudila, že se blíží moje vyvrcholení a ve snaze, aby se o nic neošidila, rychle vstala, povytáhla si sukni, odhrnula si okraj kalhotek a nasedla na mě.
Cítil jsem, jak se nořím hluboko do její vzrušením vlhké vagíny. Dosedla, hlouběji to už nešlo.

Teprve nyní mě uchopila za hlavu a vtiskla mi na rty vášnivý polibek. Její jazyk ihned začal rejdit v mých ústech, vylizovala každý jejich koutek.
Přitom na mně nadskakovala a střídavě do sebe vrážela na kost tvrdý úd.
Nezadržitelně se blížilo vyvrcholení nás obou. Vykřikla v extázi a ještě stačila říci: „Do mě ne!“
Rychle se vytrhla ze vzájemného spojení a pozorovala výstřiky, končící na podlaze tramvaje.

Byl nejvyšší čas znovu vyrazit na trať. Oba jsme se upravili, cinkla a rozjeli jsme se.
Té noci jsme projeli trasu ještě dvakrát s příjemnou pauzou na konečné.
Byla to krásná noc a já si přál, aby nekončila.
Začalo se rozednívat.
„Budeme se muset rozloučit,“ řekla smutně. „Já zatahuju.“

Na rozloučenou mi podala na kousku papíru napsané telefonní číslo.
„Až budeš chtít, zavolej. Ráda si s tebou dám zase „noční jízdu.“