Proč?

„Proč?“ zeptala se manželka snad už po sté.

Hodinová litanie nadávek a výčitek skončila, nastalo jen tiché zoufalé mlčení přerušené jen tou výčitkou. Před námi na stole ležely kalhotky, dámské kalhotky, které nepatřily ani manželce ani dceři. Zadíval jsem se na ně a snažil se najít nějakou odpověď.
„Protože se na mě usmála a poslouchala,“ konstatoval jsem popravdě.
„Usmála?“ vykřikla téměř hystericky manželka, „takže, když se na tebe nějaká flundra usměje, ty se s ní hned vyspíš? A to si musíš nechávat suvenýr? A jak se ti to vlastně povedlo? Se mnou ti pořádně nestojí už hezky dlouho.“

Přestal jsem ji poslouchat, stále stejné výčitky, nadávky a obviňování. Díval jsem se na ty kalhotky. Už jen ten pohled mě vzrušoval a já se propadal do vzpomínek.

Tenkrát za mnou přišla do kanceláře. Taková mladá s úsměvem na rtech a dobrou náladou. Přinesla mi nějaké podklady ke zpracování a když mi je podávala přes stůl, tak se krásně předklonila. Nemohl jsem se jí dívat do očí, prostě to nešlo. Její výstřih odhalil jednoduchou bílou podprsenku, žádné zdobení, žádná krajka. To, co se v ní skrývalo bylo nad všechny poklady světa. Nebyla nijak obdařená, hádal jsem menší dvojky, ale jí náramně slušely. Zůstal jsem pohledem v oněch místech déle, než by bylo slušné. Přesto jí to evidentně nevadilo a na odchodu mě odměnila ještě zářivějším úsměvem.

Takže ano, začalo to tím, že se na mě usmála.

Najednou jsem se začal do práce víc těšit, jelikož mi nosila poklady pravidelně jednou týdně. Někdy se objevila dvakrát, když bylo něco urgentního. Vždycky ale s sebou přinesla ten milý úsměv. S každou návštěvou se její sukně o kousek zkracovala, trička měla hlubší výstřihy, nebo byla upnutější, halenky byly rozepnuté o knoflíček víc, než by se hodilo. Tak to šlo týden za týdnem. Čím dál častěji jsme se někde náhodou potkávali, tu u tiskárny, tu ve společné kuchyňce. Ze společenských pozdravů a nezávazných hovorů o práci se stávaly přátelské pozdravy a osobnější hovory nad kávou nebo svačinou.

Stále jsem si držel odstup, přeci jen děti a manželka… navíc, co by mohla taková mladice chtít po takovém starci jako já? Ale tomu jejímu soustředěnému nátlaku by neodolal ani svatý.

Tenkrát, když to bylo s ní poprvé, jsem přišel do práce celý skleslý. Doma to stálo za prd. Od manželky jsem týden nedostal ani pusu, natož nějaké intimnosti. Když jsem to zkusil, tak milostivě roztáhla nohy. Nevím, jak to dokázala, ale jsem z toho gesta slyšel pohrdání – „Tak si posluž, když ti bude stát.“ Žádné pohlazení, žádné nadšení, nic. Všechna chuť a vzrušení mě přešlo. Raději jsem se otočil na bok a usnul. Ještě jsem zaslechl pohrdavé odfrknutí.
Místo jakýchkoli vlídných slov se doma tou dobou vedly hovory jen o nákupech, vaření a práci, co je potřeba doma udělat. Když jsem se snažil si povídat o něčem jiném, tak to bylo samé: „Počkej, až to skončí“, „Jen to dokoukám“, „Jen si dočtu tenhle článek“.

A v tomhle rozpoložení jsem potkal své sluníčko, které mi prozářilo den. Viděli jsme se hned ráno po příchodu do práce, nebo spíš ona viděla mě, já si jí ani nevšiml. Nezapomněla to zmínit, když jsme se potkali u první dopolední kávy v kuchyňce.
Jen jsem rezignovaně zvedl hlavu, abych si ji pořádně prohlédl a vysypal ze sebe omluvu. Najednou jsem se začal svěřovat se vším, co mě trápilo. Káva stydla, ona jen chápavě stála a poslouchala, opravdu poslouchala, ne jako doma, kde to bylo jedním uchem tam a druhým ven a obě oči přilepené k nějaké obrazovce. Nepřerušovala mě, nechala mě mluvit a mně se najednou ulevilo.

„Promiň,“ omlouval jsem se na konci svého monologu, „asi to potřebovalo ze mě ven. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“
„To nevadí, někdy se holt člověk někomu potřebuje svěřit,“ řekla chápavě.
„Já vím, ale zrovna tobě? Ty mi vždycky svým úsměvem zpříjemníš den a já na tebe nahrnu svoje problémy…“
„To opravdu nevadí. Jsem ráda, že ti nějak pomůžu.“
„Děkuju.“

„Ono je to vzájemné a ani o tom nevíš. O víkendu jsem byla s kamarádkami na víně a povídali jsme si. Najednou z nich vylezlo, že jsem nějaká jiná, veselejší, víc usměvavá, otevřená… jedna z nich říkala rozkvetlá… Víš, přemýšlela jsem nad tím, co to způsobilo. A příčinou jsi ty. Ty tvoje pohledy, to, jak se na mě díváš… já… já nikdy nebyla středem pozornosti natož pak zájmu chlapů, malá prsa, větší zadek… vlasy, co se nedají moc zkrotit…“
„Tak to nějak nechápu, vždyť jsi krásná…“ snažil jsem se ji nějak povzbudit a jen pro sebe si dodal „Co bych za to dal, moct si s tebou užívat…“
„Dík. Zkrátka si mi pomohl ani o tom nevíš…“

Dopili jsme v tichosti studenou kávu a rozešli se za prací. Ten den jsme se ještě sešli ve výtahu, při pauze na oběd. Jak jsme sjížděli ze šestého patra dolů, postupně k nám přistupovali další spolupracovníci a v kabině začalo být poněkud těsno. Využila toho a stoupla si těsně přede mě. Zadečkem, který nazvala větším, se mi tiskla do klína. Odezva na její počínání na sebe nenechala dlouho čekat. Stál mi jako kamenný menhir.
„A pak že ti nestojí,“ špitla, když jsme jako poslední opouštěli výtah.

Nasedl jsem do auta, v hlavě i v klacku mi hučelo. Stačilo si však jen vzpomenout na manželku a vzrušení bylo rázem pryč. Otočil jsem klíčkem v zapalování a celý rozesmutnělý se rozjel po nákupech, které jsem měl místo oběda.

Po návratu do kanclu jsme se pustil zase do práce. Nad počítačem jsem ukusoval kupovanou bagetu a upíjel nějakou limonádu. Ani jsem nevnímal chuť jídla, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Honem jsem sbalil občerstvení.
„Dále,“ řekl jsem a polykal poslední sousto.
„Můžu?“ tiše špitla a vešla dovnitř.
„Jasně, co potřebuješ? Něco mi neseš?“

Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou a zavřela za sebou dveře. Přišla blíž a dívala se mi do očí. Všechno bylo jasné a slov nebylo potřeba. Otočila mou židli a sklonila se nade mnou. Přisála se na mé rty a vášnivě mě políbila.
Pak už to šlo ráz na ráz. Pohled na vedlejší prázdný stůl. Najednou na něm seděla a já stál před ní. Držel jsem ji za zadek, ona mě objímala nohama a líbali jsme se. Její hbité ručky, mi vyhrnuly triko a rozepnuly kalhoty. Cítil jsem její dlaň na svém mužství a měl co dělat, abych nevyvrcholil hned. Prsty jsem na jejích zádech hledal zapínání podprsenky. Trochu se oddálila a opatrně a pomaličku rozepínala knoflíček za knoflíčkem u své halenky. Pak se košíčky její podprsenky samy rozestoupily a já jen zíral. Zíral jsem na ty její poklady, nevelké kopečky se vztyčenými bradavkami a nalitými dvorci. Přehrával jsem si ten okamžik, kdy se přede mnou zjevily v celé své nádheře. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, zapínání vpředu mezi košíčky.

Zanechal jsem přemýšlení a nechal se ovládnout instinkty. Jakmile jsem v dlani sevřel ňadro, z jejích úst se vydralo táhlé zasténání, musel jsem ho utlumit dalším polibkem. Téměř se udělala jen pouhou masáží poprsí a dráždění bradavek. Rukou jsem jí zajel pod sukni. Mokré kalhotky prozradily touhu. Snažil jsem se je odsunout stranou a prsty dosáhnout ukrývaného pokladu.
Lehce mě odsunula, seskočila ze stolu a najednou kalhotky letěly někam vzduchem. Znovu si vyskočila na stůl, zapřela se rukama za zády a roztáhla nohy. Už jen se na tu nádheru dívat mě přivádělo k šílenství.

„Tak už pojď do mě,“ pronesla tichým svůdným hlasem.
Kdo by odolal? Okamžitě jsem byl u ní a cpal se stojícím pyjem do mladé mokré kundičky.
„Áaaahhh,“ vydechl jsem, když jsem byl uvnitř celý. Pár přírazů a přestával jsem se kontrolovat, bušil jsem do ní jako smyslů zbavený a věděl, že to dlouho nevydržím.
„Ach… ochh…“ funěl jsem s každým šťouchem. Ona mi v podobném duchu odpovídala.
„Už… už…“ snažil jsem se ji varovat.
Jen se ke mně víc přitiskla, nohy mi omotala kolem pasu a mě nezbylo nic jiného než to do ní všechno pustit.
„…ááááhhhh…“ vyhekl jsem naposledy a už to ze mě tryskalo.
Chvíle vášně pominula a my pomalu vraceli k normálu a začali vnímat okolí.

„Šárko!! Šárko!!!“ ozýval se na chodbě hlas, „Neviděli jste někdo Šárinu?“ pořvával šéf oddělení na chodbě.
„Jo, myslím, že šla k Honzovi tak před čtvrt hodinou…“

Rychle jsme se na sebe podívali a Šárka se začala rychle upravovat. Ostatně já taky. Ozvalo se zaklepání na dveře a klika šla dolů. Rozhlédl jsem se po kanclu, jestli někde nezůstaly nějaké stopy a spatřil kalhotky, které ležely na mém stole. Okamžitě jsem po nich hrábl a schoval je do kapsy u kalhot.

„Tady jsi,“ ozval se šéf, sotva otevřel dveře, „už půl hodiny tě hledám.“
„Ale já jsem tady sotva patnáct minut, jen jsem přinesla nějaké podklady k té poslední smlouvě, vím, jak na tom záleží.“
„Jo, jo,“ zabručel a rozhlédl se po kanceláři a pohledem se zastavil na prázdném stole, kde se před chvílí šukalo. Jako by to tušil. „No nic, pojď se mnou, máme něco urgentního.“
„A můžu si ještě odskočit?“ zeptala se.
„No jo, ale dělej,“ zavelel a vyhnal ji ode mě z kanceláře. A tím vlastně skončilo naše první dostavení. A od té doby jsem nosil její kalhotky v kapse u kalhot. Když jsem měl blbou náladu, tak stačilo se jich dotknout, nebo se na ně podívat.

„… posloucháš mě?“ vytrhla mě manželka ze vzpomínek.
„Ne, měl bych?“ odpověděl jsem a pokračoval, „Ty mě snad poslední měsíce posloucháš? Ty se se mnou normálně bavíš? To je pořád jen samé tohle by se mělo udělat, tohle je potřeba, dojeď nakoupit a podobně…“
„…ale…“ nadechovala se k nějaké reakci překvapená mým odporem.
„Nic!“ utnul jsem ji, „Takhle to nejde. Kdy jsem od tebe dostal pusu, kdy jsme se naposledy milovali…“
„To by ti musel pořádně stát!“ zaútočila na kdysi citlivé místo.
„Mně stojí a pořádně, jen ne s tebou…“
„Takže nakonec za to můžu já.“
„No vlastně jo,“ přitakal jsem a už to bral jen jako hru.
„No, jak myslíš, však ona tě ta tvoje mladá děvka brzo opustí.“
„Nemyslím si, ale to stejně nebude tvoje starost.“
„Jak to myslíš?“ ptala se šokovaně.
„Jak asi. Mám toho dost.“
„S ní?“
„Jo, s ní mám dost sexu. S tebou mám jen výčitky, rozkazy, příkazy… takže co myslíš?“

„Rozvod?“ řekla překvapeně, jako by si to nechtěla připustit. Nejspíš čekala obhajobu, lítost, doprošování a omluvy. Nic z toho jsem jí neposkytl. Zvedl jsem se od stolu, sbalil si pár nejnutnějších věcí a s kufrem se vydal za Šárkou, kde mě místo hromů a blesků sesílaných na mou hlavu čekala milující náruč.