Černovlasá sousedka

Nedávno se do našeho vchodu nastěhovala mladá rodinka.
Hezká drobná černovláska trochu tmavší pleti, s manželem, který působil dojmem, že je o něco mladší, než ona. Zprvu jsem se domníval, že je to Romka, ale mýlil jsem se. Mluvila krásnou, čistou češtinou, bez cizího přízvuku. Teprve později jsem se dozvěděl, že je ze smíšeného manželství.

Potkávali jsme se docela často, vždy jsem jí podržel výtah, když vyjížděla s kočárkem, ve kterém měla roztomilou holčičku, taky krásnou po mamince.
„Dobrý den,“ pozdravila a mou ochotu odměnila úsměvem. Neopoměl jsem jí pokaždé úsměv vrátit.

Byl červen a teplé letní slunce lákalo se vyhřívat na lavičce a vystavovat obličej hřejivým paprskům.
Zavřel jsem oči, nastavil obličej směrem sluníčku a podřimoval.
„Dobrý den,“ ozvalo se vedle mě. „Můžu si přisednout?“
Otevřel jsem oči, ale v té chvíli jsem nic neviděl.
Chvíli trvalo, než se mi vrátil zrak do normálního stavu a já začal vnímat okolí kolem sebe.
Přede mnou stála sousedka z druhého poschodí, jednou rukou přidržovala kočárek.
„Můžu?“
Ukázal jsem rukou vedle sebe a mlčky přikývl.

Posadila se, mírně si vyhrnula šaty a své, hezky tvarované nohy nabídla slunečním paprskům.
Teprve v té chvíli si všimla, že se jí dívám na stehna, a zase stáhla šaty přes kolena.
„Kvůli mně nemusíte,“ omlouval jsem se. „Rád se dívám na krásné věci.“
„Opravdu?“ Opět se usmála a tentokrát si vyhrnula šaty ještě více.

Nechtěně mi zrak opět zklouzl na hezky opálená stehna, hladká, bez jediného chloupku. Zřejmě na sebe dbala, důkazem byla i příjemná vůně jejího těla. Nasál jsem aroma jemné květinové vůně a pohledem přejel celé její tělo. Hezká, pevná ňadra se vzdouvala v přiléhavých letních šatech.
Teprve nyní jsem si uvědomil, že si ji doslova mlsně prohlížím a došlo mi, že jí to může být nepříjemné.
Abych odvedl pozrnost, nahnul jsem se ke kočárku.
„Tak co, princezno?“ usmál jsem se na holčičku. Podívala se na mě krásnýma hnědýma očičkama a na drobném obličejíčku se objevil náznak úsměvu.
„Celá maminka,“ pochváli jsem ji.
„Taková malá?“ zeptala se sousedka.
„Ne, taková krásná.“
„Nechte toho, vy lichotníku,“ šťouchla do mě loktem.

Slunné letní dny přály našim, skoro denním setkáním. S pravidelnou přesností jsem seděl na lavičce v parku před domem, odkud jsem měl dobrý výhled na náš vchod. Úderem třetí hodiny odpoledne se otevřely dveře vchodu, a mezi nimi se objevila Erika s kočárkem.
Ano Erika. Dovolil jsem si ji požádat, zda ji mohu oslovovat křestním jménem a ona s tím souhlasila.

Nejprve obešla dům, aby malou Simonku uspala a pak si přisedla. Za mírného pohupování kočárku jsme vedli dlouhé hovory o všem možném.
Dozvěděl jsem se, jak se se svým mužem seznámila, proč se přistěhovali právě do našeho domu. Svěřila se mi i s tím, že jí vadí maželovo pití. Poměrně často se prý vrací z práce v podnapilém stavu, křičí, a je na ni hrubý. Častokrát uvažovala o tom, že by od něho odešla, ale kvůli malé Simonce svůj záměr stále odkládá.
„Stejně jednou prásknu dveřmi a odejdu od něho. Akorát nevím kam. Snad někam na ubytovnu,“ ukončovala svá smutná vyprávění se slzami v očích.

Rád bych jí pomohl, ale nevěděl jsem jak. Byl jsem proto vždy rád, když jsme témata našich rozhovorů odvedli jinam. Snažil jsem se jí říci něco veselého a rád jsem poslouchal její zvonivý smích.

Pak se ale jednoho dne stalo něco, co mě ani v nejbujnější fantazii nenapadlo.
Toho dne nám počasí nepřálo, venku mírně pršelo a tak se pravidlená schůzka v parku nekonala.
Seděl jsem na pohovce, nohy natažené na konferenčním stolku a koukal jen tak do stropu, když náhle do ticha zazvonil zvonek u bytových dveří.
Trhl jsem sebou a okamžitě sundal nohy ze stolku.
„Kdo to může být?“ napadlo mě. Nikoho jsem toto odpoledne nečekal.
Došoural jsem se ke dveřím, odsunul řetízek a otevřel.

Za dveřmi stála Erika, v náručí plačící Simonku.
„Můžu dál?“ zeptala se plačtivým hlasem a stále se ohlížela za sebe, jakoby se bála, že se za ní někdo objeví.
„Samozřejmě,“ otevřel jsem dveře a pozval ji do bytu.
„Co se stalo?“ Zeptal jsem se opatrně.
Erika stále k sobě tiskla malou Simonku a uplakaným hlasem se mi svěřovala.
„On,“ pokynula hlavou ke dveřím. „Zase přišel domů opilý, začal na nás křičet, ohnal se po Simonce. Bála jsem se, aby ji neuhodil, tak jsem utekla z bytu.“
„Nebude vás tady hledat?“ zeptal jsem se z opatrnosti. Nerad bych se s ním dostal do konfliktu ještě já.
„Ne, určitě ne,“ ujišťovala mě vzlykající Erika. „Já vždycky uteču ke kamarádce, a tam on nepůjde. Bojí se jejího manžela. Ten mu už jednou dal přes hubu.“

Pozval jsem Eriku do obývacího pokoje a posadil ji na pohodlnou pohovku. Konejšila malou Simonku, ta pomalu zavírala očička, ještě několikrát vzlykla, až jí v náručí usnula.
„Můžu ji uložit do postele?“ zeptal jsem se potichu, v obavě, abych ji nevzbudil.
Erika mlčky přikývla. Vzal jsem malou opatrně do náruče a odnesl ji do ložnice. Z vedlejšího pokoje jsem donesl židli a přisunul ji k posteli z obavy, aby Simonka nemohla z postele spadnout.

Vrátil jse se zpět do obývacího pokoje.
„Spinká,“ ujistil jsem šeptem Eriku. „Mám něco udělat?“ zeptal jsem se. „Máte chuť na kávu, nebo čaj?“
„Nedělejte nic,“ pokynula rukou. „Pojďte si ke mně sednout,“ požádala mě a symbolicky si na pohovce poposedla.

Posadil jsem se opatrně vedle ní.
„Mám pustit televizi?“
„Ne, nic nepouštějte, jen si vedle mě sedněte.“ Objala oběma rukama mou paži a přitiskla se ke mně. Na rameni jsem ucítil její ňadro.
„Nevadí?“ zeptala se tiše a dlouze se na mě podívala. „Je mi tak najednou dobře a cítím se s vámi v bezpečí,“ svěřila se a položila mi hlavu na rameno.

Seděli jsme mlčky vedle sebe, ona hlavu na mém rameni a tiše oddechovala. Bál jsem se pohnout, abych tuto krásnou chvíli nepokazil.
Já, stárnoucí muž a vedle mě krásná černovlasá žena, vonící mládím.

Otočil jsem se k ní a chtěl jsem něco říci, ale zjistil jsem, že má zavřené oči, zřejmě usnula. A tak jsem seděl dál, a bál se pohnout, abych ji nevzbudil. Určitě si vytrpěla svoje, napadlo mě. Jenže po chvíli začala být pozice nepříjená a tak mě napadlo, že jí položím hlavu na polštářek.
Jakmile jsem se pohnul, Erika sebou zavrtěla, dala si hlavu do mého klína, obrátila se na záda a nohy pokrčila na pohovce.
Šaty se jí shrnuly po hladkých stehnech a obnažily nohy pomalu až ke kalhotkám.
Nemohl jsem se na tu krásu vynadívat. Nezůstalo to ovšem bez odezvy a v kalhotách se začal probouzet k životu můj úd, až jsem měl obavu, že jeho tvrdost Erika za chvíli ucítí.
Abych trochu otupil své vzrušení, rozhodl jsem se jí šaty stáhnout zpět přes kolena.

Jakmile jsem se dotkl nahé kůže Eričina stehna, tak sebou mírně trhla, a místo toho, aby nohy k sobě pevně sevřela, začala je pomalu rozevírat.
V tu chvíli došlo u mně k opačné reakci, než bych očekával. Pomalu jsem rukou sjížděl po vnitřní straně Eričiných stehen, stále níže a níže, až jsem se dotkl okraje bílých kalhotek. I ona rozevírala nohy stále více.
Zbývalo už jen poslední. Znovu jsem se podíval na její zavřená víčka očí, abych se ujistil, zda spí, a špičku ukazováčku jsem vsunul pod gumičku kalhotek.
Erika se mírně pohnula a dlouze vzdychla.

Ještě chvíli jsem nechal špičku ukazováčku ležet na hladce oholených pyscích její kundičky. Stačil ještě jeden mírný pohyb prstem a ucítil jsem teplou a vlhkou štěrbinku.
Znovu jsem se Erice podíval do zavřených očí, očekávajíc její souhlas. Ta se jen zase mírně pohnula a nohy rozevřela co nejvíce mohla.
To byl určitě souhlas k tomu, že můžu pokračovat.
Vsunul jsem proto prst hluboko do její vagíny. Přijala ho úplně mokrá, silným stažením poševních stěn.
Začal jsem v ní prstem pohybovat stále rychleji a rychleji. Zprvu tiché vzdychání se měnilo v hlasité vzdechy, že jsem měl obavy, abychom nevzbudili Simonku. Erika se náhle vzepjala proti mému ukazováčku, prudce sevřela vagínu a v extázi silně vykřikla. Vztáhla ke mě ruce, objala mě kolem krku, přitáhla k sobě a vášnivě mě políbila.

Její tělo po chvíli bezvládně padlo zpět do mého klína. Rozhodila ruce a dodýchávala své vzrušení.
Z ložnice se ozvalo slabé zakňourání malé Simonky a to nás oba probudilo do reality.
„Bylo to krásné,“ zašeptala Erika a něžně mě pohladila po tváři.

„Snad už se uklidnil,“ řekla po chvíli a šla pro Simonku do ložnice.
„Já zase přijdu, jestli budeš chtít?“ obrátila se ještě mezi dveřmi se Simonkou na ruce a usmála se.