Blbec na rande 02

Část druhá

1. Kapitola – Luboš

Luboš se vymotal z temného vchodu do ulice Zborovská, kde stál jeho oblíbený „salonek“ s neonovým nápisem, který už dávno přestal blikat. V kapse mu cinkaly jen drobné, zbytek peněz zmizel za láhev vodky, dvě tanečnice a „extra služby“, které si stejně pořádně nepamatoval. Taxík? Směšné. Tramvaj linky 9 ho doveze domů na Žižkov. Neměl prachy.

Nastoupil na Andělu v půl třetí ráno. Vagon byl skoro prázdný, jen dvě studentky slavící bůhvíco, starý pán, co spal s otevřenou pusou, a on. A pak vešel Jakub.

Revizorská vesta, bloček v ruce, unavený pohled. Luboš ho poznal okamžitě, ten obličej viděl v noci na Dášině platformě v close-upu, když se ten chudák snažil dostat do stavu, aby mohl něco předvést. Začal se pochechtávat ještě dřív, než Jakub došel k němu.

„No nazdar, revizore,“ zachechtal se Luboš a opřel se o tyč, aby nepadl. „To je náhoda, co?“
Jakub se na něj podíval bez výrazu. „Jízdní doklad, prosím.“
Luboš si pomalu sáhl do kapsy bundy, vytáhl lítačku a mávl jí Jakubovi před nosem. Kupón byl prošlý – předevčírem.
„Tak jsem si zapomněl koupit nový,“ řekl a znovu se uchechtl. „Furt lepší zapomenout si koupit kupón než si zapomenout před rande oholit koule.“

Jakub ztuhl. Ruka s bločkem se mu zastavila v půlce cesty. Podíval se na Luboše pozorněji. Ten opilec se šklebil jako hyena.
„O čem to mluvíte?“ zeptal se tiše, ale hlas se mu lámal.

Luboš si hlasitě odříhl, pach slivovice a cigaret zaplnil prostor mezi nimi.
„Mluvím o revizorovi, kterýmu nestojí péro,“ odpověděl nahlas, až se studentky otočily. „A který pak musí aspoň lízat, aby to zachránil. Za to jsem dal osm stovek, kámo. Osm stovek za tu tvoji trapnou šukačku s Dášou.“

Jakubovi se zatmělo před očima. V tu chvíli už neviděl opilce v tramvaji. Viděl jen tu zprávu na telefonu, tu větu o „špatné zkušenosti“, a teď tohle – cizí chlap, co si to celé koupil jako pay-per-view porno.

Chytil Luboše pod krkem a přitlačil ho ke stěně vagonu. Ne silně, ale dost na to, aby se ten opilec přestal smát.
„Ty… ty jsi to viděl?“ zašeptal Jakub chraplavě.
Luboš se dusil smíchem i strachem zároveň. „Viděl? Platil jsem za to, ty blbče. Osm stovek. A ty jsi mi nedodal ani to, za co jsem zaplatil. Takže teď na mě buď uctivější, nebo…“
„Ne,“ přerušil ho Jakub a pustil ho. „Teď zaplatíš pořádnou pokutu. Za jízdu na černo. A za neurvalé chování. A jestli budeš dál kecat, tak i za urážku na cti.“

Luboš se narovnal, otřel si hrdlo a najednou zvážněl, nebo se aspoň snažil vypadat vážně.
„Hele… nemám teď prachy. Všechno jsem utratil za děvky. Fakt. Ale… můžu ti to nějak vynahradit.“

Jakub se na něj zadíval podezíravě. „Jak?“
„Dám ti přístup. Na ten její kanál. Blbec na rande se to jmenuje. Má tam i starý videa. Uvidíš, co o tobě psala, když jsi odešel. Uvidíš, jak to celý prodala. Chceš to? Pak mi promineš tu pokutu.“

Jakub cítil, jak se mu zvedá žaludek. Chtěl říct ne. Chtěl ho zadržet, zavolat policii, prostě něco udělat. Ale v hlavě mu zněla ta Dášina zpráva. A pak tenhle chlap, co si koupil jeho ponížení za osm stovek.
Dlouho mlčel.
Pak tiše řekl: „Ukaž mi to. Hned teď. A jestli lžeš, tak tě vysadím na nejbližší zastávce a sepíšu ti pokutu za všechno, co jsi dneska provedl.“
Luboš se ušklíbl: „Přihlaš se klidně na moje jméno – Lubos67 a heslo je “kurvysem”.

Jakub vystoupil na Andělu dřív, než měl. Řekl kolegovi, že mu je špatně, a nechal směnu nedokončenou, poprvé v životě. Tramvaj odjela bez něj, on ale už běžel ulicí směrem k metru, pak domů na Smíchov. Srdce mu bušilo tak silně, že cítil tep v uších.

Doma si sedl k notebooku v kuchyni, světlo jen z obrazovky. Otevřel prohlížeč v anonymním režimu (jako by to něco změnilo). Zadával přihlašovací údaje, které mu Luboš nadiktoval v tramvaji těsně před vystoupením: uživatel **Lubos67**, heslo **kurvysem**.

Přihlášení proběhlo okamžitě. Obrazovka se naplnila pastelovými barvami, svíčkami, selfíčky Dáši v sexy outfitech. A hned nahoře banner:
**Blbec na rande – exkluzivní obsah pro VIP**  

Nejnovější: Revizor, který zapomněl oholit koule – afterparty za 21 400 Kč.  

Sestřih highlightů ke stažení: 1 000 Kč

Pod tím preview obrázek – jeho vlastní tvář, zarudlá, s otevřenou pusou, když se snažil… no, když se snažil.

Ruce se mu třásly. Chvíli zíral na tlačítko *Koupit a stáhnout*. Pak klikl. Platba kartou prošla během sekundy. Soubor se začal stahovat, MP4, 12 minut.
Spustil to.

Video začínalo restaurací *U Zlatého bažanta*. Hudba dramatická, střihy rychlé. Jeho nervózní koktání, málem převržená sklenka.  Pak ten moment, kdy se Dáša snažila… pokus o felaci. Close-up na jeho schlíplý, chlupatý… a pak rychlý cut pryč. Žádný pokračování. Žádné něžné milování. Žádný orgasmus. Jen trapas, zoom na jeho obličej, když se červenal, a pak titulek:
**„Revizor selhal v první polovině – ale aspoň umí lízat! 😂“**
Konec sestřihu. Žádný závěr. Jen černá obrazovka a call-to-action: *Přispějte na další blbce!*

Jakub zavřel video. Seděl v tichu. Pak si všiml postranního panelu – aktivní hlasování.
*Kdo bude další Blbec na rande?*  
Tři kandidáti:  
1. Honza, 29, programátor 
2. Tomáš, 42, rozvedený realiták  
3. Filip, 25, barista s tetováním na krku  
Hlasování běželo na penězích. Vedl Honza, měl už přes 32 tisíc.

A Jakubovi to najednou došlo. Takhle to funguje. Takhle vybrali jeho. Někdo poslal prachy, někdo hlasoval za trapas, a Dáša šla na rande s tím, kdo „vyhrál“. On nebyl vyvolený. Byl vybraný jako oběť. Zavřel notebook. Vstal. Přešel k oknu a zadíval se na noční Prahu.
„Tohle překazím,“ zašeptal si pro sebe.
Věděl, co udělá. Počká, až hlasování skončí. Zjistí, kdo vyhraje. A pak se postará, aby to rande nedopadlo podle plánu. Ne proto, že by chtěl Dášu potrestat. Ale proto, že nechce, aby se tohle stalo dalšímu klukovi. Aby někdo další skončil jako on, trapas za peníze, sestřih za tisícovku.

Revizor Jakub se rozhodl. Tentokrát nebude kontrolovat jízdenky. Tentokrát bude kontrolovat pravidla hry. A tentokrát je poruší.

2. Kapitola – Blbec k večeři

Jakub se pokusil přihlásit znovu večer, když se vrátil z práce. Stejné údaje, stejný prohlížeč. *Chyba: Neplatné přihlašovací údaje.* Heslo změněné. Luboš ho zjevně vyhodil ven, jakmile si uvědomil, že může přijít o další obsah. Žádný přístup, žádné sledování hlasování. Jen prázdná stránka s loginem a jeho vlastní pocit, že tohle musí skončit.

Rozhodl se jednat naslepo. Věděl, že všechna rande začínají u *U Zlatého bažanta*. To bylo jediné místo, které měl jisté. Oblékl si civil, aby nevypadal jako revizor, a vyrazil večer přímo tam. Bylo kolem osmé, restaurace už žila svým životem, svíčky, smích, sklenky prosecca.

A tam ji viděl.
Dáša seděla u stejného stolu jako předtím, v červených šatech, které jí slušely až příliš. Naproti ní tlouštík, velký, zpocený, s úsměvem od ucha k uchu, jako by vyhrál v loterii. Byl to evidentně Honza, vítěz hlasování. Civěl na ni, jako by nechápal, jak tahle krásná žena kývla právě na něj. Ruce měl složené na stole, prsty nervózně bubnovaly.

Dáša si Jakuba všimla první. Její oči se na zlomek sekundy rozšířily, pak přešla do útoku.
„Co tu děláš, Jakube?“ řekla hlasitě, aby to slyšel i Honza. „Jasně jsem napsala, že nemám zájem. Co tady chceš?“

Honza se otočil, změřil si Jakuba od hlavy k patě. „Co je to za blba, Dášo? Ty ho znáš?“
„Ty jseš za blba,“ ohradil se Jakub klidně, ale hlas mu vibroval vztekem.
Pak se podíval přímo na Dášu. „Co jsi slíbila sledujícím? Že mu vylížeš prdel?“

Honza zamrkal, úplně ztracený. „Ty máš ráda rimming?“ zeptal se Dáši nevěřícně, jako by se snažil pochopit vtip, který mu utekl.
Dáša se zatvářila otráveně. „Nech si to, Jakube.“

Ale Jakub pokračoval, teď už nahlas, aby to slyšel celý stůl i okolní hosté: „Ty jseš fakt blb, Honzo. Jseš tu jako blbec na rande. Tady jsou všude kamery. Děláš kašpárka stovkám lidí. Tohle není rande, to je show. Zaplatili si za tvůj trapas.“

Honza chvíli přemýšlel. Pak mu to došlo. Pomalu, jako když se rozsvítí žárovka v zatemněné místnosti. Oči se mu zúžily. Najednou vyskočil, židle zaskřípala po podlaze.
„Ty kurvo!“ zařval na Dášu a máchl rukou, jako by ji chtěl chytit za vlasy.
To Jakub nechtěl. Nesnášel násilí na ženách ať už šlo o kohokoliv. Instinktivně zareagoval tak, jak ho to naučili na školeních pro revizory: chytl Honzu za zápěstí, otočil ho, podrazil nohu a složil ho na zem. Honza dopadl na koberec s rachotem, talíře se zachvěly na stole.
„Vy svině!“ řval Honza zpod Jakuba, tvář zarudlou. „Zavolám na vás policajty! To je napadení! Vy dva jste domluvený!“

Jakub ho držel dole, kolenem na zádech jemně, ale pevně. Podíval se za Dášu.
Ona už nebyla u stolu.
Utíkala, rychle, bez ohlédnutí, přes celou restauraci ven na ulici. Červené šaty vlály za ní jako signální vlajka. Dveře se za ní zabouchly.
Hosté zírali. Číšník se přiřítil s telefonem v ruce. Někdo začal volat: „Policie!“.

3. Kapitola – Tramvaj do stanice pravda

Jakub vyběhl z restaurace jako první, když si uvědomil, že Dáša utekla. Venku na ulici ji zahlédl, červené šaty se mihly mezi lidmi, už skoro u zastávky tramvaje. Tramvaj linky 9 právě zavírala dveře.

Běžel. Měla náskok, ale on byl rychlejší. Když se tramvaj rozjela, už stál u kabiny řidiče. Vytáhl revizorský odznak, reflexní, plastový, s jeho fotkou a číslem.
„Otevřete, prosím,“ zaklepal.
Dveře se s funěním otevřely. Řidič, starší pán s knírem, ho změřil pohledem.
„Co je, revizore? Kontrola?“
Jakub zavrtěl hlavou, odznak schoval.
„Omlouvám se, nejsem tu služebně. Je to… osobní.“

Řidič pokrčil rameny, jako by tohle slyšel už stokrát. „Tak pojďte dovnitř, jen rychle.“
Jakub vběhl do vagonu. Byl poloprázdný, noční spoj na Žižkov. Dáša seděla vzadu, hlavu skloněnou, telefon v ruce. Když ho uviděla, ztuhla.

Přistoupil k ní pomalu. Stál nad ní, dech ještě zrychlený během.
„Dášo.“
Ona zvedla oči, poprvé bez masky, bez úsměvu pro kamery. Vypadala unaveně. A vystrašeně.
„Promiň,“ zašeptala. „Já… já jsem to nechtěla takhle. Fakt.“
Pak vstala a objala ho. Jen tak, bez varování. Paže kolem jeho krku, tvář zabořená do jeho bundy. Jakub cítil, jak mu z těla mizí všechen vztek. Najednou tam nebyl. Jen teplo jejího těla a slabá vůně jejího parfému.

„Co si dát repete rande?“ řekli skoro současně, slova se překryla, oba se zasmáli.
„Ale někde bez kamer,“ dodal Jakub tiše.
„Bez kamer,“ přikývla.

Vystoupili na první zastávce, malé náměstíčko na Smíchově, kde stál starý pajzl s neonovým nápisem „U Tří kachen“. Dovnitř vešli skoro bez slov. Sedli si do rohu, objednali si dvě piva a mlčeli, dokud se kelímky nepotkaly.

Dáša začala mluvit první.
„Chtěla jsem být herečka. Fakt. Chodila jsem na castingy, poslouchala odmítnutí, že jsem ‚moc sexy‘ nebo ‚moc obyčejná‘, nebo ‚máš hezký obličej, ale neumíš hrát‘. Po třech letech jsem si řekla – když mi nikdo nedá roli, udělám si vlastní pořad. A tak vznikl Blbec na rande. Nejdřív to bylo jen vtipný, pak to začalo vydělávat… a najednou jsem nevěděla, jak to zastavit.“

Jakub poslouchal. Poprvé bez podezírání.
„A já jsem byl jen další díl,“ řekl tiše.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ty jsi byl první, u kterýho jsem si uvědomila, že to možná přestávám mít pod kontrolou.“

Mlčení. Pak se na sebe podívali dlouze, bez slov.
„Víš co?“ zašeptala najednou. „Poprosila bych tě o něco… intimního. Jestli bys mi to zase udělal pusou. Jako minule. Jen my dva. Bez nikoho, kdo by to sledoval.“

Jakub cítil, jak mu stoupá horko do tváře. Ale tentokrát to nebyl stud.
„Tady?“
„Na záchodě,“ usmála se lehce. „Je tam zámek.“

Zaplatili a zmizeli za rohem. Malá, špinavá kabinka, pach dezinfekce a starého piva. Zamkli se. Dáša se opřela zády o zeď, zvedla si šaty. Kalhotky si stáhla sama, pomalu. Jakub klekl.

Tentokrát nebyl nervózní. Tentokrát věděl, že to dělá pro ni, ne pro show, ne pro peníze. Jazykem ji hladil pomalu, dlouhými tahy, pak se soustředil na klitoris. Lehce sát, pak kroužit. Dáša se chytila jeho vlasů, zasténala tiše, aby to neslyšel nikdo venku. Když se prohnula a udělala se, krátce, intenzivně, držel ji za boky, aby nespadla.
Pak ji zvedl, otočil, přitiskl k sobě. Vstoupil do ní zezadu. Pomalu, ale hluboko. Pohyby byly rytmické, tiché, skoro něžné. Ona se opírala dlaněmi o zeď, on ji držel za boky a líbal jí šíji. Když se udělal, zabořil obličej do jejích vlasů a zasténal její jméno, poprvé nahlas.

Zůstali tak chvíli, spojeni, dech se mísil. „Tohle… tohle bylo lepší než jakékoli video,“ zašeptala.
„Jo,“ odpověděl. „A tentokrát to nikdo neukradne.“

Vyšli ven, zaplatili další pivo a seděli spolu až do zavíračky. Když pak šli noční Prahou, drželi se za ruce. A poprvé od té doby, co se potkali, to nebyl žádný blbec na rande. Byli to jen oni dva.