Život ve mlýně 02

Julie stále ne a ne otěhotnět. S Vojtěchem zkoušeli všemožné rady a polohy, kdy jeho ptáka cítila hluboko v sobě, že to až bolelo. Dali si i časovou pauzu, aby jeho sémě nabylo na množství a i když pak do ní stříkal silou jarního vodopádu, nezasel v ní život. Užívali si tělesných rozkoší, ale účel manželství zůstal nenaplněn.

Tím, že do domu přibyla bylinkářka Ulrika, dostala Julie nápad. Nejdřív s ní promluvila.
„Nemohu obtěžkat. Jsou byliny… po nichž… to jde… ehm… snadněji?“
„Myslíš, paní, počít bez vniknutí jako panna Marie?“ usmála se Ulrika.
„Jistěže ne,“ zrudla Julie. „Spím s Vojtěchem pravidelně a ráda, ale bez následků… chápeš, co myslím?“
„Chápu, ale zklamu vás. Takové byliny neznám a asi ani neexistují. Znám ty, co dodají chuti k milování, muži sílu, aby byl… chi, chi… tvrdý, umím i vyhnat plod z těla, ale to je těžký hřích a konám tak velmi nerada, ale co ví Bůh, jak to ženy mají těžké? Třeba se jich někdo zmocní násilím, jsou chudé, jak pak uživí nevinné dítě?“
Ulrika zvážněla a po chvíli uvažování dodala. „Ale možná není chyba ve vás, paní, ale v manželovi. Má mrtvé sémě.“
„Jak se to pozná?“ Julii to zaujalo.
„Jedině, že obtěžká jinou ženu. Nejlépe takovou, co už rodila a je tedy plodná. Jinou možnost nevidím,“ pokrčila Ulrika rameny a Julie se zakabonila. Pocit, že Vojtěch osouloží nějakou děvečku, jen aby si vyzkoušel plodnost, se jí pranic nelíbila.

„Poslyš, Ulriko a ty už jsi rodila?“ zeptala se jí napřímo.
„Já… ehm… to ne… ale obtěžkána jsem již byla. Tehdy mi plod vyhnala z těla matka. Byla jsem ještě hodně mladá. Vy myslíte abych já s vaším mužem…?“
Ulrika se zajíkla.

„Podstoupím to,“ řekla Julie rozhodně. „Jen to nebude jednoduché. Vojtěch nebude s tebou spát, že si to přeju. Má k čeledi odstup, to je pochopitelné a já nesnížím svoje postavení, abych mu podstrčila do postele nějakou couru, promiň, to nemyslím tebe. Jak by to vypadalo? Musí si myslet, že se miluje se mnou. Připrav odvar z bylin, jež mu nevezmou mužnou sílu, ale omámí mu mysl, existuje něco?“
„Myslím, že něco znám, paní. Ale já a pán… opravdu vám to nevadí?“ ptala se Ulrika opatrně.
Kdyby si ji vzal Vojtěch násilím, nebo ji sám požádal, vyhověla by mu bez zaváhání, ale aby manželka ji sama manželovi hnala do lože, ještě nezažila. Ano, jde o zkoušku mužnosti, ale přece jen… no nic. Julie je paní, ona služebná děvečka ve mlýně víceméně trpěná.

„Vadí, nevadí… rozhodla jsem se a už se o tom nebudeme dohadovat. Připrav odvar a zítra večer to provedeme. Během dne ti řeknu jak,“ odvětila Julie a rychle odešla, neboť sama cítila vnitřní neklid a bála se, aby si to sama nerozmyslela.

***

„Pij… je to silná pálenka, ale dobrá, což?“ pobízela Julie muže k pití.
Leželi v posteli, oba svlečení. chystali se na pomilování, když Julie se vytasila se zprávou, že koupila od ženy pana lesního láhev jalovcové a hned ji vylovila ven.
Vojtěch byl zaražený. Nikdy v loži nepili, natož pálenku. Ta se pila jen občas a po malých kalíšcích. Přesto pil, jak mu Julie dolévala a cítil se příjemně víc a více naladěný na milování. Jen ostrost vidění se mu ztrácela v mlze, ale vnímal její ruku na tuhém údu, jak mu ho hladí a honí a nakonec saje. Bylo to krásné.

Do komory vstoupila Ulrika. Byla už nahá a rychle se v loži s Julií vyměnila. Ta právě skončila s kouřením a Vojtěch jí začal laskat prsa. Ulrika tedy v loži nahradila paní, ale ta neodešla. Naopak zaujala postoj v rohu a pozorovala je. Cítila se vzrušená, byť viděla manžela milovat se s jinou ženou. Překvapilo jí to a rukou si samovolně třela klín, odkud v malých praméncích jí začala vytékat šťáva, kterou Vojtěch tak rád slízával. Kousla se do rtu, aby nesténala nahlas, ale dvojice v loži vydávala mnohem větší hluk.

Vojtěch si nějaké výměny nevšiml. Soustředil se na prsa ženy, která ho vždy přitahovala a která rád mazlil. Miloval jejich velikost, plnost, pevnost, hebkost i slastné steny, jež Julie při jejich laskání vyluzovala. Přes prsa se vrátil k jejím ústům a splynuli ve vášnivém líbání s divokou výměnou jazyků.
Ulrika pochopitelně líbala jinak, ale v milostném zaujetí a pod vlivem omamného odvaru si toho Vojtěch nevšiml a přesunul se hlavou mezi její nohy. Tohle Ulrika nečekala, neboť neznala, že by muž někdy oblažoval ženu v klíně! Zatímco Julie stojící v rohu doslova tekla a šílela vzrušením, Ulrika se jen pomalu dostávala do varu. Cítila a vnímala doteky jazyka laskající jí vzrušivá místa, ale stále nechápala, jak to „tam dole“ může být pro muže lákavé. Husté ochlupení, vstup do lůna… je to nečistá oblast, kde ovšem probíhá milostný akt plození. Byla zmatena z řeči kleriků i vlastních prožitků a nyní nového poznání.

„Ach… ach… ooh… Bože… anooo,“ začala hlasitě vzdychat a pohazovat tělem v záchvěvech sílícího vzrušení.
Julie úpěla s pěstí vraženou do úst a byla už skoro hotová. Ruka ji třela klín vysokou rychlostí a její vrchol byl blizoučko. Je to k nevíře, ale obě ženy vyvrcholily takřka současně!

Zatímco Julie se v rohu zhroutila k zemi, jak ji povolily nohy, Ulrika hlasitě vykřičela svou rozkoš do celé místnosti a uvolnila Vojtěchovi do obličeje proud šťáv.
Ten ji hned začal slízávat, ale pak už byl tak nadržený, že se nad ní posunul a prudkým přírazem jí vrazil ptáka do klína.
„Ach… Bože,“ vykřikla Ulrika nad vniknutím ocasu. Poševní stěny se jen pomalu přizpůsobovaly velikosti mocného údu, který ji zcela vyplnil. Lastura ronila další šťávy a pohyby a přírazy se staly slastnými.

Julie se nyní krčila za skříní, aby ji Vojtěch náhodou nespatřil, byť ten se hlavně soustředil na přírazy.
„Pojď, doroto!“ zasyčel náhle a Julie se ulekla. O tomhle zapomněla Ulriku zpravit. Vojtěch totiž ženu častoval těmi nejnecudnějšími výrazy a vynucoval si svou nadvládu. Když to udělal poprvé, Julie plakala a byla uražena, ale vysvětlili si to a ona to přijala jako hru. Nebylo to myšleno vážně, jenže Ulrice to zapomněla říci!

Vojtěch mezitím ji popadl za zápěstí, rozpažil ruce, tak ji znehybnil, prudce přirážel a metal jí do tváře oplzlé výrazy z nichž „kuběno, couro nebo běhno“ byly ty slušnější.
Ulrika se jeho chování skutečně zalekla. Zprvu ji napadlo, že ji odhalil a nyní jí dává co proto, ale protože se násilí nijak nestupňovalo, nebránila se a snášela jeho tvrdé přírazy a vnímala stoupající slast, rozlévající se jí po těle.

Vojtěch ji náhle pustil a jako hračku přetočil na břicho. Ulrika pochopila, oč jde. Poklekla a vyšpulila zadek, aby hned dostala přes něj plácnutí a poté do ní tvrdý čurák zajel zezadu.
„Ah… Svatá Matko,“ vyhekla, jak ho cítila hluboko v sobě. Přírazy zvolna zrychlovaly, mnutí prsou se změnilo až na skoro bolestivé mačkání, steny a vzdechy se stupňovaly a Julie za skříní se prsty ukájela k dalšímu vrcholu.

„Ah… dorotooo… oohhh,“ zachrčel Vojtěch a svoji dávku vypustil do lůna ženy, která hlasitě svolávala všechny svaté, aby jí pomohly. Mísila se v ní slast s bolestí a byla už hotová, znavená, usouložená. Na rozdíl od Julie nevyvrcholila, jen úlevně vydechla, když z ní vyjel splasklý ocas a k novému výkonu se Vojtěch nechystal. Jen něco zabručel, odvalil se na svou stranu postele a uložil ke spánku.

Ulrika se vydýchávala z prožitých okamžiků, Julie potlačovala slastné vzdechy s dosaženého vrcholu a obě čekaly na pravidelný dech a chrápání Vojtěcha, aby se mohly v loži zase vyměnit.
„Už nikdy více, paní,“ špitla Ulrika prosebně.
„Uvidíme, jak zkouška dopadla. Ale neboj se, již nikdy více,“ odvětila Julie vklouzla do lože k manželovi, zatímco Ulrika se zavřela v komoře, kde sušila byliny a zavřela se na závoru. Jednak se chtěla vyspat a jednak nechtěla být zaskočena některým nadrženým čeledínem. Ti si servítky nebrali a musela by mu vyhovět a na to rozhodně chuť ani sílu neměla.

***

Navzdory svému vyššímu věku Ulrika obtěžkala. Nebylo to zas tak divné, plodnost u ní ještě neskončila. Snaživě se dopočítávala dne početí a vyšlo jí, že otcem může být jak Vojtěch, tak i čeledín Ondřej, s nímž v těch dnech spala. Chlapci si s nějakou ochranou nedělali starosti a lůna všem zkrápěli bez rozdílu. Věděla, co to znamená. Pro jistotu bylo potřeba dítě donosit. Ondřej byl pihovatej a zrzavej a pokud dítě ponese stejné rysy, bude vše jasné… ovšem test Vojtěcha bude k ničemu, jestliže sémě v ní zasel Ondřej dřív. Nakonec Ondřeje zatajila a jen se svěřila Julii, že dítě chce donosit. Nesetkala se ale s pochopením. Julie se změnila v běsnící fúrii, nadala Ulrice do děvek kurevných, že jí chce rozvrátit manželství a skrze dítě se domoci majetku a křičela tak, že se do sednice seběhl celý mlýn a teprve Vojtěch ji dokázal zarazit.

„A dost už! Kušuj tu klapačku!“ zařval, až se celý dům zachvěl a Julie sklapla. A hned pokračoval. „Všichni ven. Ty tu zůstaneš!“ pohlédl na Ulriku, učiněnou hromádku neštěstí.
„Teď mi vypovíte, co to mělo znamenat… a nedělejte, že nevíte, o čem mluvím!“ řekl přísně.
„Opít mě pálenkou. Pchá. Jak podlé, ale neúčinné. Proč to? Abych nepoznal svoji souložnici? K čemu vůbec ta výměna?“
„V pálence byly byliny na omámení,“ broukla Ulrika a v duchu si nadávala, že uvařila slabý odvar. „Nechtěly jsme, pane, abyste poznal, že jsme se vyměnily.“

Do hovoru vstoupila Julie a vše dovysvětlila.
„Takže zkouška jest dobrá, když Ulrika obtěžkala,“ namítl Vojtěch. „Proč tedy ten dnešní křik a lání?“
„Měla plod vyhnat z těla,“ řekla Julie zaraženě. „ A dnes přišla, že si ho chce nechat. Bojím se, co bude chtít, když s tebou čeká pancharta.“
Vojtěch chvilku přemýšlel , než vynesl ortel.
„Tak poslyšte. K dítěti se přihlásím, ale nebude mým nástupcem, ani členem rodiny. Teď je na tobě, kdy ty mi dáš dítě. Pokud ne, je chyba v tobě, nesplníme tak účel manželství a já osobně požádám o rozluku. Vy dvě se přestaňte hádat. Co jste si nadrobily, teď máte. Ano, poznal jsem vaši hru, jen jsem nevěděl proč. A odteď chci mít v domě pokoj. Ulrika potřebuje klid a může se přestěhovat do komory, kde suší byliny, aby nemusela rodit v čeledníku. Srozuměno?“

Ženy kývly, co jim také zbývalo a Vojtěch se pousmál. Ulriku dostal, kam chtěl a mohl ji tam kdykoliv nepozorovaně navštěvovat. Styk s ní si užil a do jisté doby ji mohl klátit dál. Zatím na ní totiž nebylo těhotenství vůbec vidět.
A Ulrika se jeho milostným atakům nebránila, vlastně ani nechtěla. V těle jí, kromě dítěte, rostla a sílila milostná touha a chtíč. Nedovedla si vysvětlit proč a jen Vojtěch dokázal tuto vášeň a oheň v jejím těle uhasit.

***

Ulrika si rychle zvykla mít sama pro sebe komoru. Takovou vymoženost neměl z čeledi nikdo a nikde. Sušila tam byliny, v rohu měla široké lůžko vystlané čerstvým senem, několik houní proti zimě, co víc si mohla přát?
Paní Julie se na ni přestala mračit, naopak se jí často poptávala na průběh těhotenství a jakmile se to maličké začalo hýbat, byla první, koho nechala na břicho sáhnout.
Spokojený Vojtěch šukal s oběma, ale u Julie to stále nemělo žádoucí výsledek.

***

Nastalo období, kdy zase Václav začal vyvádět a Vojtěchovi lál za nějaké rozhodnutí o modernizaci mlýna. Od doby co zemřela Josefka, byl Václav zlostnější a nerudnější a cítil se stále více opomíjený. Vojtěch řídil mlýn pevnou rukou a vše klapalo bez Václavova konzervatismu. A Julie nestačila dělat nic jiného, než vzniklé konflikty žehlit uspokojováním tchána, jak jinak.

Jednoho dne se dvorem rozlehlo zoufalé volání o pomoc.
Julie křičela a běžela ke komoře Ulriky, kde doufala najít pomoc. Místo toho narazila na Ulriku přiraženou ke stolu s vyhrnutou suknici a zezadu do ní vrážel ocas její Vojtěch, kalhoty spuštěné ke kotníkům!
Překonala šok a na vyděšenou dvojici vykřikla přerývaně. „ Vojtěchu… otec… tam… pomoc!“ Teprve pak se zhroutila vedle dveří a propukla v úpěnlivý nářek.

Vojtěch i celá chasa se hnala do výminku, kde v posteli ležel Václav se zavřenýma očima a blaženým výrazem ve tváři… ovšem, již nedýchal a byl mrtvý. Vojtěch nechápal, proč leží před polednem v loži, polonahý, jen v košili a co tu dělala Julie… ale potlačil myšlenky, neboť mu zemřel otec a byla třeba zařídit spoustu věcí ohledně jeho posledního odpočinku na hřbitově.

Julie zatím usedavě plakala a před očima měla obraz Václava, jak chrčel blahem, když se jí vysemenil do sajících úst, ale pak se chrčení změnilo v sípot, záškuby těla… a ticho. Julie ještě chvilku olizovala vadnoucí ocas, než si uvědomila, že je něco špatně. Pak jen vykřikla a běžela pro Ulriku, zda nemá nějakou léčivou tinkturu či něco… a ona přitom obcuje s jejím manželem! Jako by jí to jednou nestačilo!

Toho dne se všechno změnilo. Vojtěch se stal plnohodnotným panem otcem (což stejně de facto byl), Ulrika se stala Juliinou soupeřkou číslo jedna a Julie odmítla s Vojtěchem sdílet manželské lože, dokud… Dokud co? nevěděla sama a potřebovala k tomu čas a klid.

***

Prozrazením nevěry nastaly Ulrice zlé časy. Nikdy ji nehanil, nebil, neohrožoval, jen Julie ji ignorovala a spojkou mezi nimi se stal Vojtěch. Jako pán domu sice měl hlavní slovo, ale v tomto případě jeho autorita nefungovala. Ani příkazy, ani prosby.
Julie cítila ztrátu jistoty a všeho, co kolem sebe roky budovala. Ulrika za chvíli porodí Vojtěchovi dítě, ona už nejspíše neotěhotní nikdy a nastane rozluka, jíž jí Vojtěch onehdy pohrozil. Splní to?

***

Ulrika byla jako sud, odmítala Vojtěchovi poskytnout kundičku a úd mu už jenom sála. To mu k uvolnění stačilo, ale neuspokojilo ho to úplně.

Tak jednoho večera zašel do komory k Julii, vymoci si svůj nárok.
Ta spala a procitla ve chvíli, kdy Vojtěch přilehl k ní a jal se jí vyhrnovat noční košili.
„Nech mě… co si myslíš… nezvala jsem tě… pusť!“ bránila se skoro zuřivě, ale bez šance.
Nadržený Vojtěch se jí vklínil mezi násilím roztažené nohy, zkrotil její ruce a pak do ní vnikl a prudce začal přirážet.

„Ne… ne… nechci… ah… ah… nebo… ano… ach ano,“ roztála náhle Julie, přestala se zmítat a naopak začala vlhnout a drsné přírazy se změnily na slastné.
Manželé se začali vášnivě milovat a Julie dosáhla několikanásobného orgasmu. Vojtěch se do ní vystříkal dvakrát, naposled při divoké poloze zezadu, kdy slastí skučící Julie s vystrčenou zadnicí byla mrdána tvrdým ocasem, nad ní v podřepu stojícím Vojtěchem, až jí jkulky pleskaly o zadek. Tvrdý čurák jí nemilosrdně raboval pulzující pochvu a v tomto šikmém směru to bylo neobyčejně slastné až k nevydržení.

„Ach… ach… už nemohu… prosím… nemohu,“ sténala Julie ve svém dalším vrcholu a poševní stěny se rytmicky stahovaly kolem ocasu, který se konečně do ní začal trhavě vyprazdňovat. Ocas opustil klín a ven začala vytékat šťáva smísená se semenem a vpíjela se do pokrývky. Julie skoro ihned hluboce usnula a Vojtěch se vrátil na své lože. Zde by se oba pohodlně nevyspali.

Dalšího dne se Julie navrátila do společné komory a k Vojtěchovi se chovala láskyplně a s pokorou, jen k Ulrice byla stále odtažitá. Že na tom všem má svůj velký podíl viny nějak pozapomněla nebo nevnímala.

***

Ulrika porodila chlapce, který jakoby z oka vypadl Vojtěchovi. Rysy jeho obličeje byly nezaměnitelné. Ulrika si oddechla, že dítě není Ondřejovo, zato Julie začala žárlit. Každý úsměv, který Vojtěch věnoval dítěti, ji bodal u srdce.
Ulrika to věděla a začala plánovat odchod. Už i proto, že Vojtěch si vzpomněl a na slib rozluky manželství a ten hodlal co nejdříve uskutečnit. A toho Ulrika nechtěla být svědkem.

Zkrátka jednoho rána byla její komora prázdná. Zatímco Julie to přijala s ulehčením a pokrčením ramen, Vojtěch začal bláznit.
„Co si kde sama počne? Zima na krku, kdo ji s děckem vezme pod střechu? Zhynou někde hlady… Musím ji najít!“

„Vojtěchu, vzpamatuj se! Je to jen kurevná holka, co se dočkala pancharta, ale nic vás nespojuje! Já jsem tvá milovaná žena. To nemůžeš popřít!“ bušila Julie do něj pěstmi.
„A dost!“ zařval Vojtěch. „To ty brzo nebudeš nic! Zažádám o rozluku, nedalas mi dítě!“ osedlal si koně a vyrazil Ulriku hledat a Julie strnulým, nechápavým výrazem v uslzené tváři hleděla na jeho vzdalující se postavu.

***

Ulriku nenapadlo nic lepšího, než se vrátit do rodné vsi.
Zde ke svému překvapení zjistila, že její obydlí má nového majitele. Neznámý muž ji vyhodil, že dům počestně koupil od rychtáře a zavřel jí dveře před nosem.

Zašla tedy za rychtářem Hnízdem, který na ni hleděl s nehraným zděšením jak na zjevení a vykoktal, že když jí na biskupův příkaz umožnil útěk, nečekal, že se sem někdy vrátí.
Rychtářova žena zareagovala rázně. Muže vyplísnila za nezdvořilost a Ulriku s uzlíčkem dítěte srdečně pozvala dál. Ulrika se zase po čase pořádně najedla a protože si rychtářka vzala dítě na noc k sobě, i pořádně vyspala.

„Zůstaň tu, jak dlouho budeš chtít, ale nevím, nevím, jakmile se rozkřikne, žes tu, neudržíme ty duté hlavy… měla bys vědět, co jim o tobě Boblik všechno navyprávěl. Že tě odnesl z vězení sám ďábel a další a další nesmysly a oni tomu věří! To je to nejhorší!“ vyprávěla rychtářka a muž jí přikyvoval.
„Nebudu vám přidělávat starosti,“ špitla Ulrika. „Zkusím požádat o milosrdenství v klášteře.“
„Tam?“ zajíkl se rychtář. „Sestry se navenek tváří jak ctnostné jeptišky, ale… je to necudná peleš. Najdeme ti jiný domov.“

***

Do kláštera „Zbožných sester Kristových sloužících ke cti svého Pána,“ dorazil na své cestě i Vojtěch. Neměl sice jedinou stopu, ale předpokládal, ž Ulrika s dítětem nemohla ujít dlouhou cestu. Prošmejdil všechny možné šenky, hampejzy, fary, až dorazil sem. Doufal, že konečně uspěje.

Jméno Ulrika Chmatáková bylo abatyši známé. To byla ta čarodějnice, co tu kvůli ní byl sám biskup Tadeasz z Grodku Zawilego, ale jelikož zmizela a pohltil ji asi oheň pekelný, dál se tím netrápila. Zaujalo ji, že vše bylo jinak a ráda si to nechala vyprávět. Ona sama však o Ulrice nic nevěděla.

Na klášter padl večer a Vojtěch se sháněl po ubytování.
„Běžně tu poutníky nepřijímáme, ale… žes znaven ty i kůň, přenocuješ v čeledníku,“ řekla Kleciána, když Vojtěch vyňal z měšce dva zlaté denáry. A když na stole přistál další, dodala. „Jídlo a víno ti donese jedna ze sester,“ a peníze shrábla do dlaně.

***

V čeledníku Vojtěch nečekal dlouho. Sotva si udělal pohodlný pelech, už na prahu stála jeptiška s miskou jídla a džbánkem.
Dívka to byla mladička a hezká. Měla příjemný hlas a vůbec byla velmi přitažlivá.
„Máte ještě nějaké přání, pane?“ špitla vyzývavě.
„Pojď blíž,“ řekl Vojtěch a dívka napřed zavřela dveře na závoru a cestou k němu si začala vyhrnovat hábit.

Oproti tomu, že byla jeptiškou, byla dívka zkušenou milenkou a taktéž i patřičně nadrženou.
Vrhla se na jeho ocas a sála ho s takovou silou i rozkoší, že se brzy udělal. Dívka vše spolykala a ihned rozjela novou kuřbu, aby si ho připravila k jízdě.
Pak na něj skutečně nasedla, zavedla si ho celého do sebe a začala pomalu odsedat a užívat si dle svých potřeb. Měla menší, ale krásně pevná kulatá prsa a Vojtěch je mačkal, svíral a drtil v dlaních a dívka hlasitě sténala prožívanou rozkoší.
Když se uspokojila, ulehla na záda, zvedla nohy do výše, zapřela je Vojtěchovi o ramena a takto ho nechala do sebe vniknout.

Vojtěch cítil hluboký pronik a silné sevření jejího lůna, což bylo velmi slastné, což dívka doprovodila hlasitými vzdechy.
„Ach… ach… jsi silný, pevný… skvělý… ahh… Svatá panno… ahh… ty mě roztrhneš… víc… můžeš víc… ještě… ooáááááách,“ vzdychala, vyvrcholila a stahy pochvy udělala i jeho. Semeno z něj nezadržitelně prýštilo do jejího těla, až se z ní unaveně svalil vedle.
„Ty že jsi jeptiška?“ pousmál se na dívku. „Takto nemilují ani holky v hampejzu.“
„Jsem, ale je zde ukrutná nuda a každý mužský nám přijde vhod. Většinou zde nocují mniši, málokdy pocestný, ale každý si noc musí odpracovat. Dnes vyšla řada na mne. A jsem ráda, tys dobrý milovník. Děkuji ti,“ řekla oblékající se dívka.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ otázal se Vojtěch.
„Dnes jsem Donatela, dříve jsem byla Barbora. Dobrou noc,“ dívka vyklouzla z čeledníku do tmy, Vojtěch slupl vychladlou krmi, zahrabal se do sena a spokojeně usnul.

***

Ráno Vojtěch vsedl na koně a pomalu mířil do nedaleké vsi. Hodlal pokračovat v pátrání a u rychtáře se chtěl poptat na další vesnice v okolí. Vůbec to tu neznal.
První na koho narazil byla Ulrika, nabírající vodu ze studny. Spatřil ji, ona jeho, vykřikla a hnala se do domu! Vojtěch zatím v klidu sesedl a dal koni pít. Byl na konci cesty.
Ulrika se ale odmítala do mlýna vrátit.

„Julie se zbavím. Požádám o rozluku manželství. Nedala mi syna,“ vysvětloval Vojtěch,
„To ti ještě nedošlo, že Julie prostě děti mít nemůže. Ne každá žena má tento dar. O to pozorněji by ses k ní měl chovat. Ale když bude mít stále na očích tvé dítě s cizí ženou, je jí to líto, žárlí a cítí se méněcenná,“ odpověděla Ulrika.
„Co mám teda dělat? A co budeš dělat ty?“
„Ty se vrať do mlýna. To je tvůj domov. O mě se nestarej…“ řekla Ulrika, ale jistota se jí z hlasu vytratila.
„Máme spolu syna,“ upozornil ji Vojtěch. „A mám na něj nárok stejně jako ty.“

„Ulrika zůstane zde,“ vstoupil do debaty rychtář Hnízdo. „Tady je s děckem v bezpečí. Pokud si urovnáte svůj vztah doma a Ulrika svolí, vrátí se. Držet ji tu nebudu.“
„Ale co Boblik?“ ulekla se rychtářka.
„Neboj se. Zajdu za ním a věř, že nebude mít námitek,“ řekl Hnízdo tónem, až všem přeběhl mráz po zádech.

***

Vojtěch se vrátil domů, kde Julii nalezl zlomenou a apatickou.
„Kdy mám odejít? Církevní rozluka trvá dlouho, ale nechci ti překážet,“ řekla tiše. „A kde máš Ulriku? Našel jsi ji?“
„Našel. Má se dobře a sem se vrátit nechce. Jsi stále moje žena, Julie, kterou budu milovat a ctít, i když… ehm… o tomhle již nikdy mluvit nebudeme ano?“ řekl Vojtěch měkce.

„Ale… jak najdeš nového hospodáře?“ zalkala Julie.
„Mám syna. S Ulrikou. Až přijde čas, převezme řemeslo. Teď je na všechno ještě brzo, abychom nad tím přemýšleli. Jsem tvůj muž, ty má žena. Tak to zůstane a hotovo, konec. Na důkaz mé lásky k tobě, jsem ti přivezl… hele,“ vytáhl z kapsy malou krabičku s hezkým náhrdelníkem.
Nebylo to zlato ani drahokamy. Byl to šperk vytvořený ze skla a pozlacených plíšků a drátků, k nerozeznání od pravého. Měl také svou cenu, ale od originálu nezměrně nižší, jinak by si ho nemohl dovolit. Julie zjihla, nasadila si ho a Vojtěcha zahrnula polibky. Od líbání nebylo daleko k vyhrnutí suknice a pomilování se na stole přímo v sednici.

Julie ležela na zádech, Vojtěch ji držel roztažené nohy a mocnými přírazy jí plenil klín.
„Ach… ach… jsi hluboko… drsný… tvrdý… Božeee,“ sténala Lucie a brzy vyvrcholila a následovala záplava semene, jež ovšem nezaselo život.

***

Vojtěch se čas od času jezdil dívat na Ulriku a syna Martina. Ten už věděl, že Vojtěch je jeho otec, že je mlynářem, tudíž s nimi nemůže být. Vojtěch se potěšil se synkem a v noci v loži s Ulrikou. Když se milovali, dlouho se líbali a mazlili, než do ní vniknul a sérií rytmických přírazů sebe i ji uspokojil, jen včas opustil její lůno, aby neobtěžkala.
Žena byla na rychtě spokojená. Lidé ze vsi ji zase začali brát a chodit si k ní pro byliny a rady i farář Boblik se prý stáhl a nijak proti ní nebrojil.

***

Když čas pokročil a Martin dosáhl deseti let, odjel s otcem, zprvu na týden, dva, později už i na pár měsíců do mlýna, vyučit se řemeslu, s čímž se Ulrika, ač nerada, musela smířit. Na druhou stranu měl o svůj život postaráno.

Velmi se mu tam líbilo. Macecha Julie k němu byla milá a měla ho opravdu ráda. Práce ho též bavila a měl zkrátka mlynářství v krvi.
Jak dospíval, stal se miláčkem všeho ženského osazenstva mlýna. Osouložil všechny děvečky a… což je do nebe volající… i macechu Julii!

Není divu, hezká zralá žena je pro mladé muže doslova magnetem. Ne, že by trpěla nedostatkem citu, něhy a lásky, ale s Vojtěchem již to byl v loži stereotyp a stále menší výdrž a zde se nabízel mladý a výkonný ocas. Podlehla mu celkem snadno, i když musel být napoprvé trochu hrubý, jak se jeho milostnému útoku bránila, ale pak spolu šukali, kdykoli a kdekoli to šlo. Zbožňovala jeho tvrdý ocas a proudy mladického semene, jimiž jí plnil lůno klidně několikrát po sobě.

***

Roky plynuly a Léta Páně 1607 se Martin Bělický stal v pořadí pátým „panem otcem“ v rodinném mlýně. Vojtěch s Julií odešli na výminek, zatímco matka Ulrika již několik let spočívala na hřbitově v rodné vsi.

Martin pojal za ženu jistou Helenu, dceru sedláka Suka a měli spolu patero dětí. Vztah s macechou Julií udržoval ještě několik let, než zestarala natolik, že mu odmítla poskytnout tělo a posléze i milostnou úlevu kouřením. Ale Helena byla natolik ohnivou a vášnivou ženou, že Martin netrpěl nedostatkem lásky a naopak se skoro těšil na dny, kdy žena měla své obtíže a styku se musela vzdát.

***

Bělický mlýn zanikl během třicetileté války a již nebyl obnoven. Dnes na místě nenalezneme víc, než skrovné zbytky zdiva.