11.kapitola: Sekretářka
Dáša s Frantou absolvovali řadu setkání. Už jako zkušení vyrazili na další setkání, které bylo v luxusní kanceláři v centru města. Vysoká budova, 18. patro, velká rohová místnost s tmavým dřevěným nábytkem, koženým gaučem a obrovským psacím stolem. Za stolem měl sedět „ředitel“ Franta, Dáša jako jeho sekretářka v přiléhavé černé sukni, bílé halence s hlubokým výstřihem, v podvazcích a vysokých podpatcích. Scénář klasický: přesčasy, šéfova frustrace, sekretářka, která „musí“ pomoct.
Už to sehráli několikrát, vždy s jiným „voyerem“ v rohu místnosti. Tentokrát to byl Ing. Martin Řokavík, 55 let, majitel firmy, která tu kancelář vlastnila. Platil 25 tisíc dopředu, ale to Dáša pořád nevěděla.
Začalo to standardně. Martin seděl v koženém křesle pět metrů od stolu, v ruce sklenka whisky, nohy přes nohu. Hlas měl hluboký, suverénní.
„Pane řediteli, je pozdě, všichni už odešli,“ začala Dáša podle role, stála u stolu s blokem v ruce. „Máte ještě nějaké… příkazy?“
Franta v obleku, kravatu povolenou, ji přitáhl k sobě, posadil si ji na klín a začal ji líbat na krk. Brzy měla halenku rozepnutou, sukni vyhrnutou, seděla obkročmo na něm a pomalu se pohybovala, zatímco on ji tvrdě držel za boky.
Martin tiše dirigoval: „Teď ji polož na stůl. Zezadu. Chci vidět její výraz v tom velkém zrcadle nad stolem.“
Franta poslechl. Dáša ležela na stole, nohy nahoru, Franta do ní pomalu vstupoval, ona sténala, oči zavřené rozkoší.
Pak přišel první nečekaný příkaz.
„Zásuvka vlevo. Vezmi ten stříbrný anální kolík a lubrikant. Pomalu jí ho tam zasuň.“
Franta zaváhal jen na vteřinu, scénář měl schválený předem, ale Dáša ne. Vzal kolík, namazal ho, a zatímco ji pomalu dráždil prsty, zasunul jí ho dovnitř. Dáša vykřikla překvapením i intenzitou a okamžitě se začala třást prvním análním orgasmem.
„Teď jí zavaž oči,“ řekl Martin klidně. „Černým šátkem z téže zásuvky.“
Franta jí zavázal oči. Dáša byla teď úplně slepá, jen cítila a slyšela. Martin vstal, tiše přistoupil ke stolu a položil před Frantu papír. Na něm stálo tučným písmem: 50 000 Kč navíc, převodem ihned. Když se budu moci udělat do jejích úst. Jen orálně, bez dalšího dotyku. Ona to nepozná.
Franta na něj chvíli zíral. Cítil, jak se mu v hlavě všechno převrací, žárlivost, vztek, ale i ty peníze, které teď potřeboval víc než kdy dřív. Dáša si kupovala další prádlo, boty, parfémy, „aby vypadala dobře pro ty cizí muže“. A on platil.
Pomalu přikývl.
Martin si rozepnul kalhoty, vytáhl už tvrdý penis. Franta mezitím vzal Dáši ruce, stáhl jí je za zády a jemně, ale pevně jí je svázal jejím vlastním šátkem, to „pro větší intenzitu“, jak to zdůvodnil nahlas.
Dáša byla teď úplně bezbranná, oči zavázané, ruce svázané za zády, kolík v zadku, ležela na stole rozkročená.
Franta se postavil před ni, ale ustoupil stranou. Martin se postavil na jeho místo, uchopil Dášu za vlasy a pomalu jí vložil penis do úst.
Dáša okamžitě začala sát, hladově, profesionálně, jako by to byl Franta. Martin byl tišší, ale Franta vzdychal nahlas, přesně tím svým hlubokým hlasem: „Jo, takhle… hlouběji, zlato…“
Dáša brala celé jeho péro, jazykem pracovala, sliny jí tekly po bradě a myslela si, že uspokojuje svého muže před cizím divákem.
Martin se dlouho neudržel. Po pár minutách se s tlumeným zachroptěním udělal přímo do jejích úst, hluboko, aby všechno spolkla. Dáša to udělala s lehkým zasténáním, jako by ji to vzrušovalo ještě víc. Martin ustoupil, zapnul se, tiše se vrátil do křesla a přikývl Frantovi, vše podle dohody.
Franta jí rozvázal ruce, sundal šátek z očí, políbil ji a pomalu dokončil sám, tentokrát vaginálně, tvrdě, aby měla pocit, že „to hlavní“ přišlo až teď.
Když odcházeli, Martin jim poděkoval, jako vždy diskrétně. Druhý den přišlo na Frantův účet 75 000 Kč, základ plus padesát navíc.
Dáša v autě zářila: „To bylo tak intenzivní… ten kolík, ta tma, svázané ruce… a ty jsi byl tak tvrdý na konci, i když jsi se mi udělal do úst.“
Franta se usmál, ale uvnitř cítil prázdno.
„Ano, bylo to dobré,“ řekl tiše.
Věděl, že hranice se právě posunula mnohem dál, než si kdy myslel.
12.kapitola: Náhodné setkání
Franta se po tom posledním setkání v kanceláři přestal ovládat. Každý večer, když Dáša usnula, seděl u notebooku a zíral na ty zprávy. Desítky nabídek, stále vyšší částky, stále odvážnější požadavky. Najednou mu to přišlo špinavé. Peníze na účtu ho pálily víc než cokoli jiného.
Jednoho večera, když Dáša byla v koupelně, otevřel amateri.com, smazal inzerát a všechny fotky. Pak prošel mailovou schránku a všem zájemcům, kteří ještě čekali na termín, napsal krátké: „Končíme. Děkujeme za zájem.“
Doma se změnil. Začal pít nejen pivo po tréninku, ale tvrdý alkohol, večer, co večer. Na Dášu byl hrubý, odsekával jí, když se ptala, co se děje, nebo ji ignoroval celé hodiny. Když se snažila přitulit, odstrčil ji s tím, že je unavený. Ona nechápala vůbec nic. Myslela si, že se něco stalo v práci, nebo že má nějakou krizi.
Jedno prosincové odpoledne, týden před Vánocemi, byla Dáša sama v nákupním centru, kupovala dárky, když na eskalátoru najednou ucítila ruku na rameni.
„Paní Dáša? Nečekal jsem, že vás tu potkám.“
Byl to Martin Řokavík, ten poslední „divák“ z kanceláře. Elegantní oblek, úsměv, který teď vypadal spíš soucitně než chtivě.
Pozval ji na kávu do kavárny v patře. Dáša byla ráda, že potkala někoho známého, kdo aspoň vypadá normálně.
„Slyšel jsem, že Franta všechno zrušil,“ začal Martin opatrně. „Psal jsem mu několikrát, nabízel jsem mu vyšší částku, ale neodpovídá. Škoda, bylo to… výjimečné.“
Dáša se zamračila. „Vyšší částku? Jakou částku?“
Martin se lehce naklonil dopředu a snížil hlas.
„No přece ty peníze. Franta za každé setkání vybíral odměnu. Vždycky předem, převodem. U mě to bylo původně pětadvacet tisíc, ale pak jsem mu nabídl padesát navíc, když… no, víte, když jsem se mohl do vás udělat. Do úst. A on souhlasil.“
Dáša zbledla. Káva jí zůstala stát na půl cesty k ústům.
„Cože? Franta… bral peníze? Za nás? A… vy jste…?“
Martin přikývl, tvářil se kajícně, ale uvnitř si užíval každý okamžik pomsty za to, že Franta přestal komunikovat.
„Ano. Ten večer v kanceláři, když jste měla zavázané oči a svázané ruce, to já jsem byl ten, koho jste… uspokojovala. Franta jen vzdychal, abyste si myslela, že je to on. A ty peníze, pětasedmdesát tisíc, přišly Frantovi hned na účet.“
Dáša cítila, jak se jí točí hlava. Všechno to vzrušení, ty role, ty příkazy, a za tím vším peníze? A ten nejintimnější moment, který považovala za součást hry s Frantou… byl s cizím mužem? Za úplatu?
„Proč mi to říkáte?“ zeptala se tiše, hlas se jí třásl.
Martin pokrčil rameny. „Protože mi Franta přestal odpovídat. A protože vy jste to nevěděla. Myslím, že máte právo vědět, za co přesně se prodáváte.“
Dáša dopila kávu jedním lokem, postavila se a bez pozdravu odešla. V autě se rozplakala. Ne hlasitě, ale tiše, zoufale.
Doma Franta ještě nebyl. Sedla si na gauč, zapálila si cigaretu, což nedělala roky, a čekala.
Když přišel, opilý, s očima červenýma, podívala se na něj úplně jinak.
„Kolik jsme vydělali za to, že mě někdo mohl ošukat do pusy, Franto?“ zeptala se klidně, ale hlasem, který řezal jako nůž.
Franta ztuhl ve dveřích. Věděl, že ten den přišel. A věděl, že už není cesty zpět.
13.kapitola: Čistý stůl
Doma bylo ticho, jen vánoční světýlka na stromku tiše blikala. Dáša seděla na gauči s rukama v klíně, oči červené od pláče. Franta stál u okna, v ruce sklenku s whisky, kterou si nalil hned po její otázce. Konečně se otočil.
„Takže víš to s těma penězma,“ začal hlasem, který se snažil udržet klidný, ale prozrazoval ho chvění. „A víš i to s tím ředitelem. Dobře. Tak si to vyříkejme.“
Dáša zvedla hlavu. „Vyříkejme? Ty jsi mě prodal, Franto. Doslova. Nechal jsi cizího chlapa, aby… aby se do mě udělal. Peníze si jsi nechal pro sebe. Jak se mám teď na tebe vůbec dívat?“
Franta se zhluboka nadechl a najednou přešel do protiútoku. Hlasitěji, tvrději, než měl v úmyslu.
„Prodával jsem tě? A co ty? Ty ses chovala jako děvka už od toho prvního houbaře! To nový prádlo za desetitisíce, korzety, podvazky, tanga, to jsi kupovala pro mě? Nebo abys vypadala co nejvíc svůdně před těma cizíma chlapama? Vždycky jsi na ně koukala takovým tím pohledem… jako bys je nejradši hned oprcala. A já měl stát vedle a dělat, že je to normální.“
Dáša otevřela pusu, ale nevydala ani hlásku. Poprvé ji to zasáhlo.
„Jde přeci o to,“ řekla nakonec tiše, „abychom si my dva užili sex co nejvíc intenzivně. Ty příkazy, ty oči na nás… to mě rozpalovalo tak, že jsem pak s tebou měla ty nejlepší orgasmy v životě. Myslela jsem, že to chceš taky.“
Franta se hořce zasmál a dopil sklenku jedním lokem.
„Nejdřív jo. Nejdřív mě to taky bralo vidět tě takovou, jak blázníš rozkoší. Ale pak… pak jsem viděl, že si to užíváš hlavně ty. Že ty jsi ta, co se nechává ovládat cizíma hlasama, co se vzrušuje z toho, že na tebe koukají. A já? Já si připadal jako blbec. Jako nějaký herec ve tvým privátním pornu.“
Postavil sklenici na stůl tak prudce, že zacinkala.
„A pak mi došlo, aspoň z toho můžu mít nějaký peníze. Když už se vystavuješ jako na trhu, ať za to něco máme. Najednou mě to začalo bavit. Ta moc. Ta kontrola. Oni platili za to, aby viděli tebe a já jsem rozhodoval, co se stane. Až do toho ředitele.“
Zmlkl. Poprvé sklopil oči.
„To byla chyba. Velká. Když jsem viděl, jak… jak ho bereš do pusy a myslíš si, že jsem to já… a přitom to byl on… to mě zlomilo. Od té doby se s tím nemůžu vyrovnat. Každou noc to vidím. A vím, že jsem to způsobil já.“
Dáša se pomalu postavila. Nepřišla k němu blíž, ale ani neodvrátila pohled.
„Tak proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsi mě nechal v tom, že je to jen naše hra?“
Franta pokrčil rameny, hlas najednou unavený.
„Protože jsem byl zbabělec. A protože jsem nechtěl přiznat, že mě to žere. Že jsem žárlil na každý jejich pohled. Na každý tvůj sten, který patřil spíš jim než mně.“
Chvíli stáli proti sobě v tichu. Venku začalo sněžit. Velké vločky pomalu padaly za oknem.
Dáša si otřela oči. „A co teď?“
Franta se podíval na stromek, na dárky pod ním, na všechno, co mělo být vánoční idylou.
„Teď nevím. Možná jsme to oba posunuli příliš daleko. Možná jsme se v tom ztratili.“
Dáša přikývla. Poprvé za celý večer se jejich pohledy setkaly, ne s hněvem, ale s bolestí.
A oba věděli, že tenhle Štědrý večer už nic nenapraví. Jen odhalil, jak hluboké trhliny se mezi nimi objevily.
14.kapitola: Poradna
Bylo 14. ledna 2026, šedivé úterní odpoledne. Franta a Dáša seděli v čekárně manželské poradny v pražských Vinohradech, malá místnost s béžovými stěnami, umělými květinami a starými časopisy. Oba v zimních kabátech, ani se na sebe nedívali. Od Štědrého večera spolu promluvili jen nezbytně nutné věty o jídle, o účtech, o tom, kdo vynese odpadky.
Terapeutka, Mgr. Lenka Novotná, čtyřicetiletá žena s klidným hlasem a brýlemi na šňůrce, je pozvala dovnitř. Seděli proti ní na dvou židlích, mezi nimi malý stolek s krabicí papírových kapesníků.
„Dobrý den. Děkuji, že jste přišli oba. Nejprve bych vás poprosila, abyste mi každý řekl, proč jste tady.“
Dáša začala jako první. Hlas měla tichý, ale pevný.
„Protože můj manžel mě… prodal. Doslova. Nechal cizího muže, aby se mi udělal do úst, a vzal si za to peníze. A já to celé měsíce nevěděla. Myslela jsem, že hrajeme nějakou intimní hru, která nás sbližuje.“
Lenka přikývla, poznamenala si něco do bloku a podívala se na Frantu.
Franta se opřel, ruce zkřížené na hrudi.
„Protože moje žena se začala chovat jako… jako někdo, kdo potřebuje cizí pohledy, aby cítila vzrušení. Koupila si za desetitisíce erotické prádlo, aby vypadala svůdně před cizími chlapy. A já jsem to nejdřív toleroval, pak jsem z toho začal mít peníze, abych to aspoň nějak vyrovnal. Ale pak jsem udělal chybu, kterou teď nemůžu vzít zpátky.“
Terapeutka nechala chvíli ticho.
„Takže oba cítíte zradu. Dáša ztrátu důvěry a pocit, že byla využita. Franto, pocit, že jste byl vytlačený z vlastního intimního života a že jste se snažil získat zpět kontrolu špatným způsobem.“
Oba přikývli.
Lenka se naklonila mírně dopředu.
„Pojďme se vrátit na začátek. Když jste začali s těmi setkáními, s tím, že vás někdo sleduje a řídí, jak jste se tehdy cítili vy dva spolu?“
Dáša se poprvé podívala na Frantu.
„Cítila jsem se s ním bližší než kdy dřív. Ty orgasmy… byly tak silné, protože jsem věděla, že je to on, kdo mě bere. A že to děláme společně.“
Franta sklopil pohled.
„Nejdřív mě to taky bralo. Vidět ji takovou, tak otevřenou, tak mou. Ale pak… pak jsem začal vidět, že ty příkazy od cizích chlapů ji vzrušují víc než já sám. A cítil jsem se zbytečný.“
Lenka se zeptala Dáši: „Když jste slyšela ty cizí hlasy, co vám přikazovaly, koho jste vlastně vnímala jako svého partnera v tu chvíli?“
Dáša zaváhala. „Frantu. Vždycky Frantu. Ty hlasy byly jen… koření. On byl ten, kdo mě držel, kdo do mě vcházel.“
Franta zvedl hlavu, překvapený.
„Opravdu? Myslel jsem, že… že je to pro tebe hlavně o nich.“
Dáša zavrtěla hlavou. Slzy jí stékaly po tvářích.
„Ne. Nikdy. Chtěla jsem, abys ty viděl, jak moc tě chci. Jak moc mě rozpaluješ.“
Lenka je nechala chvíli mlčet.
„Franto, když jste začal brát peníze, co jste tím chtěl získat?“
Franta polkl. „Kontrolu. Pocit, že to není jen ona, kdo si to užívá. Že já rozhoduju, kdo se dívá, za jakých podmínek. A pak… ty peníze na to prádlo, na všechno. Ale hlavně jsem chtěl, aby to bolelo míň.“
„A bolelo?“
„Jo. Pořád.“
Terapeutka se podívala na oba.
„Máte za sebou něco, co většina párů nikdy nezažije, extrémní otevřenost, extrémní zranitelnost. A teď extrémní bolest. Ale to, co říkáte, mi naznačuje, že ten základ, ta touha po sobě navzájem, tam pořád je. Jen se ztratila pod vrstvami žárlivosti, studu a nedůvěry.“
Dáša se tiše zeptala: „Dá se to ještě spravit?“
Lenka se usmála poprvé.
„Ano. Ale bude to bolet. A bude to chtít čas. Žádné rychlé odpouštění. Nejdřív musíte oba pochopit, co jste každý potřeboval a proč jste to nedokázali říct nahlas.“
Franta se poprvé natáhl a vzal Dášu za ruku. Ona mu ji nejdřív chtěla vytrhnout, ale pak ji nechala.
„Já… já nechci přijít o tebe,“ zašeptal.
Dáša se na něj podívala, oči plné slz, ale i něčeho jiného.
„Ani já o tebe. Ale už nikdy nechci být překvapená tím, co mi neřekneš.“
Lenka přikývla.
„Tak tady začneme. Příští týden stejný čas. A do té doby žádné velké rozhodnutí. Jen mluvte. Opravdově.“
Když vycházeli z ordinace, venku pořád sněžilo. Drželi se za ruce, opatrně, nejistě, ale drželi.
Cesta zpátky bude dlouhá. Ale poprvé po těch týdnech to vypadalo, že by na ní mohli jít společně.
