Setkání po letech

Po příchodu ze školy našla v poštovní schránce pozvánku na abiturientský sraz. Vlastně nevěděla, co od toho má čekat, ale pozvání jí udělalo radost. Její první třída, kterou dovedla k maturitě. Dodnes si všechny pamatovala jmény, na rozdíl od pozdějších ročníků. Sebevědomá Heda, kterou nepustili k maturitě, Jarda sršící vtipem, zamlklá Květa, která jako první otěhotněla, Martina, sexbomba třídy… a potom Daniel. Daniel, pohroužený ve svém světě a přitom vždycky připravený sarkasticky shodit dané téma. Daniel, který jí hltal pohledem, kdykoli stála před tabulí. Daniel, který jí při maturitním večírku opilý vyznal lásku, kymácející se a přitom okouzlující svým mládím. Na ledničce měla pořád připíchnutou básničku, kterou jí kdysi napsal.

Do láhve od piva položím svíčku,
sirkou pak zapálím knot.
V odrazu světla pak uvidím vílu,
řeknu jí potichu, jen ke mně pojď.

Náhle si připadala stará. Ve zrcadle zahlédla ženu pár roků před čtyřicítkou, nepatrné vrásky, které prozatím viděla jen ona, vlasy sčesané do drdolu, oči unavené životem. Má  vůbec cenu tam jít? Osamělý byt ji přinutil zahodit pochybnosti a vyrazit vstříc vzpomínkám.

Přivítal ji halas rozjařené společnosti. „Paní profesorko, pojďte k nám,“ hrnula se k ní Heda, která už dávno zapomněla na boje, které spolu vedly. Jen ztěžka hledala v povědomých tvářích jména, občas hledala nápovědu v hlasitých výkřicích, kdy na sebe pokřikovali zážitky z chmelu, o kterých neměla vědět a potají pátrala, zda neuvidí Daniela. Nakonec jí to nedalo a zeptala se na něho.

„Vy to nevíte? Ten přece seděl. Někoho prý zabil, nikdo neví, co s ním teď je.“

Jako opařená stočila zrak stranou, aby nebylo vidět, jak ji to zasáhlo. To přece není možné, zhrozila se. Jen zpovzdálí vnímala šum přeplněné místnosti a přemýšlela, co se mohlo stát s tím naivním, romantickým klukem, kterého si stále pamatovala.

Postupem času se vzpamatovala a po pár přípitcích už si tykala s většinou třídy. Nevadilo jí to, vždyť byla jen o pár roků starší než oni a věkem i vypitým alkoholem se rozdíly smazávají. Hodiny pokročily a pomalu se chystala k odchodu, když se ve dveřích objevil povědomý muž s ostrými rysy ve tváři.

„Snad přivítáte starýho kriminálníka,“ roztáhl paže  a jí pomalu docházelo, že to je Daniel. Zatímco se nechal objímat rozjařenými spolužačkami, pokradmu si ho prohlížela ve strachu, aby si nevšiml jejího zájmu a jen stěží poznávala v drsné tváři kluka, který jí psal krásné, naivní básničky a potají ji miloval. Obešel všechny přítomné v sále, až se zastavil u ní.

„Jak se máš?“ zeptala se tiše.
„Proč se ptáte, když to víte?“ pokrčil rameny.
„Co se vlastně stalo?“

Po zarostlé tváři mu přeběhl stín. „Příběh starý jako lidstvo samo. Přišel jsem domů dřív, než jsem měl a načapal jsem ji s cizím chlapem. Dál mi to splývá, křik, rány, policajti a všude krev,“ přiznal.
„Ještě píšeš holkám básničky?“ zkusila změnit téma.
„Tam to nešlo. A potom už nebylo komu.“
„To je škoda,“ usmála se.

Chvíli ještě v rozhovoru pokračovali, ale potom je pohltil všeobecný halas, protože alkohol pomalu odbourával zábrany a zábava se stávala stále hlasitější. Dokonce už i ona cítila, jak jí červenají tváře a věděla, že by měla odejít, ale nedokázala to. Občas ho přistihla, jak ji sleduje, pokaždé však provinile uhnul pohledem.

Náhodou si všimla, jak se k němu sklonil opilý spolužák a něco mu zašeptal do ucha. Daniel se prudce postavil, židle spadla dozadu a krátký okamžik se zdálo, že dojde ke rvačce. Místo toho se mu v očích objevil ironický úsměv, furiantsky se narovnal s vodkou v ruce a zanotoval syrovým, ochraptělým hlasem.

„Zabili, zabili,
chlapa z Koločavy.
Řekněte hrobaři, kde je pochovaný.
Bylo tu, není tu,
havrani na plotu.

Zabil jsem zabil,
chlapa z Koločavy,
řekněte mý holce, kde je pochovaný.

Bylo tu, není tu
havrani na plotu.
Zabil jsem zabil.“

Nebezpečí, které z něj vyzařovalo, ji uhranulo. Nemohla z něj odtrhnout pohled, stejně jako zbytek sálu. Potom z něj napětí náhle vyprchalo a ztěžka se posadil. „Za to mi nestojíš,“ procedil skrz zuby směrem k spolužákovi.

 Atmosféra se postupně uklidňovala. Na parketu se potácely dvojice ve stále těsnějším objetí a  Hanka se pomalu chystala k odchodu, když k ní přistoupil. „Zatancujeme si?“ mihl se mu tváří úsměv, který si tak dobře pamatovala ze školních let. Nedokázala odmítnout, najednou si připadala jako malá holka, když ji pevně vedl s rukou objatou kolem jejího pasu.

Vychutnávala si kouzlo přítomného okamžiku a nevnímala okolní svět, najednou byli jenom oni dva. Nevadila jí ani dlaň, kterou sklouzl na její zadek, naopak se k němu pevněji přitiskla, aby si vychutnala jeho znatelnou erekci, která ji přiváděla k šílenství. „Měla bych si najít chlapa, vždyť z toho úplně teču,“ povzdechla si v duchu.
„To by stačilo,“ odtrhla se s přemáháním poté, co jí zajel rukou pod šaty. „Raději už půjdu,“ uhladila si vlasy ve snaze zachovat si důstojnost.

Nevzpírala se ale, když jí nabídl doprovod. Vyšli společně do letní noci, která jí připomněla dobu prvních lásek. Možná proto se nevzpírala, když ji obejmul.

„Jste pořád stejná,“ zašeptal jí do ucha.
„Stárnu,“ usmála se posmutněle.
„Jste pořád stejná,“ opakoval tvrdohlavě.
„Jaká?“
„Hezká.“

Obdiv v jeho hlase jí dělal dobře. Zlehka ho pohladila po zarostlé tváři a prsty mu přejela rty. „Nechceš mi konečně tykat?“ řekla s pohledem upřeným do jeho očí.
„Na tykání se ale dává pusa,“ upozornil ji.
„Právě proto,“ políbila ho jemně.

Nebránila se, když jí jazykem pronikl do pootevřených úst a naopak mu vyšla vstříc. Jak se polibek prodlužoval, ztrácela sebeovládání a nedočkavě šmátrala v jeho rozkroku, zatímco jí dychtivě hnětl poprsí. V nejlepším je vyrušil náhodný kolemjdoucí, který se pobaveně odvrátil na druhou stranu.
„Bydlím kousek odtud,“ navrhla zajíkavě v marné snaze popadnout dech.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, zběsile ze sebe strhávali oblečení, aby nazí odklopýtali do postele. Zbytek noci jí splýval v útržcích, které později marně dávala dohromady. Jenom matně si vybavovala probdělou noc, kdy se nemohli nasytit vzájemné blízkosti, horečnaté doteky, lačné milování, to vše jí splývalo do zmateného obrazu završeného výstřikem do jejího lůna.

Probudila se až k poledni. Vlastně ji nepřekvapilo, když zjistila, že nepozorovaně odešel. Brala to jako přechodné pobláznění, které nebude mít pokračování. Až po pár dnech si všimla papírku přilepeného na dveřích ledničky.

Ta víla má tvář jedné dívky, co mám
v paměti z dřívějších dob.
Vosk pomalu stéká, jak slaná slza,
kam zmizel pradávný sok?

S úsměvem si pomyslela, že přece jenom v něm ještě zbyl ten kluk, co jí psal básničky a snažila se na něj zapomenout. Promilovaná noc však měla své následky, což zjistila brzy. Rozhodnutí odkládala na poslední chvíli. Pomalu se vzdávala naděje, když se ozval drnčivý zvonek. „Promiň, musel jsem vyřešit staré dluhy,“ objevil se ve dveřích.

Nápad na tuhle pro mě netypickou povídku se mi v hlavě vylíhl cestou domů ze srazu třídy, kdy jsem klopýtal v lehce podroušené náladě rodným městem. Omšelé téma abiturientského večírku jsem se rozhodl pojmout trochu jinak, než je v kontextu žánru erotických povídek obvyklé. Omlouvám se za nedostatek explicitních scén, ale nějak mi to k téhle povídce nesedělo. Zároveň se omlouvám kapele Jelen za zprznění její písničky. Pokud vám přijde konec povídky useknutý, tak jsem byl jenom líný psát happy end.