Dalila 04 🇨🇿

13.kapitola: Facka

Dalila stála u baru a míchala v hlavě koktejl z pocitů, který jí nikdo neobjednal. Byla na noční šichtě, ale její tělo i mysl byly jinde, v tom bytě s výhledem na Hrad, v posteli s Leonem.

Klienti jí dnes připadali nesnesitelně otravní. Každý úsměv, který musela nasadit, jí připadal jako lepení masky na obličej, který už tu masku nechce nosit. Flirtovat, smát se vtipům, které nejsou vtipné, lehce se dotýkat předloktí, aby si objednali další lady drink, všechno to najednou působilo jako trapná pantomima. Chtěla být s Leonem. Ne imitovat touhu. Chtěla ji prožívat.

Když jeden z klientů, starší Němec s pivním břichem a zlatým řetězem posunul ruku po jejím stehně výš, než bylo povolené, a prsty se lehce dotkl krajky kalhotek, něco v ní prasklo.
Plácla ho. Tvrdě. Otevřenou dlaní přes tvář. Ozvalo se to jako výstřel v tom tlumeném hluku klubu.
Celý sál na zlomek vteřiny ztichl. Pak se ozval smích, někdo si myslel, že je to součást show. Ale Helena to viděla. A Helena to nebrala jako show.

Do pěti minut stála Dalila na koberečku v kanceláři.
„Můžeš mi vysvětlit, co se s tebou děje?“ Helena stála opřená o stůl, paže zkřížené. „Včera jsi zmizela uprostřed směny. Dneska fackuješ klienty. To tady nepamatuji.“
Dalila se nadechla. Hledala slova, která by nezněla jako výmluva.
„Jsem zabouchnutá,“ řekla nakonec tiše, ale pevně. „A v tomhle stavu nedokážu hrát roli hostesky. Neumím to předstírat. Ne dneska.“

Helena spráskla rukama. Gesto, které znamenalo směsici zoufalství a pobavení.
„Holka bláznivá… Co mám s tebou dělat?“
Chvíli mlčely. Pak Helena mávla rukou.
„Jdi domů. Dneska už nic. Ale zítra večer chci vidět Dalilu, která umí hrát. Jasný?“

Dalila přikývla, ale věděla, že zítra večer možná nepřijde. Venku na ulici vytáhla telefon. Půl druhé v noci. Přesto vytočila Leonovo číslo. Vzal to po třetím zazvonění. Hlas ospalý, ale okamžitě bdělý.
„Dalilo?“
„Chci tě moc vidět. Můžu přijet?“
Ticho jen na zlomek vteřiny.
„Přijeď.“
Když otevřel dveře, nelíbali se dlouho. Jen co za ní dveře zaklaply, přitiskl ji k zdi ve vstupní hale. Jazyk se dotkl jejího, jako by ji chtěl ochutnat celou najednou.
„Tvůj jazyk ale říká: chci tě moc mrdat,“ zašeptal jí do úst.
Dalila se zasmála, krátce, chraplavě, a rukama mu sjela pod tričko. Nehty lehce přejela po břiše, pak níž, přes látku trenýrek nahmatala, jak rychle tvrdne.

„Tak to pojď dokázat,“ odpověděla.
Šli do ložnice. Tentokrát žádné pomalé svlékání. Trička dolů, kalhoty dolů, kalhotky stržené jedním pohybem. Leon ji zvedl, nohy kolem jejího pasu, a přitiskl ji k posteli tak prudce, že zaskřípěla pružina.
Nečekal. Jedním přírazem byl uvnitř, hluboko, tvrdě. Dalila vykřikla, ne bolestí, ale tou náhlou plností. Leon nepřestával. Nehty se mu zarývaly do zad, její nohy ho tiskly ještě blíž. Pohyboval se rychle, bez přestávky, každý příraz jako úder. Ona se mu zvedala vstříc, aby ho cítila co nejvíc.
„Silněji,“ zašeptala mu do ucha.

Poslechl. Jednou rukou ji chytil za vlasy, zvrátil jí hlavu dozadu, druhou rukou jí stiskl bok tak, že zůstaly červené otisky. Pak ji otočil na břicho, zvedl jí boky a vnikl znovu, tentokrát zezadu, hlouběji, rychleji. Dalila se zakousla do polštáře, aby nekřičela příliš nahlas, ale stejně to ze sebe dostala. Dlouhé, chraplavé sténání, které se mísilo s jeho dechem.
Když cítila, že se blíží k vyvrcholení, natáhla ruku dozadu, chytila ho za předloktí.
„Počkej… chci tě vidět.“

Otočila se na záda, roztáhla nohy do široka. Leon se položil na ni celou vahou, přitiskl ji k matraci. Pohyby byly pomalejší, ale hlubší, jako by chtěl, aby cítila každý milimetr. Rty na jejích rtech, jazyk v jejích ústech, ruce na jejích prsou, stisk, palce na bradavkách, lehké škubnutí. Dalila se prohnula v zádech, prsty mu zarývala do ramen.

Když přišel orgasmus, přišel najednou, prudce, jako vlna, která ji převálcovala. Tělo se jí napnulo, svaly se stáhly kolem něj, vykřikla jeho jméno poprvé nahlas, bez zábran. Leon to vydržel jen o pár vteřin déle. Pak se do ní vyprázdnil dlouhými, pomalými přírazy až do poslední kapky, až se jí pod ním tělo třáslo.
Zůstali tak, on v ní, ona ho objímala nohama i rukama. Dech se jim pomalu uklidňoval.

„Tohle je nádherný,“ zašeptala.
Leon ji políbil na čelo.
„Tohle je naše.“

14.kapitola: Ptám se pro kamaráda 

Druhý den se první probudil Leon. Tiché šustění v kuchyni, pak vůně kávy a opečeného toastu. Když se vrátil do ložnice s tácem, Dalila už seděla opřená o polštáře, přikrývka stažená jen k pasu, vlasy rozcuchané.

„Snídaně do postele,“ řekl a položil tác vedle ní. „Káva, vajíčka, avokádo, trochu lososa. Žádný instantní Nescafé.“
Dalila se lehce usmála, ale v očích měla něco, co nebylo úplně v pořádku.
„Ty prevíte,“ zašeptala na oko vyčítavě. „Popletl jsi mi hlavu. Teď nemůžu normálně pracovat. Každý chlap v Déčku mi připadá jako karikatura a já se nedokážu přetvařovat. Co s tím mám dělat?“

Byl to žert, ale jen napůl. Leon to slyšel. Slyšel i to, co neřekla nahlas: že je v pasti. Že pokud teď odejde z Déčka, nemá skoro nic. A nechat se živit od chlapa, se kterým je teprve na začátku, je trapné až na kost.
Sedl si na kraj postele, vzal ji za ruku.
„Neboj se,“ řekl tiše. „Postarám se o tebe.“
Objal ji. Pevně, ale ne drtivě. V tu chvíli věděl, že vyhrál. Ne proto, že by ji chtěl vlastnit, ale proto, že ona sama mu právě dovolila, aby se o ni postaral.

Jakmile se jejich těla dotkla, okamžitě se to projevilo. Dech se zrychlil, kůže se napjala, mezi nimi najednou bylo příliš mnoho tepla.
Leon se odtáhl jen na zlomek vteřiny a změnil tón.
„A bude se teď mrdat?“ zeptal se s úsměvem. „Ptám se pro kamaráda.“
Dalila zamrkala a nechápavě se zeptala: „Pro jakého kamaráda?“
Vzal její ruku a pomalu ji položil na své trenýrky. Pod látkou byl už tvrdý a horký.
„Pro tohodle kamaráda,“ dodal a lehce se ušklíbl.

Dalila se krátce a chraplavě zasmála a pak se sklonila. Nejdřív přes látku políbila obrys, pak stáhla gumu trenýrek dolů. Jazykem přejela po žaludu, pomalu, jako by jen ho ochutnávala. Pak ho vzala hlouběji, rty těsné, jazyk pracoval po celé ploše, rukou si pomáhala u kořene. Leon zasténal, prsty jí prohrábl vlasy, ale netlačil. Jen ji nechal, aby si tempo určila sama.

Po chvíli ji lehce a rozhodně zvedl. Otočil ji tak, aby její hlava visela přes okraj postele. Dášina hlava byla zakloněná, hrdlo otevřené. Stál nad ní a pomalu vnikl do jejích úst. Ne příliš hluboko, ale dost na to, aby cítila každý pohyb. Rukama jí hladil prsa, palci kroužil po bradavkách, lehce je štípal, pak je masíroval celé dlaněmi.
„Dělej si to rukou,“ zašeptal. „Chci vidět, jak se to líbí tobě.“
Dalila poslechla. Prsty si našly klitoris, začaly kroužit po celém pahorku. Tělo se jí prohnulo, boky se zvedaly z matrace. Leon se pohyboval v jejích ústech pomaleji, synchronizovaně s její rukou. Když cítil, že je blízko výstřiku, vytáhl ho a klekl si mezi její nohy.

Nejdřív se jí věnoval jazykem. Pomalu, pak rychleji, přisál se dokonce i na klitoris, jazykem ho masíroval, zatímco dva prsty vnikly dovnitř a našly to správné místo. Dalila se prohnula, vykřikla, prsty mu zarývala do vlasů.
Pak ji otočil na všechny čtyři. Vnikl do ní jedním přírazem, hluboko a prudce. Ruce měl na jejích bocích, přitahoval ji k sobě, každý náraz hlasitý, mokrý. Dalila se opírala o lokty, hlavu skloněnou, sténala jako blázen. Leon se naklonil, jednou rukou jí chytil prsa, druhou ji hladil po zádech, pak lehce plácl po zadku, ne silně, ale dost na to, aby to zabolelo příjemně.

Když cítil, že už to nevydrží, vytáhl ho. Otočil ji na záda, klekl si jí nad hrudník. Dalila si prsa přitiskla k sobě, vytvořila mu tunel. Leon se v jejím záňadřím pohyboval rychle, pak se napnul… a vystříkl. Teplé proudy se rozlily na její kůži, na bradavky, mezi prsy. Zůstal nad ní, dech měl těžký, pohled upřený na ni.

„Nevadí, když je to trochu agresivní?“ zeptal se tiše.
Dalila se usmála, stále zadýchaná.
„Nevadí, když mám k tomu druhému důvěru.“
„Takže mám tvou důvěru?“
„Postupně ji získáváš,“ odpověděla s lehkým úsměvem, který mu říkal, že je to blízko.

Leon se naklonil, políbil ji na čelo.
„Teď mi řekni své skutečné jméno. Nechci tě oslovovat přezdívkou z Déčka.“
Dalila se lehce zasmála.
„Stejně sis ko dávno zjistil.“
„Možná. Ale chci to slyšet od tebe. Má to pro mě význam.“

Chvíli mlčela. Pak tiše: „Ahoj, jsem Dáša.“
Leon se usmál, vzal ji za ruku a staromilsky políbil její hřbet.
„Já jsem Leon.“
Dáša se podívala dolů na svá prsa, stále lesklá a lepkavá.
„No a teď mi podej něco na utření mrdky,“ řekla s úsměvem, ve kterém už nebyla žádná maska.
Leon se zasmál, sáhl po krabičce vlhčených ubrousků na nočním stolku a začal ji pomalu, opatrně čistit, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě.

15.kapitola: Malý Leon

Dáša už nebyla Dalila. Déčko zůstalo za ní jako starý kabát, který se jednou vyhodí do kontejneru. Teď žila s Leonem v jeho velkém bytě nad Vltavou, spala v jeho posteli, nosila jeho trička a pila kávu z jeho hrnků. Byla opilá láskou, tou tupou, bezbrannou, co člověka dělá hloupým a šťastným zároveň.

Jednoho teplého podzimního odpoledne seděli v restauraci uprostřed Stromovky, v té bývalé tramvajové vozovně s vysokými cihlovými oblouky, železnými sloupy a světlem, které padalo skrz prosklenou střechu jako v katedrále. Venku šuměly stromy, dovnitř doléhal smích dětí a vůně pečeného masa.
Dáša si opřela bradu o dlaň a dívala se na Leona.
„Proč jsi Šimonovi tenkrát uřízl ten culík?“ zeptala se najednou.
Leon se lehce ušklíbl, napil se piva a položil sklenici.
„Dlouhý vlasy… to pro mě vždycky byla známka slabosti, nedostatečný mužnosti.“

Začal vyprávět pomalu příběh.

„Když mi bylo šest, sedm, rodiče mě nechali nosit dlouhé vlasy. Máma říkala, že vypadám jako andílek. Ve školce a pak na prvním stupni se mi smáli, že jsem holka. Pak jednou, bylo mi devět, si na mě čtyři kluci počkali cestou ze školy. Kvůli těm vlasům. Mlátili mě, kopali, prostě šikana jak prase. Doma jsem si vzal nůžky a ostříhal se sám. Špatně, křivě, ale ostříhal. Druhý den jsem si je našel. Jednoho po druhým jsem zmlátil tak, že si to pamatovali ještě na střední. Od té doby… dlouhé vlasy u chlapa pro mě znamenají slabost. Když mám hlavu oholenou, cítím se nejsilnější.“

Dáša se nahlas a upřímně zasmála.
„Takže z toho jsi nevyrost? Pořád ten malý Leon, co se brání nůžkama a pěstma?“
Leon pokrčil rameny, ale usmíval se.
„Možná ne. Ale aspoň vím, proč to dělám.“
Pak se naklonil přes stůl, vzal ji za pramen vlasů a pomalu ho prohrábl mezi prsty.
„Tvoje vlasy… ty tmavý, dlouhý… to je něco jinýho. To mě na ženách přitahuje nejvíc. Mají v sobě něco divokýho, exotickýho. Kde se vzal tak tmavý odstín?”

Dáša se lehce zasmála.
„V Déčku jsi říkala, že máma je z Arménie. To byl ale jen trik pro klienty. Máma je Ruska. Ale ne z Petrohradu nebo Moskvy, tam je všechno blond a bledý. Narodila se na jihu, blízko Kavkazu. Proto mám tyhle oči a tyhle vlasy.“
Leon přikývl, bez jakéhokoli hodnocení.
„Mně je to jedno. Původ, národnost… to mě nezajímá. Zajímáš mě ty.“

Zaplatili a vyšli ven. Stromovka byla už skoro prázdná, jen pár běžců a pejskařů v dálce. Šli pomalu, ruku v ruce, pod žlutými korunami.
Najednou Leon zabočil z cesty, táhl ji za sebou do hustého, vysokého křoví, kde je nikdo neviděl. Přitiskl ji zády k hrubému kmeni stromu, políbil ji tvrdě a hladově.

„Tady?“ zašeptala, ale už znala odpověď.
„Tady.“
Klekl si před ní, zvedl jí sukni, stáhl kalhotky dolů. Pak se postavil, rozepnul zip. Dáša si klekla na suché listí, vzala ho do ruky, pak do úst. Pomalu, hluboko, jazykem po celé délce. Leon jí prohrábl vlasy, držel ji za hlavu, ne násilně, ale pevně. Pohyboval boky, pomalu, pak rychleji. Dáša se nechala vést, rty těsně svíraly jeho penis, jazyk pracoval, oči zavřené.

Pak jí Leon pomohl vstát a otočil ji čelem ke stromu. Zvedl jí sukni znovu, přitiskl se k ní zezadu. Vnikl do ní pomalým přírazem. Dáša se opřela dlaněmi o kmen, prohnula se v zádech. Leon ji držel za boky, přitahoval k sobě, každý náraz byl hluboký a rytmický. Listí šustilo pod nimi, vítr foukal skrz větve, ale oni slyšeli jen svůj dech a tiché, mokré zvuky.
Nakonec jí vystříkl na zadek. Dáša se otočila, políbila ho, slaně a hladově.
„Miluju tě,“ zašeptala poprvé nahlas.
Leon ji objal, přitiskl si ji k hrudi.
„Já tebe taky, Dášo.“
Stáli tam ještě chvíli, schovaní v křoví, dokud se dech neuklidnil.
Pak vyšli zpátky na cestu – ruku v ruce, jako by se nic nestalo. Ale oběma bylo jasné, že se stalo všechno.

16.kapitola: Napuštěná vana

Dáša ležela na gauči, nohy přehozené přes opěradlo, a prohlížela si webové stránky týkajících se pracovních nabídek. Leon seděl vedle ní, ruku položenou na jejím stehně, a pomalu ji hladil palcem.
„Možná bych mohla zkusit nějakou práci,“ řekla tiše. „Abych nebyla úplně na tobě závislá.“
Leon se lehce zamračil.
„Proč? Máš přece čas. Najdi si koníčky. Malování, jógu, jazykový kurz, cokoli. Nebo pojďme na dovolenou. Peněz je dost.“
„Ale já nechci jen sedět doma a čekat, až se vrátíš.“
„Vrátím se vždycky,“ řekl klidně. „A nechci doma potkávat ženu, která je utahaná z práce.“
Dáša mlčela. Věděla, že má pravdu, alespoň z jeho pohledu, ale zároveň cítila, jak se v ní něco zmenšuje. Bývalá nápojová hosteska, která teď jen čeká. Krásná klec, ale pořád klec.

Leonovi peníze přicházely nepravidelně, ale hojně. Někdy odcházel v sedm ráno v obleku, jindy mizel ve tři v noci v černé bundě. Nikdy o tom nemluvil. Když se ptala, odpovídal krátce: „Práce.“ Nebo: „Něco zařizuju.“ Nikdy detaily. Nikdy jména. Nikdy místa.

Jednou večer, když už měla tři sklenky vína v sobě, ho vyhecovala.
„Ukaž mi, jak bys to dělal se mnou, kdybych někomu dlužila a ty bys přišel vymáhat.“
Leon ztuhl.
„Tohle nechci slyšet.“
„Jen tak, pro legraci. Jak bys mě přinutit zaplatit?“
„Dášo. Ne.“
Ona se ale usmála, přitáhla si ho za tričko.
„No tak. Ukaž mi to. Chci vědět, co děláš, když odejdeš.“

Leon dlouho mlčel. Pak vstal, vzal ji za ruku a odvedl do koupelny.
Napustil vanu, ledově studenou. Světlo ztlumil na minimum. Pak ji přinutil se posadit vedle vany.
„Ponoř se.“
Poslechla. Hlavu ponořila pod hladinu. První sekundy cítila hlavně chlad studené vody. Pak ji chytil za vlasy a podržel ji dole déle. Když ji vytáhl, lapala po dechu.
„Kde jsou moje prachy?“ zařval najednou hlas, který neznala. Tvrdý, chladný, bez stopy náklonnosti.
Znovu ji ponořil. Déle a déle. Když ji vytáhl podruhé, plivala vodu, oči plné strachu.
„Máš na to týden. Pak přijdu znovu.“
Potřetí ji podržel tak dlouho, že se jí začala točit hlava, plíce pálily. Když ji vytáhl, brečela – nehraně, opravdu.

Pak ji zvedl, zabalil do ručníku a odnesl do ložnice. Položil ji na postel, roztáhl jí nohy a sklonil se mezi ně. Jazykem ji olizoval pomalu, hladově, jako by se chtěl omluvit každým dotekem. Dáša byla stále v kyslíkovém dluhu, dech krátký, tělo rozechvělé. Než se stačila nadechnout pořádně, byl v ní tvrdě, rychle, bez přestávky. Držel ji za boky, přitahoval k sobě, každý příraz jako trest i jako prosba zároveň. Dáša se prohnula, vykřikla, nehty mu zarývala do zad. Když se udělal, zůstal v ní, hlavu položenou na jejím rameni.

Pak ji pohladil po vlasech a najednou to byl zase ten milý Leon.
„Doufám, že bylo jasný, kde skončila demonstrace mé práce?“
Dáša se lehce usmála, stále zadýchaná.
„Asi to, co se dělo v ložnici, součástí tvé práce není.“
Políbil ji dlouze, něžně. Ale v ní zůstal strach. Ne o sebe. O něj.

„Nebojíš se?“ zašeptala. „Že tě jednou zavřou?“
Leon se odtáhl, podíval se jí do očí.
„Neboj. Nejsem žádnej násilnickej amatér. Všechno mám zajištěný.“
Dáša se lehce usmála leč smutně.
„To zajištění je major Vlasák?“
Leon ztuhl. Pak vyskočil z postele jako by ho někdo bodl. Stál nad ní nahý, svaly napjaté, oči temné.
„Na tohle jméno zapomeň. A nikdy už ho nevyslovuj.“

Hlas byl tichý, ale ostrý jako nůž. Dáša si uvědomila, že řekla příliš. Věděla víc, než měla. A on to teď věděl taky. Seděl na kraji postele, zády k ní, hlavu v dlaních.
„Jak to víš?“ zeptal se nakonec.
„Leone, bydlíme spolu. Zaslechla jsem to jméno už opakovaně z tvých telefonátů.“

Leon dlouho mlčel, pak se otočil a vzal ji za ruku.
„Některý věci nech v temnotě, Dášo. Pro tvoje dobro. A pro moje.“
Přitáhl si ji k sobě. Objala ho, ale v objetí už nebyla jen láska. Byl tam i strach. A ten strach byl teď součástí jich obou.