9.kapitola: Záporný bod
Dalila dlouho váhala. Kytice stála ve váze na stole v jejím malém bytečku už třetí den a pořád voněla příliš silně. Nakonec si řekla, že jedno setkání venku na neutrální půdě ji nezabije. Nebo aspoň ne hned.
Když jí Leon zavolal, mluvil klidně, skoro profesionálně.
„Vyzvednu tě před domem. V kolik ti vyhovuje?“
„Ne,“ řekla rychle. „Nechci, abys věděl, kde bydlím.“
Krátká pauza. Pak se lehce zasmál – ne posměšně, spíš pobaveně.
„Dobře. Tak mi napiš přesnou adresu, kde tě vyzvednu. Já ti pošlu auto. Černý Mercedes EQS, poznávací značka končí na 777. V půl šesté.“
Dalila poslala adresu kavárny o dvě ulice dál. Byla to bezpečná vzdálenost. Pak si uvědomila, že se jí třesou prsty.
Když ve čtvrt na šest přesně zastavilo auto před jejím skutečným domem – přesně před vchodem do jejího domu – Dalila ucítila, jak jí sjíždí mráz po zádech.
Leon vystoupil z vozu v tmavém obleku bez kravaty, otevřel jí dveře a usmál se tím svým klidným, nebezpečně sebejistým úsměvem.
„Překvapení číslo jedna,“ řekl. „Teď už víš, že tě znám trochu líp, než sis myslela.“
Dalila nastoupila, ale v hlavě měla jasný záporný bod. Tenhle bod si u ní právě vydělal.
Cesta trvala asi dvacet minut. Projeli centrem, pak nahoru přes Petřín, až na samý okraj Prahy k místu, o kterém Dalila nikdy neslyšela. Kačaplův zámek. Není známý, ale menší, soukromý, skoro neviditelný z ulice. Bílé zdi, osvětlené měkkými reflektory, terasa s výhledem na celou noční Prahu. U vchodu stál jediný číšník v smokingu a mladý kuchař v bílém, který se lehce uklonil.
„Tohle místo není otevřené pro veřejnost,“ řekl Leon, když ji vedl dovnitř. „Pronajímá se jen na speciální příležitosti. Dnes je to naše.“
Stůl byl prostřený pro dva na terase pod hvězdami. Svíčky, tichá hudba z reproduktorů, které nikde nebyly vidět. Žádný dav, žádní další hosté. Jen oni, číšník a kuchař, který se po každém chodu elegantně vytratil.
Rozhovor plynul překvapivě snadno. Leon se nebál ptát na věci mimo Déčko, na její dětství, na to, co by chtěla dělat za pět let, na filmy, které ji baví. Dalila se přistihla, že odpovídá upřímněji, než chtěla.
Pak se Leon naklonil.
„Už vím, že jméno Dalila je ze Starého zákona.“
Dalila zvedla obočí.
„Jo? A co víc?“
„Je to několikrát zfilmováno. Ten nejznámější film je podle knihy, kterou napsal nějaký sionista.“
Dalila se lehce usmála.
„Myslíš Žabotinského? Do scénáře se nic z toho sionismu nedostalo. Líbilo se ale moderní pojetí romance, přesto byl v Izraeli film oslavován.“
Leon pokrčil rameny.
„No dobře, tak jsem to trochu přehnal. Ale kniha je dobrá. A ty jsi na to jméno vybrala dobře. Má v sobě něco… nebezpečného.“
Rozhovor se nakonec, jak jinak, stočil k Déčku.
Leon se opřel, napil se červeného vína a řekl: „Víš, já o tom podniku vím poměrně dost. Pravděpodobně víc než ty.“
Dalila se zarazila.
„To by mě překvapilo.“
„Třeba tohle: Viola, co tě tam dotáhla… bere tři měsíce pět procent z tvých výdělků. Jako provizi za dohození. Standardní dohoda. Po třech měsících ti Helena nabídne stejný bonus, když někoho nového přivedeš. Myslela sis, že ti pomohla jen tak, z kamarádství?“
Dalila ztuhla. Sklenka v ruce se jí najednou zdála těžká.
„To… to mi neřekla.“
„Samozřejmě, že ne. To se neříká hned. Ale funguje to tak už léta.“
Ticho. Dlouhé, nepříjemné ticho.
Dalila se dívala na Prahu pod sebou, tisíce světel, jako by někdo rozsypal diamanty. Cítila, jak se jí v žaludku něco svíjí.
„Takže celou dobu… byla Viola jen… obchodnice?“
Leon pokrčil rameny.
„Ne tak úplně. Má tě ráda. Ale byznys je byznys. V Déčku to tak chodí. Všude je nějaký deal pod stolem.“
Dalila se pomalu napila vína. Pak se podívala Leonovi přímo do očí.
„A ty? Co ty z toho máš? Proč mi to říkáš?“
Leon se lehce usmál, tentokrát bez té drsné masky.
„Protože nechci, abys do mě šla s představou, že jsem jen ten buran s nožem, co ti strčil pětilitr do výstřihu. Chci, abys věděla, jak to opravdu chodí. A abys měla šanci rozhodnout se s otevřenýma očima.“
Dalila dlouho mlčela.
Pak řekla tiše: „Dneska sis u mě vydělal další záporný bod. Za to, že znáš moji adresu. Navíc víš, kdo mě do Déčka dostal a co z toho má. To že Helena poskytla tyhle informace, mě nepřekvapuje, ale pokud my dva se máme ještě někdy vidět ocenila bych více respektu k mému soukromí.“
Leon přikývl, jako by to čekal.
„Přijímám. Ale aspoň jeden kladný bod jsem dostal?“
Dalila se lehce usmála.
„Možná za tohle místo. A za to, že jsi mě sem dovezl, aniž bys čekal, že ti hned něco dlužím.“
Leon zvedl sklenku.
„Na to si připijeme.“
Přiťukli si. A Dalila v tu chvíli věděla, že tenhle večer nebyl jen o večeři. Byl o tom, že se poprvé podívala na Déčko a na sebe bez růžových brýlí. A že Leon, ať už je kdokoli, jí v tom pomohl víc, než by kdy čekala.
10.kapitola: Šťára
Dalila se vrátila do svého starého rytmu, ale něco se v ní změnilo. Déčko pořád vonělo stejně vanilkou, alkoholem a tou zvláštní směsí touhy a peněz, ale ona už se tam necítila tak bezstarostně. S Violou se bavila dál, ale už ne tak otevřeně. Těch pět procent provize za dohození ji pořád pálilo někde vzadu v hlavě. Viola byla stále milá, a brala ji pod křídlo, ale Dalila už věděla, že to není jen kamarádství. Je to byznys.
Mnohem raději se teď držela Lenky. Sedávaly spolu v šatně, povídaly si o škole, o pedagogice, o dětech, které Lenka jednou chce učit, o tom, jak je důležité mít plán B. Lenka byla jediná, u koho Dalila měla pocit, že se nemusí přetvařovat.
Dva pokusy o normální rande Šimon a Leon skončily v podstatě stejně: hezky, zdvořile, ale bez jiskry. Ani jeden z nich ji nedokázal přesvědčit, že by stálo za to riskovat další krok. Po obou večerech se cítila spíš unavená než nadšená. Možná ještě nebyla připravená. Možná už nikdy nebude.
Jednoho večera seděly s Lenkou u malého stolku v rohu, popíjely vodu s citronem a povídaly si o Lenčině bakalářce. Najednou se obě topless tanečnice u tyče, dvě štíhlé Moldavky, které mluvily jen velmi lámanou češtinou, začaly rychle stahovat z pódia. Jedna si ještě stihla chytit top, druhá prostě utekla do zázemí bosá.
Šimon stál u schodů, kývl na ně a ukázal na tyč.
„Lenko, Dalilo, pojďte nahoru. Teď.“
Lenka se okamžitě zvedla, jako by to bylo normální.
„Pojď!“ zavolala na Dalilu.
Dalila zůstala sedět.
„Já? Ale já nejsem tanečnice…“
„Teď jsi,“ řekla Lenka a táhla ji za ruku. „Běž, nebo to bude podezřelý.“
Dalila se nechala odtáhnout. Hudba pořád hrála, světla blikala, ale atmosféra v sále se změnila. Návštěvníci to ještě necítili, ale personál ano.
Když se dostaly k tyči, Lenka se naklonila k jejímu uchu: „Kopíruj mě. Pomalu, sexy, ale ne moc. Hlavně musíš vypadat, že to umíš.“
Dalila nikdy v životě netancovala u tyče. První pohyb byl trapný, druhý ještě trapnější. Lenka se smála, ne posměšně, ale povzbuzujícím způsobem a ukazovala jí, jak držet ramena, jak pracovat s boky. Dalila se snažila. Cítila se jako dítě na první hodině tance.
Pak se dveře otevřely a dovnitř vešli policisté. Uniformovaní i v civilu. Klidně, profesionálně, bez křiku. Obsadili vchody, bar, schody nahoru. Hosté si toho nejdřív skoro nevšimli, mysleli si, že je to nějaká kontrola hasičů nebo hygieny. Ale když se hudba ztlumila a major Vokurka (vyšší muž kolem padesátky s šedivými vlasy nakrátko a pohledem jako rentgen) prošel sálem, už to bylo jasné.
Šťára. Proto ty Moldavanky utekly od tyče. Neměly pracovní povolení.
Nahoře obsadila policie jeden z pokojů. Začali si volat holky jednu po druhé. Každá tam byla deset, patnáct minut. Pak vyšla ven většinou bledá, ale s úsměvem.
Přišla řada na Dalilu. Major Vokurka seděl za stolem v malém pokoji, před sebou tablet a složku. Vedle něj mladší policista, který si jen zapisoval.
„Dalila… tedy Dagmar Pětsynová, správně?“
„Ano.“
„Máte živnostenský list?“
„Ano.“
„Sociálka a zdravotka, alespoň minimální odvody?“
„Platím pravidelně.“
Major přejel prstem po obrazovce.
„Dobře. Tak co přesně tady děláte?“
Dalila se nadechla.
„Nápojová hosteska. A příležitostná tanečnice.“
Major se lehce usmál, ne posměšně, ale jako člověk, který už to slyšel tisíckrát.
„Příležitostná tanečnice… Vypadala jste u tyče, jako byste to zkoušela poprvé v životě.“
Dalila zčervenala, ale neuhnula pohledem.
„Nejsem příliš pohybově nadaná.“
„To bylo vidět.“ Major se opřel. „A co se obvykle děje v těchto pokojích?“
Dalila odpověděla naučenou větu, kterou Helena všem novým holkám vtloukala do hlavy: „Tyto pokoje jsou určeny pro soukromou erotickou show.“
„A co si mám pod tím představit?“
„Lap dance. Nebo striptýz. Případně mini show.“
Major přikývl.
„A kdyby klient chtěl něco víc?“
Dalila ukázala na cedulku přišroubovanou ke dveřím – černé písmo na bílém podkladu, už trochu zažloutlé:
**POSKYTOVÁNÍ SEXUÁLNÍCH SLUŽEB ZA ÚPLATU JE ZAKÁZÁNO**
**POKUTA 50 000 Kč**
„Záleží na domluvě,“ řekla klidně. „Ale toto je omezení. Nikdo tady nemůže nabízet sex za peníze. Kdyby se to stalo, je to na vlastní odpovědnost a znamená to okamžitou pokutu.“
Major se na ni dlouho díval. Pak se lehce zasmál, tiše, skoro přátelsky.
„Hezká odpověď. To jste se naučila nazpaměť, co?“
Dalila neodpověděla.
„Dobře. Můžete jít.“
Když vyšla ven, čekala na ni Lenka u baru. Měly před sebou dva panáky tequily.
„Na přežití,“ řekla Lenka a přiťukly si.
Dalila to vypila naráz. Alkohol ji pálil v krku, ale aspoň to trochu spláchlo ten pocit, že ji někdo prokoukl až na dřeň.
„Teď se pár týdnů neuvidíme,“ řekla Lenka tiše.
„Proč?“
„Zkouškové. Musím šrotit. Déčko teď musí počkat.“
Dalila přikývla. Najednou ji to zamrzelo víc, než čekala.
„Drž se. A piš mi, jo?“
„Budu,“ slíbila Lenka a objala ji. „A ty se taky drž. A hlavně… nepřestávej plánovat ten odchod.“
Dalila se usmála slabě, ale upřímně.
„Nepřestanu.“
Když Lenka odešla domů, Dalila zůstala ještě chvíli u baru. Dívala se na tyč, na které před hodinou trapně tančila. Na schody nahoru. Na cedulku na dveřích. A poprvé si dovolila pomyslet nahlas: „Ještě rok. Maximálně dva. Pak pryč.“
A tenhle slib jí tentokrát připadal o něco reálnější.
11.kapitola: Duplex
Týdny plynuly pomalu, jako sirup. Dalila si zvykla na Déčko bez Lenky, na prázdnou lavici v šatně, na chybějící povzbuzující úsměvy, na to, že Viola se teď snažila být ještě milejší, jako by tušila, že něco ztratila. Dalila jí odpovídala zdvořile, ale ta stará důvěra už tam nebyla.
Pak jednoho večera vešla Lenka do šatny. Vlasy stažené do drdolu, oči unavené, ale zářivé. Dalila vyskočila a objala ji tak pevně, až Lenka vydechla překvapeně.
„Ty jsi zpátky!“
„Zkoušky jsem přežila. Teď už jen diplomka a svoboda,“ zasmála se Lenka.
Viola stála opodál, usmívala se, ale v očích měla něco kyselého. Žárlila. Ne na Lenku, ale na to, že Dalila ji objímá tak, jak ji nikdy neobjala.
Pak vešla Helena. Dlouho stála ve dveřích, prohlížela si Lenku od hlavy k patě. Neřekla nic, jen kývla hlavou směrem ke své kanceláři.
„Lenko, pojď za mnou. Na chvíli.“
Lenka přikývla a zmizela za dveřmi.
Když se vrátila, byla bledá. Oči zarudlé, rty sevřené. Bez slova si vzala kabát, kabelku a zamířila ven. Dalila ji dohnala až před klubem, na chladném vzduchu pod pouliční lampou.
„Co se stalo?“
Lenka se opřela o zeď, jako by ji nohy už neunesly.
„Helena si mě prohlédla… nahou. Řekla, že jsem přibrala. Že mám ‚měkké břicho‘ a ‚stehna už nejsou jako dřív‘. Že po zkouškovém období vypadám ‚unaveně‘. A pak mi nabídla práci nahoře. Prý ta akorát pro mě teď vhodná‘. Že dole už bych ‚klienty neudržela‘.“
Dalila cítila, jak se jí zvedá žluč.
„Ta svině… Práce nahoře je přece pro starý ženský. Jak si tohle vůbec mohla dovolit?“
Lenka se zasmála hořce, bez radosti.
„Přesně to jsem jí řekla. Pak jsem odešla. A teď… teď nevím, co dál.“
Stály tam, dvě holky v minisukních a kabátech přes ramena, a nadávaly na Helenu tak, jak to uměly jen ženy, které se cítí zrazené. Najednou se vedle nich zastavilo černé auto. Dveře se otevřely a vyskočil Leon.
„Co se děje?“ zeptal se okamžitě, pohledem přeskakoval mezi nimi.
Dalila mu to vysvětlila krátce, ostře. Lenka jen přikyvovala, slzy jí znovu stékaly po tvářích. Leon chvíli mlčel. Pak se usmál tím svým klidným, nebezpečně sebejistým úsměvem.
„Tak pojďte. Zapomenete na to. Já vám dneska zaplatím tolik, kolik byste si v Déčku za celou noc nevydělaly. Noční Praha. Duplex. Koktejly. Hudba. Žádný žetony, žádná Helena.“
Dalila vytáhla telefon, a vypnula ho. Věděla, že když bez dovolení opustí klub, Helena bude zuřit. Dneska se jí chce pomstít.
„Jdeme,“ řekla.
V Duplexu to začalo pomalu. Leon utrácel jako blázen. Lenka se nejdřív jen usmívala, pak začala tančit na místě, pak se smála nahlas. Leon byl v dobré náladě, vyprávěl historky, které byly na hraně, ale nikdy nepřekročily tu hranu trapnosti. Balil Dalilu nenápadně, pohledy, doteky rukou, když jí podával sklenku. A Dalila to tentokrát neodmítla.
Když se pak ocitly u něj doma, Lenka se zhroutila na gauč v obýváku. Opilá, unavená, spokojená. Usnula skoro okamžitě, zabalená do deky.
Dalila a Leon zůstali stát v kuchyni. Světlo z pouličních lamp padalo šikmo dovnitř.
„Díky,“ zašeptala Dalila. „Za Lenku. Za dnešek.“
Leon se přiblížil. Ne rychle, ne násilně. Jen dost, aby cítila jeho teplo.
„Není zač.“
A pak se políbili.
Nebylo to jako v klubu, žádný výkon, žádný kalkul. Jen jiskra, která přeskočila najednou, prudce. Ruce na bocích, rty, které hledaly, jazyk, který se dotkl. Dalila ucítila, jak se jí podlamují kolena.
Šli do ložnice. Dveře za nimi zaklaply tiše.
Na posteli se svlékali pomalu, jako by měli nekonečně mnoho času. Leon ji líbal po krku, po ramenou, po břiše. Dalila se nechala vést, ale pak převzala iniciativu. Přitiskla ho na záda, sedla si na něj, pohybovala se pomalu, záměrně, jako by chtěla, aby to trvalo celou noc. On ji držel za boky, díval se jí do očí, neodvracel pohled. Když dosáhla vrcholu, zasténala tiše, přitiskla se k němu a on ji následoval krátce poté, silně, hluboce, bez slov.
Leželi pak vedle sebe, dech se jim uklidňoval. Lenka v obýváku dál spala, spokojeně chrápala. Dalila se otočila na bok a podívala se na Leona.
„Tohle… tohle nebyl jen dík za dnešek, viď?“
Leon se usmál, tentokrát bez masky.
„Ne. To nebyl jen dík.“
Dalila přikývla. Pak se přitulila k němu a zavřela oči. Dneska poprvé po dlouhé době necítila, že hraje roli. A to bylo nejspíš nejnebezpečnější ze všeho.
12.kapitola: Pokuta
Ráno v Leonově bytě bylo tiché, skoro až příliš. Slunce prosvítalo skrz žaluzie a kreslilo tenké pruhy na podlahu. Dalila se probudila první, nahá, s lehkou kocovinou v zátylku a pocitem, že se včera stalo něco, co se nedá vrátit.
Tiše vstala, našla si Leonovo tričko (příliš velké, vonělo po něm) a šla do kuchyně. Zapnula kávovar, sledovala, jak voda začne bublat. Pak si vzala telefon. Osm nepřijatých volání od Heleny. Dva od Violy. A jedna zpráva od Heleny, čas 4:17: „Opuštění směny bez vědomí vedení, pokuta 28 000 Kč. Do konce týdne na účet klubu. Helena“
Dalila se opřela o linku. Sakra velká částka. Leon sice včera slíbil, že zaplatí oběma holkám tolik, kolik by si vydělaly, ale teď, po tom, co spolu spali, by to vypadalo jako platba za sex. To by ji zabilo. Ne penězi, ale tou hanbou.
Leon se objevil ve dveřích kuchyně v boxerkách a rozcuchaný. Usmál se ospale.
„Dobré ráno, krásko.“
„Ahoj,“ odpověděla tiše a podala mu hrnek. On si ho vzal, přitáhl si ji k sobě a políbil ji na čelo. Ale v jeho očích bylo vidět, že přemýšlí o stejném problému jako ona.
Poslední se probudila Lenka, včerejší make-up rozmazaný, vlasy jako po bouři. Usmála se slabě.
„Já… díky za včera. Fakt.“
Leon přikývl.
„Snídaně? Mám vajíčka, avokádo, toast. Nebo objednám něco z venku.“
„Kafe stačí,“ zamumlala Lenka.
Sedli si do obýváku. Leon nejdřív pochválil Dalilu za kafe, pak vytáhl peněženku. Vytáhl několik bankovek a položil je před Lenku.
„Tady. Jak jsem slíbil. Za včerejší večer. Ať ti to pomůže, dokud si nenajdeš něco jinýho.“
Lenka se zarazila, ale vzala to.
„Díky… vážně.“
Pak se Leon otočil k Dalile. Dlouhý, trapný okamžik. Ona se dívala na něj, on na ni. Ani jeden nevěděl, jak to říct.
Dalila nakonec vytáhla telefon, otevřela zprávu od Heleny a podala mu ho.
„Máme problém.“
Leon si přečetl částku. Obočí mu vystřelilo nahoru.
„Dvacet osm tisíc? Za jednu směnu?“
„To je standard, když někdo zmizí uprostřed směny. Plus Helena má náladu na trestání.“
Leon protočil oči, evidentně tohle o systému pokut moc nevěděl.
„S tím si starosti nedělej. S Helenou to vyřídím.“
Dalila chtěla protestovat, ale on ji umlčel pohledem.
Lenka se zvedla.
„Já… půjdu. Musím si srovnat hlavu.“
Když se loučily u dveří, Lenka objala Leona. Pak Dalilu. Leon se naklonil a políbil Dalilu dlouze, pomalu, jako by se loučil s něčím, co ještě nechce pustit.
Venku před domem se Lenka zastavila.
„Ty si s ním…?“
Dalila otevřela pusu, ale nevěděla, co říct. V tu chvíli se Lence udělalo zle, včerejší pití se ozvalo. Otočila se a zvracela do nejbližšího koše. Dalila ji podržela za vlasy, hladila po zádech.
„Promiň,“ zamumlala Lenka. „Ale… jo. Chápu.“
Doma, když se Dalila osprchovala a lehla si na postel, přišla zpráva od Heleny:
„Leon mi vše vysvětlil. Večer nastupuješ normálně. Pokuta stažena. Helena“
Dalila zavřela oči. Vzpomněla si na včerejší noc, na to, jak ji Leon líbal po celém těle, jak se na ni díval, jako by byla jediná žena na světě. Žádný kalkul, žádný žeton. Jen touha. Čistá, obyčejná, lidská.
Něco v ní se znovu zapnulo. Něco, co Déčko dlouho dusila, pocit, že je žádoucí ne proto, že někdo platí, ale proto, že ji někdo chce. Opravdu chce. A navíc, podržel ji před Helenou. Ne jako klient, ne jako vyhazovač, ne jako někdo, kdo něco očekává. Jen tak. Usmála se do stropu. Možná ten Leon není tak marný.
