Dalila 05 🇨🇿

17.kapitola: Belištajn 

Po hádce kolem majora Vlasáka se atmosféra v bytě změnila jako po prvním mrazu – venku ještě slunce, ale uvnitř už chlad. Leon se začal častěji zavírat v pracovně při telefonování, i tam ale mluvil tlumeným hlasem. Někdy odcházel večer, někdy ráno, někdy v noci, vždy s krátkým: „Musím vyřídit jednu věc“. Dáša se přestala ptát. Věděla, že se odpovědi nedočká. A i když se milovali dál, už to nebylo stejné. Doteky byly opatrnější, pohledy kratší, orgasmy tiché, jako by se báli, že něco prozradí. Dáša ho pořád milovala, silně, hloupě, bezpodmínečně, ale semínko nedůvěry už v ní zakořenilo.

Jedno dopoledne si šla sednout do své oblíbené kavárny ve Stromovce – malý skleník s výhledem na jezírko, kde se dá schovat před světem. Seděla u okna, před sebou nedopité latté, když se u jejího stolu zastavili dva muži v civilu.

Major Vokurka (teď už bez uniformy, ale s tím stejným rentgenovým pohledem) a starší muž s šedivými skráněmi a unavenýma očima.
„Slečno Pětsynová,“ začal Vokurka tiše. „Můžeme si na chvíli přisednout?“
Dáša se zamračila, ale kývla na židle.
„Sedněte si. Ale rovnou řeknu, v Déčku už nepracuju. Živnostenský list mám pozastavený. A na vydržovanou milenku jsou vaše paragrafy krátké.“

Vokurka se lehce pousmál, zaskočený její sebejistotou.
„To víme. Proto jsme tady my dva.“ Ukázal na kolegu. „Komisař Belištajn, Generální inspekce bezpečnostních sborů.“
Belištajn si sedl, položil na stůl složku, ale neotevřel ji.
„Zajímá nás váš partner. Leon Brambora.“
Dáša ztuhla, ale tvářila se klidně. Belištajn mluvil pomalu, vážně. „Někdo u policie ho kryje. Informuje ho o raziích, maří vyšetřování, manipuluje s důkazy. Potřebujeme zjistit, kdo to je. A vy jste teď nejbližší člověk, který k němu má přístup.“
Dáša se opřela, zkřížila ruce.
„To je vaše pochybení. Mě do toho netahejte.“

Pak Belištajn otevřel složku a začal pokládat fotografie na stůl, jednu po druhé. Zmlácené tváře, popáleniny od žehličky na hrudi, zlomené prsty, modřiny tak hluboké, že vypadaly černě. Dáša odvrátila pohled.
„Tohle je jeho práce,“ řekl Belištajn tiše. „Pokud nám nepomůžete, bude v tom pokračovat. Musíte to zastavit.“

Dáša se zhluboka nadechla. Hlas se jí trochu třásl, ale byl pevný.
„A kdo pomohl mně? Když moje máma žádala o příspěvky na děti? Když jsme žádali na městě o sociální byt nebo když jsem žádala o sociální stipendium? Když nás přišla policie kontrolovat do Déčka, tak je hlavně zajímalo, jestli máme zaplacené daně!“
Belištajn se hluboce nadechl.
„Můžeme vám zajistit sociální stipendium. Na studium, na bydlení, na cokoli. Ale měla byste vědět, že pan Brambora s vámi manipuluje. Zjišťoval si o vás informace, i váš menstruační kalendář od té Heleny z Déčka. Dejte si na něj pozor.“
Dáša ztuhla. To poslední ji zasáhlo nejvíc. Policisté se zvedli. Belištajn položil na stůl vizitku. „Přemýšlejte o tom. Nečekáme, že nám dnes řeknete ano. Stačí, že o tom budete přemýšlet.“

Odešli.

Dáša zůstala sedět, zírala na jezírko, na kachny, na lidi, co se procházeli s kočárky. Všechno vypadalo normálně, ale v ní se něco zlomilo.
Když se večer vrátila domů, Leon už byl doma, seděl v kuchyni, pil pivo z láhve. Podíval se na ni, usmál se.
„Kde jsi byla tak dlouho?“
„V kavárně,“ řekla tiše. „Přemýšlela.“

Leon přikývl, jako by to stačilo. Ale Dáša věděla, že to nestačí. Věděla, že teď má v hlavě dvě pravdy, které se navzájem ničí.
Jedna: miluje ho. Druhá: viděla ty fotky. A ta druhá pravda začala pomalu, ale neúprosně převládat.

18.kapitola: Belištajn v Déčku

Komisař Belištajn vešel do Heleniny kanceláře bez zaklepání, stačilo jen krátké kývnutí hlavou ochrance u dveří, která ho nechala projít. Bylo půl třetí ráno, klub ještě duněl, ale v kanceláři panovalo ticho jako v kryptě.

Helena seděla za stolem, před sebou tablet se směnami holek a sklenku červeného. Nezvedla oči, když vešel.
„Major Vokurka,“ začal Belištajn bez úvodu a posadil se naproti ní, „má velmi… specifický způsob provádění kontrol v Déčku.“
Teď už Helena zvedla pohled. Pomalu, jako had, který zvažuje, jestli má uštknout.
„To je zajímavé tvrzení od člověka z inspekce.“
„Není to tvrzení. Je to pozorování.“ Belištajn si položil telefon na stůl – obrazovka zhasnutá, ale Helena věděla, že tam něco je. „Vždycky začne u vstupu. Dlouze, zdlouhavě kontroluje vyhazovače, ptá se na doklady, na smlouvy, na kamerový systém. Trvá to patnáct, dvacet minut. Přesně tak dlouho, aby zahraniční tanečnice bez pracovního povolení mohly zmizet zadním vchodem a aby se z pokojů nahoře stihli vyklidit klienti. Pak teprve přijde do klubu, a nenajde nic. Žádný důkaz. Žádný přestupek. Jen pokuty za drobnosti, které se dají zaplatit z kasy.“

Helena si pomalu odložila tablet.
„A vy jste přišel, abyste mi to oznámil? Nebo abyste mě zatkl?“
„Ani jedno.“ Belištajn se lehce naklonil dopředu. „Přišel jsem se dohodnout.“
Nastalo ticho dlouhé a těžké.

„Jde zase o tu dívku. O tu Dášu. Potřebuju vaši pomoc. Potřebuju, aby Leon udělal chybu… velkou chybu.“
Helena se usmála a nasadila úsměv, který používala, když věděla, že má navrch.
„A proč bych vám měla pomáhat?“
„Protože dokud bude Dáša zamilovaná do Leona, nebude spolupracovat. Viděl jsem ji. Je v tom až po uši. Ale když ji Leon zradí… pak možná ona zradí jeho.“

Helena zvedla obočí.
„Chcete, abych mu do cesty postavila někoho, kdo ho svede?“
„Přesně tak. Máte tu armádu zkušených manipulátorek. Vyberte jednu, která umí hrát dlouhou hru. Krásná, chytrá, zdánlivě zranitelná. Někdo, koho Leon neodmítne. Někdo, kdo ho dostane do situace, kde udělá chybu a Dáša to uvidí.“

Helena dlouho mlčela. Pak se lehce usmála, tentokrát opravdu.
„Mám přesně tu pravou. Viola. Ta, co Dášu první směnu zaučovala. Teď je uražená, že se s ní Dáša přestala bavit. Cítí se možná trochu zrazená. Uražené ego, to je někdy lepší motivace než peníze. A má talent na to, aby se dostala do hlavy každého chlapa. Navíc… Leon ji zná. Viděl ji v klubu. Nebude to vypadat jako nastražená past, bude to vypadat jako náhoda.“

Belištajn přikývl.
„Viola. Dobře. Jak dlouho myslíte, že to potrvá?“
„Záleží na něm. Viola umí čekat. Umí být trpělivá. Umí přesvědčit muže. Dva měsíce? Tři? Možná méně, pokud se Dáša začne víc ptát a on se začne cítit ohrožený.“
Belištajn si z kapsy vytáhl obálku, ne příliš tlustou, ale dostatečně.
„Na začátek. Ať má motivaci. Ať ví, že tohle není jen o pomstě na Dáše. Je to o penězích. Každopádně budu chtít s ní mluvit. Mám něco, co může její misi výrazně urychlit.“

Helena obálku vzala, neotevřela ji. Jen ji položila na stůl vedle sklenky.
„Až bude Viola připravená, napište mi. Jedno slovo: ‚Začínáme‘.“
Belištajn vstal. Otočil se ke dveřím.
„A Heleno… tohle není hra o to, kdo koho přežije. To je hra o to, kdo zůstane stát, až se všechno zhroutí.“

Helena se lehce usmála, tentokrát chladněji.
„To vím. Proto jsem pořád tady.“

19.kapitola: Fotky

Dáša netušila, jak moc jí holky z Déčka závidí. Pro většinu z nich byl přesně tenhle scénář vysněný happy end: najít si v klubu bohatého chlapa a nechat se od něj zajistit. Některé na tom makaly roky, usmívaly se, tančily, poslouchaly nudné historky, nechávaly si sahat na stehna, všechno s kalkulem v hlavě. A pak přišla Dáša, absolutní nováček, a za pár měsíců byla pryč s Leonem, s bytem, s pocitem bezpečí. Nechápaly, že právě proto jí to vyšlo: protože ještě nebyla zkažená, protože její srdce ještě umělo milovat bez podmínek, protože nebyla otrávená klubovým vzduchem. To jim ale nikdo nevysvětlil. Viděly v tom jen nespravedlnost. A některé by tu nespravedlnost nejradši napravily, rozbily by její vztah, stáhly ji zpátky do Déčka mezi ně.

Viola patřila k těm nejnaštvanějším. Myslela si, že Dáša bude její spojenkyně, že si budou navzájem pomáhat, chránit se, vytvoří koalici. Místo toho se Dáša otočila k ní zády, přestala odpovídat na zprávy, přestala se smát jejím vtipům. A teď žila život, o kterém Viola jen snila.
Když jí Helena zavolala a vysvětlila úkol, odlákat Leona, rozbít jeho vztah s Dášou, Viola ani chvíli neváhala. Byla ráda. Navíc dostala kompromitující fotky: Dáša v kavárně se Vokurkou a Belištajnem. Ačkoliv tam Dáša Leona nezradila, Viola měla připravenou svojí interpretaci. Odlákat Dášu nebyl problém. Do kin právě nastupoval nový film Evy Toulové, Dášiny oblíbené režisérky. Dáša dosud nevynechala jediný její snímek. Viola jí zavolala s hlasem plným falešného přátelství.

„Hele, mám lístek na Toulovou, ale teď se mi to nehodí. Nechceš jít místo mě? Zadarmo, samozřejmě.“
Dáša se chytila. „Fakt? To by bylo super. Díky, Violo.“
Viola se usmála do telefonu. Teď přesně věděla, kdy bude Dáša pryč a kdy se vrátí.

Večer zazvonila u Leonových dveří. Byl doma sám, v teplákách a tričku, v ruce pivo. Když otevřel, zamračil se.
„Viola? Co tady děláš?“
„Ahoj,“ usmála se sladce. „Přišla jsem ti něco ukázat.“
Leon zúžil oči.
„Tohle je nějaká hra? Vylákáš Dášu ven, aby jsi sem mohla přijít, když tu nebude?“
Viola pokrčila rameny a prošla kolem něj dovnitř, jako by to bylo samozřejmé.
„Ne tak úplně. Mám tady něco, co by tě mohlo zajímat.“
Vytáhla z kabelky několik vytištěných fotek a vysypala je na konferenční stolek. Dáša v kavárně. Dáša s Vokurkou. Dáša s Belištajnem. Usmívá se, poslouchá, přikyvuje.

„Dáša na tebe donáší na policii,“ řekla Viola tiše, ale s jistotou. „Mluvila s nimi. Dlouho. A ne jednou.“
Leon se na fotky podíval. Pak je vzal do ruky, prohlížel si je jednu po druhé. Tvář mu ztuhla. Pak se začal třást. Ne strachem, ale vzteky.
„Ta… Dalila,“ zasyčel. „Zradila mě jako toho Samsona.“
Viola se lehce přiblížila. Dotkla se jeho ramene.
„Uklidni se. Nejsi určitě první, koho podvedla.“

Její ruka sklouzla níž po hrudi, po břiše. Leon ji neodstrčil. Byl příliš rozzuřený na to, aby přemýšlel. Viola se k němu přitiskla, políbila ho na krk. Pak pomalu klesla na kolena. Rozepnula mu zip, vytáhla ho ven. Už byl tvrdý, tepající vztekem.
„Teď se té svini pomstím,“ zavrčel Leon.

Viola ho vzala do úst, hluboko a hladově. Jazykem ho masírovala, rukou si pomáhala. Leon ji chytil za vlasy, přitahoval si ji k sobě, pohyboval boky. Pak ji zvedl, otočil, přitiskl ke zdi. Stáhl jí kalhotky dolů, roztáhl jí nohy. Nejdřív prsty zkoumal, jestli je připravená. Byla. Pak do ní vnikl, tvrdě, bez předehry. Viola zasténala, ale ne bolestí. Leon ji mrdal rychle, agresivně, jako by ji trestal za Dášu.

„Chceš to do zadku?“ nabídla se Viola.
„Jo,“ vydechl Leon. Otočil ji, přitiskl ji k pohovce, roztáhl jí půlky. Navlhčil si prsty, pak ji pomalu připravil. Pak do ní vnikl, pomalu, ale neúprosně. Viola zaklonila hlavu, zasténala hlasitě. Leon ji držel za boky, přitahoval k sobě, každý příraz byl hlubší. Funěl, nadával, ne na Violu, na Dášu. Na zradu. Na všechno.

Dáša se vrátila přesně jak Viola předpokládala. Když přišla k bytu, dveře byly pootevřené, Viola je schválně nedovřela. Z chodby slyšela Leonovo funění, ženské kvílení, rytmické pleskání těl o tělo.
Vešla dovnitř a její kroky vedly do ložnice. Našlapovala pomalu a opatrně nakoukla do místnosti, kde se s Leonem tolikrát milovali.
Teď tu ale v posteli ležel někdo jiný. Cizí žena, ve které měl Leon hluboko zaražené své péro. Držel ji za vlasy, přitahoval si ji k sobě, mrdal ji intenzivně, jako zvíře. Ona sténala, oči zavřené, tvář zkroucená rozkoší.

Dáša ucítila, jak se jí podlamují kolena. Nečekala. Otočila se a utekla, tiše, bez hluku. Ven z bytu, dolů po schodech, na ulici. Ani nestihla tu ženu identifikovat. Nevěděla, že Leon jí právě podvádí s Violou.
Šla do nejbližšího baru. Sedla si ke stolu v rohu, objednala si vodku. Pak druhou. Třetí.
Seděla tam dlouho. Nepřemýšlela zbrkle. Nebrečela. Jen cítila, jak se jí v hrudi něco láme, pomalu, tiše a nezvratně. A věděla, že až dopije, bude muset udělat rozhodnutí. Ale ne teď. Teď jen pila a čekala, až bolest trochu otupí.

20.kapitola: Vše se opakuje 

Dáša seděla v tom baru ještě dvě hodiny. Vodka se měnila v gin tonic, gin tonic v minerálku, minerálka v černou kávu. Leonovo funění a kvílení té běhny jí v hlavě znělo pořád dokola, ale čím déle seděla, tím méně to bolelo. Ne proto, že by odpustila. Proto, že si uvědomila, že tohle nebyl jen jeden večer zrady.

Policie ho sledovala. Belištajn jí to řekl jasně. Bylo jen otázkou času, kdy ho dostanou. Vztah s ním neměl budoucnost. Ani kdyby se teď vrátila, ani kdyby mu odpustila tu dnešní anální nevěru. Leon byl jako bomba s časovačem. A ona už nechtěla být v dosahu výbuchu.
Vytáhla telefon. Vyťukala číslo, které měla uložené pod „B – poslední možnost“.

Belištajn to zvedl po druhém zazvonění.
„Dobrý večer, slečno Pětsynová.“
„Leonův komplic u policie je dle všeho major Vlasák,“ řekla rovnou, bez pozdravu. Hlas měla klidný, jako by objednávala kávu.
Na druhé straně krátké ticho. Pak: „To… to jsem opravdu nečekal. Děkuju. Fakt.“
„Není zač,“ odpověděla. Zavěsila a okamžitě se rozbrečela.
Pak dopila kávu a šla domů. Ne domů k Leonovi. Do hotelu u nádraží, kde si zaplatila pokoj na dvě noci kartou, kterou ještě nikdy nepoužila.

Všechno ostatní šlo rychle.
Do týdne zatkli Vlasáka, přímo na poradě na krajském ředitelství, před zraky kolegů. Za další tři dny přišla na řadu razie u Leona. Zásahová jednotka, pouta, televize před domem. Leon byl ve vazbě. Obvinění z vydírání, mučení, organizovaného zločinu. Média to hltala.

Dáša si šla pro věci za asistence policie. Byt byl zapečetěný, pásky přes dveře jako žlutá jizva. Vzala si jen to nejnutnější oblečení, notebook, pár knih, šperky, které jí Leon koupil. Fotky zůstaly. Nechtěla si pamatovat jeho úsměv.

Belištajn zařídil sociální byt, malý, čistý, v novostavbě na okraji Prahy. Nebyl luxusní, ale byl její. Začala studovat psychologii. První semestr. První přednášky. První poznámky do sešitu. Poprvé po dlouhé době cítila, že něco buduje, nejen přežívá.

Kauza Leona Brambory plnila titulky. „Vymahač jako z devadesátek“, „Metody jako z filmu“. Dáša četla ty články schválně, chtěla to vidět černé na bílém. Nejvíc ji zasáhla výpověď jedné ženy: popisovala, jak ji Leon topil ve vaně a pak ji pak znásilnil na podlaze koupelny. Dáša si vzpomněla na vanu v jeho bytě. Na to, jak ji tam předváděl „svou práci“. Najednou jí bylo špatně. Ne fyzicky. Duševně.

Když povyk kolem Leona utichl, přihodila se ještě jedna věc, jako ozvěna začátku celého příběhu.
Po přednášce z obecné psychologie ji oslovila dívka z ročníku pod ní. Dlouhé tmavé vlasy, výrazný make-up, úsměv profesionálky.
„Ahoj, Dášo. Nemáš zájem o přivýdělek. Mám tip na super práci – klub Déčko. Je to práce hostesky, můžu tě tam zaučit. Platí to fakt dobře.“

Dáša se zarazila. Pak se lehce usmála. Ten úsměv, který kdysi používala u stolu s lady drinky.
„Díky, ale ne. Profesně se vidím jinde.“
Dívka pokrčila rameny.
„Škoda. Kdyby sis to rozmyslela, máme nějaké společné přednášky, tak mi řekni.“
Odešla.

Dáša stála na chodbě fakulty a dívala se za ní. Z Déčka si ji nepamatovala. Pravděpodobně nastoupila těsně po jejím odchodu. Teď shání nové kolegyně. Stejně jako kdysi Viola. Aby pak tři měsíce brala pět procent z jejich výdělků.
Dáša si povzdechla. Věděla, že ta dívka bude lovit dál. A že další holky budou mizet ve světě Déčka. Ale ona už ne. Ona už byla venku.

Otevřela si sešit s poznámkami z přednášky. A šla domů, do svého malého, čistého bytu, kde vonělo jenom její mýdlo a kde měla klid.

Konec.