Osudové ženy 02 🇨🇿

Čas ubíhal a zdálo by se, že jsem na setkání s tou krásně vonící dívkou v tramvaji zapomněl. Ale nezapomněl. Stále jsem měl před očima ten její úsměv a její dokonalé tělo.
Spát mi nedalo ani to, že vystoupila na Želivského ulici. Bylo to náhodou, nebo tam někde bydlí?
Bylo to zničující, nemohl jsem ji dostat z hlavy. Často jsem sedával v parku nedaleko svého bytu a pozoroval se zájmem mladé ženy, které kolem mě procházely, v naději, že ji snad potkám. Nepotkal. Snad jsem si to všechno jen vysnil, a ona zde vůbec nebydlí, nebo tehdy jen k někomu jela.

Sedával jsem v parku s partou starců v mém věku, vyhřívali jsme se na sluníčku, a zdálo se, že k spokojenému stáří víc nepotřebujeme.
Zapomněl jsem ale na důležitou věc, která je jednou z podmínek spokojeného stáří, a tou je zdraví.

Začalo to nenápadně, divně zabarvenou močí a bolestmi v podbřišku. V té chvíli vás napadnou všechny možné i nemožné varianty toho, co vám může být. Dědkovské rady nepomáhaly a tak jsem se nakonec rozhodl navštívit praktického lékaře.
S ampulkou moči jsem si vyseděl v čekárně dlouhou chvíli, abych se od doktora dozvěděl, že:
„Moč pošleme do laboratoře, abychom věděli jak na tom jste. Ty bolesti v podbřišku se mi ale nelíbí. Může to být zánět močového měchýře, ale může to být i něco jiného. Pošlu vás na vyšetření k odborníkovi. Urolog se na vás podívá a rozhodne o způsobu léčby.“

Odcházel jsem z ordinace s žádankou na odborné vyšetření v ruce, se smíšenými pocity. V hlavě se mi honily nejrůznější scénáře. Od obyčejného nachlazení, až po možnost rakoviny. Došel jsem k závěru, že bude nejrozumnější navštívit kvalifikované pracoviště některé z pražských fakultních nemocnic.

A tak jsem jednoho dne stanul v recepci prestižní kliniky jedné známé nemocnice.
Sestra za okénkem si prohlédla žádanku, podívala se na mě a prohlásila: „Nebudu vás objednávat, pan doktor vám tady napsal Statim. Pokusím se zeptat paní doktorky, zda vás nevezme okamžitě. Posaďte se zatím v čekárně, oni si vás zavolají.“
To jak se sestra v recepci zachovala, vzbudilo ve mně podezření, že se jedná o něco závažnějšího. Navíc mě vylekala tím, že řekla „paní doktorka.“ Snad se nebudu muset svlékat a ukazovat jí svou chloubu. Raději bych přivítal doktora.

V tom se otevřely dveře ordinace, vyšla setra a pokynula mi: „Tak pojďte dál.“
Vstoupil jsem do ordinace a úsměv mi ztuhnul.
Za stolem u počítače seděla mladá doktorka. Tuhle tvář jsem dobře znal. Měla sice jinou barvu vlasů a brýle, ale úsměv ji prozradil.
Byla to neomylně ta dívka, se kterou jsem se potkal tehdy v tramvaji.
Čekal bych cokoli, jen ne tohle.

„Posaďte se prosím,“ ukázala na židli vedle jejího pracovního stolu. „Koukáte na mě, jako by jste mě viděl poprvé,“ prohlásila. „My se přece známe z tramvaje. Pokud se nemýlím, pouštěla jsem vás sednout.“
„To… ano,“ zakoktal jsem. „Ale já jsem myslel… nenapadlo mě…“
„Zdám se vám mladá, co?“ usmála se. „Zdání klame. Je mi trochu víc, než si myslíte.“

Chvíli se dívala do žádanky a pak mi pokynula k vyšetřovacímu lůžku.
„Tady se položte, stáhněte si trochu kalhoty a vyhrňte si košili.“
Cítil jsem teplé dotyky jejích prstů, jak mi prohmatávala břicho za občasného zeptání: „Bolí?“
„Takhle se zdá, že je vše v pořádku, ale pro jistotu si uděláme ještě sono.“

Byl jsem celkem rád, že vyšetření končí, když mi doktorka přikázala: „A teď si kalhoty stáhněte až ke kolenům, včetně trenýrek.“
„To jako vážně?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Samozřejmě, jak jinak bych vám ho vyšetřila?“
Jen neochotně jsem pokrčil nohy a stáhl kalhoty i se slipy.
„Tak a teď se uvolněte.“
Díval jsem se zvědavě na svou chloubu s obavami jestli mi na něj sáhne a na následnou reakci.
Čekal bych cokoli, jen ne to, že budu před dívkou z tramvaje ležet s obnaženým údem.
To ale nebylo vše.
Navlékla si lékařské rukavice, uchopila ho do ruky a přetáhla předkožku přes žalud. Pak ho jemně nadzvedla a druhou rukou opatrně promnula varlata.
Snažil jsem zachovat chladnou hlavu, ale nešlo to. Dotek ženské ruky udělal své, a já cítil, jak mi nezadržitelně tuhne.
I ona si toho zřejmě všimla. „No tak,“ podotkla. Vrátila ho zpět a trochu se při tom začervenala, zatím co já jsem musel být úplně rudý.
„Slibuji, že vám už na něj nesáhnu,“ pousmála se, pobavena mou nečekanou reakcí.
„Ale abych vám strčila prst do zadku, to mi snad dovolíte.“
„To snad ne!“ doslova jsem zaúpěl. „To proč?“
„Musím vám zkontrolovat prostatu a to jinak nejde. Tak obraťte se na břicho, a vyšpulte zadeček.“
Nebudu šířeji popisovat tento pro mě ponižující úkon. Jen jsem si ulehčeně oddechl, když prohlásila: „Prostatu máte v pořádku.“
Sono prohlídka byla již jen procházkou růžovým sadem.

Konečně jsem seděl na židli vedle psacího stolu a vyslechl si konečný verdikt.
„Všechno je v pořádku, máte jen podle laboratorních výsledků trochu silnější zánět, ale to zaléčíme antibiotiky.“

Nahnula se od stolu směrem k sestře, sedící ve vedlejší místnosti. “Sestři objednejte mi pána na cystoskopii.“
Pak se obrátila ke mně. „Tu cystoskopii necháme na jindy, už jsem vás potrápila dost,“ a položila mi dlaň na ruku.

Bylo to od ní moc hezké gesto, které mi dodalo zároveň odvahu se zeptat.
„Paní, nebo slečno doktorko. Když už se tak důvěrně známe,“ měl jsem na mysli mé okukování v tramvaji i její shlédnutí mého přirození, „ co byste řekla nějakému tomu setkání mimo ordinaci?“
Vytřeštila na mě své hnědé oči, zřejmě překvapena nečekanou nabídkou.
„Mohli bychom se sejít třeba na Červené skále, nebo na Parukářce a pak si jít někam sednout na kávu.“

Hleděla na mě chvíli překvapeně, zřejmě takovou nabídku nečekala.
Pak ale zvážněla a odpověděla tak, že rázem pohřbila všechny mé naděje.
„Vážím si vaší nabídky, jste mi sympatický, ale musím odmítnout. Jsem na vás moc mladá a pak…“ chvíli se odmlčela, „mám přítele.“

Tak nečekaně skončila krátká, leč hezká epizoda v mém životě.

***

Konečně byl na skladě nábytek určený pro Evu. Zavolal jsem jí a domluvil s ní termín, kdy jí zboží přivezeme.
„Potřebuju ho i smontovat,“ slyšel jsem její prosebný hlas v telefonu. Určitě čekala, že její prosbu vyslyším, a že tak budeme mít více času, být spolu.
Při mém pracovním zaneprázdnění to bylo nemožné a tak jsem jí domluvil i řemeslníka, který jí nábytek sestaví.
„Ale slib oslavy nového bytu zůstává?“ ujišťovala se ještě.
„Samozřejmě, to si nenechám ujít,“ slíbil jsem a hlavu jsem měl zase plnou vzpomínek na poslední mou návštěvu u ní.
Na dlaních jsem zase cítil plnost jejích ňader a těšil jsem se na místa, kam mi minule nedovolila sáhnout.